Cyklotoulky s dětmi V – cesta na sever - Labská cyklostezka (2/2)

Dokončení povídání o Labské stezce z Hamburku s dětmi. První část naleznete zde.

Za městem opět vjíždíme do povodněmi zaneřáděné oblasti - je to síla! Nejen všudypřítomný bordel po vodě, ale také hnusný pach a komáři! A jako na potvoru zrovna v tomhle musíme přenocovat, nedá se jinak! Přímo na hrázi, kde nebyla tráva pod vodou, stavíme za náletů krvežíznivých potvor stan. Děti čekají pod plachtou vozíku, než se jim postaví úkryt a pak padáme všichni dovnitř. Večeříme ve stanu a ráno musím jít na záchod v cyklistickém ponču! Snídáme až později cestou, na tomhle místě se to fakt nedalo!

Nebe se zase mračí, chvílemi kape - to už tu dlouho nebylo! Celý den se pak potkáváme s následky ničivých povodní - skoro všude se ale už pilně pracuje na obnově. Navečer vjíždíme do sympatického městečka Dessau, kde po chvíli tápání nalézáme McDonald. Ne že bychom tolik milovali hamburgery, ale je to v Německu snad jediný podnik, kde je jistota internetu - a my musíme zase chvilku pracovat, tak si tu holt dáme véču. Na prohlídku města pak opět mnoho času nezbývá - rychle do přírody hledat nocleh. Bohužel, kousek za městem se dostáváme opět do stejného problému jako den předtím. Všude jsou kaluže nebo je půda šíleně podmáčená a hlavně, při zastavení se na nás slétávají komáří hejna. Navíc odhadem podle mapy se situace v nejbližší době jen tak nezlepší. Nocujeme nakonec na „verandě" jakéhosi miniaturního zámečku postaveného v lesích s výhledem na řeku. Zde na betonu je komárů nejméně. Ale i to znamená, že po postavení stanu do něho rychle prcháme. Později, když podobných staveb v lese míjíme víc, se dozvídáme, že je vše součástí anglické zahrady, nazvané Dessau-Wörlitz Garden Realm, jedné z největších a nejstarších v Evropě. Nám to připomnělo romantický Lednicko-Valtický areál.

Za Wörlitzem zase najíždíme na stezku podél hráze - tyto úseky máme nejradši. Nebe se od včerejška sice trochu protrhalo, ale pláštěnky necháváme stále ještě v pohotovosti. Po silničním mostě, kde se opět pamatovalo i na cyklisty, přejíždíme do města Lutherstadt Wittenberg, pojmenovaném po německém reformátorovi Martinu Lutherovi, který zde působil. Ve městě se opět snažíme najít nějakou restauraci s volným wi-fi internetem, že bychom spojili práci s obědem, ale v Německu je tenhle požadavek na hranici sci-fi. Ale aspoň jsme si při hledání takového podniku město důkladně prohlédli.

Přívozem jsme přejeli do Wartenburgu a pokračovali přes Pretzsch dál. Stezka pak v jednom místě vedla lesem, tak jsme v něm už rovnou zůstali a vyjeli až ráno. Míříme na Torgau, sluníčko nám už od rána krásně svítí a i předpověď na další dny je konečně optimistická. Torgau je nádherné město, jemuž dominuje renesanční zámek Hartenfels. Počasí se během chvíle změnilo na letní, tak chvilky u zámku využíváme k odložení teplých mikin a hledání kraťas a podobného. Na oběd nám to pak akorát vychází do městečka Riesa, kde konečně mají v restauraci wi-fi. Sice s bídnou rychlostí, ale aspoň něco. Stezka za Riesou vede krásně podél řeky, nebrzdí nás žádné deště, vítr máme stále v zádech, a tak večer táboříme přímo u stezky, kousek před Míšní, s 92 kilometry na tachometru, ze kterých Víťa ujel sám 57. Byl to jeho denní rekord, který zatím zůstal nepřekonán. Okolí řeky se k večeru, přibližně za příšernou chemičkou v Nünchritzu, mírně zvedlo, Labe začalo dostávat charakter údolní řeky - je vidět, že se pomalu blížíme k hranicím.

