Cyklotoulky s dětmi a vozíkem 2014 (2). Francií podél Loiry

Hotely F1

Foto: Autor

Další fotografie

Dvoudenní cesta autem je únavná. Skoro 1600 kilometrů dlouhý přejezd jsme si proto rozdělili do dvou dnů. První den máme v plánu přejet celé Německo až na začátek Francie. To se jeví jako hračka, za Hradcem Králové najedeme na dálnici a v podstatě z ní za celý den nesjedeme, až ve Francii. Navigace nás spolehlivě zavedla před hotel F1, kde jsme měli rezervované dva pokoje. Jde o síť hotelů rozmístěných hlavně po Francii. Třílůžkové pokoje jsou standardizované (dvoulůžko s patrovou postelí napříč), WC a sprchy na chodbě. Cena za pokoj se pohybuje většinou kolem 33 euro, při internetové rezervaci a platbě předem se dá vychytat částka nižší, jako se povedlo v našem případě (19 euro/pokoj). Pro člověka, který potřebuje jenom přespat, ideální.

Ráno naskakujeme do auta a chystáme se na štreku přes celou Francii. Luďa zadává do navigace město Nantes. Čistý čas jízdy 8:25 minut. To se nám zdá hodně. Zkusíme, jak by to vypadalo, kdybychom jeli po dálnici. Čas jízdy se zkrátil na 8 hodin. Minimální rozdíl, v tomto případě se nevyplatí za dálnice platit.

Za 700 metrů se připravte na nájezd na kruhový objezd, zní v jednom kuse z navigace. Francie je země kruhových objezdů, jsou jich tu snad desítky tisíc. Ne že by je neměli krásně vyvedené! Některé zdobí složité květinové záhony, na jiných lze spatřit vinice včetně domku hlídače, jinde tryskají vodotrysky či trčí všelijaké sochy. Jenže kromě kruháků z Francie nic nemáme. Děti sledují z dévédéčka jakési kreslené blbiny, my koukáme z okna. Nechápu, jak někdo může říci, když projel nějaký stát autem, že ten stát poznal. Navečer brzdíme před F1 na kraji Nantes. Původně jsme odsud chtěli vyrážet už na kolech, ale nakonec ještě ráno nasedáme do auta a jedeme až k Atlantiku, do městečka Saint-Brevin-les-Pins.

Hlavně se v tom moři vykoupejte, až u něho budete, ať mají děti nějaký zážitek, vyzývala mě před odjezdem máma. Je 8 hodin ráno, když stojíme na jeho břehu. Voda je však dva kilometry daleko, s odlivem jsme vůbec nepočítali. Procházíme se po pláži, sbíráme mušličky a pak jdeme krámovat. Než vše nabalíme na kola, hodina v čudu. Konečně vyrážíme. Luďa s Lenkou jedou asi 15 kilometrů s námi, potom se otáčí zpět k autu. Nechávají nás tady, osiřelé, 1600 km daleko od domova, abychom domů dojeli na kolech. Oni míří autem na jih, čekají je Pyreneje, Andorra a potom Korsika.

Nalézáme první cedulku La Loire à Vélo, ale až do Nantes jedeme v podstatě jen po silnicích. Často jsou na nich dopravní značky s nápisem Partageons la route, upozorňující motoristy, že silnice patří i cyklistům. Řidiči toho opravdu dbají a objíždí nás pomalu širokým obloukem. Divím se tomu, měla jsem o Francouzích za volantem jinačí mínění. Rychle si zvykáme, že jsme zase na cestě, a řešíme obvyklé: kde nabrat vodu, kde nakoupit a kde postavit stan. Do toho zjišťujeme, že to, že Šárka neumí sama nasednout na kolo a rozjet se, bude větší problém, než jsme mysleli. Znamená to totiž při každém jejím zastavení také slézt z kola, podržet jí kolo při nasedání a počkat, až se rozjede. Teprve potom rychle naskočit na své kolo a uhánět za ní. Sesednutí a nasednutí se děje stokrát za den, čili už po prvním dni mě každá její potřeba napít se, vyčurat, vzít si kapesník a podobně poněkud nebaví. Každá křižovatka, před kterou se má zastavit, mě dokonce děsí. Pomůžu jí totiž nasednout, jenže než ji dojedu ji, stačí mi ujet. Jde sice o pár vteřin, ale pokud se vedle nás míhají auta, je to spousta času, během kterého by mohla udělat nějaký nečekaný manévr. A aby ona zastavila a počkala, až se rozjedu já, to bychom byli jako v té pohádce, jak se pejsek s kočičkou sušili. Časem ji už zvládáme pomoci stojíce s kolem mezi nohama, tak je náš rozjezd rychlejší, ale i tak je to docela vopruz. Šárka se bojí, zvykla si, že jí já nebo tatínek kolo podržíme. Samozřejmě, nejpohodlnější pro nás i pro ni by bylo naložit ji do vozíčku, ale chceme, aby co nejvíc jela sama, takže si bereme jako hlavní úkol: naučit Šárku nasedat a rozjíždět se! Trvá nám to ale skoro týden, než tohle bezpečně zvládá.

Denní režim se snažíme dodržovat zhruba jako vloni. Většinou ráno vyráží obě děti spolu s námi na kolech. Když se najede nějakých 20 kilometrů, jde si Šárka odpočinout do vozíčku, který táhne tatínek, a její kolo se naloží. Jedeme dalších asi dvacet kilometrů a odpočinout si jde Víťa. Většinou si vleze do vozíku, já si zapojím jeho kolo, na které si sedne Šárka. Takto ujedeme dalších zhruba 20 kilometrů a navečer děti zase vypustíme, zhruba na 10 posledních kilometrů. Během prvních dnů se ukázalo, že jsme schopní se denně posunovat zhruba o 70 kilometrů, což je o deset víc, než byla moje představa doma u počítače. Víťa zvládá bez problémů 50-60 km každý den, Šárka většinou jede kolem 40 km. Nestojí nás žádné úsilí je k jízdě nutit. Přijali režim každodenní a celodenní jízdy za svůj. Víťa musí jet za každou cenu pořád první! Jediné, co nesedí s naším plánem, je vítr. Ten nám už od prvního dne fouká do huby a podle předpovědi se to nemíní změnit. Co jsem psala o těch převládajících větrech v Evropě?

Projíždíme opět Nantes, tentokrát ale pěkně centrem. Ve městě je katedrála a mohutnými zdmi opevněný vodní zámek. Za městem najíždíme konečně na pravou cyklostezku. Vede těsně při řece, míjíme spoustu laviček a míst jako dělaných k výletům spojených s piknikem. Kousek za Nantes však stezka řeku zase opouští a my jedeme po asfaltových silničkách mezi poli. Řeka vytvořila nehluboké údolí, občas nás stezka navede na silnici, po které se vyšplháme na okraj údolí s výhledem po kraji a pak zase sjedeme zpátky dolů. Není to tedy úplná nudná rovinka. Řeku překlenují krásné historické mosty a vesničky? To je nádhera! Staré kamenné domy, všude kvetoucí kytky. Není tu ale vůbec cítit snaha o vytvoření dokonalosti, spíš z toho všeho čiší taková ta nedbalá elegance. Domek, na první pohled radost pohledět, na druhý pohled jej ale hodnotíme jako lehce neudržovaný, až zanedbaný. Každé okno jiné, ve fasádě díry. Vše je však až neskutečně půvabné. Dvoumetrové hortenzie a popínavé růže, rostoucí klidně i z betonu, tohle by žádný architekt nevymyslel. Prostě jako by se zde zastavil čas. A to doslova a do písmene. Když potřebujeme nakoupit, zjišťujeme, že to bude ještě větší problém než ve Švédsku. V městečkách žádné obchody nejsou, místní jezdí nakupovat do obřích supermarketů na kraji větších měst. V menším městečku fungují boulangerie, kde lze zakoupit bagety a přeslazené dortíky. Bagety se od počátku cesty přes Francii staly významným prvkem naší stravy. Copak o to, chutnají dobře i samotné, ale horší je, když projevíme přání něco si na ně namazat. V menším městě, natož vesnici je nemožné nakoupit. Takže přežíváme o bagetách, zasunuté pod gumicuky nikdy dlouho nevydrží. Děti je užírají samotné.

