Cyklotoulky po stopách Trollů (1.) – z Čech do Norska

Na cestu do Norska se vydala česká expedice v čele s Vítem Čenovským. Devět účastníků na kolech důkladně poznalo nádhernou zemi s tisíci fjordů a ostrovů, kterou obývají zlomyslní obři Trollové. Inspirací k cestě byla knížka Radovana Kunce „Cestami Trollů“, která vyšla v nakladatelství Cykloknihy.

Trollí značka varající před Trolly v Trollstigenu.

Foto: Wikimedia Commons

Na několika cestách do Norska v minulých letech jsem získal dostatečné znalosti, abych mohl vymyslet týdenní cyklistický program pro mé kamarády, se kterými jsem projel některé rumunské hory. K uspořádání výletu do Norska přispěl i fakt, že v nakladatelství Cykloknihy byl vydán cyklistický průvodcem Norskem od pana Radovana Kunce s názvem Cestami Trollů. Některé trasy z této publikace jsem měl již projeté ze svých cest do Norska v letech minulých, a tak jsem si ověřil, že se podle ní dá docela dobře jezdit. Naplánoval jsem tedy trasu a seznámil s ní kamarády. K uskutečnění výpravy tedy zbývalo jen sehnat dobrého šoféra, který nám bude přejíždět s autem a po cestě tam a zpět mi pomůže se řízením auta. Nakonec bylo obsazeno všech devět míst v mikrobusu. Skalní cyklisty – Frantu, Vencu, Jardu a dva Petry doplnili dva hobby cyklisté Magda se svým americkým přítelem Keithem.

První etapa v Norsku vedla podél staré vodní cesty Telemarkkanalen
Foto: Google Maps

Zbýval už jen poslední důležitý úkol – zakoupení trajektového lístku z Německa do Švédska. Ten jsem obstaral při jedné ze svých cest do Prahy u firmy Orbislink.

Den před odjezdem proběhlo éterem několik nutných informačních telefonátů a pak už jsem mohl v pohodě dojet pro naše čtyři kamarády do Českých Budějovic a přivézt je do Strakonic, kde jsme pokračovali s nakládáním kol a osobních věcí ostatních účastníků. Obrovská hromada věcí, které by se měly vejít do auta, mne docela vyděsila. Nakonec se nám to ale podařilo. Dokonce i postel pro řidiče zůstala volná, takže vždy jeden ze šoférů mohl při jízdě bez problémů spát.  Při nakládání jsem se pěkně zapotil a tak jsem se doma ještě osprchoval a trochu pojedl. Moje drahá polovička mi sice s láskou připravila na cestu krabici toustů, ale loučení proběhlo v takovém spěchu, že jsem je nakonec nechal doma. Přišel jsem na to, až když jsem vyzvedl kamarády z hospody, kde úspěšně zahájili naší cykloexpedici do Norska. Raději jsem se už nevracel. Mohlo by to přinést smůlu.

Vyjeli jsme 4. července krátce po osmé hodině večerní. Trajekt z Rostocku byl ze Strakonic vzdálen přesně 725 km. Předpokládal jsem, že bychom tam měli být kolem třetí hodiny ranní. Naložená kola na střeše mikrobusu a žízeň kamarádů nás však tak zpomalily, že jsme do přístavu dojeli pouze hodinu před plánovaným odjezdem našeho trajektu do Trelleborgu.  I přes naši větší výšku proběhlo nalodění bez problémů, a tak jsem se hned po opuštění auta mohl odebrat do klubovny na horní palubě. Přestože jsem při vystřídání řidičů během jízdy v noci trochu spal, okamžitě po usednutí do lodního křesla jsem usnul.

Po šesti hodinách plavby jsme konečně vyjeli na pevninu ve švédském Trelleborgu. Do cílového místa, kde nasedneme na kola, abychom podnikli cyklovýlet v kraji Telemark, je to ještě asi 800 km. Nebyl jsem si jistý, zda to zvládneme za odpoledne. Snažili jsme se to „valit“ po dálnici co nejrychleji, ale dopravní omezení jsou ve Švédsku dost přísná a i kola na střeše mikrobusu nás dost podstatně brzdila. Po přejezdu státní hranice do Norska se však dálnice mění ve staveniště, a tak se cestovní rychlost ještě více snižuje. Asi 60 km před hlavním městem Norska se dáváme doleva do města Moss a využíváme krátký trajekt. Ten nám sice zkrátí cestu o více než 150 km, ale za dost vysokou cenu (mikrobus s osmi lidmi stojí 320 NOK tj. v přepočtu zhruba 1 200 Kč). Ušetřili jsme však čas, i když převoz trajektem do města Horten trval asi půl hodiny.

