Na borůvky přes hory a doly (2020)

Tam a zpátky na kole, po horách pěšmo

Foto: Autor

Začátkem července konečně i Wales ruší zákaz volného pohybu a cestování - tři a půl měsíce to trvalo! V lesích už se to zas všude modrá, závory do NP Brecon Beacons opět odemknuty, takže co takhle spojit příjemné s užitečným? Do BB kolmo, pak 2 dny pěší trek po horách, přespat pod hvězdami někde na hřebenu, a cestou zpátky malá zastávka v mém oblíbeném lese trochu poklidit letošní úrodu. To zní jako plán. Dovolenou v práci řešit nemusím, protože Covid se mi postaral o dlouhé neplacené prázdniny. Malou chvíli zvažuju i možnost přesunu tam a zpět busem a Čerta vůbec nebrat. Tuhle myšlenku ale zase hned rychle zavrhuju - toho bohdá nebude, aby český poustevník musel s hadrou přes hubu někde strašit! Kéž by se tak vehementně jako s Covidem válčilo i s ostatními zabijáky - třeba na obyčejné pasivní kouření v ČR ročně umírá až 3000 lidí. Koho to ale zajímá, kdo s tím co dělá, kolikrát za den si o tom přečtu ve zprávách? Když kuřák těmi svými jedy někoho ze své nekuřácké rodiny zamorduje, ještě ho všichni politují. Když si ale osamělý nudista u rybníka nenasadí roušku, hned na něj policajta volají. Co se asi za nějakých 30 let budou o roku 2020 učit děcka v dějepise?!?

Čtvrtek 30.7.

Během karantény v minulých měsících jsem zjistil, že cestování v noci má spoustu předností - nulový provoz na silnicích, ticho, klid, žádný smrad od aut a ani žádná velká vedra,... - pro kolo ideální podmínky. Jediné co, večer předtím je potřeba zalehnout se slepicemi. Vstávám o půl čtvrté, ve 4.00 odjezd. Silnice prázdné, mírný vánek, teplo tak akorát že 1 svetr na sobě snesu, pěkně to odsejpá. Když po 2,5h parkuju na okraji Beacons v příhodném lesíku, počítadlo ukazuje průměr 16.3km/h. Ani bych tu Čerta zamykat nemusel, tady sem za celý rok určitě nikdo nepřijde.

Se spacákem, karimatkou, trochou jídla a 4l vody v Cabin Maxu na zádech vyrážím přes ovčí farmy k řece Twrch, kde u přístřešku na lavičce odstrojuju do letního - slunko už pomalu začíná přitápět a bude to i do kopce. Při šněrování armádních bagančat počítám, jak dlouho už je vlastně mám, ještě před pár roky jsem s botami beznadějně zápasil. Zkoušel jsem všechno, i značkové pohory Karrimor a Regattu, ale ani ty mi nikdy dlouho nevydržely. Teď už třetím rokem prošlapávám kožené Altberg a zatím spokojenost. I na kolo jsou fajn.

Od starých vápenek Henllys Vale pokračuju na sever po bývalé svážné dráze, kudy se dřív vytěžený kámen vozil dolů k pecím - 2,3km přímá lajna od pecí až k lomům. Ve vysoké trávě dolní části se lajna trochu ztrácí, místy to tu i docela čvachtá. Je ale teplo, takže trocha té vody co občas spodem naberu ani moc nevadí. Navíc tenhle počáteční úsek žabin má jen něco málo přes kilometr, dál už je to pohoda. I když v lomech samotných už toho k vidění moc není, na spaní by byly fajn - se závětřím, někde i s koupáním když je lom zatopený.

