Pobaltím na kolobce, po rovině i do kopce

Představte si, že jedete na měsíc a půl pryč na kolech a hned první den vás kousne pes do pozadí… Průšvih jako hrom, dál se nejede, cesta ještě ani nezačala a už končí. Nikoliv tak na koloběžce. A to není její jediná výhoda.

Naše stroje – Agnes a Rose

Foto: Milouš Hotař, nakolobce.cz

Další fotografie

Pro někoho jí může být právě to, že se na koloběžce nesedí, jiný uvítá třeba technickou nenáročnost, koloběžka nemá žádné převody, takřka nic se nemusí seřizovat ani měnit řetěz. Důležité však je, jak se na ní cítíte. Je to jako s kolem. Může být sebedražší, ale když vám nebude sedět, stejně si s ním cesty neužijete. A koloběžka je něco mezi chůzí a kolem. Tam, kde kolo může být zbytečně rychlé a chůze pomalá, by mohla být koloběžka tou správnou volbou.

Rád bych napsal, že se to na cestách týká i její velikosti, ale zjistili jsme, že stopovat s kolem nebo koloběžkou je naprosto to samé. Tedy když na ní máte brašny. Sice to jde, ale není to úplně ono. Jak při stopování s kolem, tak s koloběžkou je třeba se obrnit trpělivostí.

Ale vraťme se zpátky k onomu psu a pozadí. Kdybych chtěl tuhle zápletku vymyslet, myslím, že by mě to ani ve snu nenapadlo – první den cesty a hned pokousání psem. Ale ono se to vážně stalo. Jet na kolech, tak jsme se vraceli domů. Nechtěl bych šlapat kdovíjak dlouho vestoje. Ale takhle jsme jeli dál. V té době ještě nic nevěda o vzteklině i v naprostém klidu. Když se nám pak něco podobného povedlo se psem v Indonésii, už jsme tak klidní nebyli. Ale to jsme byli na ostrově, kam plula loď jen jednou týdně, takže nebyla cesta zpět. A to prosím máme zvířata moc rádi.

Hodně lidí se nás ptalo, proč zrovna koloběžky. Nejspíše proto, že jsme chtěli zkusit něco nového a hlavně ukázat, že cestovat se dá jakýmkoliv způsobem, jen je třeba mít chuť. A čas. Ten jsme měli. Doma jsme byli očekáváni až v polovině září, kdy měl Jitčin bratranec Piškot z Ochoze u Brna a jeho děvčica Lenka svatbu. A nakonec být za exoty také není k zahození, protože lidi se o vás zajímají a rádi se s vámi seznamují. To je velkou výhodou, když zastavíte u chalupy pro vodu a odjedete pak i s kabelou plnou rajčat.

A teď je začátek srpna, my jedeme dál a obdivujeme krásy Estonska. Třeba místní „Niagáru“. Tento vodopád názvu Jagala má sice výšku pouhých sedm metrů a dvacet centimetrů, ale to je vzhledem k tomu, jaké je Estonsko placka, obdivuhodná výška. Uděláme tam pár fotek s kolobkami a až doma zjišťujeme, že jsme na nich vezli českou vlajku celý ten čas obráceně. Holt i mistr tesař se někdy utne.

Jedeme s mapou v měřítku 1:750 000, takže si nemůžeme stěžovat, když z ní vyčteme, že je na naší cestě most přes řeku, která slouží jako dopravní tepna z Tartu na jezero Peipsi. A on tam není, funguje tam přívoz. Nechceme na něj čekat, tak nás jeden dobrodinec vezme na druhou stranu na pramici. A přitom přidá historku o autech, která prorazila zábrany, neb jela tak rychle v domnění, že je tu most, a spadla do řeky. Ups, zajímavá vzpomínka na dovolenou, kdo se jen tak vykoupe i s autem v řece, že?