Po vyjetí z trajektu bylo posledním úkolem dnešního dne nalézt vhodné místo k přenocování. I přesto, že je už půl jedenácté, je stále dobře vidět, ale hlásí se již únava z cesty. K výběru jsme našli tři místa k přenocování. První bylo na soukromém pozemku značně vzdáleném od vody. Z druhého místa, které leželo u vody, nás ale vykázal projíždějící automobilista. Nakonec jsme si ustlali hned u vody. U silnice byla slyšet sice projíždějící auta, ale myslím, že tentokrát to absolutně nikomu nevadilo.

Dalším cestovním dnem je sobota. Po snídani jsme poměrně rychle nasedli do auta a pokračovali v cestě do Ulefossu. Tam podle cyklistického průvodce končí cyklistická trasa podle kanálů v kraji Telemark. My jsme ale zvolili jízdu proti popsanému lehčímu směru. Nejsme přece žádná „ořezávátka“. V deset hodin jsme na startovním místě, kde jsme sundali kola ze střechy a traťovku na cestu dlouhou 65 km. Příprava nám trvala necelou hodinu. Konečně se vydáváme na cestu proti proudu nádherné řeky. Její úsek v délce 105 km, podél kterého jedeme, byl počátkem minulého století splavněn pro vorovou plavbu. Na řece je tak poměrně dost plavebních komor, které jsou ještě v původním stavu a ovládají se ručně. To je příležitost hlavně pro studenty, kteří zde mají v průběhu letních měsíců možnost přivýdělku. V té době jsou plavební komory využívány ponejvíce při lodní přepravě turistů. Ti se plaví hromadně na velkých kolesových lodích. Plavební komory ale využívají i seakajakáři, kteří si užívají tichou plavbu romantickou krajinou.

Začátek telemarské cyklotrasy vede po silnici č. 36 směrem na Seljord. Po 5 kilometrech je odbočka k prvním plavebním komorám Vrangsluisen. Ty propojují dvě jezera a svými pěti plavebními komorami překonávají neuvěřitelný výškový rozdíl 75 metrů. Pozorujeme ruční zavírání a otvírání jednotlivých komor a jako by na nás dýchlo svojí nostalgií minulé století.

Je docela teplo, a tak jsme rádi, když nás další pokračování cesty zavádí do lesa, kde je podstatně příjemněji. Jedeme i kolem několika vhodných míst k bivakování, bohužel na tom nejkrásnějším je cedule s nápisem „NO CAMPING“. Alespoň se tu tedy naobědváme a vychutnáváme si i polední doušek českého piva. Někdo využil i příležitosti ke koupeli.

Po dalších deseti kilometrech se cyklostezka spojuje s hlavní silnici. Míjíme další plavební komoru. Právě k ní přijíždí nádherný historický parník „VICTORIA“. Je zajímavé, že svými rozměry přesně odpovídá rozměrům plavební komory. Potkáváme zde také další dva příznivce mořských kajaků. Docela jim závidím pohodovou plavbu.

Odsud již vede podél řeky šotolinová cesta, po které se dostaneme přes most na druhou stranu řeky. Další postup jsme si museli doslova vybojovat. Cesta se vyšplhala v četných zákrutech vysoko nad řeku a po dalších 10 kilometrech přijíždíme do malé vesničky, které vévodí dřevěný kostelík.   

Po ujetí několika dalších kilometrů přechází cyklotrasa opět na levou stranu řeky. K autu nám zbývá už jen 10 km. Míjíme odpočívadlo se stolečkem a lavičkami. Hezké a klidné místo nás zlákalo ke svačině a po ní ke koupeli. Závěr dnešního dne se rozloučil zhruba pětikilometrovým úsekem do kopce.

Dnes mi to moc nejelo a tak jsem rád, že už jsme u auta. Nakládáme kola a jedeme naproti Magdě a jejímu příteli Keithovi, kteří jsou z nás nejpomalejší. Máme za sebou první vyjížďku a oni vypadají, že mají cyklistiky dost do konce pobytu. Po večeři na známém odpočívadle se vydáváme se na cestu, abychom do setmění ukrojili alespoň část z našeho dvěstěpadesáti­kilometrového přejezdu do města Eidfoss, v jehož blízkosti budeme zítra opět nasedat na kola. Rád jsem pro dnešek přenechal řízení na druhém řidiči Jardovi.

Probudil jsem se asi po hodině jízdy, když jsme měli za sebou něco přes sto kilometrů a byl čas k hledání tábořiště. Projížděli jsme právě nádhernou náhorní plošinu s mnoha jezery, z nichž některá byla ještě obklopena sněhovými poli. Tady jsme spát nechtěli. Měli jsme přeci jenom strach, že by nám bylo zima. Tábořiště jsme nakonec našli na nepříliš hezkém místě u vedlejší silnice s několika vodopády v nadmořské výšce cca 800 metrů. Stany jsme nepostavili, ale pod širákem se i tak spalo bezvadně.