Teď už to na sebe můžu prozradit. Reschenpass mne namlsal, ještě nejsem u moře a už se mi v hlavě formuje zpáteční cesta přes grossglockner hochalpenstrasse. Pozoruju ten mechanismus v sobě, jak se zvolna uvrtávám s bušením srdce do něčeho, co fakt netuším, jestli dokážu. Ještě si to nepřipouštím…
Viz., příspěvek k druhému dílu. Prostě to bere za srdce! Ten písemný projev je prostě unášejícím proudem. Dokáži si všechno živě představit, ačkoli jsem tam nikdy nebyl. Mimochodem, co jsi měl ze slohů ve škole??? Měli pro tebe vůbec známku??? Jednička s pětihvězdíčkou a třemi podtrženími???? Pokud ne, tak já Ti jí ted´ udílím za sebe jako prostý čtenář a k tomu Řád zlatého brku!;-)
Je to perfektní. Uplně si vybavuju mnoho míst kde jsem byl tři dny po tobě. Škoda ,že jsme se nedomluvili a nedali v Benátkách scuka.
Jejda, to jsem netušil, že se budeme míjet tak těsně. Taky na tebe v plavkách tak třeštili, jak jsi dvoubarevnej?
Na mě né . Já přijel do Benátek o tři dny dřív než jel autobus , že jako dám odpočinek a moře . Hned v noci bouřka celej den pršelo a další dva dny červená vlajka a do moře se nesmělo. Kdybych se nesmočil na azurovým pobřeží tak na moře jen koukám.Ale dvoubarevnej jsem taky a smějou se mědoma a v práci. Italové si dost užili tebe ,já bych už nebyl taková vzácnost.
Napiš sem taky něco, aspoň trasu a kilometry a odkaz na fotečky jestli je někde máš. Jsem zvědavej.
Člověče v těch dnech kdy se můj zadek a moje milované sedlo brooks vzájemně přesvědčovaly, kdo je tvrdší (a to jsem měl docela najeto přes startem) jsem si na lehokolo i párkrát vzpomněl. :-)