O jednom zatčení a výslechu

O jednom zatčení v obci Lednice a návratu po 33 letech.

„Tady! Tady to bylo!"
Zařval jsem, až moje manželka spokojeně podřimující na místě spolujezdce sebou cukla. „Co bylo?" Zeptala se. „No přece ta cedula!!!"
„ Aha." Nesdílela moje nadšení, přesto že tuhle historku slyšela snad stokrát.
To není možné, že jsem to po těch letech poznal. Ale rozhodně to bylo tady. Zatáčka, hradba, chodník, jen ta cedule tam není. A tak, když jsme po chvilce zaparkovali u náměstí tak, abychom viděli na naše auto s koly na střeše, a po padesáti ujetých kilometrech v oboře Soutok jsme si objednali malé občerstvení, nebylo se mnou k vydržení.
„Hele, než nám to přinesou, já se tam jdu podívat," pravil jsem a už s foťákem v ruce spěchám na inkriminované místo. Otáčím se, koukám na plot s kamennou podezdívkou, pak se rozhlížím dál. Ano tam nahoře pod těmi stromy jsme zaparkovali, tady byla cedula a ještě by tu někde měly být schody, po kterých mě ten pablb odváděl. Otočím se - a jsou tam schody. Mýlka není možná. Jsem tady!

Zavírám oči, a najednou je mě pětadvacet let. Píše se rok 1983 a s partou kamarádů se touláme po Moravě. Po pár dnech na Plumlově pár dalších ve Strážnici a teď se pomalu s mojí Škodou 100L přesouváme do Jižních Čech. Ale před tím se stavíme v Lednici. Chceme se podívat na zámek. Projíždíme okolo náměstí a hledáme místo na zaparkování. Vyjíždíme do kopce a tam po pravé straně ve stínu stromů je plácek na zaparkování. Zastavujeme a jdeme k zámku. A v tom jsem ji uviděl! V zatáčce, na plotě. Dnes bychom řekli billboard. Tenkrát to byla prostě cedule, jak jsem později zjistil, po jihomoravsku cedula. Krásná, velká barevná. Na jedné straně nápis: Socialismus - láska, štěstí, mír, děti. Na druhé straně: kapitalismus - hlad bída, neštěstí, smrt. Ovšem nejlepší je prostředek. Tam jsou dokonce verše: Kdo nejde v boji za mír s námi, čeká na radioaktivní umírání.

A tak vyndavám foťák, že si tu krásu vyfotím. Fotím první fotku, ale potřeboval bych větší odstup, alespoň o metr couvnout. To už ale budu z chodníku ve vozovce. Couvám, fotím a v tom slyším, jak za mnou brzdí auto. Dělám krok na chodník a ukazuji tomu slušnému pánovi, který přibrzdil, abych mohl fotit, že může pokračovat. Slušný pán ale nepokračuje, naopak vyskakuje ze svého vozu Škoda 1201 Stejšn, sahá do kapsy, vytahuje průkaz, (snad příslušníka VB, možná jen pomocníka- nějak jsem si nestačil všimnout) a jen tak mimoděk ještě zbrojní pas. A chce moji občanku. Letmo ji projede, zasune do své kapsy a říká: „Půjdete se mnou." Je rok 1983 a nějak se nevyplácí těmhle orgánům odporovat. Přesto se ptám: „Proč?" „To se dozvíš," vyštěkne orgán a pokyne. Přejdeme silnici a po schůdkách dolů. Za chvilku stojíme před místním oddělením Veřejné bezpečnosti. Můj nový kamarád vstupuje dovnitř a oslovuje službu konajícího, či spíše v hrozném vedru klimbajícího příslušníka.

„Tak ho vedu. Fotil si tu cedulu tam na zdi nad zámkem."
„Co fotil?" Ptá se příslušník. „Tu cedulu a ještě tam byli další a robili si z toho 3,14ču. Já je měl sebrat všechny," zalituje horlivec. Jenže službukonající pořád nějak nechápe. Listuje mojí občankou, (ano tenkrát se dalo občankou listovat-měla asi 32 stran), kouká, jestli jsem zaměstnán a několikrát otře pot z čela a ze zátylku. Je skutečně hrozné horko. Je na něm vidět, jak ho to nebaví a jak by nás nejraději poslal pryč.
„Proč jste to fotil?" Zeptá se po dlouhém přemýšlení. „No proto, že se mně líbila ta básnička."
„Jaká básnička?"
„No ta co je tam napsaná, to je tak úroveň žáka třetí třídy." Příslušník pokýve, jako by se mnou souhlasil, ale horlivec to nechce nechat. „Ty tomu rozumíš?"
„Myslím si, že dobrou poezii od špatné poznám."
„Jó pán je přes kulturu, ty budeš asi přes tu druhou kulturu??"
Aha soudruh byl na školení a probírali takzvanou druhou kulturu, neboli samizdat a podobné věci. Dělám, že nechápu. „Jakou druhou kulturu." „ Však ty víš!!!," Řve horlivec, až mu naběhne žíla na krku.
„Počkej Franto, takhle bychom se nikam nedostali. Co s ním?" Ptá se příslušník. „No snad mu aspoň ten film vezmeš, však kdo ví, co tam má všechno vyfocené!" Po pravdě řečeno, když jsem přišel do vachcimry, byla ve mně malá dušička. Ale při poslechu těchto dvou zástupců zákona začínám pookřávat. Evidentně nemají na věc stejný názor.

„Aha, to bych mohl. Podívejte se, vy mně odevzdáte film, já ho odevzdám odborníkům, ti se na to podívají, a když tam nebude nic závadného, tak vám ho vrátí. Souhlasíte?" No co mně zbývá. Vytáčím film z aparátu a Horlivec brblá. „ Čtyři tam byli a robili si z toho 3,14ču. Všechny jsem je měl sebrat, všechny. Kdoví co jsou zač. Podívej se, jak vypadá. A ty vlasy, jako nějaké bítls!!!"
Nakonec podepisuji protokol o zabavení filmu a odcházím. Od té doby jsem v Lednici nebyl a tehdy jsem se zařekl že: Nikdy více do Lednice. Ale ta obec za to nemůže. Idioti byli všude. Inu psal se rok 1983.

Vracím se do roku 2015, scházím po těch schodech jako tehdy a jdu směrem, kde tuším tehdejší stanici VB. Jenže na první křižovatce se podívám doprava a vidím naše auto s koly na střeše. Dnes tu nejsem s Milošem, Frantou a Láďou, není mě pětadvacet. Takže zpět do reality a k manželce. „Tak jsem to viděl, bylo to tam."

„Hm, objednala jsem to před čtvrthodinou a ještě to nepřinesli." Inu každý jsme trochu jinde. Jestlipak je horllivec ještě živ?
PS: Fotky jsem nakonec dostal. Film putoval po trase : MO VB Lednice - OO. VB Břeclav - Krajská správa SNB Brno- Krajská správa SNB Plzeň - OO. VB Plzeň-jih MO VB moje město X.
A na vánoce jsem měl film i vyvolané fotky - od soudruhů a zadarmo.