Básník, víla a dítě on the road 9 (Návštěvou u vikingů)

Hned na začátku napíšu, že finanční situaci se naštěstí podařilo vyřešit, takže hladovění nebo polní pych se odkládají :-)). Ani nevíte jak jsem tomu rád. Někteří jste nám nabídli pomoc, která naštěstí nebyla potřeba, ale Báro a Karinko... díky :-))

A blížíme se k Esbjergu. Když sem přijíždíte od severu podél moře jako my, u námořního muzea a oceanária potkáte takové čtyři dost vysoké kluky, křídově bílé, betonové. Sedí tam monumentálně vedle sebe skoro v jedné řadě a odhodlaně a upřeně hledí vstříc moři. Jako egyptské sfingy. Udělal je sochař Wiig Hansen. Vleču s sebou dva knižní průvodce po Dánsku v češtině. V jednom jsou ty sochy pojmenovány „lidé čelí moři" a ve druhém „člověk se setkává s mořem". Docela dost by mne zajímalo, jak je to přesně. Význam těch dvou vět v češtině je hodně rozdílný. Setkávat se a čelit něčemu vůbec není totéž.
Tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Sedli jsme si jako oni, zaťali pěsti a hleděli upřeně a odhodlaně na moře. Chvíli jsem váhal, jestli čelím nebo se setkávám. Po chvíli se mi zdálo, že spíše čelím. Podle pocitu na čele. A taky mi byla trochu zima. Víla řekla že také čelí a také je jí trochu zima. Dítě myslelo oboje, že napřed ti chlapi přijdou a něco udělají a potom čelí.
No tak jo. Když jsme dočelili, jeli jsme si odpočinout dál do centra města. Centrum Esbjergu je příjemné, ale takové zvláštní. Člověk tu má trochu pocit, že zlaté časy tady už byly. Knihovna je nám zase na půl dne útočištěm a mají tu i automat na kafíčko a je dobré.
Někde jsem četl, že Dány s Čechama spojuje záliba v pití kávy a piva. V množství vypitého piva vedeme, v kávě prý Dánové. Dávám si tu dánské kafíčko aspoň jednou denně. O cukr a mlíčko je třeba si říci, není samozřejmostí. Cukr dostanete často hnědý, ten zdravější, a jenom jeden. Ale upřímně řečeno... zatím jsem tady na tak dobré kafe, že bych si ho zapamatoval, nenarazil. Prostě takové celkem slušné žbryndy, které neurazí, ale nenadchnou. Je pravda, že se snažíme šetřit a nenavštěvujeme dražší podniky, ale třeba v Itálii nebo v Montenegru dostanete skvělou kávu často i v tom nejlevnějším stánku na ulici. Dojem z dánské kávy je... vlažný. Tak se polepšete, Vikingové :-)).
Hned kousíček za městem nocujeme v lese na skvělém lerpladsu se záchodem, tekoucí vodou, velkým kruhovým přístřeškem s několika grilama a nachystaným naštípaným dřevem. Je příjemné mít oheň a stoly pod střechou. Naše dítě je jako plamínková víla, zakládá si vedle našeho ohně svůj malý ohníček, vaří tam v prázdné plechovce od rajčatového protlaku svoje lektvary a míchá nalezeným rezavým hřebíkem. Tohle jíst naštěstí nemusíme, takže zkoušíme péct brambory v alobalu s tím množstvím nalezené cibule (viz minulý blog), ale žádná sláva. Není do toho vidět, část brambor zůstává syrová a část se připaluje. Nakonec jsou stejně nejlepší klobásy přímo opečené na roštu.

Cestou z Esbjergu do Ribe jedeme proti silnému stálému větru. Jízdy v protivětru s kristýnou jsem se obával, nicméně není to tak strašné. Boudička na bedně má docela aerodynamický tvar a stejně jedeme pomalu. Na trávnících okolo křižovatek posedávají lidé s dětmi, někteří si přinesli i skládací židličky. Před sebou mají zapíchané dánské vlaječky po desítkách. Nějaký dopravní dětský den? Kdepak, cyklistický závod, snad se jede Okolo Dánska? Koukáme s ostatními a fotíme. Napřed hejna policistů na blikajících motorkách, zastavují operativně provoz až těsně před čelem závodu. Předkolona reklamních aut něco rozhazuje a jde to na dračku, naše dítě získává dvoje bonbóny a jedny bramborové lupínky. Mnoho povyku pro nic, říká napřed víla, která cyklistický závod naživo ještě neviděla, ale potom se jí líbí, jak je projíždějící peloton barevnej a jak jenom zašumí a je pryč. Jedoucí peloton sviští a je pekelně rychlej. Stejně je zvláštní, jak se při tom ti kluci normálně baví a hemží a skáčou kolama přes obrubník na souběžný cyklopruh a zase zpátky.