Úzký pás vápencového podloží se táhne přes celých 70km Beacons od západu na východ. A kde je vápenec, tam jsou obvykle i jeskyně. Pod nohama je to tu jak ementál - stovky kilometrů chodeb, průlezů, traverzů, propastí, podzemních řek, průplavů, i rozlehlých dómů. I nejhlubší jeskyně v celém království je tady někde pode mnou. Přestože většina zdejšího podzemí je tu vhodná na výlety jen pro znalé jeskyňáře, najdou se tu i výjimky, kde i nejeskyňář má šanci nakouknout. Hledání vstupních děr do podzemí bez GPS navigace může však být někdy výlet sám o sobě, zvlášť když k jeskyni nevede žádná cesta a vstup často tvoří jen malá škvíra mezi kameny na dně nevýrazného závrtu. Navíc těch závrtů tu na plošném kilometru bývají někdy i stovky, a jen jeden je ten pravý. Bez GPS, jenom s papírovou mapou a kompasem, je to však mnohem zajímavější a férovější hra takovou jeskyni objevit.

Od lomů Blaen Llynfell, přes pár zastávek u několika malých skalních děr v kopci Foel Fraith, nahoru na hřeben Esgair Hir (635m), a dolů k jeho podvrcholu Carreg yr Ogof (585m). Po západu slunka pak přesun asi 120m ke stejnojmenné jeskyni. Carreg yr Ogof je sice dlouhá jen nějakých 37m, zato však snadno přístupná i pro obyčejného batůžkáře, tedy pokud o ní ví a je schopen jí najít - žádná voda, těsné průlezy, ani jiné nástrahy tu nečíhají. Navíc má unikátní krápníkovou výzdobu - bílé stalagmity s oranžovými čepicemi. Je přímo pod místem bývalé vápenky, možná i proto tak bohatá na krápníky. Jediný úzký průlez je až v závěru hlavní komory, vedoucí do malého prostoru s jezírkem. Tenhle břišní průplaz si ale nechávám na jindy, dnes tu na to nemám vhodnou výstroj a civilní triko se mi likvidovat moc nechce.

Zaléhám hned před vstupem do jeskyně mezi několika vápencovými bloky, místo přesně akorát na spacák. V noci mi to nad hlavou pěkně profukuje, dolů do závětří v hrobečku mezi kameny však žádný průvan nedofoukne.

Pátek 31.7.

Včera jsem za celý den po kopcích Black Mountain nepotkal, ani nezahlédnul jediného člověka. Oproti tomu dnes - už hned z rána první divocí kempovníci, na hřebenu Bannau Sir Gaer. S výhledy na východ slunka nad jezerem zrovna začínají vylézat ze stanů. Hřebenovka nad ledovcovými jezery Llyn y Fan Fach a Llyn y Fan Fawr je parádní trek, jeden z nejlepších v Beacons. Přitom je to tu ale mnohem klidnější než v centrální části BB kolem nejvyššího vrcholu Pen y Fan, tudíž pro osamělé vandrovníky a spaní na divoko ideální oblast. Záměrně jsem si tenhle úsek načasoval na první hodiny po východu slunka, abych tu měl ještě větší klid než přes den. 6km po hřebenu, a před 9.00 ráno už zase mizím zpět mimo cesty, kde po zbytek dne nikoho dalšího nepotkám.

Po celých horách jsou tu porůznu roztroušeny trosky letadel, co tu za války a po válce bouraly. Vrak jednoho z nich mám přímo na trase, žádná stezka k němu ale nevede. Na mapě vím přesně kde je, i na satelitních záběrech je vidět, teď už jen najít to v terénu. Doufal jsem, že od okraje srázu hřebene Fan Hir zbytky letadla uvidím, ale nedaří se. Asi bude schovaný za nějakým malým terénním hupkem. Takže orientace jen podle koryt začínajících potoků - tady shora je to naštěstí mnohem snadnější než kdybych ten správný tok měl hledat zdola.

De Havilland Vampire FB.5 byla britská poválečná dvoutrupá proudová stíhačka, ve službách RAF od r. 1946 do r. 1966. Vampire tu havaroval v říjnu 1953 během rutinního cvičení 2 letounů, kdy při sestupu v mracích pilot prvního stroje včas nezahlédl blížící se svah a při kolizi zahynul. Druhému letounu se podařilo nárazu vyhnout. Rozsáhlé zbytky letadla tu v 620m na západním svahu hřebene zůstávají i po 67 letech. Železné přistávací nohy i některé pláty dávno prorezlé, ale spousta šroubů pořád jak nových. Někdo si dal tu práci trosky poskládat do původního tvaru letadla, a výsledek je docela působivý.

