Dvoudenní cesta autem je únavná. Skoro 1600 kilometrů dlouhý přejezd jsme si proto rozdělili do dvou dnů. První den máme v plánu přejet celé Německo až na začátek Francie. To se jeví jako hračka, za Hradcem Králové najedeme na dálnici a v podstatě z ní za celý den nesjedeme, až ve Francii. Navigace…
Super, tak jsem opet prvni, kdo reaguje. Precetla jsem a uz se moc tesim na pokracovani. Takhle pisemnou formou je to jine, nez cyklopromitani na Lesovne.
Díky, Leo,
poslední dobou ale mám pocit, že to nějak není ono. Nejde mi to tak, jak bych chtěla. Musím se do psaní nutit - závidím Ti tvou lehkost, humor a švih :)
Na Tvém vyprávění to znát není, nuť se pilně dál :-)
Možná je to lepší naházet na papír hned, po čase už se s příjemných vzpomínek stává tak trochu "dobrovolná povinnost to napsat".
Kam letos?
Jj, taky to tak dělám. Po cestě si vedu pečlivý deník a ten pak po návratu jen nadatlím do elektronické podoby. Jen to po sobě někdy musím luštit a je to kumšt. Holt jsem stran čitelnosti zápisků věrná svému povolání a byť píši velkými tiskacími písmeny, často to po po sobě nepřečtu a složitě pak z kontextu dumám, co tím chtěl básník vlastně říct.
Mimochodem, na loňské cykloputování jsem si pořídila speciální, voděodolný deník, jehož stránky voda nerozmáčí, a do kterého se dá psát i v dešti. Vřele doporučuji, zvlášť lidem, kteří se vydávají jako my tam, kde často prší.
Já jsem z psaného deníku přešla na diktafon.
Výhody to má, že třeba čekám na děti, tak rovnou namluvím novinky, což ušetří čas.
Nevýhody - doma to stáhnu do počítače a už zpětně nepřehraju (jsem líná).
Články potom píšu popaměti. Kdybych se náhodou ještě někdy dostala k psaní nějaké knihy, musela bych po těch nahrávkách sáhnout.
Jinak je určitě lepší psát to hned, v tom Vám oběma dám za pravdu. Jenže...
A kam letos? Určitá představa už je, ale přiznám se, že trochu z pověrčivosti, aby to vyšlo, se mi to nechce zveřejňovat. Díky za pochopení :)
Jasně, to, že to nechceš zveřejnit z důvodu pověrčivosti chápu. Jsou totiž určitě věci mezi nebem a zemí, které se prostě nedají vysvětlit známými fyzikálními zákony.
O diktafonu jsem uvažovala taky, ale mému stylu psaní by to moc nevyhovovalo. Často se v deníku někam v myšlenkách vracím, nebo dopisuji něco, co jsem v průběhu psaní zapomenula a z paměti to vytanulo třeba až druhý den. To si pak do deníku jednoduše dám vsuvku. Jak tohle udělat v diktafonu netuším, navíc mi více vyhovuje vizuální než sluchový záznam.
Holky, obě píšete skvěle a autenticky, a to tak, že třeba díky Peggy jsem zavrhnul myšlenku navštívit starého kamaráda z Litvy na kole, nesnáším komáry.
Jen nerozumím tomu deníku, kurnik, já si těch pár dní pamatuju ještě pár měsíců, a v případě "velkých cest" i pár desítek let, vidím to před sebou jako film. Fotky mi napovědí, když jsem spoušť mačkal, měl jsem důvod.
Ale je fakt, že narozdíl od Peggy mám ten nekonečný luxus, mít na starost jen sám sebe a své dojmy a pocity, a na rozdíl od Šíp(a) mě u toho nemrzne zadnice.
Pište víc a furt, jste skvělé "baby", s diktafonem, deníčkem, nebo jak se vám líbía vyhovuje, hlavně víc a častěji, smím-li prosit.
Já si to taky docela dost pamatuji, často včetně pocitů, které jsem v tu chvíli měl.
