blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Brutální rozvod plynu typický pro země bývalého SSSR

Foto: Autor

Další fotografie

Pro velký úspěch Kazachstán ještě jednou

Pokračování vyprávění o putování po Kyrgyzstánu a Kazachstánu s dětmi z roku 2022.

V kazašském Tarazu padlo rozhodnutí, že nepojedeme nejkratší cestou do Biškeku, kde jsme se navíc báli silného provozu, ale vezmeme to oklikou Kazachstánem, po silnici těsně při hranici, abychom si jej ještě co nejvíc užili. A tak jsme jeli opět od benzínky k benzínce a doufali, že bude fungovat a koupíme si tam vždycky aspoň něco k pití. Silnice byla zase taková ta dálničního typu, ne že bychom si libovali v tom, že kolem nás sviští auta stovkou, ale čtyřproudovka s metr širokou krajnicí je mnohem bezpečnější než klasická státovka, hlavně co se předjíždění týče.

Zastavili jsme na svačinu na benzínce Kazak Oil, vypadala normálně, evropsky. Už mezi dveřmi nám vycházející zákazník zahlásil něco o sprše zdarma. Moc jsme tomu nevěnovali pozornost. Objednali jsme si párky v rohlíku, a když po zaplacení obsluha dodala, že tady mají free duš, šel to Luděk prozkoumat. A opravdu! Našel místnůstku a v ní nahřátý bojler, mýdlo... Jenom Šárka poněkud znejistěla: „Proč nás všichni upozorňujou na tu sprchu zdarma?"
(Protože jsou tady hodní, proto! :-) )
S Luďkem jsme neváhali ani minutu a rozhodli se nabízené využít. Dokonce jsme přemýšleli, že u benzínky přenocujeme, do sprchy si zajdeme ještě ráno, a také na kafe a párek v rohlíku! Takové obyčejné věci a tady to byla vzácnost.

Nocleh se v těch nedozírných rovinách bez vegetace hledal špatně - chtěli jsme být alespoň trošku skrytí, ale marně. Snažili jsme se dojet co nejdál za vesnici, aby nikoho nenapadlo se za námi vydávat. A stejně je to napadlo, o tom se zmíním dál. A navíc nerada nocuji v takto otevřeném terénu, raději na rozhraní les-louka. Tady nebylo na výběr. Na ranní záchod jsem musela jít brzy, ještě když všichni spali. Nešlo se nikam schovat, všude jsem tam byla i v podřepu vidět.

Do Kazachstánu na kole jeďte, pokud trpíte pocitem nezájmu o svou osobu. Pokud jste třeba přijeli odněkud, kde se o vás vůbec nikdo nezajímal. Je to země, kam turisté vůbec nepáchnou, takže budete opravdu za exoty, i bez dětí. Zašli jsme na tržiště, lidé si začali šeptat - netrvalo nikdy dlouho, než se někdo odvážil zeptat: „Vy jste turisté? Putěšestvujetě, da?" A už to jelo! Zpočátku zájem člověka bavil, užíval si ho a odpovídal rád a ochotně. Postupem času, když tazatelů přibývalo, ale otázky padaly pořád stejné, nadšení upadalo.

„Tak si to nahraj na magnetofon," pobavil mě jeden hlídač, poté co jsem mu třikrát vysvětlovala, že jsme nepřijeli na kole až z Česka, ale že jsme do Biškeku přiletěli letadlem. Pořád to nechápal a mně došla trpělivost mu to vysvětlovat počtvrté. A tak jsem mu řekla, ať se nezlobí, ale že už je dneska asi stý, kdo se ptá na to samé. Tak se obrátil na Luďka a já si mohla v klidu sníst nanuka.

Někteří byli ještě urputnější. Třeba ti, co přijeli autem uprostřed noci až k našim stanům daleko za vesnicí. „My tolka chatěli sprasiť, otkuda vy prijechali." Výborně, budeme si s vámi rádi povídat, vážně nám nevadí, že jste nás vzbudili.

Někdy náš původ tipovali. Germánija, da? Amerikánci? (Jo, jasně, Amerikánci govorí po rusky!) Čechija? (poznali vlajku!!!!! Což mi přišlo neuvěřitelné!) Rasija? (nepoznali vlajku :-( )

Jindy jsme zase ráno hledali magazín. Večer jsme trochu neprozřetelně všechno jídlo snědli. „Dobrý den, promiňte, prosím vás, je v této vesnici obchod?" navázali jsme co nejslušněji konverzaci s domorodcem v autě. „Tady ne, až dál," odpověděl na půl huby, protože ho víc zajímalo, odkud jsme přijeli. Odpovídali jsme ochotně, byl to ráno teprve druhý. Vystoupil z auta a podal si s Luďkem ruku. „Davaj sfatagrafirujemsja." OK, tak se vyfotíme a jedeme. „Tady ne, tamhle je škola, tam si vás vyfotí. Půjdete za mnou." Znělo to skoro jako rozkaz.
„Jak je ten obchod daleko?" vstoupila jsem do debaty, protože jsem neměla absolutně žádnou chuť někam chodit a někde se fotit. „Tři kilometry," vyštěkl a dál mlel svou, že máme jít do školy. Co chceme nebo nechceme my, ho vůbec nezajímalo.
„Vždyť jsou prázdniny," namítla jsem.
„Učitelé tam ale jsou," řekl vítězoslavně a už někam volal.
„Nezlobte se, ale ještě jsme nesnídali, děcka jsou hladový, já taky. Jedeme dál."
Někdy umím být docela nepříjemná. Máme snad taky svá práva, ne? A ten obchod nebyl tři, ale osm kilometrů.

Chtěli jsme se nasnídat před tím obchodem, prodavačky pro nás ale otevřely sklad, kde nám vytvořily improvizované posezení a dokonce i čaj uvařily. Na cestu nás potom vybavily taškou proviantu. Přestali jsme se na ty lidi zase na chvíli zlobit.

Občas jsem se ale zastyděla. Usedali jsme zrovna ke snídani na betonové schody vedle obchodu a opět se nějaký cizí člověk chtěl s námi vyfotit. „Jedete z daleka?" zeptal se. A my řekli jen „Da". Na konverzaci jsme neměli úplně náladu. Asi za deset minut přijel znovu, v ruce tašku s pitím, bagetami a konzervou rybiček. „Davajtě, vazmitě." Bylo mi trapně, že jsme ho předtím odbyli, tak jsme mu to vynahradili a je bohatší asi o pět dalších (zbytečných) selfíček s námi. Kazaši suverénně obsadili první místo v žebříčku námi zažité pohostinnosti a komunikativnosti. (Na místo druhé odsunuli tuším Srby.) A já si pokaždé dala předsevzetí, že ty otázky vydržím a budu odpovídat trpělivěji.

Jednou jsme zase tábořili na poli, docela daleko za vsí, tak daleko, až jsme se báli, že nás uvidí ze strážní věže přísně střežené hranice s Kyrgyzstánem. Přestože mají oba národy hodně společného, Putin prý asi dvacet let nazád zafinancoval výstavbu plotu po celé délce hranice včetně strážních věží. Vedle posečeného pole rostla pěkná kukuřice. „To by bylo, si pár klasů uvařit," vrhli se na ně Luděk se Šárkou. Když už bylo snědeno, ozval se zvuk motorky. Mířil samozřejmě okamžitě k nám, byli jsme tam nepřehlédnutelní. „A co děláš ty za práci?" zeptal se Luděk, když došly otázky na nás. „Já? Já tady hlídám tu kukuřici."
A safra, mrkli jsme nenápadně pod nohy, kde leželo kukuřičné šustí několika právě zkonzumovaných plodů. Samozřejmě, že to viděl taky, ale velkoryse mávl rukou. „Nemějte obavy, těch pár kousků mě nevytrhne, tady jsou jinačí zloději..."

Kde nocujete? Další ze série FAQ. „Máme stany," odpovídali jsme pravdivě. „A to se nebojíte?" ptali se ti drsní muži hor. „Jsou tu vlci, kojoti..." Rázem mi připomněli Juraje Kukuru z filmu Trhák. Ještě se dozvím, že se mám bát Ohnivého mužíka nebo Hejkala.

Kde pracujete? Další oblíbená otázka.
„Jsem ředitel banky," odpověděl jednou Luděk.
„Ale kdepak, to byla šutka, žádnej ředitel není," snažila jsem se uvést na pravou míru, co opravdu děláme.
„Vždyť je to jedno, stejně to za pět minut zapomene," utrousil Víťa a měl pravdu. Jenže já prostě neumím lhát a vymýšlet si. Vždyť já i tyhle cestopisy ani nedokážu řádně přibarvit, patřičně zdramatizovat a okořenit. Jak to tam bylo úžasně boží a jak jsem to tam milovala. Já to prostě napíšu pokaždé, jak to doopravdy bylo a jak jsem to cítila. Třeba i to, že se mi něco nelíbilo.

To jsou vaše děti? Taky výborná otázka.
„Ne, sousedovy," odpovídal Luděk.
(I když prý by někdy bylo jednodušší vzít nějaké cizí)

„Děláte to kvůli sobě?" zeptala se paní v Tarazu, což byla asi nejzajímavější otázka.
Jasně že jo. Kvůli komu jinému? Tohle nejde čtyřiadvacet let dělat, aniž by to člověk neměl rád. A říkáme tomu dovolená.

Kdo se rád zasměje cizímu neštěstí a nesnáší happyendy, toho jistě potěší dohra příběhu s lepidlem. Týden a něco byl klid, než přišel další defekt na Luďkově kole. Odstranil z pláště ostrý trn, pak našel dírku v duši, pečlivě její povrch očistil smirkovým papírem, připravil si záplatu a sáhl pro tu tubu od jeleního loje s lepidlem od Kamala. Taky netušíte žádnou zradu? My taky netušili. Až teď. Už na první pohled bylo divné, že je tuba jakási pomačkaná. Při bližším průzkumu vyšla najevo krutá pravda - lepidlo zevnitř plast naleptalo a krabička se zhroutila sama do sebe, asi jako to umí černá díra. A myslíte, že tam nějaké lepidlo zbylo? Ani kapka, vše zreagovalo s plastem a vytvořilo tuhou krustu. Výrobci dobře vědí, proč používají kovový obal. Takže jsme zase byli bez lepidla, myslela jsem, že mě z toho snad klepne!