Když se dostaneme o pár stovek kilometrů jižněji do Lotyšska, můžeme si díky geografickým podmínkám celého Pobaltí vyjet na nejvyšší z nejnižších kopců v Evropě. Opravdu, nejvyšší vrchol této země – Gaizinkalns – má pouhých 312 metrů nad mořem. Ale dá se dostat o pár desítek metrů výše díky vyhlídce na tomto kopci. Spíše se vlastně dalo. Když se blížíme k vrcholu, máme trošku strach, aby ji neobsadila svatba jedoucí nahoru v autech polepených srdíčky a ověšených balónky. Ale to se nestane, vyhlídka je uzavřena kvůli dezolátnímu stavu. Nevadí, krajinu obdivujeme z dřevěného můstku sjezdovky, která je tu také. Takže pokud někdo pojedete v zimě do Lotyšska, tak lyže určitě s sebou.

Ještě se ale vrátím k těm balónkům: pobaltský zvyk, že jimi auta na svatbě ověší, jsme zkoušeli i u nás doma. Zjistili jsme však, že se pak nesmí na svatbu moc spěchat, neb to ve větší rychlosti děsivě bouchá a praská. Takže když svatba, tak jedině na koloběžce, v poklidu a bez spěchu.

Někde v dálce tušíme Litvu. No však už v ní za pár dnů budeme. Těšíme se do Šiauliai, poblíž něhož stojí světoznámá hora křížů. Když k ní dojedeme, ani nemůžeme uvěřit tomu množství velkých, malých, dřevěných, kovových, betonových křížů, co tu stojí. Dle průvodce jich má být na prostoru zhruba o velikosti fotbalového hřiště čtyři sta tisíc. Ale myslíme, že jich tu bude víc, protože jen během soboty, co jsme ji tam strávili, jsme jich viděli desítku přinášet. Většinou svatebčany, kteří si při umisťování kříže něco přejí. A zase ty svatby. Skoro by se dalo říci, že nám byly na té cestě souzeny, neb nás na jejím konci též jedna čekala. A tak musíme cestou koupit i nějaký svatební dar. Sice nám pak v brašnách ještě tři týdny zavazí, když spíme, nesmíme se moc vrtět, abychom jej ve stanu nerozdrtili, jak je křehký, ale nakonec se povedlo, dovezli jsme jej domů v pořádku.

Když projedeme centrem Evropy, které má být dle Francouzského národního geografického institutu dvacet pět kilometrů severně od Vilniusu – hlavního města Litvy, už to máme pouhých sedm dnů na hranice s Polskem. Přes Grutas, kontroverzní park se sochami Stalinů a Leninů a ostatních soudruhů, kteří jsou už dnes naštěstí jen černou vzpomínkou Litvy, se dostáváme na hranici.

Už nemáme moc času, takže musíme přejet Polsko pokud možno co nejrychleji. Stopem se dostaneme až do hlavního města Warszavy. Dál už ale jedeme vlakem, protože stopovat s koloběžkami není zas až tak moc jednoduché. Ten opouštíme dva kilometry od našich hranic. Přes Moravu pojedeme opět „ani na kole ani pěšky“. Bereme to přes Lysou horu. Není zas až tak vysoká, abychom se na ni nedostali i s kolobrndami. Už dávno totiž jeden moudrý člověk řekl: „Kde je vůle, je i cesta“.

Krátký dovětek: Já vím, vše se dnes točí kolem peněz, taky jsme už tam, že když chceme jet někam pryč, musíme nechat na účtu ležet peníze na hypotéku a kdejaké splátky a vzdát se na ten čas výdělku. A kde pak ještě vzít peníze na cestu? Tak na tohle rád odpovím: Lístky na bus, který nás i s kolobkami odvezl do Tallinu, jsme zaplatili z přeplatku za plyn a celý ten čas jsme žili z peněz, které jsme střádali rok v desetikorunách do kasičky.

Fotogalerie