První kilometry vedou po stokrát projeté cestě do Letohradu. Zastavili jsme na náměstí a kluci jdou do domácích potřeb koupit větší kastrol. Jak děti rostou, přestává nám náš starý stačit. Než se vrátili, stihnul se kolem našich kol utvořit chumel lidí:
- Kam jedete takhle naložení?
- Ále, do Itálie, do Benátek... (Proč se tvářit skromně, že?)
- I s těma dětma?
- Jasně že jo! (Miluju tyhle otázky! Ještě se měli zeptat, jestli jsou to naše děti, jak se nám to často stávalo v Rumunsku, když je ještě vozili ve vozíku. :-) )
- Tak to jste dobří!
- Nejsme, ještě jsme nic neujeli, vyrazili jsme před hodinou a máme za sebou teprve 18 kilometrů.
- I tak, klobouk dolů!
Míříme na Vysočinu. Za Vysokým Mýtem začaly nemilosrdné kopce. Stoupání střídá sjezd a bez odpočinku hned zase do kopce. „Jak já se už těším do Alp, tam si odpočineme." Trasu jsme neplánovali nikterak pečlivě - prostě jsme nabrali ten nejkratší směr na Sezimovo Ústí, kde máme domluvenou mezistanici u příbuzných. „Za tři čtyři dny jsme u vás, jako na kole," slibujeme do telefonu. Třetí den však naše cesta málem předčasně skončila. Blížíme se k Želivu a zatraceně spěcháme, protože utíkáme před bouřkou. Chytila nás mezi vesničkami, slejvák jako z konve, blesky lítají doslova nad našimi hlavami a schovka nikde. Ještě že už jsme minuli vjezdovou ceduli a sjíždíme prudký kopec do centra obce. Jedu poslední, děti kousek přede mnou. Najednou se mi zdá, že se Šárka nějak rychle vzdaluje a za chvíli slyším, jak začala brečet. Pouštím brzdy a zkouším ji dojet. Úzká silnice se stáčí doprava v bezmála pravém úhlu. A Šárka se tam řítí šílenou rychlostí, auta v protisměru... Úplně ve mně zatrnulo. Náš anděl strážný má s námi někdy hodně práce. I v té rychlosti Šárka zatáčku naštěstí vybrala a za ní se sklon zmírňuje a následuje rovinka. Tam na nás už od autobusové zastávky mává Luděk.
- Tatínku, mně to kolo vůbec nebrzdilo! stěžuje si ubrečená dcerka
- Ty bláho, já už viděla, jak nezatočí a sejme ji nějaké auto jedoucí zezdola.
Jsme promoklí do poslední nitky, ale to teď nevnímáme. Úplně se klepu při představě, co se mohlo stát. Luděk překontroloval a dotáhl povolené brzdy, převlékli jsme se a jdeme to rozdejchat do hospody na večeři.
- Pojďte na jahody, láká nás paní z jednoho domku na návsi jihočeské vesničky. Koupila jsem letos pěkné sazenice, urodila se jich spousta a vnoučata na mě už kašlou, vypráví, a mezitím plní Šárčin košíček na předních řidítkách červenými plody.
- Děkujeme!
- Nemáte zač, přijeďte za rok zase!
I další dny se nesly ve znamení silných odpoledních bouřek. K Luďkovu bratrovi jsme dorazili pěkně zdevastovaní. Naplnili jsme pračku, stan postavili na maličké zahrádce a vrhli se k připravenému grilu. Blesky a silný déšť nám však naši večeři chtěly překazit a my museli uprchnout do bezpečí domu. Jaká pohoda trávit nečas pod střechou. Od zítřka už se zase musíme spolehnout jen sami na sebe. Bouřka s sebou přinesla studenou frontu, po následující dny jsme sluníčko viděli spíš sporadicky. Na řadu přišly pláštěnky.
Ze Sezimova Ústí míříme na Hlubokou a do Českého Krumlova, ukázat dětem skvosty mezi památkami i u nás. Podél Vltavy vede kousek pěkná cyklostezka. V Bavorovicích sedíme večer na pivku. Když už se zvedáme k odjezdu, jede kolem kluk na kole. Zastavuje u nás. „Nejste Vy Zigáčkovi?" Prvotní šok - z těch dvou knížek, rozšířených spíš jen mezi komunitou podobných bláznů a z pár blogů nemůžeme být přeci tak známí, aby nás poznávali lidi na ulici?! Vyšlo ale najevo, že jde o jistého Petra K., se kterým se známe virtuálně. Petr se před lety chystal na Balkán, našel naše webové stránky, oslovil nás a vyměnili jsme si pár emailů. V životě jsme se neviděli, až teď! Jaká náhoda! Jedeme spolu až na kraj Budějic, je o čem povídat.
V Krumlově jsme se propletli nádvořím zámku plném japonských turistů. Taktak jsme se vyhnuli výprasku selfie tyčí, turisti s nimi šermovali ostošest. Fotí si vše - nejen zámek, ale i nás!
Měla jsem pocit, že když jsme přejeli Vysočinu, jen tak něco nás už nerozhází. Ovšem kopec nad Hořicemi na Šumavě překonal všechna naše očekávání. Nezbylo, než slézt z kola a několik kilometrů tlačit. Výhledy shora však stály za to! Za zády Kleť a před námi hladina jihočeského moře - Lipna, jak se zrcadlí v zapadajícím slunci. Podél Studené Vltavy pokračujeme až do Stožce.
Po šesti dnech a čtyřech stech kilometrech jsme na hranicích. V posledním penzionu jsme si nechali uvařit kafe a vyřizujeme poslední resty, které se vyřídit dají. Na české síti jsme zavolali babičkám, poslali emaily a pak překročili hranice. Hraniční přechod Nové údolí - Haidmühle jsme si nevybrali náhodou. Kousíček za hranicemi totiž začíná cyklostezka, která vede po tělese bývalé železnice a je pojmenovaná po rakouském spisovateli a milovníkovi šumavské přírody Adalbertu Stifterovi a to Adalbert Stifter Geh und Radweg. Je tak první z dálkových zahraničních cyklostezek, po kterých pojedeme.
Stezka se kroutí kopcovitou krajinou a už jen málo připomíná, že zde až do roku 1976 jezdily vlaky. Sklon této šotolinové cesty je více než příjemný. Úvodní dva kilometry vedou mírně do kopce, pak už jen z kopce. Ovšem to „do" a „z" kopce je nutné brát s ohledem na lokomotivy, stoupání nebo klesání je rovnoměrné a nepřesáhne 2%. A kolem cesty lány lesních jahod! Je nám líto, když stezka ve Waldkirchenu končí a my musíme na silnici. Po šumavské idylce rovnou mezi auta v odpolední špičce a do prudkého kopce! Jestli jsme si mysleli, že k Dunaji to ze Šumavy bude jenom z kopečka, tak jsme se pěkně spletli! Čekalo nás několik nepříjemných stoupání a potom prudký sjezd do údolí Dunaje. Zde u Pasova jsou stráně kolem nejdelšího evropského veletoku velice strmé.
>> 3. část: Rakousko – poprvé přes Alpy