Přelézám nevýrazný hřebínek k začátku sousedního údolí řeky Giedd, které se pak držím dolů po proudu. Krásné údolí kam jen málokdo zajde, žádné cesty ani pěšiny, klid, ticho, pohoda, pěkné peřeje a vodopády. Tady se na týden utábořit, nikdo kolem neprojde. Obloha vymetená, i na koupání nakonec došlo, ovce mě při tom se zájmem pozorují, i tu trávu na chvíli žvejkat přestaly.

Řeku Giedd tvoří 2 nezávislé nepropojené toky, které však sdílejí stejné jméno i údolí. Horní Giedd mizí pod zem ve 2 ponorech. První, který obvykle pobere celý tok, je hned vedle výkopu Ogof Giedd, kde se jeskyňáři už několik let snaží objevit nové chodby v podzemí, zatím ale bez úspěchu. Při záplavách pak to co tenhle ponor nepobere, tak pokračuje korytem ještě asi dalších 450m až k místu hlavního ponoru Sinc y Giedd. Ztracená horní řeka se znovu objevuje až v jeskyni Dan-yr-Ogof po víc jak 4,5km cesty pod zemí, a nijak už nepřispívá ke spodnímu toku řeky Giedd.

Po záplavách dnes není, takže posledních 0,5km koryta horního Giedd je na suchu. Jen nakukuju pod skálu, a dál se držím údolí podél spodního Giedd, až do civilizace v malé obci Cwmgiedd. Odpoledne se to nad hlavou začíná trochu mračit, padá mlha, místy pokapkává. Stan nevezu, a tak večer u kola alespoň z větví, roští a kapradí stavím fortelnou střechu nad ložnicí v příhodném úkrytu pod dvěma padlými stromy. Později večer, když střecha dostavěna a už nerámusím, najednou šramot z houští. Zaostřím tím směrem, a ona to malá zvědavá huňatá kunka. Chvíli na sebe koukáme, než ji ale stačím přitáhnout a vyfotit, je fuč. Tohle je asi vůbec první kuňatá šelmička kterou tu na ostrovech v lese potkávám.

Sobota 1.8., neděle 2.8.

Kolem 5.00 nad ránem deštík. Nečekám až se to rozjede víc, a rychle balím. Přírodní střecha z mechu a kapradí to ale zvládá docela dobře, skrze mezery propadává jen pár kapek. Celé dopoledne se to pak honí jedna sprcha za druhou, nejhorší průtrž přečkávám v autobusové zastávce pod kopcem Rhigos. Pak chvíli suchá pauza tak akorát na výšlap z 200 do 500m, odkud v mlze a za mírného krápání off-road náhorními lesy mezi větrníky až do sedla Bwlchgarw, a posledních pár set metrů strmě tlačmo dolů na mou lesní zahrádku.

Les Garw pokrývá svahy kopců na konci krátkého slepého údolí, takže je tu ticho, klid, žádný provoz. Borůvek každý rok tuny, a nikdo sem na ně nechodí. Na jaře 2018 mi tu navíc místní mládežníci přímo uprostřed borůvkových plantáží na malé mýtince vystavěli parádní srub. Pro ně je to dobře zašité drogové doupě (měli tu i bong na kouření marihuany), pro mě pak skvělý lesní hotel na deštivé noci. Odpoledne už skoro neprší, takže v klidu poklízím úrodu, večer pak pohoda u ohně, a noc na trámové palandě ve srubu. Další den pak už jen rychlý návrat údolní cyklostezkou zpět domů.

https://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2020_Black_Mountain_30.7.-2.8./

Fotogalerie

20.08.2020 vložil/a: cyklo-poustevnik
karma článku: 5.33

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (14 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |