Z Čech až do země vycházejícího slunce

První část vyprávění o probíhající cestě kolem světa na kolech

Kniha popisuje trasu z České republiky přes Německo, Dánsko, Grónsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Rusko, Mongolsko, Čínu, Jižní Koreu až do Japonska. Je pojata jako cestopis a obrazová publikace dohromady. Jsou v ní kompletní texty, které musely být pro potřeby časopisu Cykloturistika kráceny a objevuje se v ní množství dosud nepublikovaných fotografií. Každou projížděnou zemi doprovází mapka. Kniha je většího formátu, je kompletně barevná a tištěná na křídovém papíře.

Ukázka z knihy

Fuji

Oblast okolo sopky Fuji – nejvyšší hory Japonska – patří k těm nejkrásnějším, jaké jsme při cestě touto zemí navštívili. K 3776 m vysoké Fuji přijíždíme od severovýchodu. Její pravidelný kužel je viditelný již z velké dálky. Vrchol je pokrytý sněhem. Sníh není bílý, ale růžový – to jak na horu svítí vycházející slunce. Je modré nebe, vypadá to moc hezky, možná až trochu kýčovité. Většinu roku je však vrchol v mlze, v oparu či v mracích – dnes tedy máme štěstí. Projíždíme městem Fuji-Yoshida a míříme k oblasti jezer. Fuji jsme se rozhodli objet v protisměru hodinových ručiček. Nejprve jedeme na západ kolem jezer Kawaguchi a Sai – po obou stranách jezer vede silnice. My si vybíráme tu severní stranu, abychom viděli Fuji promítající se na vodní hladině. Jenže jsou vlnky, nic se ve vodě neodráží. Alespoň tedy vidíme kužel nad jezery. Kolem sopky jedeme 130 km, stále ji máme po levé ruce. Vpravo jsou zasněžené hory, na jihu pak vidíme moře. Sopka je v klidu a my doufáme, že tak zůstane i nadále. Naposledy bouchla v roce 1707. Zdolat alespoň jednou za život Fuji je téměř povinností každého Japonce, výstup je však povolen jen v letních měsících. Na jihu vede mezi mořem a sopkou několik silnic, my si vybíráme tu nejvyšší. Z 300 m se proto hrabeme na 900 m. Nic tu nejezdí, kolem je cypřišový les. Chvíli klábosíme s protijedoucím silničářem – je to alpinista, na kole si jen zvyšuje kondičku. Potěšil nás – za zatáčkou nás čeká sjezd. Jo, čeká. Jenže kola už moc nebrzdí, špalky jsou obroušené až na doraz. Nové nemáme a do Tokia už to je stejnak jen kousek. Ale zvládli jsme to. Nikam jsme to nenapálili, ještě přežijeme jeden sjezd a jsme definitivně u moře. Pak již to je jen rovina až do hlavního města. S těmi našimi brzdami-nebrzdami jsme dole úplně „grogy“. Přestože každou chvíli zastavíme, to je hned „tepleji“, jsme v Odawaře dost zmrzlí. Jenže, co to? V parku u hradu kvetou slivoně, svlékáme šusťáky. Konečně teplo! Je přes 10 stupňů. Až do Tokia pak teplota neklesne pod 12 stupňů!