blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > cyklo-poustevnik > Kambrickým pohořím středního Walesu (2018)

Kambrickým pohořím středního Walesu (2018)

Foto: Autor

Občas tu a tam čtu nebo i zaslechnu od některých cyklistů - převážně přespolních dálkařů, že prý se v Británii moc jinak nedá cykloturistikovat než jen po silnicích nebo cyklostezkách. Jak s tímto tvrzením nelze souhlasit a naopak jak rozmanité možnosti pro kola zdejší království nabízí snad trochu v obrázcích přiblíží i tenhle - na kilometry krátký, na zážitky víc než bohatý - prodloužený víkendový výlet.

Čtvrtek 3.5.

Na první květnový bank holiday víkend (pondělí volné) slibují rosničky nezvyklé teplo a sucho. Protože pátky mám volné, vyrážím už ve čtvrtek odpoledne a to přímo z práce. Ve Swansea sedám na pomalý vláček, kterým popojíždím do spodní půli Walesu. Heart of Wales je 193km dlouhá scénická trať mezi Swansea a Shrewsbury, vyjma 2 krátkých úseků na začátku a konci jednokolejka, kde z celkových 34 stanic je 16 jen na znamení, a celá cesta trvá přes 4 hodiny.

S v průměru 12 cestujícími měsíčně kteří využijí zastávky Sugar Loaf (homole cukru) je tato nejméně frekventovanou stanicí ve Walesu. Byla vytvořena v roce 1868 kvůli několika rodinám železničních dělníků z blízkých chatrčí, zrušena v r.1965, ale po 19 letech znovu zprovozněna a dnes je využívána malou hrstkou nadšených turistů a cyklistů ročně. Zastávka na znamení mezi lesy a kopci uprostřed ničeho, do nejbližší civilizace 4km daleko. Průvodčí co tu už přes rok nepravidelně slouží říká, že zatím jen jedenkrát tu zažila vlak zastavit - po dnešku bude moci cestujícím vyprávět že už dvakrát.

Vyvýšená rampa nástupiště je tak krátká, že pro výstup z vlaku lze použít jen jedněch dveří vagónu. Od léta 2017 má Sugar Loaf i svou vlastní návštěvní knihu - po prvních 10 měsících je tu zatím ‘celých‘ 58 záznamů. Budou-li se poznámky i nadále hromadit touto rychlostí, nezaplní se kniha (s kapacitou 3500 řádků) dřív než za nějakých 40-50 let. Přidávám své krátké poselství světu, křížím silnici nad tratí a už stoupám vzhůru k lesu. V noci padá hustá mlha, ta se ale ve větvích sráží, takže k ránu mi na střechu stanu bubnují velké kapky vody.

Pátek 4.5.

Celý pátek je zataženo, ale bez deště. Přes kopce a rozsáhlé plochy komerčních borových a smrkových lesů šlapu směr sever. Tywský les tu byl na otevřených mokřinách založen někdy v 60. letech minulého století a hlavní podíl zde tvoří borovice pokroucená širokolistá a smrk sitka - rychle rostoucí odolné druhy. Po vykácení určité oblasti se mýtiny opět brzy zalesňují. Díky komerčnímu využití je les protkán hustou sítí příjemných, širokých, pro kolo snadno jetitelých cest, na které však běžná auta nesmí takže tu je prakticky pořád zcela nulový provoz.

Od severního okraje lesa zkouším novou pěší zkratku k farmě Berthgoed. Jen s papírovou mapou v ruce je to trochu hokus pokus zarostlou, jenom ovcemi vyšlapanou odbočku z lesa vypátrat, avšak po výlezu na nejbližší hrbolek s výhledem do okolí brzy nabírám správný směr. Pozdější odměnou je pak pěkný pohled shora na údolí potoka Egnant, kudy vede má další cesta k jezerům Teifi Pools.

Krajina údolí Egnant je typicky strohá náhorní oblast travin a kapradin - drsný kraj drsných ovcí. Pohodové kolmo/tlačmo stoupání z údolí Mwyro v 230m k jezeru Llyn Egnant v 430m, zhruba na půli cesty zouvám botky a brodím mělký potok. Později odpoledne pak končím v Claerddu bothy - bývalém farmářském domku který byl místní charitou přetvořen na volně přístupnou kamennou útulnu. Ve srovnání s jinými bothy, tohle je přímo 5* hotel s nadstandardním luxusem - vybavená kuchyň s plynovým sporákem a troubou (dvě připojené propan bomby za domem), dřez s tekoucí vodou, splachovací záchod, kůlna plná nařezaných polen přichystaných na zátop. O vše se tu stará a udržuje organizace Elan Valley Trust.