Ale jednak jsem nikdy nebyl tak dlouho, takže nevím jestli bych si pamatoval vše, že by se mi nepřekrývalo, druhak se i tak musím nad mapou a fotkami občas rozpomínat. Tak si to raději snažím psát i když poslední dobou mě to nějak nebaví (čti: jsem línej to psát).
Diktafon jsem zkoušel, ale připadám si divně když do něj hovořím a vlastně nikdy jsem nezkusil si to doma pustit.
Ja si drive denik nepsala, takze mam s cim porovnavat. Prvni tri cestopisy jsou bez poznamek, posledni tri s pouzitim zapisku v cancaku a vice mi vyhovuje druha varianta. U me je to totiz tak, ze pak syrovy cestopis vznika rovnou v terenu, doma to pak jen hodim do PC a dopilovavam formu. I ty popisy zazitku mi prijdou autentictejsi, kdyz si je zaznamenavas, zatimco Ti za krk snezi, pripadne odhanis mracna komaru. U me je to pak i takovy ritual, sedet rano v perovce u ohnicku a dopisovat resty z minuleho dne. Ale jak rikam, kazdy to musi delat podle sebe a tak, jak mu to vyhovuje.
To víš že je to autentičtější hned začerstva. Mě to psaní trochu zdržovalo, taky jsem dopisovala ráno a pak jsem si připadala blbě, zatímco já píšu, Luděk připravil snídani, pak sbalil stan ... a já pořád psala. Ten diktafon čas ušetří... ale na druhou stranu, kam spěchat...
No právě, my nikdy nikam nespěcháme. Klídek, pohodička, takže jsme běžně z tábořiště odjížděli kolem 15-16. hodiny. To psaní k tomu tak nějak patřilo, Luboš navíc mohl o to déle sedět u ohně a zírat do plamenů, což je činnost, která ho magicky přitahuje a mohl by ji vykonávat pořád.
tomu já říkám HBO 3 i 4 zároveň :-) Je málo tak uklidňujících věcí.
Šťastná to žena.
(c) B. Němcová
Jé, tak to mě mrzí. Litva je náhodou fajn! Teda, až na ty bouřky... :-(
Taky bych to neviděla tak tragicky, na základě něčí negativní zkušenosti tu zemi hned zamítnout. To by lidi nesměli nikdy jezdit do krajin, které preferujeme my jenom kvůli tomu, že tam často prší a otravují komáři. Každá země nebo kout světa má své kouzlo i přes špatné stránky.
Co se týká doporučení či nedoporučení, tak si vzpomínám, když jsme v roce 2010 putovali po severním Norsku pěšky a místní dopravou, vybírali jsme si k zastávkám místa, která knižní průvodce Lonely Planet k návštěvě nedoporučoval a naopak radil, ať se jim turista vyhne. Díky tomu tam nebyly žádné davy lidí a dotyčná oblast si mohla ponechat své genius loci.
No, je to zajímavé. My jsme kdysi dávno pradávno v Rough Guidu po Norsku našli zmínku, že tam a tam je benzínka a u té benzínky má majitel krásnou sbírku norských minerálů. A tak jsme tam jeli a našli jsme dva kamarády do nepohody, se kterými jezdíme dodnes. Přitom ten kamarád a majitel oné, jinak opravdu velmi hezké sbírky, říkal, že prostě jen zavolal do redakce a řekl jim, že tu sbírku tam má a poslal pár fotek. Nikdo to nekontroloval, nikdo od nich k němu nepřijel a do jednoho vydání to prostě zanesli. Holt, měli jsme štěstí.
Já už více méně zápisky na cestách nedělám jako kdysi, kromě záznamu místopisu, adres a jiných důležitých informací. Ambice psát cestopisy nemám a ve vzpomínkách lovím už dnes spíše pocity a nálady.
Peggy, hezké, těším se na další putování:-))
Tak tyhle náhodné tipy na zajímavosti mám nejradši.