Naštěstí nebylo daleko do města Merki na bazar, kde se dalo nakoupit všechno potřebné, jak lepení, tak náhradní duše.

Za Merki nás čekalo 100km pustinou. Poslední civilizace, vesnice Akermen ležela jen kousek od silnice, tak jsme do ní zajeli. Vedle bídného krámku, světe div se, fungovala pivnice. Místní chlapíci vzali okamžitě Luďka mezi sebe, nalili do něj dvě piva a domluvili nám nocleh u sestry jednoho z nich. Prý bude v noci bouřka... Sestra žije s rodinou a zvířaty přes léto v horách, domek obývá akorát děda a je to zkrátka hotová věc. Děda tedy vypadal překvapeně, pelech měl udělaný před domkem, spal venku, vevnitř mu bylo horko. Domek o dvou místnostech byl hodně skromný. Letní obydlí pastevců jsme viděli, nyní jsme viděli i kde tráví zimu. Asi bychom raději šli do stanu, ale jednak jsme jejich snahu nechtěli zklamat, jednak všichni vyhrožovali tou bouřkou... a to já se bojím... nerada. A tak jsme se usídlili v malém domku o pouhých dvou místnostech. Ještě jsme nespali, když někdo zaklepal na dveře: „Ty, dej mi na vodku," žadonil ten, co nám tu nocleh domluvil. V ruce držel pár rajčat a okurku. Klasika. Nejprve vše zdarma, pak chtějí peníze. Sice to nemáme rádi, ale stalo se nám to tady poprvé a ještě přinesl tu zeleninu. Něco jsme mu dali a pak už byl klid. Trochu peněz jsme dali ráno i tomu dědovi. Hned se na nás začal víc usmívat.

Na zbývající úsek 75 km bez ničeho (bez vesnice, obchodu i bez benzínky), protože v Akermenu v obchodě nic neměli, jsme se hecli a sfoukli to do oběda. Na křižovatce tam stálo dobrých deset restaurací vedle sebe. Princip jako vietnamské večerky. Místo, aby si někdo otevřel restauraci tam, kde široko daleko není nic, tak si radši vybuduje jedenáctou vedle těch deseti. Se stejnou nabídkou jako všichni ostatní! Tak jsme si jeden podnik náhodně vybrali a dvě hodiny v něm otdychali.

Naše kolečko se začalo pomalu uzavírat a poslední tři dny jsme nemluvili o ničem jiném, než co všechno si dáme v Kordaji ve Family café, skvělém podniku, který jsme navštívili hned první den, po vyjetí z Biškeku a přejetí hranic do Kazachstánu. Kde jsme si s majitelem výborně popovídali o všem možném. „Já si každopádně dám latté a jahodový koktejl. Už se nemůžu dočkat!" snila jsem. Ujeli jsme Kyrgyzstánem a Kazachstánem přes dva tisíce kilometrů a na lepší hospodu jsme nenarazili! Nezklamali nás. A jakoby ani nebyli překvapení, že nás zase vidí. „Dneska si to ale všechno zaplatíme!" zahlásili jsme při příchodu.

Pokus o poezii z putování při hranicích s Kyrgyzstánem, odkud jsme lovili mobilní signál, poněvadž nám tam zůstalo spousta volných dat:
Já se těším na latéčko
Víťa na eLTéÉčko.

Za Kordajem v nejbližší vesničce Kara-Su nás neuvěřitelně zásobený obchod doslova šokoval. Byl nabouchaný zbožím, nevěřícně jsme zírali na takové věci jako máslo, mléko, několik druhů jogurtů, sušené ryby... dokonce pivo až z Číny. Vyšlo najevo, že prodavačka je Ruska. Tak proto... Ale chování měla klasické asijské. Po nákupu jsme absolvovali focení milion selfíček s ní, s dalšími zákazníky a výměna kontaktů (prý si budeme psát přes Whatsapp).

Další den, další vesnička, další ruský obchod. Starší babka sama od sebe navodila debatu, téma bylo ale vážnější. „Rodinu mám v Německu, ale neshodneme se v názoru na Putina. Co vy si o něm myslíte? Já myslím, že udělal dobře. Ukrajina je plná nacistů, fašistů a narkomanů," kopírovala slova známá z propagandy. „Na Ukrajině jsme, milá paní, byli mnohokrát. A víte co? Žijou tam úplně stejné babky, jako jste Vy!" odmítla jsem souhlasit s jejím názorem na zabíjení a na správnost počínání jejího milovaného vůdce.

Úplně posledních pár dní jsme věnovali Kyrgyzstánu...
Takže ještě bude jeden díl. Sorry za dlouhou pauzu, ale bylo léto a prázdniny...

Fotogalerie

10.09.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.22

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (6 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |