Básníkovy Benátky bez kopců - 3 (do Benátek)

Teď už to na sebe můžu prozradit. Reschenpass mne namlsal, ještě nejsem u moře a už se mi v hlavě formuje zpáteční cesta přes grossglockner hochalpenstrasse. Pozoruju ten mechanismus v sobě, jak se zvolna uvrtávám s bušením srdce do něčeho, co fakt netuším, jestli dokážu. Ještě si to nepřipouštím natvrdo, jakoby to nechávám otevřené, přesvědčuju se, že to jenom zvažuju, ale ve skutečnosti už jsem to rozsekl (jenom se ještě bojím si to fakt říct do očí, odkládám to až na okamžik otočky u moře).
Buďto padne Hochtor, nebo já. A že to bude jinej mazec než Reschenpass, to je jasné.

Pátek 23.7.
Ráno se probouzím duněním rychlíku, otevírám zipy stanu a jsem ve stejném kempu a ve stejné době. Uf. Cesta, dřina a samota mne nějak zcitlivěly vůči večerním šerům, jako bych v těch chvílích vnímal věci, které mne dříve míjely. Rána jsou v pohodě.
Zkouším neúspěšně narovnat ten duál, ale šrouby jsou pod krycí gumou, nevím jak na to a nechci něco zničit. Budu muset najít servis.
Paní majitelka si pořád prozpěvuje o té ceduli, co dají na cyklostezku a dostávám kafíčko grátis. Taky mi ťuká na hlavu, že jsem měl dobrý nápad. Je to radostná bytost, fotím si ji i s její vnučkou (nebo kolegyní, nevím). Říkám staré paní, že je veselá jako ten panáček namalovanej na cukru ke kafíčku a ona ukazuje obrázek do objektivu.
Jedu do Trenta a hledám mezi rozestavěnými křižovatkami a rozbagrovynými chodníky na předměstí cykloservis. Každý mi ochotně poradí a já čím dál méně radostně bloudím a bloudím, už nevím ani odkud jsem přijel a kterým směrem mám jet dál. Nakonec mne jeden pán s igelitkou plnou rohlíků přes šest ulic dovedl až k němu. Servisák vytasil z kapsy zvláštní šroubovák, kuchnul pod tu krycí gumu, povolil, narovnal, utáhnul, a bylo. Během pěti vteřin. Úleva, že už to není nakřivo. Jsem detailista, jet se šilhajícím kolem by mi fakt vadilo. Kupuju i novou rezervní duši, pro jistotu (a netuším, že už ji nebudu potřebovat).
V Trentu mám odbočit do hor, motám se v centru a hledám cestu. I tady v centru jsou časté cyklopruhy vyznačené na vozovce nebo na chodníku. Nechci po hlavní, kde jsou tunely, takže jedu přes Cognolu a Villa Montagnu. Poledne, odbíjejí zvony, slunce peče a já to deru do prudkých kopců, někde i přes fakt hustý stojky. Pořád ve městě. Potřeboval bych toho kašpárka. Dřina, pot a sůl, ale mám na to.
Při jednom vydýchávání na místě s vyhlídkou nad Trentem mám najednou pocit, že mne někdo upřeně pozoruje. Rozhlížím se dokola a zpoza přivřené dřevěné okenice v patře domu přes ulici mne sleduje nehybná stará paní. Stojí u okna a pořád kouká, je jako socha. Situace jako z renesančního obrazu od Vermeera. Lačně piju z cykloláhve, prohlížím věže kostelů Trenta pode mnou, poslouchám zvony, fotím. Když nasedám a odjíždím, najednou se k ní otočím a trochu na ni zamávám. Chvíli nic, už to vypadá že jsem si dovolil moc. Pak se pohne a taky zamává, tak něžně jako mladá holka. Díky paní :-)
Za kopcema jsem si celej splavenej chtěl koupit pití v takovým velkým lídlu, ale zavřeli mi před nosem, polední pausa. Drtím to dál zase po hlavní po čtyřpruhu, kamiony, šílenej provoz. To by fakt nešlo. Sjíždím v Pergine, bloudím po městě a pořád mne to vyhazuje na tu hlavní, nakonec se trefuji zpátky do hor a jedu krásnou cestou kolem jezera Lago di Levico. V prázdninovém lázeňském městečku Levico therme konečně kupuju něco k jídlu a pití, sedím na schodech a hoduju. Zase mi neakceptovali kartu, nejsem moc klidnej, aby mi nedošly prachy. Tady bych se rád svalil a vykoupal, ale něco se žene, mraky a bouřka, raději jedu.
Jel jsem dál vedlejšíma silničkama a přes tu hlavní jsem za železniční tratí pořád viděl něco jako cyklostezku, ale nebylo možné se na ni dostat a značená nebyla nikde. Až před Borgo se mi povedlo podjet silnici i trať a cyklostezku najít.
V centru městečka Borgo mne zastihl prudký slejvák, přečkal jsem ho v průjezdu u muzea první války, stál jsem tam asi hodinu, než přestalo pršet. Ten kraj tady je plný památníků a muzejí, které připomínají události první světové války, pořád to tu dýchá a žije tou dobou.
Po dešti jsem po mokré stezce pokračoval, ale městečko Borgo mne nechtělo pustit. Poslušen značení na cyklostezce jsem navštívil napřed slepé prázdné parkoviště, pak jsem poslechl jednu paní za plotem na zahrádce (většinou každý rád poradí, ale někdy úplně blbě) a projel si po stezce okruh po parku pro bajkery (byl tam zelenej asfalt, ale zvládl jsem to i s vozíkem, Hekynen by se tam unudil), jenomže to byl okruh a vrátil mne zpět, potřetí jsem se už fakt naštval a jel na silnici a bylo po problémech.
Stezka podél řeky Brenty se po čase sama objevila za řekou, a možná protože jsem o ni vůbec nestál, podařilo se mi na ni najet. A opět je tu večerní téma jak od Beethovena, lehká nervozita, vše kolem mokré, valím to po cyklostezce mezi srázem k řece a plotama, ohradníkama, někde i zdma. Značení a info žádné, konec světa. Až přijíždím k bicigrilu, takové venkovní restauraci. Na kole jsem tam sám, všechna mládež autama a na skútrech. Kemp nemaj, ale dávám pivko, dobrej toust a stavím stan u řeky za fotbalovým hřištěm. Je tam mokro, chladno a slimáci. Smývám pot a sůl za celý den v ledové říčce a jdu spát. Pořád jsem v údolí mezi horama, skály mám po obou stranách. Večer zase chvíli leje, jsem ve stanu a sedlo kola mám zakryté igeliťákem. Zprávy z domova dobré, koťat už nepřibývá. Dobrou noc v tichém šumění řeky a deště.
Dnes 75km, průměr 14km/h, max. 41Km/h

Sobota 24.7., den kdy jsem dojel na kole k moři.
Nádherný den, balím brzo mokrý stan a pod dojmem sluncem ozářených skal okolo vyjíždím v krátkých oblečcích. Jedu po cyklostezce pořád dolů, je ještě po dešti mokro a já mrznu ve sjezdech ve stínu stromů. Plno cyklistů, i silničkářů, na stezce. Snídám v městečku Valstagna ještě v horách. Dřevěné lavičky jsou mokré od deště, bílý kamenný obrubník je suchý, ale studí, tak si vyber. Kolem si lidé dávají ranní kafíčka a noviny, jezdí plno cyklistů, sobotní pohoda.
Hory končí v Bassanu. Zde zase ztrácím cyklostezku ani nevím jak, ale jedu po vedlejších silnicích už po rovině přes Rossano, Castelfranco, Resanu, Trebaseleghe, Noale, Salzano a Mirano do Fusiny. Moře už mně táhne, vánek (opravdu mírný vánek) mi pomáhá. Navíc právě v momentě, kdy jsem si vzpomněl, že bych měl zkusit natrefit moji banku s bankomatem a doplnit hotovost, zjistil jsem, že stojím před ní. A nejenže mi nesežrala kartu, ale prachy bez diskuse vydala, což mne tedy velmi velmi uklidnilo.
Zalehávám v kempu ve Fusině. Není tu pláž, kolem kempu vede plavební dráha pro obrovské lodě plující do Mestre. Všichni odtud jezdí loděma na celý den do Benátek. Došla mi plynová bomba a v obchůdku v kempu ji měli, tak jsem v klidu dovařil (samozřejmě těstoviny z pytlíku).
Večer hvězdy, moře, lodě a Benátky v dálce za vodou. Světla města a majáky plavebních drah blikají do noci. Dávám pivko z plechovky a jsem u cíle. Nevykoupal jsem se v moři, tak nemám ten pocit.
Dnes 104km, průměr 19km/h, max. 42Km/h

Neděle 25.7.
Ráno balím a pryč, nedá se tu koupat a vše je nesmyslně drahé. Pračka (vyprání prádla), která stála v Německu 1 euro, je tu za 4 a sušička totéž. Tohle ne, sbohem.
V přístavu zkouším, zda mne vezmou s kolem do Benátek, a nikoli. Ani jsem nepochopil kupování lístků na loď, všichni je mají, ale nikde je nelze získat. Jedu tedy zpět do Mestre mezi ošklivýma průmyslovýma kulisama, sila, poloopuštěné železárny, rafinerie. Silnice se rozšiřuje, zase už jsem na šestipruhu, naštěstí je neděle dopoledne a provoz mírný. Pokračuju betonovýma propletencema a najednou jsem na mostě a Benátky přede mnou. Rád bych na chodník za dost vysokým svodidlem, jenže to už jsem přejel. Provoz zhoustnul, musím opatrně pár desítek metrů couvat (mám přívěs a pár decimetrů prostoru, zas taková brnkačka to není). No jo, vjezd na chodník je tou štěrkovou pěšinkou do roští, objet topol, kolem hromady odpadků, no a už jedu po chodníku na mostě do Benátek. Chodník je zpočátku příjemně široký a jetelný, ale poslední třetina kilometrového mostu má chodník v šíři třičtvrtě metru, slézám a tlačím. Nechci se vyvalit do nízké zídky nebo ježatých svodidel, navíc pořád vyhýbám střepům, nějakým železům a odpadkům. Brzdím cyklisty za mnou, naštěstí jsou občas výklenky, kde je pouštím před sebe.
V Benátkách jsem se prodral, kam až se dalo (zastavily mne schody), zamknul kolo k zábradlí u kanálu, přešel na druhou stranu a dal si kafíčko a kolu. Pozoroval jsem přes vodu gondoly a provoz různých lodí na vodě kanálu. Gondoly jsou nesouměrné v podélném směru a naleštěné a vyzdobené jako rakve, trochu mi to připadá morbidní. Něco jsem pofotil a vyrazil do přístavu. Tam se ukázalo, že trajekt do Punta Sabbioni v neděli nejede, tak jsem zvolil ostrov Lido. Plavba kanálem je zážitek, je tam provoz jako na magistrále a lodě se motají jedna druhé do cesty. Plují tudy malé motorové člunky i obří řecké trajekty, prostě chaos. Zdravím z lodi kampanilu na náměstí sv. Marka (mám k tomu zvláštní důvod) a vyloďujeme se na Lidu. Malý sympatický kemp San Nicolo, cikády, zítra den volna. Jsem u cíle.
Dnes 20km, průměr 13km/h, max. 29Km/h, byl to jen krátký přesun.

Pondělí 26.7.
Mám dnes volno. Koupu se v moři a válím po písku, hledám hezké mušličky pro vílu a nacházím i jednu křídlatku. Na pláži budím pozornost svým dvoubarevným cyklistickým opálením, lidi na mne nevěřícně zírají nebo se mi smějou. Pozoruju lodě (to bych mohl hodně dlouho), procházka po Lidu, posílám pohledy. Dávám kafíčka (těch můžu hodně a miluju to) a prohlížím různá kola, co tu parkují či jezdí. Vypadá to, že kola jsou tu ve vrstvách, ta nejblíže zábradlí jsou rezavá a asi už pár let nejezdí. Vidím i skládací lehokolo a zkouším ho vyfotit. V kempu jsou na kolech natěžko dvě německý holky s dítětem, mají vozík. Jedna je hezčí a jemnější, druhá hranatější a ráznější, ta říká že vyjela i Stelvio. Nevím ke které patří klučík, možná k oběma. Večer píšu deník, ta hezčí mi přináší skleničku bílého vína a kamarádila by se, ta druhá je tak nějak žárlivá, vytváří náladu, která mne odrazuje. Nehodlám tyhle vztahy luštit, díky za vínečko a věnuju se deníku.
Koukám do mapy kvůli zítřejší cestě směrem na sever na Cortinu, jsou tam tunely a už si nepamatuju z internetu, jestli se dají objet. Bába na recepci v kempu mne odmítá pustit na internet, že pracuje. Posílá mne do města. Je večer, ale raději jdu. Na poslední chvíli se mi daří dostat k počítači a ověřuji si, že se tunely dají objet. Pojedu tudy, konfrontace s velkým zvoníkem mne na zpáteční cestě nemine. Můj osud je zpečetěn, bude co vyprávět vnoučatům a nakolákům :-))).
Ráno jedou němky dřív, tak jim jdu ještě zamávat. Teprve tady si všímám, že ten klučík je asi postiženej, možná jsou ty holky pro něho velkým štěstím. Tak hezkou cestu, krasavice :-).
Dnes byla dovolená, 0km, vše pěšky.

Pokračování příště. Baví vás to ještě?