A ve stejném stylu pokračuje i následující den. Nalevo i napravo od řeky se zvedají mírné kopce, které vytváří údolíčko - bohužel nadále velmi silně osídlené. V podstatě permanentní zástavbou přijíždíme až do Míšně - zdejší katedrálu s hradem Albrechtsburg máme z opačného břehu nádherně nasvícenou dopoledním sluncem. Zůstáváme stále na pravém břehu řeky (tj. máme jí po pravé ruce) a míříme na Drážďany. Spolu s námi ale i davy dalších výletníků. No jo, je neděle, slunce krásně svítí, tak co doma. Do Drážďan přijíždíme krátce před polednem, ale než se městem promotáme (protože alespoň rychlou prohlídku Drážďan si ujít nenecháme), je už čas oběda. Centrum Drážďan je maličké, očekáváme, že památky budou díky bombardování z února 1945 v podstatě zničené - ale drážďanským patriotům se povedlo nemožné - a město takřka doslova vstalo z popela a tak se dnes lze kochat znovupostaveným barokním protestantským kostelem Frauenkirchem, budovou Semperovy opery, Rezidenčním zámkem, palácem Zwinger, siluetou Hofkirche a dalšími. Jediná Yenidze, bývalá továrny na cigarety, dnes sloužící jako administrativní budova, postavená ve tvaru mešity panoramu barokních Drážďan příliš neladí a člověk tak při příjezdu do města podél Labe od Severního moře získá dojem, že si muslimská menšina vynutila stavbu mešit už i tady.

Za Drážďanami v poobědovém čase provoz na cyklostezce ještě zhoustl. Jídlo si dáváme u řeky v zahradní restauraci. Je tu narváno, a k jídlu zbývá už jenom smažený šnycl s hranolky. Guláš s českými knedlíky jim došel jako první, bodejť by ne. Naše kuchyně je proti té německé mnohem nápaditější.
Údolí z Drážďan směrem na Pirnu je doslova cyklistický masakr. Na kolo vyrazil dneska snad úplně každý - jeden cyklista za druhým se v obou směrech míjejí na poměrně úzké stezce. A to je to tady opravdu pěkné - řeka široká tak akorát, aby po ní mohly proplout dlouhé nákladní lodě nebo výletní parníky, se klikatí zeleným údolím, na druhém břehu stojí několik zámečků se zahradami a vinicemi - holt luxusnější čtvrť města. Míjíme zámeček Pillnitz, pak už provoz trochu opadá.

V Pirně jsme kolem čtvrté odpoledne. Rádi bychom tu nakoupili nějaké zásoby, tak vjíždíme do města a hledáme nějaký obchůdek. Nic ale nevidíme otevřeného. Než se stačím zase rozčílit nad zdejšími poměry, všimnu si, že jsou všechny přízemní prostory v domech vyklizené z důvodu zaplavení. Trochu se zastydím a přidávám Němcům další plusový bod - to, že zde před pár týdny byla voda, není na první pohled vůbec vidět! Svačinu pak nakonec kupujeme v pojízdném krámku s pečivem na náměstí.

A za Pirnou je konečně klídek. Svahy údolí se zvedají ještě výš a po chvíli nás skály na protějším břehu informují, že vjíždíme do národního parku Česko-Saské Švýcarsko. A najednou je na co se koukat. Sotva nám zmizí z očí vyhlídkový skalní most Basteibrücke s několika oblouky, objeví se před námi 415 metrů vysoká stolová hora Lilienstein, kolem níž se Labe stáčí ohromným obloukem; a na závěr tohoto přírodního divadla máme přímo nad sebou horu s nedobytnou pevností Königstein. Člověk skoro neví, kam jít dřív!

Jenže je půl sedmé, tak je rozhodnuto, že nejdeme nikam. Tedy, ne že by se nám chtělo, nějak jsme totiž odvykli šlapání do kopce! Navíc musíme najít nocleh, což tady v té osídlené soutěsce bude trochu komplikované. Podle mapy jsme zhodnotili lepší možnosti na druhém břehu, a když vidíme přímo v Königsteinu pod hradem přívoz, chystající se zrovna k odjezdu, neváháme ani minutu, naloďujeme se a za chvíli jsme již na druhém břehu. Nocleh máme, ale je to bída s nouzí. V lese, přímo nad silnicí, takže do spánku nám hučí auta, rachotí lodní motory a troubí vlaky z druhého břehu. Ale směrem dál bychom neuspěli vůbec, za Prossenem nás už stezka navádí rovnou do lázeňského Bad Schandau. Hned na kraji města okupujeme Penny Market. Podle specifické vůně je zřejmé, že prodejna na břehu Labe byla ještě před pár týdny pod vodou - nyní už je zcela v provozu. Po mostě pak přejíždíme zpět na levý břeh řeky a pokračujeme po stezce směrem do Čech. Nějak jsme nečekali, že tu Labskou zvládneme takto rychle, ale není co řešit, pojedeme dál, kam až to půjde. Je pondělí, do konce týdne bychom mohli teoreticky dojet po svých až domů.