Průvodce si kupuji proto,a bych věděla, čemu se vyhnout. A při tom vyhýbání člověk kolikrát narazí na naprosté perly. A bez túristů :o)))
Holky, nebijte mě :-)
Do Litvy jednou určitě zajedu, moji staří přátelé Edmundas a Regina mě zvou furt, já jim za Husáka taky zařizoval Vyzov, aby mohli k nám, pro ně "západ".
V tvém vyprávění, Peggy, které bylo skvělé, autentické, bezva, mi chybělo něco, co Ty v sobě mít nemůžeš, díky generačnímu posunu.
Mluvím o Tvé cestě skvělém blogu o cestě do Pobaltí.
Patří se připomenout,že Rusové tyhle země okupovali, rusifikovali, za Stalina prováděli masové přesuny Baltů do Asie, dnes se tomu říká genocida.
V současnosti jsou Baltové členové NATO i EU a tak už Edmundasovi s Reginou nemusím psát na Národním výboře "vyzov", stavuje se tu každoročně.
Jednou mu jeho návštěvy oplatím, ale díky Tvému blogu vím, že to nebude na kole.
Nesnáším komáry.
Vítr fouká vždycky proti nám :-)
Jinak k jídlu, všude ve Francii je to, podobné jako v té Paříži -
http://www.nakole.cz/blogy/jindra8526/643-maly...
Rok stará nabídka i s cenovkama je tady (letos se prakticky nic nezměnilo), kdo se chystá tak by si mohl udělat nějakou představu a rozpočet:
https://plus.google.com/photos...
Musím přiznat, že mě jídlo ve Francii celkem zklamalo.
Třeba zrovna ta první fotka u Tvého článku - hezky to vypadá, ale v reálu je to všechno na jedno brdo. Těsto listové, někde k tomu frknou pár rozinek, jinde to potřou vanilkovým krémem, k jinému dají přičuchnout nutelu, ale výsledek je prostě pořád stejný. A všude! Hodně těsta, náplně málo. I u nás v konzumu na vesnici je větší výběr sladkého pečiva.
Nezapomenu na jedno městečko (tedy jenom na to řeznictví, jméno už dávno nevím), kam jsme přijeli v době oběda. Dala se sehnat bageta, k ní nic. Po zoufalém projíždění městem jsme objevili jedno řeznictví. Když jsme vlezli dovnitř, připadala jsem si, že jsme snad v Moldávii. Nazelenalá kuřata, podivné salámy, pár konzerv, vše předražené. Nakonec jsme ze zoufalství vybrali jeden nejméně nechutně vyhlížející salám, nechali si ukrojit pár koleček (protože kolečko bylo hodně velké, viz. foto, kde je půlka:-), zaplatili asi 10 euro a vypadli.
Nebo ty dortíky. Jednou jsme je dětem koupili, nebylo to vůbec nic extra, samej cukr, hezky to vypadalo a to bylo všechno :-(
K tomu ty šneci a žáby ... fakt divný záliby.
Jako jo, když už jsme vlezli do nějakého toho supermarketu, tak zase tam bylo zásobování šílený. Tolik různého zboží jsem ještě nikdy neviděla! Skleničky, lahvičky, konzervičky ... až oči přechází.
Tedy já ti nevím, ale mě se ve Francii jedlo parádně. A nenakupovala jsem jen v supermarketech.
Chleba (mě ten jejich bílý chutnal), sýr, jabko a nějaký ten koláček jsem koupila vždycky bez obtíží. Na oběd jsme si většinou kupovali ten jejich "plat de..."
Ale chápu, že s dětmi se zkrátka musí jíst jinak. Já vydržím bez teplého jídla i několik dní. Za to bez kafe ani půl dne :o)))
Oni jsou mistři předstírání, ti Fanoušové, pro oko skvěle balené, presentované, krása.
Dělají kolem toho jídla hrozný cirkus, právě jsem se vrátil z Bretaně, musím to nahrnout na papír hned, jinak dopadnu jak Ty, ale i tak to tam miluju.
S tím "nechat si ukrojit" je ten problém, balené víš kolik platíš, ale jak koupíš na trhu nebo u pultu, je to vždycky raketa.
Ale znáš to z domova, krájená šunka a balená v igelitu, nebe a didy.
Jak vás tady čtu, zůstanu v mém oblíbeném Německu s jejich překapávanou kávou a kuchnem. ;)
Německo je spolehlivé, přesné, víš co bude a jak to bude, domluvíš se, takže fajn, ale trochu nuda.
Francie je napínavější, tím, že to prostředí a mentalita je jiná, a tím přitažlivá a lákavá. A navíc, Francie je ohromná a různorodá, regionální odlišnosti jsou velmi výrazné, takže trochu poznat Francii je úkol na 10 let, možná i víc.
Teď, když jsem prostřelil přepravu přes Německo busem nebo tím zukem do Basileje, už mě v Rajchu na kole jen tak neuviděj.
Dík, pěkné.
Pro mě aspoň tak. Touha k oceánu by byla, ale čas, s kým, neznalost francouzštiny ... a děti už mám velké :)
Tak neznalosti francouzštiny se vůbec neboj.
Na těžko na kolech jsme byli v místech, kde jsme jezdili za exoty, tak se s námi domorodci dost dávali do řeči.
Stačily ruce, nohy a něco z angličtiny a domluvili jsme se vždycky na všem. Z francouzštiny umím jen velký, malý, voda a "ještě jedno pivo, prosím" a stačilo to :o)))
Resp. já se svojí "little english" jsem se domluvila v pohodě. Kamarád, co umí perfektně anglicky měl utrum - s ním mluvit nechtěli :o)))
Mám stejný poznatek, že si nejlépe pokecám s někým, kdo mluví tak nějak na mojí úrovni, tedy nic moc.
Jinak já z francouzštiny neumím nic a to mám v Paříži strejdu, tetu, dvě sestřenice a jednoho bratrance. S angličtinou jsme si bohatě vystačili. Vezla jsem slovník, který jsem použila jen v několika situacích /abych zjistila, co je na té cedulce u plácku, kde chceme stanovat/ nebo přeložit název obchodu či jídla do češtiny. Opačný případ (překlad do FR) bych si netroufla vzhledem k naprosto neskutečné výslovnosti.
No, a já neumím ani anglicky (mám jen doma slovník a učebnici).
To vůbec nevadí. Máš ruce a nohy a hlavně úsměv na lící:-))
:)
No, ono to fakt funguje. Já jsem asi trochu chytlavá na jazyky, baví mě to, ale v době, kdy se otevřely hranice, tak jsem neuměla vůbec nic než blbé "I am so good at tennis!" jako pozůstatek z jednoho semestru angličtiny. A ani to pravda nebyla.
Ale pak se hodíš do vody a musíš začít plavat.
Asi je pravda, že zrovna Frantíci na své řeči dost lpí a mají rádi, když člověk pár slov umí. Pamatuju si, jak kdysi naše dcera, která chodila na francouzský gympl vybalila na frantíky z Ardeche svoji školní fráninu. A oni na ni zase ten svůj dialekt. Nerozuměla holka ani jednomu slovu, asi jako když mluví východňár ze Slovenska šarištinou. Nakonec z toho bylo krásné setkání v místním sklípku se zpěvy a družením až do rána:-))
S tím hutorením mohu potvrdit, vzala jsem si Východniara a když jsem poprvé přijela k nim na návštěvu, brečela jsem, jelikož jsem jim nerozuměla ani slovo. Nyní, po více než 20-tiletém soužití, to není o mnoho lepší, ale už nad tím nesmutmím :-)
No, a jak si pěkně rozumíte. Krev se má mísit. U nás to bylo obráceně. Ten můj Čech si mě setřásl z oravského smrku a odvedl do civilizace, jak rád a (doufám) hrdě dosud všude vysvětluje, jak ke mě přišel:-))
Jo, rozumíme si. Ségra si pro změnu vzala Poláka, a v jejich domácnosti se nehutorí, ale hovoří "po našim". Táta, když ještě žil, se nás dvou sester ptal, zda na Moravě, odkud pocházíme, neexistují pěkní chlapi :-)
Sranda je, že obě sestřiny děti, vychovávány v dvoujazyčném prostření, bez problémů hovoří jak česky, tak polsky, a nemají problém z jednoho jazyka přecházet do druhého, a dokonce působit jako simultánní překladatel. Neteřinka takto funguje asi od tří let, kdy pochopila, že na rodinných sešlostech nerozumíme, takže bez problémů nám vysvětluje, co kdo řekl :-)
A já si říkala, že ségra nemá typicky české jméno :-)
Copak o to, polština ještě relativně jde, ale co nechápu, když někdo pochází z dvojjazyčné rodiny slovák-maďar, tam ten přechod mezi těmito jazyky je neskutečný.
No právě, něco je třeba umět, je to pak milé.
Angličtinu jsem ve škole neměla, něco jsem pochytila jen tak ve vzduchu, I am ... a dál nevím, jak se to píše :)
Musím si vystačit s deutschsprachigen Ländern :)
To ti v Sasku nemusí stačit. Před časem se zjevil ve škole nějaký člověk z Wilthenu, nabízel učňovská místa pro deváťáky a chvíli jsem přemýšlel jakou řečí vlastně mluví, nechytil jsem tam žádný známý zvuk.:)
Že já blbec si při poslední návštěvě Drážďan nekoupil tu učebnici Saského jazyka pro Němce co se nad ní moje žena tak smála. Nebo si alespoň nezapamatoval jak se ta knížka jmenuje.
No a co, já jsem na tom úplně stejně. Vylovím z paměti akorát pár německých slovíček a pár ruských a kvůli tomu přece nebudu trčet doma. Co potřebuju zvládám nohama rukama a když se nedomluvím, ono se to nějak poddá. I když občas vznikají komické situace.
Největší radost se svojí angličtinou jsem udělala klukovi v kempu, když jsem mu vnucovala, že máme "one plate" (místo "tante") - jeho vytřeštěný pohled vidím do dnes :o)))
Ale na druhou stranu bylo vidět, jak děsně se mu ulevilo a už se vůbec nebál se mnou mluvit anglicky v obdobném stylu :o)))
To mi připomnělo, jak jsem přijel celý strhaný k příbuzným, oni měli jinou návštěvu a ta se mi ptala, kolik že jsem to ujel kilometrů. A já hrdě odvětil achtzehn místo achtzig.
Je to safra z ruky, ze Stověžaté zhruba 1500 km, ale stojí to za to, ty jako fotoimpresionista by sis pohrála s přílivem a odlivem, na to vsadím krk :-)
Znalost francouštiny nutná není, ale byť jen lámané pokusy otevírají dveře a srdce a dávají výletu výrazně jiný rozměr...
Velmi pěkné! :-)
A oceňuji info o síti hotelů F1.
To potěší :-)
http://www.nakole.cz/blog/zobraz/641-maly...
Tak tady máš o bydlení ve Francii, to co se mi podařilo za 25 let zjisti.
V mejch letech už mám právo zapomínat!
Díky :-)
Hele, ještě jedna věc, docela zásadní, jednou mě dostali docela do ouzkejch.
Tyhle F1, IBIS Budged, Première Classe apod. nemívají recepci, nebo recepce je otevřená jen v omezeném čase.
Člověk přijede ve 22 k hotelu, kde má zaplacené bydlení, a hotelové dveře zamčené.
Tuhle možnost mají ošetřenou tak, že u dveří je něco podobného bankomatu, kde zadáš číslo objednávky a pin, a ono ti to vygeneruje lístek s číslem pokoje a šestimístným kóden, kterým otevřeš jak dveře do hotelu, tak pokoj, a případně i bránu areálu, je-li tam něco takového.
Tedy nezapomenout si vytisknout (mít v mobilu) číslo objednávky a ten pin, co poslali mailem při rezervování.
Pokud je jen objednáno a není zaplaceno, ten vstupní "bankomat" tě donutí zaplatit kartou. Cash nebere, tak to chce ještě funkční platební kartu.
Ono to vypadá jako banalita, ale po 150 kilácích v lijáku narazit na zavřený dveře a nevědět, co máš dělat, je dost stresující, tak varuji.
Ono i když přijedeš včas, tak do toho F1 ti v recepci vygenerují šestimístný(!!!) kód pro dveře do tvého pokoje. Když jdeš v noci na záchod a zabouchneš si, je to blbé :-) Já si ho pro jistotu napsala propisovačkou na ruku. Druhý den se to muselo smýt, protože ve druhém hotelu jsme zase vyfasovali kód pochopitelně jiný :-)
Tohle šílenství s kódy na WC je bohužel zavedené i v některých severských kempech. Za tohle bych normálně vraždila, není nic horšího, než vylézt polorozespalá ze spacáku a marně ťukat PIN na dveřích...
Tak to jsem ještě nezažila, kód na WC. O velikonocích jsme byli v kempu ve Vysoké Lípě a tam jsme dostali kód závory pro vjezd auta (kód zněl nějak jako 35E, což si zapamatovaly i děti, zejména poté, co nám toto recepční napsala na papír a já se ptala, zda se tam platí v eurech a ona: né, to je kód na závoru :-)))
Jo, je. Většinou to děláme tak, že papírek s kodem připíchneme dýkou k dřevěnému stolku. Podle děr ve stolku to tak asi dělají všichni.
Naštěstí nutnost spát v kempech není příliš velká.
Ano!
Já udělal loni jinou hloupost, kód sem, tam, večer na pivo, zpátky, prostě mistr světa, umím to, znám to.
Brzo ráno odjezd (autem), dveře zabouchnem, ten papír s šestimístným kódem je nám k ničemu, tak zůstává v pokoji.
Přijedu k bráně, nemůžu ven. Stačí jen naťukat těch 6 čísel, které jsou napsányna tom papíře co leží na stolku v pokoji, do kteréhose dostaneš,pokud budešznát těch šest čísel.
Klika.
Odjíždí další auto. Uhýbám, on jede, chci se zavěsit, ale mají to ošetřené fotobuňkama, či něčím takovým.
Za 15 minut jede další, ptám se ho na kód a on s přátelským úsměvem říká "katrvándisvántatroadisset"
A včil mudruj :-)
Všimnul jsem si tvého !!! u šetimístný.
Byl jsem v Paříži, v F1 v St. Quen.
Žádné venkovské šidítko, 7 možná více patrová noclehárna.
Odpoledne jdu domů, místo patra 6 zmáčknu 5.
Dojdu k svému pokoji, zadám 6ti místný kód, svítí zelená a na posteli sedí ohromný černoch a hrabe se (mi) v kufru.
Oba jsme vylekaní a asi se bojíme jeden druhého.
On mě vykrádá, a teď mě zabije.
Otáčím se a prchám k výtahu a tam zjišťuji, že jsem se sek o patro.
Nicméně, ten 6místný kód fungoval jak na můj pokoj, tak i na ten, přesně, o patro níž.
Náhoda?
Nebo prostě jen zrcadlili kódy všech pater nad sebou?
Jisté je,že jsme se vylekali oba.
:-)))) Kouzelná historka
Vykřičníky byly proto, že šest čísel, zejména náhodně vybraných, je pro mě už nezapamatovatelných. Tuhle muž přišel s tím, aby nemusel furt odemykat stodolu klíčem, že tam dá zámek s kódem. Tři čísla! Když jsem si je konečně zapamatovala, vyměnil to za čtyřmístný, prý je to bezpečnější. Musím na to jít po policajtsku: židlička, sněhulák...
Tak jsem to přečetla a hned bych se na ty zámky jela kouknout.
Ráda bych to viděla, ale teď budu muset zvážit, zda to pojmu jako cyklo nebo auto. Přece jenom bych si ty zámky ráda prolezla důkladně a nechávat kola bez dozoru se mi moc nechce.
No, uvidíme. V nejbližší době to nehrozí.
