Na jaře se jezdí bikovat na Tenerife či Malorku, ale my jsme řekli „NE“. Jaké je tedy poježdění kolem Turecké riviéry, která také nabízí hory a moře? Kromě výtečného terénu na vyřádění je Turecko i silným kulturním zážitkem.
Každý výlet začíná prstem po mapě, nakupuji tedy německého průvodce Türkische Riviera. Ještě by se hodila nějaká turistická mapa, ta se sežene na místě – jak jsme byli naivní! Místní turistické mapy připomínají dětské omalovánky a jsou mimo silnici nepoužitelné.
Pak už jen nakoupit letenky Praha – Istanbul –Antalya, domluvit bydlení, nacpat kola do krabic z cykloobchodu a vyrazit. Majitelé hotelu zajistí i odvoz do 60 km vzdáleného Göynüku a netřeba se tedy vymotávat v deset večer přes milionové město.
První den vybalujeme kola a do přilehlého vápencového kaňonu vyrážíme až v poledne. U vrat do rezervace se platí vstupné – němečtí turisté zaplatí o něco více než my (já věděl proč nevytahovat němčinu) a na kolech možno pokračovat přes pár brodů s nějakým vykoupáním díky nevycvaknutým nášlapům. Po pár kilometrech cesta končí a dál se dá jít bizarním vymletým kaňonem jen pěšky po kolena ve vodě, to je v parném dni docela příjemným osvěžením. To až do doby, než začnou větší vodopády, to už je rajón pro vyznavače canyoningu.
Druhý den leje jak z konve, podle místních tu v tuhle dobu 7 let takto nepršelo. Někteří oblékají i péřovky. My alespoň vyrážíme kulturně poznávat do nedaleké Antalye. Časem přijdu na chuť i místním Dolmusům, což je vývojový mezityp mezi taxíkem a autobusem. Zajišťuje hlavně příměstskou a meziměstskou dopravu. Antalya je milionové panelákové sídliště s docela malebným centrem s křivolakými uličkami a historickým přístavem. Je tu pár antických památek, nejznámější je Hadrianova brána. Na jeden den to ale bohatě stačí. Stanoviště Dolmusů pro návrat je na bezejmenném kusu hlíny na předměstí a nebýt ochotné dámy, která nás tam nasměruje, tak tam bloudíme ještě dlouho.
Třetí den vyrážíme na okruh do hor přes město Kemer a horskou vesnici Ovacik (1100 m), nejprve výjezd soutěskou do království vápencových patvarů – nalevo zasněžené kopce, napravo výhledy na moře, při výšlapu je na co se koukat. Dle průvodce to mám být výlet na 6,5 hod, my dorážíme dehydrovaní po 12 hodinách a doteď nevím, kde co nás tolik zdrželo. Příště odhadované časy násobíme dvěma. Posledních 15 km je značených jako singletrack, ale cesta připomíná šutroviště, tu korytem potoka, tu kozí stezkou a nezbývá než tahat, tlačit a přenášet. Ale i tak nezapomenutelný sjezd z 1100 metrů kolem potoka po lesní cestě až téměř k moři, nicméně ke konci se musí objíždět (nebo spíše přenášet) zařízlý kaňon přes další 700m kopec. V horách se musí biker spoléhat na občasné červenobílé turistické značení nebo šipky s nápisy na kamenech, které tam nasprejovali němečtí turisté.
Po ránu jsou těla znehybněná, takže den oraz. Tlacháme po anglicku s majiteli Sehrezat Otelu, velmi příjemnými lidmi – pán je spisovatel a jeho žena překladatelka a dozvídáme se o tamním životě, což je na dlouhé povídání. A ještě se připleteme k oslavě jedné životní události. Místní pohostinnost je v Turecku nezvyklá a každý si udělá chvilku s námi prohodit pár slov, i když jich moc nezná. Na kole se tu dopravuje výhradně po rovině za prací, takže jsme trochu za exoty. Místní kolový park se skládá nejčastěji ze supermarketovéch fullů, které jsou také nabízeny k půjčování. Vzít si vlastní kolo byla dobrá volba.