Zajímavé zjištění je, že se sice říká zámky na Loiře, ale velká část zámků nebo hradů leží na jiné řece. Například městečko Angers, do kterého si pár kilometrů musíme zajet, leží na řece Maine. Přímo do centra, těsně pod hradby místního hradu s šestnácti mohutnými kruhovými věžemi ale vede příjemná cyklostezka. Pak se zase vracíme k naší Loiře. Ta je v těchto místech široká i půl kilometru, ale díky zanesení pískem, je nesplavná. Táboření je tady ráj. Nikdy nemáme problém najít místo na spaní. U řeky jsou plácky vyhrazené pro pikniky, dokonce s lavičkami, občas i s WC. Vodu nabíráme v místech, kterým říkáme karavan servis - jde o zdroj vody pro cestovatele s karavany, většinou bývá zdarma. Kdyby však někdo toužil po večerní sprše - možno nocovat v kempech, jsou tu opravdu až neuvěřitelně levné. Co se jídla týče, věděli jsme, že Francie je drahá země, ale skutečnost nás nepříjemně překvapila. Když chceme přes poledne zajít na teplé jídlo, cedulky Menu 18 euro nás spolehlivě odradí. Já vím, že bychom mohli ochutnat šneky nebo žáby či jiné francouzské speciality, ale ani to nás asi nějak neláká. Radši jdeme na globální kebab či pizzu, to se dá pořídit v ceně 12 euro/1 porce, což je na místní poměry fakt levné. Luděk strádá nedostatkem piva. V restauraci stojí čtvrt litru 2,9 euro, to chuť opravdu přejde. Jasně, jsme ve Francii, tady se pije víno, ale pijte víno v poledne, v horku a na žízeň.

Horko vlastně ani není. Je takové příjemní letní počasí, přes den kolem 25°C, navečer se ochladí. Zatím ani jednou nepršelo. Ideální stav. Kromě toho protivětru si nemáme na co stěžovat. Zámek nad městem Saumur je první, který vidíme i zevnitř. Je ještě před sezónou, vstupenka stojí 5 euro. Jenže sezóna začíná hned zítra, čili na dalších vstupech asi neušetříme. Ale co, když už jsme tady, podíváme se tam. Dostali jsme papír s textem a na prohlídku jdeme sami. Zámek není nijak extra vyzdobený, ale prolézt jej můžeme odshora až dolů. Pokračujeme vinařskou oblastí nazvanou Anjou, vinné sklepy tu jsou vytesané do vápencových skal. V jednom místě vede cyklostezka přímo přes skalní obydlí. Mají tu miniaturní expozici, jak to tu kdysi vypadalo. Vše je volně přístupné, včetně záchodů, což nejeden cykloturista uvítá. Přes další kamenné vesničky, kde každý dům vypadá jako malý zámek (ještě mě neomrzelo časté focení) míříme k dalšímu velkoměstu na trase, do Tours. Stezka vede přes městečko Chinon ležící na řece Vienne, nad kterým se vypíná poměrně zachovalá středověká pevnost, tu si nemůžeme nechat ujít. K Loiře se vracíme přes Rigny-Ussé, kde leží nádherný zámek, asi jeden z těch nejhezčích. Ale ani on neleží u Loiry, nýbrž u jejího přítoku řeky Indre. To je nám ale v tuto chvíli jedno, parkujeme kola a jdeme na prohlídku zámku, který inspiroval spisovatele Charlese Perraulta k napsání pohádky známé u nás jako Šípková Růženka. I když je zámek pěkně vidět ze silnice, my si ho chceme prohlédnout i zevnitř. Za tučné vstupné fasujeme texty a jdeme na prohlídku sami. To nám vyhovuje. Zámek je prostě kouzelný. V horních patrech jsou pokoje vyzdobené motivy z pohádky, ale než se tam člověk dostane, musí prolézt spoustu zajímavých zákoutí, kde na každém rohu lákají různé tajné chodby a točité chody. Pro děti hotový ráj! Snažíme se nezabloudit. Když jsme se vykroutili po jednom takovém schodišti, ocitli jsme se na půdě. Můžeme obdivovat mohutné zakulacené střešní trámy, jako bychom byli v kýlu lodi jen obráceném vzhůru nohama. Jinak to na zámecké půdě vypadá jako na kterékoliv jiné půdě - spousta zaprášeného harampádí. Z půdy je výhled na zámecké střechy. Pokud najdete cestu zpátky, můžete po střešních prostorách sestoupit i do podzemí zámku a prohlédnout si například kotelnu. Mimo zámek se vstupenka vztahuje i na prohlídku zámecké kaple, vinných sklepů, konírny, zahrady - no prostě půl dne byste se tady nenudili. To ale nemůžeme udělat Luďkovi, který hlídá kola a má hlad (ještě jsme neobědvali), tak musíme pospíšit. Na oběd však musíme až do Langeais, kde se nachází další zámek. Ten si však musíme nechat ujít, protože nás ještě dneska čeká další skvost ze série zámků na Loiře, přestože leží na řece Cher, zámek Villandry.

Tři zámky během jednoho dne je náročná anabáze, ale Villandry jsou jedinečné. Na prohlídku jdeme všichni, kola necháváme na parkovišti před zámkem. Docela riskujeme. Kupujeme vstupenky jak do zámku, tak i do zahrad. Prohlídka začíná zámeckými pokoji. Vše opět procházíme sami, s papírem v ruce. Zde mají jako velké plus, že je leták v českém jazyce. Pokoje jsou opět skvostně vyzdobené. Děti obdivují postýlky, po týdnu spaní ve stanu se jim po normální posteli stýská. Do nádherných zahrad zatím shlížíme jen z oken, ale jakmile prolezeme v zámku, co se dá, vcházíme do zahrad. Okrasná zahrada, Lesík, Vodní zahrada, Sluneční zahrada. Bludiště a nakonec Bylinková a Zelinářská zahrada - to vše v dokonalých geometrických tvarech podle francouzských architektů je k vidění na několika terasách. Rostliny se musí denně zastřihovat, zalévat a zeleninová zahrada se osazuje dokonce dvakrát do roka.

Kola nám naštěstí nikdo neukradl, tak můžeme pokračovat. Stany stavíme pár metrů od cyklostezky, k dispozici máme betonové lavičky a stolek. Šárka na něm sedí a asistuje u přípravy večeře. Najednou leží na zemi a brečí. Na hlavě se jí udělala boule jako půlka tenisáku. Doprčic, co teď. Tohle přesně jsou úrazy, které se mohou stát i doma, ale tady jsme v cizí zemi a uprostřed lesů. Vzpomněla jsem si však, jak jsme s ani ne roční Šárkou jeli po pádu ze schodů na pohotovost, kde jí pouze posvítili do očí a řekli: rentgenovat ji nebudeme, to je přílišná zátěž pro malý dítě. Sledujte ji, a kdyby se vám něco nezdálo, zavolejte. Volíme tedy stejnou taktiku. Bouli jsme zchladili šátkem namočeným ve studené vodě, vyčkáváme a malou pacientku sledujeme. Po chvíli přestává brečet, ráno je i boule jako zázrakem pryč.

Tours je historické město s několika památkami, starými domy a katedrálou, nic co by se jinde nevidělo. Snad jedině kilometr dlouhé květinové tržiště a zajímavé nízkopodlažní tramvaje, které si elektřinu berou z troleje umístěné v zemi mezi kolejemi, mi z tohoto města utkvěly v paměti. Cyklostezka nás vždycky do města zavede a pak se někde elegantně ztratí. Cyklisto, poraď si sám. Za městem se potom jakoby nic znovu objeví. Projíždět větší města je s dětmi docela hrůza. Člověk neví, jak se má rozhlížet po památkách, a zároveň dávat pozor na děti, fotit a přitom být kousek od dětí, aby neudělaly nějaký neočekávaný manévr. Nejlepší je to na venkově, kde stezka vede mezi vinicemi a malé vesničky jsou tak kouzelné!

Za Tours nás čeká městečko Amboise. Zastavili bychom se tu na jídlo, kdyby bylo kde, otevřené restaurace ale nejsou vidět, jenom jedna galerie vedle druhé. Umělci tu postávají na ulicích, podobně jako v Praze v okolí Karlova Mostu. Na prohlídku zdejšího zámečku Clos-Lucé, kde je muzeum Leonarda da Vinciho, však nejdeme. Vstupné 14 euro/osobu se nám už zdá docela předražené. Navíc nás čeká další perla údolí Loiry, vodní zámek Chenonceau. Ani on neleží přímo na Loiře, ale na jejím přítoku, řece Cher. Zámek není ze stezky vůbec vidět, přístup k němu je přes rozsáhlý oplocený park. Abychom mohli jít na prohlídku všichni, museli bychom si kola buď dát za plot (to znamená, že by zdejší černý šerif nám musel odemknout bránu, což nepřipadá v úvahu), nebo nechat kola na centrálním parkovišti pod dohledem pofiderních kamer (což se nám nelíbí). Jejich chyba. Luděk se dobrovolně pasuje do role hlídače kol a na prohlídku jdu jenom já s dětmi. Nejprve musíme projít dlouhou alejí a pak přes nádherné zahrady, teprve potom můžeme zámeček, vystavěný tak, že řeka doslova protéká pod ním, spatřit. Kromě interiéru zámku jsou přístupné i další budovy, jako je jízdárna, muzeum voskových figurín a hospodářské budovy se zvířátky. Prostě záležitost opět na půl dne. Pěkný musí být i pohled na zámek z lodiček, což si vybralo nemálo turistů.

Hned následující den ráno nás čeká další prohlídka, na řadě je zámek Chaumont. Ten leží na vyvýšenině přímo nad řekou Loirou. Ve všech zámcích se chodí na prohlídky individuálně, obdržíte papír s textem (na některých zámcích i v českém jazyce), za příplatek možno zapůjčit si sluchátka, která se samy aktivují, a podle toho, do které místnosti návštěvník vejde, se mu přehraje text s informacemi. Děti jsou na zámcích k neutahání.

Do města Blois nás trápí neskutečný protivítr, který se chvílemi mění na vichřici. Ohýbá větve stromů, kýve dopravními značkami a ukazateli. Když jsme se do města konečně dohrabali, jednu pozitivní věc to mělo, Zjistili jsme, že obchody nazvané EPICERIE, které zvenčí vypadají jako ovoce-zelenina, jsou něco jako naše smíšené zboží. Cenově trošku dražší, ale lepší nakoupit draho, než trpět hlady nebo složitě hledat obchoďáky stranou centra. Jídlo je při náročném boji s protivětrem potřeba. Za Blois opět Loiru opouštíme a míříme asi k tomu nejznámějšímu zámku, zámku Chambord. Ani on neleží přímo na Loiře, ale už zdálky je vidět jeho velkolepost. V zámku se nachází 440 místností, 80 schodišť a 365 komínů. Je to předposlední zámek, který máme v plánu navštívit, čili na prohlídku jdeme všichni. Už se ani neptáme, zda bychom si kola mohli nechat někde uvnitř. Riskujeme a necháváme všechno na parkovišti nedaleko vstupu do zámku. Chambord je poměrně rozlehlý, pokoje prostorné, ale poloprázdné, vybavení málo. Zámek má být předchůdcem Versailles, ale nám se celkově zdá jako splácanina, zejména ty komíny trčící ze střechy, každý je jiný. Centrem zámku je důmyslné točité schodiště, které vypadá jako obří šroubovice DNA. Návštěvy přicházející jdou po jiné větvi než návštěvy odcházející, proto se nikdy nepotkají. Podobné schodiště je v zámku v menší obdobě k vidění ještě několikrát. Na závěr prohlídky nacházíme schodiště až na střechu. Z vyhlídky je vidět do skromných zahrad, ale hlavně na naše kola. Jsme rádi, že tam ještě jsou!

Vracíme se k Loiře, stezka vede kolem krásných pískoven vybízejících ke koupání. Cedule tady podle slovníku zakazují pouze rybolov, proto neváháme a na břehu stavíme stan. Po koupeli si musíme obléci i čepice, jaká je zima. Ráno míříme na Orléans. Do cesty se nám postavila jaderná elektrárna s kouřícími chladicími věžemi. Orléans, město Johanky z Arku, je krásné město. Přijíždíme zrovna v době nějakého výročí, město je nádherně ozdobené květinami. Za Orléans řeka meandruje, takže občas máme možnost jet s větrem v zádech.

Sully-sur-Loire. Poslední zámek na Loiře, spíš hrad než zámek, romantický, roztomilý. Prolézáme jej opět od sklepení po střechu. Děti nemají dost ani o polední pauze. Snědí si svačinu a pak nasedají na kola a krouží po návsi. Zapínám foťák, že to natočím na video, když v tu ránu se kolo Šárce smekává a následuje pád! Kolikátý už?! Táboříme na místě s cedulí pique-nique - chvíli mi trvá, než mi docvakne, co slova znamenají.

Za Gienem se řeka větví do uměle vytvořených plavebních kanálů. Pont Canal de Briare byl vystavěný v letech 1890-1894. Vodu tekoucí po mostě přes řeku jsme viděli už vloni u Magdeburgu, tento byl ale vybudovaný o sto let dříve. Stezka vede podél kanálů, po kterých plují malé lodě, máváme na sebe s jejich posádkami. Zdejší úseky patří asi k nejhezčím. Jsem ale občas na nervy, zejména když je hladina vody dva metry od stezky, tak mě napadají šílené myšlenky, že se děti někam zakoukají a vjedou do vody. Ačkoliv to tak nevypadá, tato dovolená byla zatím nejnáročnější ze všech. Kam se hrabou kopce v Albánii, bloudění v Srbsku nebo blití v Moldávii. Dokud děti seděly ve vozíčku, byly tam v bezpečí. Jak jedou samy na kole, mám o ně strach.

Přesto se pomalu blížíme k Nevers, kde stezka podél Loiry končí. Asi posledních padesát kilometrů (resp. prvních z pohledu od Nevers) je každý kilometr značený měděným terčíkem umístěným vprostředku cyklostezky. Už jsme minuli č. 1 a čeká nás nula. Co tam asi bude? Nic zvláštního, jen jakýsi oficiální začátek stezky. Pár cedulí, lavičky, jinak nic. Pro nás to ovšem znamená, že zde končí náš průvodce Bikeline a musíme vytáhnout normální mapu. Doufáme, že by podél kanálu mohla cesta vést až do Decize. Měla by tam vést mezinárodní stezka značená jako Eurovelo 6, ale mapa o tomto mlčí, taktéž cedulky jsou hodně sporadické. Chvíli pozorujeme lodě v plavební komoře a pak pokračujeme. Stezka zatím vede, tak jedeme dál. V jednom místě však musíme na silnici, stezka se tady teprve buduje a my bychom museli po kamenech. Nevadí, stejně chceme někam na oběd.

Za Decize opouštíme Loiru, která nás spolehlivě provedla přes více než půlku Francie. Máme tedy odškrtnutou další evropskou dálkovou cyklostezku. Jaká byla? Cyklostezka podél Loiry není vlastně typická cyklostezka (tedy stezka jen pro kola, kam nesmí auta). Vede z většiny po silnicích a silničkách, ale není třeba se obávat šílených řidičů známých z bláznivých filmů o četnících ze St. Tropez. Francouzští řidiči poblíž Loiry jezdí opravdu ukázněně a na cyklisty jsou zvyklí. Často počkají, až projedeme nebo nás objedou pomalu a velkým obloukem. Nikdo nám nedal najevo, že bychom nějak překáželi, ani v momentě, kdy jsme byli s dětmi rozcapení po celé silnici. Na silnicích značky upozorňují motoristy, že se na silnici pohybují i cyklisti a naopak varují cyklisty, že zde mohou potkat auto. Horší je to třeba ve městech, kdy se stezka na kraji města nepěkně zdejchne a cyklista si musí poradit s průjezdem sám. Za městem se někde na nábřeží opět nečekaně vynoří a tváří se jakoby nic. Místy je však Loira skutečná cyklostezka a tyto úseky patří k nejnádhernějším. Putování podél Loiry Vám dá poznat něco málo z historie Francie. Kouzelné staré vesničky, zachovalé zámky a města - to je to hlavní, co odlišuje tuto cyklostezku od stezek například německých. Jejich snahy o přílišnou dokonalost všeho přichází vniveč - i kdyby se stokrát snažili, na francouzskou nedbalou eleganci nikdy nedosáhnou. Stezku jsme jeli koncem června, tedy ne v té úplně hlavní sezóně, i tak ale byly cesty poměrně prázdné. Denně potkáte několik cyklistů, báglíkáře spočítáte na prstech jedné ruky. Zdravení Bonjour je samozřejmostí. Počasí v tuto roční dobu bylo relativně slunečné, teplota nepřevyšovala 25°C, prostě ideál. Snad jedině s pravidlem větrů foukajících od západu jsme nečekaně narazili. Foukalo celou Francii (tři týdny) dost nepříjemně od východu. Nocovali jsme nadivoko, podél stezky je spousta krásných míst jako stvořených pro přenocování, často vybavených lavičkami, grilovacími plácky, nejednou i záchody či zdrojem vody. Záchody bývají též ve Francii zdarma, placené jsme potkali snad jen jednou. Kdo by vyžadoval teplou sprchu a bezpečí kempu, je jich po cestě nepočítaně a cenově vychází neskutečně levně, na to, jak je Francie jinak drahá země. Snad jediné, na co bych si na stezce postěžovala, je nedostatek obchodů ve vesnicích a menších městech a cenová úroveň potravin. To první je ale bohužel nešvar celého západu a nic s tím asi nenaděláme.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz

Příště - část 3 - Francie druhá část

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

Cestování

Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem,"…

více »

24.09.2024

Peggy

(4.52)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Cestování

Pro velký úspěch Kazachstán ještě jednou Pokračování vyprávění o putování po Kyrgyzstánu a Kazachstánu s dětmi z roku 2022. V kazašském…

více »

10.09.2024

Peggy

(4.22)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…

více »

10.06.2024

Peggy

(4.81)