Jen mě překvapila cena toho jejich denního menu. Já si pamatuji, že bylo vždycky na výběr tak ze tří menu a ceny se pohybovaly od cca 10 euro výše (ještě v roce 2011). Za 18E jsme také jedno měli, ale to bylo cílené, protože jsme chtěli ochutnat ta jejich husí játra.
Já jsem si říkala, to je přesně ta oblast, kterou si nechám na starý kolena a bum ho, najednou bylo zajímavý podniknout to s dětmi.
S těmi koly to je docela problém. Oni tam sice připraví hezké ohrádky, kde můžeš kola zamknout, ale nepřemýšlí už nad tím, že tam taky jezdí cyklisté s bágly. Jedna věc je kolo, druhá věci na něm. Někde nám nabízeli jakési úschovny, ale to jsou jen takové přihrádky, že tam dáš možná tak řidítkovou brašnu. Většinou jsme to dělali tak, že jsme se střídali (musíš s sebou vzít někoho, koho zámky nezajímají a počká na tebe někde u kafe :-))
Nejlepší by bylo šoupnout kola do placeného prostoru, tam už bych se nebála. V ceně drahé vstupenky by to mohlo být. Jenže to je pro ně problém.
Zámky opravdu stojí za to prolézt, nejlepší je, že si procházíš sama svým tempem, nemusíš jít s průvodcem, nezdržuje tě čekat na nejbližší prohlídku a tak.
Francie v tomhle smyslu není moc jiná než je to u nás. Kolo zamkneš k něčemu pevnému, brašny nebo vozík na něm musíš nechat a s sebou bereš jen to nejcennější.
Když je to frenkventovaném místě, nikoliv však ve velkoměstě, není moc pravděpodobné, že by kolo nějaký poberta odstrojil.
Atraktivitě pro zloděje nepřidá mírně ošuntělý vzhled kola i výbavy. Fanoušové nejsou tak lhostejní a bezohlední, na veřejnosti, nebo na veřejném místě se zatím okatě nekrade. Ve velkých městech je míra lhostejnosti větší.
To je právě to, projde ti to jednou, dvakrát, potřetí a člověk přestane být ostražitý a riskuje víc a víc. Je fakt, že když jedeš sám, je to jiné, ve dvou se přinejhorším jeden obětuje a hlídá.
Je to tak.
Já si ani v klidu nemůžu nakoupit.
Prozradil jsem své matce své plány, a ráno mi psala zoufalý mail, že zjistila v mapě, že pojedu přes Marseille, a že je to tam "samej Arab a jde o život" a tak chudinka se bude trápit, dokud si nepřečte, že Marseille jsem přežil.
Už to mám za 17, dny se nekonečně vlečou :-)
My jsme navštívili jenom dva zámky (Chambord a Chenonceau). Kola jsme nechali přivázané normálně venku. Jak říká manželka, kdo by chtěl ukrást smradlavé cyklistické hadry :). Ale teď už s sebou vozíme bytelnější zámek na městské kolo.
Cesta autem je pro mě únavná už nad 10km:)) Takže kdykoliv můžu, jezdím výhradně na kole.
Článek hezký, akorát jsem tedy přeskakoval ty pasáže o prohlídkách zámků.. Já teda hradový a zámkový vůbec nejsem a nic mi to neříká, ani různé další historické blbosti moc nemusím. Já si vlastně dávám cíl jen z důvodu toho, že můžu šlapat na kole..no a když už šlapu, tak se přitom nezaujatě koukám, jak žijí lidé jinde, cestou vůně-smrad vzduchu nasáklých srajdama z různých měst-přírody..
Třeba děláš chybu, třeba někde tam na tebe čeká
https://m.youtube.com/watch?v=9skXStSLoMg
Já mám bohužel ten problém, že když jedu nějakou trasu poněkolikáté, už mě to nebaví. Ráda jezdím po nových, neznámých místech. Jezdit výhradně na kole by znamenalo vyrážet pořád z domova ... což by mě nebavilo, protože než dojedu někam, kde to neznám ... tak se holt musí člověk občas někam popovézt.