Podél cesty dozrávají takové malé žluté a červené švestky, tak stavíme a zobeme vitamíny. Víla říká slivky („po našemu"), na valachách to byly vždycky špendlíky. Když se jich snědlo moc naráz, byla z toho... prostě průjem. Nikdo si jich moc necenil, tak leda do sudu na vypálení. I tady jsou jenom součástí živých plotů. Ale díky za ně :-))

Dochází nám plynová bomba a je docela nečekaný problém sehnat novou. Už nějakou dobu ji vyhlížím. Všude mají jen ty velké těžké, co se hodí do přívěsů. Pro malou se musí do marketů se zahradní technikou, používají ji do plynového grilu na terasu. Jinak tu na malé plynové bombě nikdo nevaří, cyklisté většinou mají takové velké vařiče na tekutý líh a moc si je pochvalují. Náhodou bombu kupuji na předměstí Ribe.
Ale tohle historické město je kapitola sama pro sebe. Takový malý Český Krumlov s přístavem, kdysi námořním, dnes jen na říčce, jak se ústí postupně zaneslo. Holky se vydávají na průzkum krámků s hadříky, zkoušejí si vikingské přílbice, já dávám kafíčko a píšu chvíli blog.
Nocujeme na lejrpladsu na statku pár kilometrů za Ribe, a nejsme tu sami. Stan už tu staví Burkhard a Silvie z Hamburku, také na kolech. Jede s nimi na vlastním kole i dcera Minna, jen o rok starší než naše dítě. Holky (malé) se hned sčuchly a hrají si spolu úplně beze slova. Napřed chodí se špagátem, který loví místní kotě, potom přes něj skáčou jako přes švihadlo, mastí kvarteta... Burkhardovi by v Česku říkali kluci asi Buki. Buki je akční, doluje na zahradě ekologické brambory (smí se to a je to v ceně), vaří je ve slupce pro všechny, dělí je, a s těma zbylýma jdou s holkama krmit místní ekologická prasátka (to se taky smí). Brzo ráno zajede na kole do vsi pro čerstvý chleba i pro nás, prostě poklad.
Když se zapisujeme do místního deníku, objevuji starý zápis z roku 1995 čtyř lidí z Přerova a Kroměříže, kteří se tudy vraceli z Norska.

Celé deštivé odpoledne trávíme ve vikingské vesnici blízko Ribe. Uspořádáním to tu připomíná Valašské muzeum v přírodě v Rožnově, také procházíme volně domy s živýma expozicema (kovář, švec, výroba luků a šípů, korálků, výcvik dravých ptáků), akorát je tu i plno plátěných stanů a vikingové tu skutečně žijí. Pasou dobytek, pěstují zeleninu, vaří si v kotlících na ohni, spí na kožešinách. Vše vám dovolí si s nimi opatrně zkusit, pokud chcete, a nikdo vám nic nenabízí ke koupi. Tento detail byl neuvěřitelně osvobozující.
Dvakrát denně se sejdou na takové masové bojové scéně z doby šíření křesťanství mečem, které se účastní asi 50 bojovníků a další síla přihlížejících v dobových oděvech, nejen diváků. Takže aktuálně křesťané s divokými vikingy prohráli a masové napadení diváků na závěr naštěstí nepřekročilo elektrický ohradník pastviny, jinak už bychom teď měli jiné starosti. Nebo spíše žádné. A šlo to tak rychle a zblízka, že jsem nestačil ani vytáhnout foťák.

Pak jsme nocovali na lejrpladse ve vesnici Frifelt kousek za školou, která byla prázdná, protože jsou prázdniny. Nebyla tu tekoucí voda, měli jsme jen tu, co jsme si přivezli v petkách. Natahali jsme z lesa mokré dřevo a rozdělali oheň na ohništi v takovém altánu pod střechou. Vařili jsme v ešusu květák a čaj a pekli klobásy. V noci potom hodně lilo a ráno se nechystalo přestat. Foukal vítr a padaly takové závoje souvislého deště. Ohniště bylo naštěstí pod střechou, tak jsme i dopoledne rozdělali znovu oheň, abychom se ohřáli, jenže už nám došla voda. Nakonec jsme chytali vodu kapající ze střechy altánu do ešusu a uvařili si ještě polívku a čaj. Když to déšť viděl, zkazilo mu to náladu a odešel. Voda ze střechy sice přestala kapat a na druhý čaj už nebylo, ale mohli jsme se sbalit a jet zase dál.

Přejet Dánsko ve směru Ribe - Aabenraa nebylo moc pracné, je to rovina. Ale za velkou uhelnou elektrárnou v Aabenraa začínají prudké kopce a to bylo trápení. Navíc zase každou chvíli leje a fouká. Spíme na lejrpladsu u městečka Varnaes, je to ještě kus dolů k moři po šotolinové cestě. Moře je nádherné a dalo by se stanovat i na trávníku přímo u pláže, ale naštěstí zůstáváme nahoře za ostružinama. V noci přichází od moře takový fičák, že by to náš stan nepřežil.
Přejíždíme krátkým trajektem z Ballebro na ostrov Als, kde kopce pokračují. Kdyby k vám někdo přišel a říkal, že je Dánsko rovina, rozčtvrťte ho. Kdyby říkal že tu vítr nerve prádlo ze šňůr a nepřevrací židle na terasách, nadělejte z něho špekáčky. A kdyby ještě navíc tvrdil, že tu neleje sedmkrát denně a louže taky někdy vyschnou, tak už ty špekáčky ani nejezte.

Dalším asi hodinovým trajektem přeplouváme z Fynshavu na ostrov Aero do města Soby (s tím šikmo škrtnutým o). Ten den právě odplouval poslední, měli jsme štěstí. Na volném moři trochu houpal, víle bylo divně. Kafíčko na palubě ale měli slušný. V Soby nás před bouřkou a slejvákem na chvíli zachránila volně přístupná taková větší kuchyňka v jachetním přístavu, kam se dalo vjet i s kolama. S teplou vodou, funkční zásuvkou, vařičema, jen ten wifi signál byl zaheslovanej. Přejeli jsme i ostrov Aero (ty špekáčky... (z minulého odstavce myslím) by nežral ani náš kocour) a teď se nacházíme v Marstalu.

Hele letím balit věci, po několika dnešních slejvácích se mraky trochu trhly a vykouklo sluníčko, jestli nezačne lejt než doběhnu ke stanu, tak balíme a razíme dál. Tak jestli chcete, držte nám palce!