Letní výhní krajinou červeného draka (2018)

Že prý v Británii pořád prší?!? Zataženo, mlha, vichr, zima, permanentní lijavec? Teplo a slunko možná tak 3 dny v roce? Láry fáry, kam na to ty lidi chodí. Pestré, zdravé, celoročně příjemné klima tu je, ne jako na kontinentu, kde letos ta pouštní výheň začala už v dubnu a pod kotly se topilo fest skoro celých 6 měsíců až do konce září. Děs běs! :-(

Je ale pravda že i tady na ostrovech je tohle léto pěkný hic, předpověď od konce června na další 2 týdny nudná jak na Mallorce ve Středomoří - teplo, jasno, žádné mraky. Vyhazuju z brašen nepotřebný stan, sedlám Čerta, a společně vyrážíme na 10-denní vandr kolem Walesu.

Po útesech podél moře

Národní park Pembrokeshire Coast je jediným skutečně přímořským parkem v Británii, vyhlášen v roce 1952 pro své unikátní pobřeží - rozeklané útesy, kryté zátoky, písčité pláže, zalesněná ústí řek, staré rybářské vesničky, kolonie hnízdících ptáků,... Časopis National Geographic ho před časem ocenil jako druhou nejlepší pobřežní destinaci na světě, nechávajíc za sebou Seychely, Bermudy i Kostariku. Podél skoro celého pobřeží vede 299km dlouhá pěší stezka.

Stezka je to povětšinou docela úzká, mnohdy zarostlá tak že ani vidět není, někde vede jen pár desítek centimetrů od drolících se útesů, v místech kde přetíná ústí potoků a řek je to téměř vždy strmě dolů a hned zase strmě nahoru, ohrady na hranicích farem překonává buďto skrze úzké branky nebo pomocí schůdku. Jinými slovy - pro zážitkovou cykloturistiku přímo ideální terén :-).

Oblast jižně od Fishguardu už trochu znám z velikonočního výletu 3 roky zpátky, takže dnes mířím opačným směrem - na sever. Jedu nalehko jen se zadní troj-kapsou, takže pohoda. Chvilku se vezu chvilku strkám, občas přehodím Čerta přes branku, a vyjma ranního výjezdu z města žádné auto ani asfalt za celý den nepotkám.

V jednom úseku 2 chlapíci ořezávají křovinaté pichláky, svírající pěšinu. Uhnout není kam, ujedu pár desítek metrů a už slyším pšuk pšuk pššššššššouk! Ne, to nejsou včerejší fazole, ale první ze 3 trnů co tu podél cesty nasbírám. Protipíchací kevlarová výstelka v plášti je na zdejší nástrahy krátká. Za Newportem hekáme s Čertem po dobrých 200 schodech vzhůru na 150m vysoké útesy. Nikde nikdo. Hluboko dole se vlny bijí o skály, občas racek v dálce zakřičí, jinak ticho, klid. Pocit úplné odlehlosti trochu kazí jen souvislá ohrada farem po pravé straně stezky - známka že civilizace je blíž než by se mohlo zdát.

Večer na počítadle svítí pěkných 32km, dnešní průměr rovných 6km/h :-). Hned po večerníčku (dnes dávají barvitý západ slunka do Irského moře) - vydrbat zuby, vyčurat, zalehnout. S rukama za hlavou a Velkou medvědicí nad hlavou usínám.

Podél zátoky Cardigan

I po další dny se držím stezky, občas si to už ale někde i trochu zkracuju po klidných okrskách. Pembrokeshire coast path končí v St. Dogmaels, odkud dál na sever cesta pokračuje jako Ceredigion coast path. V květnu 2012 byly pospojovány všechny existující úseky podél moře a vznikla tak 1419km dlouhá dálková trasa kopírující pobřeží celého Walesu. Obloha stále jak vymetená, další noc na útesech.

Ráno ze stezky sleduju malou rybářskou loď jak vytahují z moře desítky klecí s nalovenými humry a kraby. Na lodi klece vyprázdní a hned zase spouští pod hladinu. O kus dál, v krytém zákoutí pod Castell Bach, 3 naháči ve vlnách - on, ona, a pes. Vypadají na místní domorodce co sem chodí plavat pravidelně. Před New Quay dole pod útesy na kamenech tuleni se tulení, o něco dál v zátoce zahlédnu i 4 delfíny proplouvat - největší britská populace delfínů žije právě tady, v zátoce Cardigan. Slunko pálí, stínu pomálu, vodu dobírám kde se dá. Branky které přelézám zdají se být čím dál vyšší, a Čert jak ho pořád zvedám čím dál těžší.

Odhaluju prasklý drát v zadním kole, na straně kazety. Musel rupnout teď před chvílí, jak jsem Čerta rval přes dnes už asi dvacátou ohradu, zadní kolo se tam trochu šprajclo. Jet se na tom dá, ani to nehází, jak dlouho to ale vydrží? Stahovák kazety i náhradní dráty mám, jen potřebuju někde půjčit velký 24-klíč a kus starého řetězu na ukotvení.

Podvečerní Aberystwyth - pěkné přístavní město se zbytky normanského hradu, Velšskou národní knihovnou, univerzitou z r.1872, a kolejovou lanovkou na vrchol Constitution Hill. Na sochy tu ale rackové kálí stejně rádi jako holubi ve vnitrozemí.

Machynlleth pondělí ráno, hledám prodejnu s koly. Obchod tu žádný není, zato servis ano - samoobslužný a zcela bezplatný. Každý se tu v dílně nebo venku na trávníku obslouží sám, a když někomu i náhradní díl přijde vhod, přispěje něco do kasičky. Servis tu založila parta místních nadšenců poté, co jim tu na konci roku 2013 jediný kamenný cyklo obchod ve městě zavřeli. Škoda že otevřeno mají jen ve středu :-(.

Malá pobřežní víska Llwyngwril - no tady snad musely mít sjezd všechny šílené pletařky a háčkařky z celé Británie. Už jsem viděl hodně, ale pletená vesnice?!? S idiotským úsměvem na tváři projíždím krokem hlavní ulicí a jen zírám - obr Gwril zavěšený na kamenném mostu nad řekou, piráti s truhlou pokladu, humr a medúza, veselý šnek, křeček v kostýmu čerta, ovce na tříkolce, vlnou zateplené pouliční lampy, oháčkované lavičky,... - tady snad jehlicemi kmitá celá ves :-).

Železnice Cambrian Coast Line tu vede pod strmými srázy těsně podél moře. Občas tu vlaky mívají docela trable. Když to nad Atlantikem trochu víc zabouří a když se k tomu přidá zrovna i velký příliv, to se pak přes koleje převalují i několikametrové vlny. Začátkem roku 2014 byla část trati poškozena natolik, že celé 4 měsíce musela být mimo provoz.

Krátká zastávka u zatopeného břidlicového lomu Blue Lake nad osadou Friog, a pak už jen přejezd po 150 let starém dřevěném mostu do Barmouth.

Sviť sluníčko sviť, na mou holou řiť

Pozdní odpoledne, čtvrtý den na cestě - v Barmouth nechávám moře za zády a vyrážím do kopců. Miluju podvečerní off-road kolmo výšlapy k hřebenům hor ztichlou liduprázdnou krajinou, ten zvláštní poklid a atmosféru, když už jen poslední výletníci shora se vracejí zatímco já do výšin teprve mířím, když už slunko tolik nepálí a svahy hor jsou dlouhými večerními paprsky tak krásně nasvícené. Před 7 týdny mi tady poblíž vyšlo super počasí na parádní výjezd až pod vrchol Cadair Idris, dnes pro změnu volím starou obchodní stezku v pohoří Rhinogs. Asfalt končí v nějakých 220m u farmy Sylfaen. Další necelé 4km po zvlněné hupky hopky vrstevnici až k milníku Banc-y-Fran na rozcestí starých vozových cest. Odtud začínám stoupat do sedla v 560m po úseku bývalé vozové cesty mezi Londýnem a Harlechem, kudy se dříve proháněly dostavníky a honáci tu sváděli dobytek. Nádherná cesta, s nákladem v brašnách ale místy trochu tlačka. Závěrečný úsek po vyježděných kolejích svahem kopce je už ale zase dobře jetitelný. Z mělkého průsmyku na hřebenu Llawlech kamenitý sestup ke starému klenutému mostku Pont Scethin přes potok Ysgethin, a poslední kilometr do pěkného spacího hájku - tam dorážím už skoro za úplné tmy ve 22.30 - skvělé načasování.

Ráno dávám Čertovi den volna a pěšmo razím na malý okruh po jednom z nejméně navštěvovaných horských masivů ve Walesu - Rhinog mountains. V 10.00 na hřebenu, a slunko už to zase fest roztápí. V 11.00 je už taký pařák že sotva pletu nohama. 150m pode mnou pěkné náhorní jezírko, nejkratší cestou dolů a už jsem v něm, jen to zasyčí. Celé 2.5h si tu ve svém privátním bazénku blaženě rochním. Úžasné místo - kolem jezera nevede žádná cesta, takže by tu člověk mohl nerušeně spočinout třeba i na pár týdnů.