Nikde nikdo, jen pár jehňat za ohradou pobekává. Večer se obloha projasňuje, relaxuju v mechu nad chalupou, poslouchám ticho a vychutnávám nekonečnou prázdnotu pustých mokřad které mě tu obklopují. Zelená poušť Walesu - i takhle je tento řídce osídlený kout světa často nazýván. V okruhu 1300 čtverečních kilometrů tu nejsou žádné významné osady a pouze jen jedna hlavní silnice.

Za soumraku přichází parta 9 zničených anglických děcek - účastníci zlaté úrovně expediční sekce programu DofE (Duke of Edinburgh's Award - cena vévody z Edinburghu). Ve 2 týmech tu po 3 dny s mapou a buzolou trekují vytyčenou trasu a přespávají na divoko ve stanech. Zatím jen cvičně, o den delší ostrou expedici budou plnit za měsíc na severu Walesu v masivu Cadair Idris. Je vidět že někteří už po dnešním prvním dnu mají docela dost.

Zvláštní že vůbec dostali svolení strávit noc pod pevnou střechou, po pravdě prý jim to jejich učitelstvo samo navrhlo, děcka o existenci nějaké bothy neměla nejmenší tušení. Živě si vybavuju večer na začátku dubna před 5 lety, kdy mi tady u krbu dělali společnost 4 rozesmátí DofE školitelé z Londýna, kteří naopak své svěřence nechali přes noc mrznout na sněhu dole v údolí.

Děcka mají v podmínkách i to, že si musí uvařit minimálně jedno teplé jídlo denně, a tak venku na trávě roztápějí vařiče a kuchtí. Nechávám jim obě prostorné ložnice v patře a sám se natahuju v přízemní místnosti na pryčně vedle kola. Když ráno krátce před 7.00 mizím, omladina nahoře ještě zařezává. Po celé další 3 dny je přímo parádní počasí - teplo, jasno, obloha vymetená.

Sobota 5.5.

Už od dávných dob se po dlouhá staletí ve zdejších krajích těžily rudy všech možných kovů - olovo, zinek, měď, stříbro,... Ze stovek dolů, které kdysi přinesly bohatství a prosperitu do regionu, dnes už žádný není v provozu - příliv levného olova a zinku ze zámoří zabránil dalšímu rozvoji a těžbě. Rozpadající se zbytky jednoho z olověných dolů (Esgair Mwyn) míjím cestou k farmě Rhiwlas.

O 3km dál, v zalesněných svazích panství Hafod, tu na přelomu 18. a 19. století tehdejší majitel Thomas Johnes vytvořil řadu romantických lesních stezek s vyhlídkami. Zajímavé mostky přes rokle, pěkné vodopády, jeden z nich přístupný jen skrze uměle vyhloubený tunel ve skále,.... - 4 roky zpátky jsem tady kolem řeky po cyklostezce prošustil jak drak, aniž bych cokoli tušil.

Malá vesnička Devil's Bridge v údolí Rheidol je první civilizací kterou od výjezdu před 2 dny ze Swansea křížím, v obchůdku s domácí čokoládou dobírám z kohoutu vodu. Celý den jasno, teplo, parádní viditelnost, ale pak k večeru, kousek nad jezerem Llyn Pendam, najednou z ničeho nic, od západu se na mě hrne nepropustná masa bílého mlíka husté kouřovité mlhy. Není úniku. Zastavuju v nějakých 400m na svahu kopce s jindy dalekými výhledy k moři, a během momentu jsem pohlcen. Viditelnost klesá na 20m, teplota padá o dobrých 15ºC. Později čtu že prý to tu není zase až tak neobvyklý jev, tahle studená mořská mlha má dokonce i své specifické jméno - ve Skotsku jí říkají haar, v Anglii zase fret. Plážoví výletníci co se na slunku doteď opékali u moře, a že jich tam dnes budou tisíce, z toho musí mít asi obzvlášť velkou radost :-).

