Expedice Šumava 108 - den první

Tu myšlenku jsem nosil v hlavě pěkných pár let. Přejedu Šumavu po celé její délce. A pěkně, co nejblíže k hranicím. A navštívím všech pět šumavských jezer, ležících u nás. Tak trochu nostalgie, protože podobnou expedici jsem prožil na konci sedmdesátých let, s kamarády Milošem a Pavlem, tehdy ovšem pěšky a pochopitelně daleko od hranic, v té době neprodyšně zadrátované Šumavy.

Vloni jsme se domluvili se sousedem Pepou, ale pracovní povinnosti a počasí byly proti. Tak jsme si slíbili, že letos to prostě musí vyjít. A tak, jednoho čtvrtečního rána v půlce června vystupujeme v osm hodin ráno na nádraží Špičák a usedáme do sedel. Moje idea, jet stále jihovýchodním směrem dostává už při plánování trasy malou trhlinu, neboť Pepovi se nechce šlapat z Alžbětína na Polom a tak s heslem „ moudřejší ustoupí" přistupuji na jeho nápad. Uděláme malé kolečko okolo Železné Rudy, abychom zbytečně neztráceli nastoupané metry.

Jenže hned na začátku nemůžeme najít odbočku k jezeru a tak projedeme kousek Železné Rudy, odbočíme na Alžbětín a po klasické červené stoupáme k Čertovu jezeru. Chvíli jedem, občas tlačíme, (inu je tu věk) a stále stoupáme. Asi po hodině jsme u jezera. Průměr 9 km není nic moc. Ale jezero jako vždy stojí za to. K našemu překvapení se od Čertova jezera na Rozvodí už nejde pěšinkou mezi stromy, ale po slušné cestě, kde by se dalo s trochou opatrnosti jet na kole. Ale nahoru to nejde a tak pokračuje naše Tour de tlačení. Pod vrcholem Špičáku se kousek svezeme a pak je prudký, kamenitý sešup k Černému jezeru. Ten se za těch pár let, co jsem tady nebyl, moc nezměnil. Jdeme - pro změnu z kopce. Vzpomínám, jak jsem tady někdy v roce 1986 šel a po levé ruce jsem měl ostnaté dráty, které údajně chránili naši socialistickou vlast před imperialistickým nepřítelem. Teď nás nic nechrání a tak kolem desáté hodiny dorážíme ke druhému šumavskému jezeru - k jezeru Černému.
Tady nás dohání komerce. Pojízdný stánek se zmrzlinou a z autorádia odrhovačka „ Za co panebože za co". Na hrázi jezera je po ránu pár turistů a tak požádám kolemjdoucí slečnu, aby nás vyfotila. Ta pokrčí rameny, z čehož pochopím, že je cizinka. Přecházím do angličtiny: "Please photo". A slečna na to: „Ja" (Je to Němka!!!) Slečna fotí a já pokračuji v jejím rodném jazyce: „Zwei hubschmann". Co na to může říci jiného než: „Ja".

Po chvilce opouštíme komerci a jedeme na Špičácké sedlo, na Hofmanky a dál na Gerlovu Huť a pak směr Polom. Teď už jedeme směr jihovýchod, zatím jsme se motali, jako nudle v bandě. A navíc jedeme, netlačíme! Kousek zkusíme novou magistrálu, ale v zápětí odbočujeme, přes Zámecký les a stoupáme k Polomu. Že by to bylo lepší než z Alžbětína jsem si nějak nevšiml. Ale, sluníčko svítí, cesta je dobrá, nálada také, tak proč ne. Konečně jsme pod Polomem, samozřejmě, že po částečném tlačení. Následuje příjemný sjezd do Nové Hůrky. Po letech si opět zazvoním na zvonek u hrobky sklářské rodiny Ábele, ze které pocházel šumavský spisovatel Karel Klostermann. Osud vesnice Nová Hůrka je stejný, jako mnoha jiných vesnic na Šumavě. Po válce vyhnání Němců, pak hraniční pásmo, ( v tomto případě umocněné vojenským prostorem Dobrá Voda), devastace a zapomnění. Z Hůrky putujeme k jezeru Laka. Před jednou hodinou odpolední jsme na jezeře. Z pěti plánovaných jezer máme za sebou tři. Pokocháme se pohledem na hladinu jezera a na nohy mladé paní, která s manželem, kočárkem a minisukní dorazila chvilku po nás, a odjíždíme, směr Prášily. Oběd !!! Máme za sebou slušných 49 kilometrů. Vezmeme- li v úvahu, že jsme nějakých deset natlačili, tak to není špatné. I ten průměr 13,5. (A v našem věku!)

Po hodinovém odpočinku a dvou nepasterizovaných Gambrinusech jedeme vstříc další výzvě: Poledník!!! 1315 metrů. Hora, na kterou jsem za mlada vždy smutně koukal a toužil se tam někdy podívat. Hora, na které v sedmdesátých letech vyrostla věž na odposlechy západních armád. Takzvané Uši Varšavské smlouvy. A pro mě hora, kterou jsem po revoluci jako první šumavský vrchol zdolal pěšky, na kole i na běžkách. Tak dnes zase na kole. Po cestě nezbytná odbočka k Prášilskému jezeru. (Čtvrté z pěti) Aby to mému GT a Pepově Kellisovi nebylo líto, tak jsme je vynesli po kamenech až k jezeru. Ať z toho taky něco mají. Pak pokračujeme stále do kopce, pozorujeme suché stromy, ale i to, jak pod nimi rostou nové malé stromky, a přemýšlíme, jak bude vypadat Šumava třeba za padesát let. Jenže to MY už tady nebudeme. V půl páté jsme na Poledníku, kde potkáváme skupinku mladých sparťanských hokejistů. Jeden nás fotí a mě až po rozloučení napadá, že jsem mu mohl zazpívat: Modrá a bílá kluci jedem... Jistě by měl radost.

Sjezd z Poledníku na Modravu, je za odměnu a v půl šesté jsme na místě. Ubytovnu najdeme po chvilce, a po odpočinku vyrážíme na večeři. Na Modravě otevřeli nový pivovar, tak míříme tam. Dáme večeři, a jelikož mají tři druhy piv, tak si dávám od každého jedno. Pepa kupodivu jen dvě a o mě prohlásí, že jsem notorik.

Pak sebou práskneme do postele a spíme. Bodejď by ne. Máme za sebou 73 kilometrů průměrem 12,5 a nastoupáno 1 900 metrů. V našem věku.