V Německu jsme najeli 726 km

Podél Labe v Čechách

Děcka se už každou chvíli ptají, kdy budeme v Čechách. Necháváme si to pro ně jako překvapení. Povodeň zanechala svoji památku i tady - na lampičkách asi pět metrů vysokých je zachycená sláma - zíráme nad mocí vodní masy a litujeme zdejší obyvatele - bydlení u řeky je jistě romantické, ale to riziko povodní je šílené, poslední dobou je tu velká voda snad každých 10 let.
Konečně vidíme na druhém břehu Hřensko, ale na hranici jsou to ještě asi dva kilometry. Děcka si sice všimla české vlajky, ale nějak jsme to okecali, že to ještě Čechy nejsou, že tam přijedeme až zítra. Hned využíváme českou mobilní síť a voláme rodičům, že jsme živí a zdraví v Čechách, a že zkusíme dojet až domů na kolech.

V Děčíně se sháníme po koupališti. To se nakonec nachází kousíček od stezky a je dokonalé. Celodenní vstupné pro dospělého za 35 korun, 10 za dítě se zdá neuvěřitelné. Tady nám není líto celodenní vstupenky, i když jsme na koupališti jen dvě hodiny. „Maminko, tady už hodně lidí mluví česky, to už jsme blízko Čechám, že?" Déle jsme jim to tajit nevydrželi! To byla radost! A vedle bazénu hospoda s kofolou a wifinou - v Čechách největší samozřejmost, to jenom v Německu s tím nadělají.

Cyklostezka značená číslem 2 (Labská) vede z Děčína do Ústí nad Labem a dál podél řeky. Kromě krátkého úseku za Děčínem, kdy vede po rušné silnici, je to fungl nová asfaltka. Bohužel je tato krásná stezka na několika místech kompletně zničena povodní - voda s sebou vzala úplně celý asfaltový koberec a tak musíme kousek po silnici. Nicméně naštěstí větší část zůstala v pořádku.
Děláme si kratičkou odbočku k zámečku Velké Březno a pak nás stezka dokonale provádí Ústím nad Labem. Než jsme si uvědomili, že jsme ve městě, míjíme hrad Střekov a město opouštíme. A to vše po cyklostezce! Teda, klobouk dolů, to jsme nečekali! Večeříme v zatuchlé restauraci (byla kousek od řeky), protože jsme nějak zapomněli do Ústí odbočit na nákup, jak to krásně jelo. V hospodě jsme vytvořili jedno prvenství - stali jsme se prvními zákazníky, kteří si z jídelního lístku objednali krupicovou kaši.

Sviští to jako blázen, za chvíli se před námi zjevují kopečky Českého Středohoří, konkrétně Lovoš. Je ale osm večer, chtělo by to najít nocleh. Údolí je ale poměrně osídlené, nezbývá než v Sebuzíně odbočit a vydat se od řeky dál. Nakonec táboříme na louce s výhledem na Milešovku a rozestavěnou dálnici D8.
První noc v Čechách ale není vůbec dobrá. Z údolí hučí vlaky - dráha zde vede po obou březích Labe! A jako bonus máme ráno střetnutí s nepříjemným hajným - to že si on jezdí esúvéčkem volně po loukách a lesích je v pořádku, ale že my nocujeme v přírodě (dneska naštěstí bez ohně!) v CHKO je hroznej problém. No, řeknu vám, já bych tomu tady ten statut chráněné krajinné oblasti sebrala. Jaká to je tu příroda? Hroznej rámus, stavba dálnice ... rychle pryč.

Stezka pokračuje stejně jako včera, to znamená samostatná asfaltka krásným údolím podél řeky. Projíždíme Libochovany, Velké Žernoseky a vjíždíme do Litoměřic. Za nimi vyjíždíme z Českého Středohoří, kopečky necháváme za sebou a před sebou máme zase rovinatou krajinu. Za sebou také necháváme pohodlnou asfaltku, a dál se drkotáme po kamenech nebo jedeme po silnici v podstatě až do Roudnice nad Labem. Kousek za Roudnicí nás žlutá šipky s dvojkou navádí na cyklostezku a přivádí až k mostu do Štětí. Tam bychom normálně nejeli, ale chtěli jsme si dát pauzu na místním koupališti, protože je potřeba v parném dni trocha osvěžení. Bazén v Roudnici byl bohužel díky povodním uzavřený. Po koupeli se na stezku zase vracíme a ta nás krásně vede kolem Mělnické elektrárny až do Mělníka. V jednom místě se Víti chytil asi desetiletý kluk a zkoušel ho předjet - jenže to neměl na našeho namakaného synátora. Ten to své, byť naložené, kolo nohama rozpéroval a nestačil nejen kluk, ale ani my.

V Mělníce se zpívá „tam kde se stéká, tam u Mělníka, proud řeky Labe s Vltavou" a pro nás tu končí jedna etapa Labské stezky - Labská (jak dvojka, tak i ta v průvodci) oficiálně uhýbá podél Vltavy na Prahu. Což se nám nezdá logické, ale o tomto faktu víme a již dříve jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál podél Labe. Po 846 kilometrech (měřeno z Hamburku) tak z Labské stezky (resp. z CT č. 2) uhýbáme a dál pokračujeme po čísle 24, tzv. Polabská stezka. Nemáme jinou mapu než tu v chytrém telefonu, ale snad nám bude stačit. Kupovat si mapy, když doma leží celý atlas, je zbytečné.
Vyjíždíme si k zámku a na Vrázovu vyhlídku - Labe se odtud jeví jako menší než vtékající Vltava, ale co naděláme. Čtyřiadvacítka vede optimisticky dál podél řeky, tak se po ní po chvilkové pauze vydáváme dál. Jenže následuje šok v podobě bahna, louží a komárna. To to pěkně začíná! Povodeň, kterou přinesla Vltava, se bohužel rozlila i zde, pár kilometrů od soutoku. Táboříme za obcí Tuhaň vedle fotbalového hřiště. Místní přes něj prý ještě před pár týdny jezdili na loďce. Tolik komárů jako tady jsme snad ještě nezažili. Ráno doslova prcháme, ale jde to blbě. Stezka se zúžila na dvacet centimetrů a zavedla nás do lesa plného krvelačných potvor. Dobrá past! Konečně jsme zase na břehu Labe, kde je situace o něco lepší, ale i tak obdivujeme rybáře, jak tady vydrží sedět. Chytání ryb s výhledem na Neratovickou Spolanu (a do toho ti komáři) musí být opravdu zážitek.

V Neratovicích zoufalé drkotání podél řeky vzdáváme a vydáváme se po silnici do Kostelce nad Labem, kde se na čtyřiadvacítku opět vracíme. Bohužel jsme ale zvolili blbý břeh řeky - na tom naše klopýtáme na hlíně přes kořeny, na tom druhém se prohánějí inlajnisti. Ach jo.

Z Brandýsa nad Labem vede na Čelakovice opět pěkná cyklostezka, ale naložené cyklisty, natož s vozíkem, na ní asi nechtějí, protože jinak by je na stezku nenaváděli úzkou lávkou se skoro stoosmdesátistupňovou zatáčkou. Ale jsme už ostřílení borci, zatáčka nás zdržela jenom chvilku a konečně můžeme jet aspoň zase chvilku v klídku a pohodě. Při obědě volám kamarádce do Nymburka: „Markéto, jedeme kolem vás z Hamburku, co kdybychom se stavili?". Nakonec je z toho pozvání na nocleh. Jenže Nymburk je daleko a chceme-li se tvrdohlavě (jako já) držet Polabské stezky, je to docela vopruz, zejména pro Luďka táhnoucího vozík. Bojí se, aby ho takhle kousek od domova neoddělal. V Doubravě tak úzkou pěšinu vyšlapanou ve vysoké trávě na břehu Labe opouštíme (jinak tyhle úseky podél řeky řadíme k nejhezčím, ale fakt bychom tímto stylem dojeli domů vykodrcaní až za týden) a do Nymburka dojíždíme po silnici. Nocujeme ve stanu u kamarádů na zahradě, konečně jsme také šli po více než dvou týdnech do sprchy! Mám pocit, že už se to moc nevyplatilo. Kdyby to někoho zajímalo: Hamburk - Nymburk (podél Labe) naměřil tachometr 914 kilometrů.

Že vede z Nymburka do Poděbrad podél Labe pěkná cyklostezka (dokonce po obou březích) je známá věc už dlouhá léta. Za Poděbrady pokračuje dokonce až do Libic nad Cidlinou, kde opět bez varování končí a navádí nás na silnici. Pátráme na internetu, jak stezka vypadá dál směrem na Kolín, ale informace nejsou optimistické - v podstatě by to bylo opět drkotání po kamenech a tak se vydáváme do Týnce kratší cestou po silnici. Ve vsi Břehy má Luděk defekt. Než to zalepí, stíhám dojet do Přelouče do Tesca na nákup. Beru buřty k večeři a plechovku piva jako překvápko po večeři.

Táboříme na břehu malého rybníčku před Lázněmi Bohdaneč, v kupodivu krásném prostředí kousek od města. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřty a Luděk touží, dle předpokladu, po pivku. Posílám ho do rybníka, kam se mi ho v nestřežené chvíli při stavbě stanu podařilo šoupnout (a přivázat provázkem samozřejmě!) Překvapení se povedlo! Počasí se trochu zkazilo, celou noc prší, ale ráno je pěkně. Z Lázní Bohdaneč se vydáváme po stezce č. 4039, která nás pěkně provází až do Opatovic nad Labem. Za nimi po malém mostku přejíždíme řeku, no, tady už spíš říčku - tak ahoj, Labe! Loučíme se s ním, ne snad naposledy, ale pro tuto cestu už definitivně. Symbolický plivanec - a pozdravuj v Hamburku! Mrzí mě, že jsme tu Polabskou od Poděbrad trochu odflákli, ale co se dá dělat, striktně se jí držet by bylo jedině trápení, a kdo nás bude hodnotit? Nikdo.

Ve Vysoké nad Labem nás dohnala silná přeháňka. Aspoň důvod jít do hospody - mají šišky s mákem, tak není co řešit. Po jídle (a naštěstí i po dešti) nás cyklotrasa č. 181 provádí krásnými lesy až do Chocně. Navštěvujeme známou restauraci U Osla a cpeme se zdejšími vyhlášenými bramboráky. Je nám líto tábořit 50 kilometrů od domova, ale musíme ještě jednou, kousek za Chocní, v přírodním parku Peliny, rozbalit stan. Mohli bychom dojet domů vlakem, ale nechce se nám, to už dojedeme po svých. Poslední den nás čeká již známá cyklostezka podél Tiché Orlice do Ústí nad Orlicí. V Brandýse se nám konečně podařilo navštívit zdejší labyrint (pokaždé jsme zde byli mimo sezónu). Trochu nás rozladilo mastné vstupné, tak tam posíláme jenom děti (ale i ty platí 20 korun každý) a užíváme si jejich veselé pokřikování od pomníku Jana Amose Komenského. Naštěstí se jim podařilo východ z bludiště nalézt a tak můžeme pokračovat dál. V Lanšperku se nemůžeme nezastavit v bufetu u cyklostezky (na jednu Holbu), kde stavíme skoro pokaždé, když odněkud jedeme. Jednou nás tu dokonce chytla šílená bouřka, děti si dodneška pamatují, jak slunečníky doslova létaly vzduchem.

A po chvíli „jé, támhle vidím Suchák". Už jsme skoro doma. Kolemjedoucí cyklista se ptá „odkud jedete?" „Z Hamburku", odpovídáme. A když uznale pokýval hlavou, dodávám: „ale předtím jsme ještě byli v Polsku a ve Švédsku." Nevypadá, že by to chápal. Já taky nechápu, že jsme to zvládli.

V Letohradě probíhá ochutnávací akce na Sládkovu limonádu - do cesty se nám postavily stánky dva a tak si užíváme tuto dobrotu hned dvakrát. A ve Verměřovicích se potkáváme s babičkou - přijela až z Prahy uvítat nás z cest a jakmile pro nás doma připravila oběd, vydala se nám na kole naproti. To je milé! Posledních 10 kilometrů domů se nám jede veseleji!

Podél Labe z Hamburku až do Těchonína ujeto 1103 km, z toho Víťa sám 661 km.

Trasa: http://www.bikemap.net/en/route/2378192-dovolena2013_svedsko-polsko-nemecko
Více fotek: http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-cast-22-labska-stezka/?nggpage=1#galerie

Celkem za šest týdnů ujeto: 2430 km, z nichž Víťa nakroutil sám úctyhodných 1338 km.
Klobouk dolů před jeho výkonem, zaslouží si největší uznání!

A koncem roku svítilo na jeho tachometru skoro 2000 kilometrů - docela dost, na šestiletého kluka, co myslíte?

A pro toho, koho by zajímalo, kolik nás celá šestitýdenní dovolená stála peněz, tak se vším všudy (včetně trajektů!) to vyšlo na 59 tisíc.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu