Básník, víla a dítě on the road 8 (V písečných dunách divokého západu)

Pro nás dosud neznámé město Skive si nás chytí a nechce pustit dál. V Dánsku jsou i větší města tak nějak uživatelsky příjemná, a to osobně města zrovna nemusím. Tady je to jiný.
Napřed strávíme skoro půl dne ve skvělé moderní knihovně na internetu (s dobrým kafíčkem z automatu za 3.-DK), já píšu a odesílám další blog na nakole.cz, víla se přebírá stovkou svých neotevřených došlých mailů a konečně si přečte na nakole.cz co jsem vlastně dříve napsal (no hlavně spíš prohlíží naše fotky na velkém monitoru, jestli jsem vybral ty správné a zda je tam krasna, prostě ženská :-), a dítě vedle nadšeně mydlí hry.
V íčku ve Skive kupujeme knížečku s mapkou a popisem lejrpladsů, kterou nám poradili místní cyklisté. Jmenuje se Overnatning a obsahuje přes 900 míst k přenocování v celém Dánsku. Každý lejrplads je označen v malé mapce číslem a v přehledu potom podrobně popsán včetně přístupu a souřadnic, které by nám hoooodně usnadnily život, kdybychom měli GPSku. Asi ji pro příště pořídím. Slovnímu popisu v dánštině totiž vůbec nerozumíme a lejrplads není označen šipkami na přístupech, až přímo na místě. Pro dohledání nezbývá než se s knížečkou v ruce vydat ptát místních lidí. A pokud nejsou tak je i najít. Vždycky vám pomůžou, pokud přímo nevědí, nasednou na kolo a lejrplads sami hledají a doprovodí nás až na místo, nebo telefonují někam o radu, prostě jako by pomoci někomu kdo tě požádá tady bylo skoro závazné...
Odjíždíme ze Skive už skoro navečer a přejíždíme na pěší zóně náměstí, kde přímo z dlažby prýští vodotrysky v několika kruzích, stříká to různě vysoko podle nějakého programu. Možná dobrý nápad do horkého léta, ale dnes tedy vedro rozhodně není. Dítě s vílou napřed hopsají jenom přes malé pramínky, aby se nenamočily, ale dítě se pak osměluje, začne vodotrysky zašlapávat, ony si to nedají líbit... Nakonec řádí a cáká ve vodní tříšti jenom v kalhotkách a není možné ho odvolat. Víla ne, víla je kočičí. Namočila si jenom trochu tlapky a víc ráchání ve studené vodě nemiluje. A já? Mně bylo při pohledu na tolik vody zima, oblékl jsem si raději bundu s rukávy :-))

Náš druhý lejrplads měl číslo 172 a byl u Jytte a Pera. Jezdili jsme kolem a hledali lesní zátiší se srubem, marně. Nakonec jsem se šel na dvůr venkovského domku u silnice zeptat staršího chlapíka, co tam s lopatou upravoval jámu po právě vybagrované kanalizaci, a on říká ano, je to tady.
Kde, tady? Divím se.
Přímo tady, na zahradě za domem. Kde budete chtít, třeba vedle houpačky. Jytte projela trávník honem sekačkou na místečko pro stan, snesla dítěti všechny možné duperele na hraní (házecí talíř, míčky, takové vroubkované hadice co s nima mácháš vzduchem a ony bzučí jako kysucký bača na fujaru apod.) a ukázala nám v zahradním domku koupelnu se sprchou a záchodem, ledničku plnou balené vody, limonád a piv, nástěnku se vzkazama a hlavně tlustý sešit, deník, kam se musíme taky zapsat a něco namalovat. Na nesmělý dotaz na oheň (byli jsme zase vybavení do lesa grilovacíma klobásama) nám udělala za stodolou z kulatých kamenů ohniště, Per přivezl kolečko plné naštípaného suchého dřeva a staré noviny na podpal a špalky na sezení.
Jytte říkala, že se do seznamu lejrpladsů přihlásili v roce 1995 a podle záznamů v deníku se mi zdálo, že mají asi tak pět šest návštěv za rok, takže žádný velký frmol. Většinou cyklisté s dětmi z měst v okolí, nejdále lidé z Norska.
Ráno jsme byli sami, Jytte s Perem odjeli brzo do Aarhusu. Platili jsme 25.-DK za osobu na noc do takové kasičky udělané z obyčejné plechovky, uklidili po sobě, pověsili na háček deník s důkladným záznamem na tři stránky (dítě se činilo a já taky) a jeli. Super.

Přes Holstebro k západnímu pobřeží se prodíráme namáhavě kopcema a silným studeným severozápadním protivětrem. Kdyby někdo přišel a říkal, že je Dánsko rovina, sejmi ho koltem a buď na něj zlej. Není. Ani náhodou. Jsou tu takové terénní vlny a hodně tlačím, naložená kristýna je těžká. Vždycky sto metrů sjedem a sto metrů tlačíme pěšky. Pěkná dřina. Bručím si Holstebrooooo... a tlačím dokopec v potu tváře.
Tenhle západ, to je docela jiné Dánsko. Dýchá to tu ze všech stran. Jestli je Kodaň a vůbec celý Sjaelland příjemnou a krásnou zabydlenou městskou krajinou s usměvavými lidmi, západní pobřeží Jyllandu je venkovské a zřetelně chudší, život tady asi nebude úplně snadnej. Najdete tu i opuštěný dům s vybitými okny a rezavým traktorem v kopřivách a někteří lidé mají divočejší tváře nebo hlučnější projev. Takový divoký západ Dánska. Také přibývá Němců na dovolené a aut s hamburgskou značkou. Místo „háj" tu poránu řeknou spíš „morgen", pokud teda něco řeknou.