Místní si s předpisy hlavu moc nelámou, často jezdí na červenou nebo v protisměru, ale na druhou stranu docela pomalu a klidně, takže zas tak o život to není. Na cyklisty a pomalé mopedisty jsou docela zvyklí. Rozlišují tři druhy troubení: tůůůůt – uhni, tůt – pozor, jedu, kdybys mě náhodou neviděl, tut, tut (ahoj, zdravím, pěkný zadek apod.), tedy sociální interakce. Podél pobřeží se jezdit dá mimo hlavní silnici také, ale je třeba trochu hledat cestu skrze zástavbu, v malých pobřežních městech jsou silnice dobré a dá se dobře projet i v zácpě.
Většinou zpevněné cesty s velkými kameny, ale dost široké na nalezení správné stopy. Cesty jsou často vymleté nebo mají utržené krajnice, nároky na techniku jízdy spíše vyšší. Singletracky jsou (alespoň pro mně) většinou nesjízdné. Turistické značení občasné, podrobná mapa by se hodila. U památek je značení dobré.
Nejlepšími výchozími místy pro cyklotůry jsou Kemer, Göynük nebo Tekirova. Průvodce popisuje i vzdálenější oblasti, ale to by se transfer z letiště prodražil. Sice by to šlo přejet na kole, ale co s přepravními krabicemi…
Na tureckou riviéru je nejlepší vyrazit v dubnu/v květnu, pak už nastupuje horko a masový turismus se všemi jeho nešvary. Na jaře jsou i nižší ceny a při troše sebezapření se dá koupat i v moři. Podzim je prý také příznivý.
Další výjezd je až pátý den. Opět přichází deštivo, takže jistější je jet kolem pobřeží – tentokrát na jih do asi 20 km vzdáleného Phaselisu, antického města, kde je překvapivě zachovalý značný kus akvaduktu, divadlo, agora i lázně. Nevýhoda je, že se musí jet značný kus po frekventované čtyřproudovce s rozbitou krajnicí. Tímhle směrem pojedeme ještě párkrát a příště nalezneme příznivější obchvaty.
Šestý den chceme jet ještě dál na jih a navštívit starobylý Olympos a přírodní úkaz Chimaera, což jsou věčné plameny, které šlehají ze země. Ve třetině cesty zjišťujeme, že čas kvapí a raději zvolíme jinou možnost, abychom zas někde neklopýtali s čelovkama. Při pikniku na pláži navíc začne průtrž a modré nebe v nedohlednu. Červená hlína se nabaluje a lepí na kola, touhle cestou je lepší jet za sucha.
Po dni odpočinku dáváme osmý den trasu naostro, čeká nás kolem 100 km, z toho asi dvacet v docela těžkém terénu. Vyrážíme po osmé a bez zdržování focením dáváme nádhernou pobřežní bikeřinu, pustinou jak na safari. Občas se dá i dobrat pitná voda. Pobřežní mírně zvlněná cesta (výjezd a sjezd několika 100m kopců) končí na pláži Maiden, prý tu má jezdit pravidelný přívoz. Dál už jsou jen útesy nebo zajížďka 20 km do dálky a 700 m do výšky. Přívoz jezdí ale jen dvakrát denně a času nazbyt není.
Rybáři že nás prý do druhé zátoky převezou za 20 EUR. To se nám zdá moc a tak smlouváme. Navenek lhostejní šlapat zajížďku, uvnitř chtiví vidět Olympos, který je skoro nadohled. Nakonec stlačujeme na 15 EUR a spokojenost je na obou stranách. Do Olymposu pak vede jediná cesta po pláži, ale tlačit se musí jen pár set metrů. Tehdejší architekti si nemohli vybrat příznivější místo – rozlehlý kaňon se spoustou vody a zeleně, skály tvoří přirozené hradby. Za horkého dne i příjemné zchlazení, záležitost pro rozpolcené romantiky. Město zažilo jak starověký, tak středověký rozkvět, jsou vidět zbytky hrobek, mozaiek, vodních děl a paláců.
A pak už je za rohem Chimaera, ke které se musí vyjít bez kola po spoustě vápencových schodů, ale cíl stojí za to – z položené skály, po které se dá chodit, šlehá asi desítka věčných plamenů, smrdí to trochu po petroleji a kolem se vznáší magično. V noci to musí být ještě větší zážitek, ale nás čeká ještě 50 km cesty domů, takže pokoukat, nafotit a zpět.
Devátý den už jen pokus o výlet k nedaleké jeskyni, ale nenacházíme cestu v lese, místo ní je asi stavba tunelu. Zato jsou tam roztomilé želvičky. Ještě se stavit na chvíli na pláži a pak už jen rozborka biku do krabice a zabalit.