Neděle 6.5.

Ráno lesem k jezeru Llyn Craig-y-Pistyll, v 19. století přehrazeném pro potřeby nedalekých olověných dolů. Přes hráz a po severním svahu travnatou pěšinou kličkuju mezi stovkami pasoucích se chlupatých housenek. Jen malý kousek po autoprázdné okrsce kolem nádrže Nant-y-Moch, a už zase nádherný off-road k přírodnímu ledovcovému jezeru Llyn Llygad Rheidol.

Odkládám kolo pod skalou, ani zamykat bych ho nemusel, a svahem přímo vzhůru (žádná vyšlapaná stezka tu není) na Pen Pumlumon Fawr, se svými 752m nejvyšší vrchol středního Walesu. Nahoře mě zastavují 2 místní ptáčkaři jestli jsem tu prý nepotkal kulíka. Koho že to?!? Dostávám krátké intenzivní školení z ptákologie. Kulík hnědý (anglicky dotterel) zimuje v teplých krajích oblastí mezi Marokem a Íránem, a hnízdí na dalekém severu někde až ve Skandinávii, v Británii pak jen na nejvyšších vrcholcích skotské vysočiny. Na rozdíl od tradičního zabarvení v přírodě, samička je hezčí a barevnější, je to ale pěkná potvora - jen naklade vajíčka a dál už se nestará, sameček je musí vysedět sám a po vylíhnutí i sám vykrmit. Kulíková si mezitím užívá s dalšími samečky které čeká stejný osud. Migrující kulíci přelétají nad Walesem obvykle na přelomu duben/květen a po cestě odpočívají na vrcholcích kopců a hor.

Když nepočítám jednu malou rodinku s karavanem a 2 trekaře ráno u Nant-y-Moch přehrady, tihle ptáčkaři jsou poslední 2 živé duše které za celý den až do večerního sjezdu dolů do Machynlleth potkávám. A to je neděle o prodlouženém bank holiday víkendu, ideální výletové počasí. Na chvíli se zastavuju u pramene řeky Wye. Krásné místo - žádné cesty, žádné směrovky, ukazatele, cedule, nic. Jen kopce, na nich sem tam ovce, ticho, klid. Necelé 4km odtud pramení i nejdelší britská řeka Severn.

Jen malý kousek tlačmo zarostlou pěší zkratkou svahem podél potoka dolů k mostku přes řeku Hengwm, odkud pak až do večera samý dobře sjízdný off-road parádní krajinou. Večerním slunkem ozářená hluboká strž kaňonu mladé řeky Dulas s 200m strmými svahy je úžasná podívaná. Rychlý sjezd autoprázdnou silničkou do Machynlleth, v hospodě v centru dobrat vodu, a honem zase pryč z toho hemžení ven, zpátky do kopců.

Strmou slepou okrskou stoupám k lesu, míjím malou dřevěnou samoobslužnou prodejní budku s produkty vytvořenými ve zdejší chalupě Bron-yr-Aur. Pěkně vykreslené motivační kamínky, v brašnách ještě volné místo, a tak jeden z menších kupuju. Cenu si má každý určit sám, do sklenky házím libru. Bron-yr-Aur, nic mi to neříká, ale po návratu googlím abych něco o mém pomalovaném kamenu zjistil. A hned mezi prvními odkazy na mě z monitoru vyskočí vlasatý rocker s kytarou. Zajímavou historii má tahle chalupa - v roce 1970 tu nějaký čas pobývali Led Zeppelin, a spousta skladeb z jejich třetího alba vznikla právě tady. Bez elektřiny k napájení velkých zesilovačů, odříznuti od světa, ovlivněni zdejší krajinou, skladby které tu vytvořili zní mnohem víc akusticky a pastorálně než jejich předchozí divoká tvorba.
www.youtube.com/watch?v=2YZ_lIpG1XQ

Dnes v téhle tradiční kamenné chalupě s břidlicovou střechou žijí ‘off the grid‘ v souladu s přírodou ekolog a učitelka Scott a Ruth Roe s dcerou Chenoe. Díky slavné kapele sem však stále míří fanoušci z celého světa, navštívit místa kde se začala rodit Stairway to Heaven. V tomhle půlhodinovém videu z netu (čistá, dobře srozumitelná Angličtina) je nejen něco málo ze současné Bron-yr-Aur, ale i z dalších míst kterými projíždím.
www.dailymotion.com/video/x6djnl2

Pondělí 7.5.