V pátek 29.7.2011 se naše dítě se naučilo jezdit na kole. Na půjčeném malém dětském kole v kempu v Husby. Doma dětské kolo má a naprosto odmítalo zkoušet jezdit, u nás na vsi taky. Ani jako na odrážedle s nohama na zemi. Napřed mu to tady vůbec nešlo, ale snažilo se a pak se něco změnilo a během hodiny jezdilo sem a tam. Zázrak a bez odřených kolen.
„To bylo ... nejúžasnější den,", řeklo dítě večer před spaním :-).

Jedeme teď přímo na jih po úzkém pásu pevniny mezi severním mořem a Ringkobing fjordem. Na ten je dobře vidět, kdežto severní moře je pořád za souvislou vysokou písečnou dunou. Chvíli jedeme po silnici, chvíli po šotolinové a písečné cyklostezce mezi dunama. Krajina dun je záhadná, trochu konec světa. Tráva, fialově kvetoucí vřes, písek a vítr. Vytahuju zimní čepičku přes uši. Na tom vřesu jsou i černé bobule jako borůvky a sladké, ale nevíme co to je a máme strach to jíst, abychom se neotrávili. Úplnou pustinu střídají duny s koloniema chat nebo letních domů. Dříve v lesích to bylo podobně. Zálibu v chataření a víkendovém bydlení mají Češi s Dány společnou, ale co se týká konkrétního provádění... Ty chaty tady vůbec v krajině neruší.

Protože je severní moře pořád skryté za dunou a jenom nepřetržitě mocně hučí, jdeme se na něj podívat. Krásná písečná průběžná pláž, vlny a vodní tříšť, i to zvláštní světlo co mělo být jen ve Skagenu :-). Fouká studený skoro říjnový vítr a nikdo se nekoupe. Sem tam někdo pouští draka. Jdeme jenom omočit kotníky. No, jak to dopadlo vidíte na fotkách :-)).

Nocujeme na lejrpladsu č.460 v lese na jižním cípu Ringkobingfrordu. Zase to hodinu hledáme a bloudíme. Sledujeme zrušenou železniční trať, je to ale divné, kolejnice nejsou shora na té pojížděné plošce rezavé... Po chvíli jedou dvě šlapací drezíny s rozesmátými lidmi, takové jako lehké tříkolky - sajdkáry. Podél trati jsou dřevěné altány vždy s několika ohništi a rošty a jezdí se sem houfně s taškama plnýma dobrot grilovat. Křížení drezín je snadné, dva lidé ji prostě zvednou a odnesou mimo trať.
Náš lejrplads je nakonec travnatý průsek v lese se zavřenou dřevěnou chatou na jedné straně a písečným valem na druhé, jako střelnice, kde se ale nestřílí. Je tu ohniště, pitná voda i kadibudka. Dřevěné stoly jsou venku i pod střechou. Už tu stanuje dvojice starších dánských lehokolistů a po nás přijíždí blonďatej kluk na silničce s krosnou na zádech, přespí pod střechou jenom ve spacáku na karimatce. Lehokolisté vaří na takovém velkém liháčku, jaký tu vídám u poutníků často, my taháme dřevo a děláme oheň pod ešus. Blonďák se přidává. Peče bramboru, mrkev a klobásu v alobalu a potom to smíchá v dřevěné dlabané misce. Po večeři vytáhne tlustý deníček a píše si u skleničky červeného zápis drobounkým písmem. Samotář. (Ne docela, víle nabídl vínečko do jejího pohárku).
Ráno odjíždíme jako poslední. Zatímco balíme, dítě zkoumá okraje lesa a volá, že našlo cibuli. Dvě cibule. No zní to jako další ze série obvyklých nesmyslů :-), ale víla říká, ať ji teda přinese ukázat. Nakonec jsou to čtyři obrovské zdravé oloupané cibule, které nám les daroval. A protože cestou dále do Esbjergu nacházíme i kozáky a babky a ne málo, máme výtečnou večeři zadarmo. Přišla vhod.
Teda ani nevíte, jak moc přišla vhod. Nevím ani, jestli to sem mám psát... No tak dobře. Je to blog on line, aspoň budete vědět, s čím máme taky starosti po cestě a proč jsem zase naštvanej a nervní i když neprší (za to počasí díky). Došla mi hotovost a místní bankomat se odmítl bavit s mojí kartou. Napřed jsem to považoval za omyl venkovského bankomatu, ale když se stejně zachoval i druhý a třetí, docela mi to zkazilo náladu. Docela dost. Prostě očekávané peníze mi asi na účet nepřišly. Tak to je blbý. Budu muset ve městě na internet a mailovat, co se děje. Jinak pojedeme dále o hladu (nebo o houbách). Ještě by se dala vařit malá kukuřice, je jí tu kolem plno, ale ta pole jsou tak nějak upravená a ty kukuřičky tak pěkně zařezávají v řadách i na výšku, že bych se tu styděl krást.
Jo, při stavění stanu jsem našel v trávě jedník, tu nejmenší minci. Prostě dánskej halíř. Tak nám držte palce, snad nějak přežijem. :-)