Asi nejdramatičtějším úsekem pohoří Rhinogs je vzdušný traverz mezi vrcholy Y Llethr (756m) a Rhinog Fach (712m). Už je 15.00 odpoledne, ale zatím jsem dnes nepotkal živou nohu. Nikde nikdo, všude ticho, neskutečný klid. Když si vzpomenu na nedaleký Snowdon, kde v létě, jedno jaké počasí, den co den míří k vrcholu tisícová procesí, za rok se tam nasčítá na půl miliónu národa (!!!), a kde davům nelze uniknout ani na chvíli,.... Tam u jezera Glaslyn pod východním svahem hory - tam bych asi nemohl tak nerušeně vystavovat na odiv své oslňující pozadí jako tady u jezírka Dulyn :-). Přitom krajina je tu stejně dramatická, ne-li divočejší, jen kopce o nějakých 200m nižší. Říká se že když v pohoří Rhinogs za den spatříte 6 lidí, je to dav. Dnešek tedy zřejmě zůstane v normě, neboť za celý den potkávám jen jediného člověka.

Po cestách i necestách

Ráno sjezd dolů k pobřeží a přesun do Porthmadogu, kde moře nadobro opouštím. 10km dlouhé slepé údolí Pennant je další zapomenutá, zrakům ukrytá oáza klidu, o které se v průvodcích nepíše. Přitom patří k nejhezčím ve Snowdonii. V jeho závěru míjím malou přehrazenou nádržku. Už je zase výheň, neváhám a skáču tam. Ani tady nehrozí že bych snad někomu mohl přivodit nečekaný šok, široko daleko jenom já a Čert. Nad přehradou prolézám rozsáhlé pozůstatky a štoly opuštěného břidlicového dolu Prince of Wales, odkud pak východním, trochu kamenitým traverzem scházím k lesu Beddgelert.

Večer z osady Bwlchgwernog dobře známou drncavou stezkou vzhůru k příjemnému hájku na úpatí hory Cnicht, kde už jsem před 4 roky jednou nocoval. Ráno pak výšlap pěšmo na vrchol. Hora Cnicht, které se taky někdy pro svůj tvar přezdívá velšský Matterhorn, má sice jen skromných 689m, ale kruhový rozhled z vrcholu je jedinečný. Viditelnost dnes nemůže být lepší, dokonce odtud zřetelně rozeznávám i několik barevných teček stoupajících po Watkin path vzhůru na Snowdon. Živě si vybavuju mrazivé zasněžené velikonoce 2013, kdy mě tam nahoře strmá stěna zledovatělých ploten sněhu zastavila jen asi 200m pod vrcholem a já to tehdy musel otočit, neměl jsem s sebou tenkrát ani nesmeky.

Na západním úpatí Matterhornu je sedlo Bwlch y Battel, jižně pod ním plytké rašelinové jezírko, a nedaleko od něj, dobře maskovaný balvanovou sutí, ukrývá se vzdušný 4* skalní hotel, s apartmánem pro 1-2 znavené poutníky. Nevědět o tom že tu je, snadno ho minu i kdybych stál třeba jen 20m od něj. Trochu připomíná prehistorický dolmen. A co zvlášť příjemně potěší - uvnitř ani po okolí tu nevidím jediný odpadek.

Před polednem jsem už zase zpátky u Čerta. Krátká zastávka ve stanici Tan-y-Bwlch na úzkokolejce Ffestiniog, a dál ke 2 monstrózním betonovým kvádrům bývalé atomovky Trawsfynydd. Za spalujícího odpolední žáru přesun k jezeru Bala a do vesnice Llandrillo na úpatí horského masivu Berwyn mountains.

Berwyn Mountains

Když kousek nad farmou Blaen-y-dre stoupám tlačmo vzhůru strmou kamenitou cestou, ne širší jak 3m, najednou zdálky zaslechnu blížící se dusot kopyt. Hluk sílí, země duní a vibruje, jako by se celé stádo buvolů na mě shora hnalo. Pak se přede mnou zvedne oblak prachu, a z něj vynoří - dobrá dvoustovka pádících ovcí, na které zezadu najíždí farmář čtyřkolkou. Jak mě první dobytkové spatří, okamžitě zatuhnou a smykem brzdí, přičemž ty za nima řetězově bourají do řad zadků před sebou, čímž je ještě trochu hrnou kupředu. Odklízím se ke straně abych holkám uvolnil cestu, spěchají k lazebníkovi na farmu, čeká je letní sestřih. Hned za čtyřkolkou další farmář v Land Roveru. Zastavuje a ptá se kam.

"Nahoru."
"Kam nahoru?"
"Na hřeben, a přes vodopád druhou stranou dolů."
"Co?!?"
"Na hřeben, a přes vodopád druhou stranou dolů."
"S tímhle?!?" - a ukazuje na brašny.
"Jo."
"To neprojedeš!"
"Projedu :-)."

Berwyn Mountains patří k těm pohořím, kde člověk může bloudit třeba celý den, a nikoho nepotkat. Drtivá většina túristů tyhle hory totiž zcela ignoruje a rovnou míří do sousedního NP Snowdonia - na Tryfan, Glyders, Snowdon, a za dalšími vyhlášenými vrcholy. Nezbývá než jim poděkovat, nebýt jich, nebyl by tu takový klid.

Ve 20.00 začíná náááádherný výšlap - z 370m od cedule na začátku přírodní rezervace, až do 830m na hlavním hřebenu Berwyns. V mapě čárkovaná cesta od cedule podél potoka Clochnant však už po prvních pár desítkách metrů mizí. A tak si v terénu hledám svou vlastní, co nejschůdnější trasu. Na tu původní se znovu napojuju až po 1.5km u malého lesíka. Celý den bylo hnusné spalující vedro, teď je konečně příjemně tak toho využívám a zvolna stoupající stezkou pokračuju dál svahem údolí. Jak se slunko sklání k obzoru, stíny na kopcích se posouvají výš a výš. Když už se chystá hopnout do peřin tak zastavuju, a za naprostého večerního ticha, sám uprostřed hor, sleduju pohádkové divadlo. Tenhle pohled se nikdy neomrzí. Posledních pár set metrů a ve 22.15 stojím v sedle Bwlch Maen Gwynedd (700m). Měsíc se právě vyloupl nad obzor. Klidně už jsem to mohl zapíchnout tam ve svahu spolu se slunkem, ale nějak mě ten noční pochod chytnul. Je úplněk, kopce krásně nasvícené, ani čelovku nevytahuju, jen na sebe navlíknu svetr a po hřebenu stoupám dál. Končím až hodinu před půlnocí v nějakých 780m (odhaduju podle mapy), před větrem trochu chráněn zezadu menším terénním hupkem, zepředu Čertem co mi leží na nohou. Fučí to tu pěkně, ale nabalen do trojích kaťat, 2 trik, 2 svetrů a jedné bundy, v rukavicích, na hlavě zimní ušanku, i ve slabém letním spacáčku je nakonec fajn.

Ráno dorážím zbývající metry na nejvyšší vrchol hřebenu Cadair Berwyn (830m), odkud pak už jen travnatým svahem dolů, k hornímu okraji 73m vysokého vodopádu Pistyll Rhaeadr - padá ve 3 stupních skrze přírodní skalní oblouk uprostřed. Nejhezčí pohled je ovšem zdola, z vyhlídkového mostku.

Podél hranic s Anglií na jih

Klidnými okrskami to stříhám až do sedla Gospel Pass (549m) v Black Mountains - východní části NP Brecon Beacons. Už je zase večer a krásně ozářené hory lákají vlevo i vpravo. V průsmyku nechávám asfalt za zády a vzhůru stezkou do svahu. Poslední kopec, poslední západ slunka, poslední noc v lesíku, a další den návrat známou krajinou domů.

Na závěr trochu statistiky - za 9 dnů najeto/natlačeno 659km, k tomu 1 celý den pěší výšlap bez kola. 3 zalepené díry na duši, s jedním prasklým drátem bez újmy došlapáno až do konce. Vedra přes den tak úmorná že po večerech už vůbec nelákalo ještě si přitápět u ohníčků, takže během celé cesty ani 1 vypálená sirka. Zato spousta pohádkových záchodů i východů slunka, v noci pak několik úplňků a tisíce hvězd nad hlavou. A nakonec - toto byl vlastně můj vůbec první víc jak 5-denní výjezd bez stanu tady po ostrovech s tím, že jsem plně důvěřoval rosničkám že v noci nezmoknu.

Pár obrázků z výletu:
https://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2018_Hot_Sunny_Wales_22.6.-1.7./