Brašny letos slaví 20-té narozeniny, a dnešní ráno se poslední funkční zip na horní kapse rozhodl definitivně dosloužit. Je to však již dlouho očekávaný konec, takže jen zatáhnu 2 fungl nové popruhy které už tam mám víc jak rok přišité, a jede se dál. Znefunkčněním zipu si brašna vlastně jen polepšila, neboť tím ještě trochu nabyla na své využitelné kapacitě.

Pěknými lesními cestami stoupám k hřebenu jen zřídka navštěvovaných Tarren Hills. Navzdory své relativně nízké nadmořské výšce ani ne 700m, působí kopce divoce, dramaticky a opuštěně. Za celé dopoledne tu nepotkávám jediného člověka. Krátká 1,5km dlouhá závěrečná tlačka na vrchol Tarrenhendre, pak ještě asi 700m nesjízdného sestupu ke konci farmářské cesty, odkud už jen krásný sjezd podél potoka Dol-goch dolů do údolí řeky Fathew.

Malá pauza na čumendu parních vláčků ve stanici Dolgoch, pak přesun na konec slepé okrsky v sousedním údolí, a od farmy Gwastadfryn v 55m začíná parádní podvečerní kolmo/tlačmo/pěšmo výšlap na vrchol masivu Cadair Idris (893m). Dobře jetitelnou, zprvu štěrkovou později travnatou cestou rychle nabírám výšku. Po hodině a půl stoupání už dosahuju letové hladiny luňáka červeného, který mi tu neustále krouží nad hlavou. Na hřebenu poblíž sedla Bwlch Rhiw Gwredydd (560m) odkládám kolo, malý batoh s vodou a jídlem na záda, horní brašnu s věcmi na spaní pod ruku, a pěšmo dorážím zbylé 2km kamenité stezky na vrchol Penygadair. Nebyl by tak velký problém dohrkat na samotný vrchol i kolo, ale k čemu to, když ráno budu do sedla scházet stejnou cestou.

Cadair Idris patří k nejoblíbenějším horským masivům ve Walesu, teď navečer už ale míjím jen pár posledních výletníků vracejících se dolů do údolí. Nahoře pak už jsem úplně sám - krásný západ slunka i noc v kamenném přístřešku.

Úterý 8.5.

Legenda říká, že ten kdo stráví noc na vrcholu Cadair Idris, probudí se buď jako blázen, nebo jako básník. Blázen už jsem dávno, tak teď ještě abych začal skládat veršíky :-).

Za svítání vylezu z útulny a jsem jak na nebesích - vrchol ozářen vycházejícím slunkem, nad hlavou jasná modrá obloha, a všude kolem pode mnou bílé chuchvalce převalujících se mraků. Nebudu se snažit popisovat co se slovy popsat nedá, ani fotky nedokázaly plně zachytit tu atmosféru. Víc jak 2 hodiny sleduju to přírodní divadlo.

Kdybych byl býval večer zalehnul v sedle u kola o 300m níž, probudil bych se do šedé, škaredé, husté mlhy, skrze kterou si teď po kamenité Pony Path prorážím cestu dolů do údolí. Začíná pokapkávat, přejíždím po 150 let starém dřevěném železničním mostu přes záliv do Barmouth, kde můj krátký výlet po středním Walesu končí.

180km za 4 a půl dne - je to hodně nebo málo? Někdo by to možná natočil ani ne za den, mně to stačilo bohatě. Stále víc a víc zjišťuju že čím míň aut a asfaltu potkávám, čím víc zapomenutých stezek a pěšin si vybírám, tím víc si to užívám a mnohem víc toho i vidím a poznám. Když teď zpětně koukám na ty fotky, nemám tam vlastně ani jednu z města nebo civilizace, jen samé hory lesy stráně. Taky je to tam možná trochu až moc překolováno - už asi automaticky často strkám Čerta do popředí záběru jako křoví, budu si to muset hlídat a nepřehánět to.

https://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2018_Mid_Wales_3.5.-8.5./

Fotogalerie

28.05.2018 vložil/a: cyklo-poustevnik
karma článku: 4.53

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (11 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |