Cyklotoulky s dětmi a vozíkem 2014. Od Atlantiku až domů

Na nočním stolku mi leží půjčená knížka Cyklostezky Evropy, přečtená několikrát tam i zpět. Ne, nic lepšího už asi nevymyslíme, letos pojedeme do Francie. Obě dětičky, jak sedmiletý Víťa, tak pětiletá Šárka, už pošlapou samy na svých kolečkách, proto potřebujeme nějakou absolutní pohodovku. Nenáročnou dálkovou cyklostezku, ideálně celou dobu pěkně po rovince. To stezka podél řeky Loiry splňuje. Končí u města Nevers, zhruba v půlce Francie. Nejbližší další cyklostezka, na kterou by se dalo navázat, je Dunajská. Vždycky jsem prohlašovala, že každý cykloturista by měl na Dunajské začínat, podobně jako správní rockeři se formují vyhráváním po garážích... Jenže to jsme už nějak nezvládli. A tak si říkáme, proč zrovna nedat tu Dunajskou letos. Zakončili bychom ve Vídni, odkud jezdí přímé vlaky skoro až k nám domů.
Hážu trasu orientačně do Google map, modrá čára měří skoro přesně 2300 kilometrů. To vypadá dobře! Vím, že takovou vzdálenost si za šest týdnů můžeme i s dětmi dovolit. Vloni měřila trasa podobně a to jsme měli cestou pauzy díky trajektům a přesunům vlakem.

Francii pořádně neznáme, kdysi jsem navštívila její jižní část, ale to bylo už hodně dávno. Luděk ve Francii nebyl vůbec, když nepočítá cestu autobusem do Španělska. Dopředu si nic moc nezjišťujeme. Kupujeme si průvodce po Loire-radweg a tři mapy vydavatelství ING na zbytek Francie. Víme, že podél Loiry to bude jeden zámek vedle druhého, ale chceme se také nechat překvapit. Necháme se vést cyklostezkou.

Asi měsíc před odjezdem čtu na nakole.cz blog Jindry Paříka. Jede Francií po cyklostezce podél řeky Doubs na jih. Ihned koukám do mapy, kudy ta řeka teče a rázem mám jasno - to je přesně to, co potřebujeme. Zhruba půlku zbývajícího přejezdu Francie máme tedy vyřešenou. Tu druhou půlku vyřešíme cestou. Mohli bychom se držet jakési Eurovelo 6, ale podle mapy vede po silnicích a zbytečně oklikou. Střihneme to přes kopečky, aspoň bude zpestření.

Začátkem jara lobujeme ve škole za dřívější odjezd. Luděk jde do školy nejprve spravit zvonky elektronického vrátného, teprve potom se obracíme na Víťovu paní učitelku a ředitelku školy v jedné osobě, zda by žáka prvního ročníku uvolnila tři týdny před koncem školního roku. Trochu ji to zaskočilo, ale v zásadě nenamítá nic. Tak to bychom měli, mneme si ruce.

Zbývá poslední důležitá věc a to, abychom nebyli závislí jenom na tom, kolik toho děti ujedou. Celu trasu po svých ještě nedají, proto musíme nějak vymyslet, jak budou odpočívat a jak se u toho zároveň budeme posunovat. Máme sice tažné zařízení Follow me, ale musíme počítat s tím, že nastane situace, kdy budeme potřebovat táhnout děti obě. Navíc by to chtělo mít nějakou možnost schovat se před deštěm. Nakonec docházíme k jednoznačnému závěru - ještě letos s námi pojede dětský vozíček. A aby to nebylo tak jednoduché, kromě děcka poveze i dětské kolo. Protože když si dítě sedne dovnitř, co s jeho popojíždědlem? To se sice hezky vymyslelo, ale jak to udělat? A tak zmizel Luděk v dílně, kde několik dní vymýšlel a následně řezal, svařoval a šrouboval. Jednoho krásného dne spatřil světlo světa držák dětského kola umístěný na zadní části vozíku. Celé zařízení bylo nutno vyzkoušet nejlépe v terénu, pročež vyrážíme koncem března na Labskou stezku z Hradce Králové do Hostinného. Po návratu ladíme už jenom detaily, zdá se, že to funguje.

Pomalu tedy začínáme celý výlet připravovat. Je tu jeden jediný maličký zádrhel a to, jak se do Francie dostaneme. Z důvodu převládajících západních větrů v Evropě volíme směr západ-východ s tím, že bychom chtěli startovat u Atlantického oceánu. Zkoušíme samozřejmě nejprve vlak, ale po půl dni stráveném u internetu se musíme smířit s tím, že dvě dospělá kola, dvě dětská kola, bágly a vozíček do rychlovlaku TGV vybaveném dvěma háky v každém vagóně prostě nedostaneme. Navíc i finanční hledisko je v této sestavě šílené, letmo kalkulujeme, kolik by vyšel benzín na cestu tam a zpět autem a vychází to nastejno jako jednosměrná jízdenka na vlak. Hned následující odpoledne zvoníme s flaškou slivovice u našich přátel Michalkových.
Tak kam jedeme letos na dovolenou, ptá se vesele Luďa.
Co? Jak to víte, proč k Vám jdeme?
Už nás prostě znají a do poslední chvíle vyčkávají, co si vymyslíme. Nápad odvézt nás první týden v červnu do Francie vítají. Mají to vymyšlené během pár minut: vyloží nás, kde budeme chtít a autem se pak vydají Francií na jih, až na Korsiku. Luďa si bere na starost naplánovat trasu autem, včetně noclehů. Chceme si cestu rozložit do dvou dnů s tím, že přenocujeme v hotelu F1. Pomalu se začínáme těšit.

Jarní události však nabraly úplně jiný, neplánovaný spád. Poslední dubnový víkend nás navštěvuje několik přátel. Je teplo, sedíme venku a debata se stáčí na cestování, následně i na vybavení. Bavíme se, na čem vaříme a už nevím koho napadlo, že předvedeme náš vařič dřívkáč. A to rovnou v praxi - stejně není co dělat, tak ukážeme, jak rychle se v něm uvaří voda. Nejsme troškaři, nabírám celý litr. Víťa musí být samozřejmě u toho, vůbec mi to nepřipadá divné, vařič už obsluhovali s Šárkou tolikrát. Jenže tentokrát to má být úplně jinak. Je to jako zlý sen, celé to jde kolem mne, jako když koukám na katastrofický film. Někdo se ptá, jestli už se voda vaří a vidím Víťu, jak se hrne k vařiči a odklápí pokličku kastrolu. Následně celý obsah hrnce, vodu dosahující skoro bodu varu, na sebe zvrhává.

Úplně mě to ochromilo. Slyším Víťu křičet a potom jednu holku volat: rychle s ním do studený vody! Chlapi vyndávají z nádržky s pramenitou vodou basu piva a následně do ní Vítu šoupli. Musím se rychle vzpamatovat. Běžím do domu, ale co teď? Musíme jet na pohotovost, to každopádně. Ale co s sebou? Co když si ho v nemocnici nechají? Rychle dávám věci do kupy, peníze, kartičku pojišťovny, mobil ... mezitím je Víťovi zima, vylézá z vody, svlékáme ho ... zasažený má hrudník, stehno a obě zápěstí. Kůžička se loupe, opařená místa jsou červená. Balíme jej do kapesníků, na to obvaz, nasedat do auta a jedeme. Na pohotovost na chirurgii do Ústí nad Orlicí nejedeme poprvé, ale tentokrát je to suverénně nejhorší.
Myslíš, že si ho tam nechají? Myslíš, že to je vážné? Ta voda se skoro vařila....
Nebavte se o tom pořád, já na to nechci myslet, ozývá se Víťa zezadu. Nese to statečně, na to jak ho to musí příšerně bolet.

Dobrý den, jedeme s opařeným dítětem, vroucí voda, diktujeme na příjmu.
Musíte si chvilku počkat, dětský doktor je u porodu císařským řezem.

Po pár minutách nás sestra zve do ordinace. Svlékněte ho a počkejte venku. Máme tu opařený dítě, je to trochu větší, volá někomu telefonem.

Jak trošku větší? Minuty na chodbě, nejhorší chvíle. Hledám v telefonu, na displeji vyskakují písmenka a skládají se do slov: popáleniny, nejvážnější dětské úrazy, procenta, následky, ohrožení života.
Nech toho, říká mi Luděk.

Po chodbě jde doktor, beze slova mizí vevnitř, za chvíli sestřička veze postel s kapačkou. Jestli je to pro Víťu, pak to znamená, že si ho tady nechají. Doktor odchází, k nám promlouvá jen na půl huby. Slyším to jakoby zdálky: za chvíli je tu rychlá ... pojede do Hradce ... tam rozhodnou ... transplantace....
Konečně vezou Víťu z ordinace ven, je zabalený, utlumený, napojený na kapačku. Nic ho prý nebolí. Sestřička je sdílnější: Má popáleniny druhého stupně na 7% těla. Máme příkaz nad 5% posílat do Hradce. Nebojte, už jsme tu měli horší případy.

Rychle plánujeme, co dál. Sanitkou do špitálu s Víťou pojede Luděk, já se vrátím domů a druhý den za nimi dojedu i s věcmi. Rychlá je tady, máme pokyn nastoupit. Tak honem pusu, zatlačit slzy a jedu domů.

Kamarádi sedí u ohýnku, jsou jako na trní. Dali spát Šárku a čekají na nás. Není mi moc do řeči. Stručně líčím, co a jak a jdu spát. No, spát... jak můžu spát. Surfuji na internetu a snažím se zjistit nějaké informace. Od Luďka přicházejí SMS zprávy. Jízda sanitkou je zážitek, chce se mi zvracet. Nejhorší jsou kruhové objezdy.
A potom dotaz na jméno dětské doktorky a kdy měl Víťa poslední jídlo. Proboha, na co to potřebují vědět.
Teď proběhne krátká operace, píše Luděk...
Doprčic, jaká operace?
Měla jsem jet já, vyčítám si. Ten nedostatek informací je šílený.
Konečně mobil pípá: Ale nic, jen ho převážou. Má popáleniny 2a, ale může se to místy prohloubit na 2b, ještě to pracuje.
Tak zase na internet, že by mě to nějak uklidnilo, se říci nedá.
Bože, ať je v pořádku. Je takovej hubenej, chudák malej....
K ránu na chvilku vyčerpáním usínám, Luděk v Hradci na dětské chirurgii to má horší, noc strávil v křesle na JIP.

Ráno balím, co mě tak v rychlosti napadá a jedeme s Šárkou do Hradce. Na oddělení panuje pohoda a profesionální přístup. Víťa vypadá dobře, usmívá se a od rána sleduje televizi, která hraje jenom pro něho. Nic ho nebolí a během dne ho převáží na normální pokoj. Musíme ho tady nechat samotného, je mu sedm a už se nepočítá, že by s ním rodiče na pokoji přespávali. Další převaz v narkóze má naplánovaný na úterý. Samozřejmě, že za ním hned v pondělí pojedeme. I Luděk si pochvaluje skvělý přístup personálu.
Nevyčítali ti nic? Když si vzpomenu na toho doktora včera v Ústí, jak se na nás díval, jako kdybychom ho tou vodou polili my.
Výčitky? Je těžké je nemít. Kdybychom ten vařič jenom ukázali, kdybychom neměli ten blbej nápad ho předvést v praxi, kdyby nebyl Víťa tak do všeho hr. Kdyby.
Nebo je to od osudu varování? Jsme příliš lehkomyslní a myslíme si, že se nic nemůže stát.
To není pravda! Vypadám možná lehkomyslně, ale obavy mám taky, jen je nikomu nesděluji.
Na druhou stranu, mohlo se to stát na cestách, a co bychom si počali někde na Balkáně. Navíc je Víťovi už sedm let, nejde ho držet v izolaci od nástrah života. Popáleniny jsou nejčastější úrazy dětí ve věku kolem dvou let, to jsme zvládli. A mimochodem, každému, komu jsem o Víťově úrazu řekla, měl s nějakým větším či menším opařením také zkušenost.

V pondělí jedu autobusem do Hradce, a trávím s Víťou celé odpoledne. Je pečlivě zabalený, nic ho nebolí. Na pokoji má dva kamarády (operovaný žlučník - v 8 letech a zlomeninu ruky - z trampolíny). Všichni ho chválí, jak je samostatný. Hrajeme karty, čteme si, povídáme. Nemám pocit, že by nějak strádal. Domů jedu s lepším pocitem.
V úterý po převazu zprávy dle očekávání. Na pár místech se popáleniny prohloubily na 2b, celkově je má na 8% těla, ale na transplantaci to nebude, zahojí se to samo, snad bez následků.

Michalkovi chtějí vědět, jak s dovolenou, rádi by rezervovali levný pokoj v hotelu F1 (třílůžkový pokoj za 19 euro).
Nezlobte se, zatím nevíme. Od toho úrazu nemám na dovolenou myšlenky, priority jsou jinde. Chápou to.

Myslím to úplně vážně, přeju si nejvíc, ať je v pořádku, na dovolenou můžeme jet později nebo vůbec. Na tom teď vůbec nezáleží.
Další převaz je v pátek. Zítra ho pustíme domů, dozvídám se odpoledne od sestřičky.
V sobotu, týden od úrazu, vezeme Víťu slavnostně domů. Hrudník a jedno zápěstí má už odkryté, musíme kůži několikrát denně mazat. Bála jsem se toho, ale vypadá to pěkně.
V dalším týdnu jedeme na kontrolu, paní doktorka sundává další obvazy ze stehna a druhé ruky. Hojí se to úplně luxusně, slyším na další kontrole, už může cvičit a chodit plavat.
Cože, tak rychle?
Začínáme znovu uvažovat o dovolené. Po dvou týdnech od propuštění dostávám odvahu zeptat se: měli jsme v plánu náročnou dovolenou na kolech, mohl by Víťa jet?
Jasně, jen ať jede, mávne rukou svérázná doktorka, hlavně mu ta popálená místa chraňte opalovacím krémem a několikrát denně je mažte, ale jinak už pomalu kůže přebírá zase svoji funkci. Po dovolené se ještě jednou ukažte, ale vypadá to, že žádné jizvy mít nebude, loučí se s námi.

Příprava na dovolenou, přerušená touto událostí, opět nabírá na tempu. Kromě klasického vybavení nakupujeme spoustu krémů a nové oblečení. Kalhoty pod kolena, aby na popálená místa nesvitlo ani trochu sluníčka, a s sebou hlavně trika s dlouhým rukávem. Najíždíme na normální režim, tj. ráno do školy a odpoledne ze školy na kole. Jezdíme v podstatě nepřetržitě celou zimu, sníh se letos nekonal. Trénink je znát, děti vyjedou kopec nahoru k nám bez zastávky a bez zadýchání se. Jednou, když jedeme zase s Víťou na kontrolu do Hradce, vysazuji Luďka a Šárku v Borohrádku. Domů jedou na kolech. Šárka na svém šestnáctipalcovém kole najíždí neuvěřitelných 62 kilometrů. Nohy mě nebolí, ale za to ručičky, sděluje po příjezdu. Je to skvělý výkon, ale zdá se nám, že to kolo je na ní už malé. Jediný převod má koncipovaný spíš do kopců, v rovinkách se ušlape. Zkoušíme ji posadit na Víťovo kolo (dvacet palců), ale na to je ještě moc malá. Tak co teď? Ještě existuje mezistupeň, osmnáctka. Nakonec kupujeme v Hradci při jedné z kontrol ve slevě osmnáctipalcové kolo s trojstupňovou přehazovačkou v náboji. Bude to asi jenom na rok, ale určitě se to vyplatí. Jenže, není to zase tak jednoduché. Přehazku Šárka pochopila skoro hned, horší je to s nasedáním na větší kolo, pokaždé ji musíme držet. To se cestou nějak poddá, myslíme si.

V pátek 6. června jde Víťa naposledy do školy jako prvňák. Paní učitelka mu odevzdává vysvědčení se samými jedničkami. Odpoledne přistavují Michalkovi svůj autobus, resp. sedmimístné Caddy Maxi, toho času předělané na šestimístné, aby se vešlo co nejvíc věcí, a chlapi začínají nakládat. Zabere jim to celý večer, kolik je těch krámů. Jenom my máme 4 kola, vozíček a spoustu batožiny.
V sobotu 7. června ráno odjíždíme autem směr Francie. Připadá mi to po tom všem neuvěřitelné.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz

Příště - část 2 - Přejezd Francie