Škarohlídi nám občas říkali - počkejte, až vaše děti odrostou vozíku, pak vám ty vaše Cyklotoulky skončí.
Částečně měli pravdu. Děti už letos na Balkáně byly ve vozíku jen taktak, Víťa (5 let) už na kole jezdí poměrně dobře, Šárka (4 roky) začíná. A my si začínáme uvědomovat, že jsme s vozíkem opravdu byli svobodnější a že teď to teprve bude ta pravá „cykloturistika s dětmi".
Ale vraťme se ve vypravování do dubna letošního roku, kdy jsme pětiletého Víťu jezdit na kole teprve začali učit. Vyzbrojeni internetovými radami a zkušenostmi ostatních jsme bohužel záhy zjistili, že naučit jezdit dítě na kole není zase tak snadné, jak by se mohlo zdát. Zkušenosti typu „náš tříletý Pepíček se nejprve naučil na odrážedle, pak jsme ho jednou posadili na kolo a on jel hned sám" se nám zdály z kategorie sci-fi. Děti kamarádů, které už ve 2,5 letech šlapaly jako divé, se nám jevily jako geniální. Víťa ve 4 letech jakžtakž ovládl odrážedlo, ale že by v tom našel nějaké zalíbení, to se říct nedalo. Nejhorší bylo, že ani neměl chuť se na kole učit jezdit. Trochu se to zlepšilo se zakoupením nového kola, které bylo modré, klučičí a akorát mu pasovalo (je prcek, takže kolo 16 palců mu bylo akorát), ale stejně to znamenalo řadu hodin strávených trpělivým pobíháním za šlapajícím Víťou, pomáhat mu nasedat, rozjíždět se, tlačit ho, držet ho, brzdit ho, chytat ho, zvedat mu kolo, řvát na něj „šlapej, nedívej se na pedály, dívej se kam jedeš, koukej dopředu, nepadej, vstávej, nebul a další a další". Skoro každý den odpoledne s ním zejména Luděk chodil trénovat, a dlouho se to zdálo marné. Když jsme ho přiměli k tomu, aby šel kolo alespoň zkusit, udělal pár povinných jízd na silnici od nás k poslední chalupě u závory a pak šel radši něco montovat a prozkoumávat. Zkoušeli jsme motivovat všelijak: bonbony, čokoládou, kamarádkou Klárkou, která už na kole dávno jezdit umí, a to chceš, Víťo, být pozadu? Došlo i na výhrůžky, že když teda na kole jezdit nechceš, tak kolo prodáme. Ne, neprodáme, víš co, hodíme ho do popelnice. (Vždyť ho vlastně nepotřebujeme.)
No, zkrátím to. Nevzdali jsme to, prostě jsme se rozhodli, že se Víťa v 5 letech na kole jezdit naučí a hotovo.
A pak se najednou něco zlomilo. Možná Víťa získal jistotu nebo nevím, prostě najednou jel úplně sám a u té jízdy se usmíval. Jásali jsme! Natáčeli jsme a rozesílali krátká videa na všechny strany. Víťa konečně jezdí na kole! Křižoval silnicí od krajnice ke krajnici, ale jel! Sice měl problém nasednout a rozjet se, při každém zastavení spadnul, ale při jízdě získal stabilitu a brzy se naučil i jezdit rovně, a jakžtakž nasedat a sesedat. Naučil se ale aspoň při tom sesedání správně padat.
Jenomže - pořád jsme cítili, že ho to nějak extra neoslovilo. Bylo sice vidět, že má ze sebe a z jízdy radost, ale vždy udělal pár povinně tréninkových koleček a byl rád, že může jít zase dělat něco jiného.
Pak nás něco napadlo. Možná je Víťa typ kluka, co nemá rád dělat věci „jenom tak". On potřebuje vidět výsledek, zabývat se věcmi, co mají smysl - a smysl v neustálém pendlování tam a zpět na 300 metrech silnice asi neviděl. A tak jsme si říkali, možná potřebuje na tom kole někam dojet, aby viděl, k čemu to je, potřebuje nějaký vyšší a hlavně hmatatelný cíl - a tím je CESTA odněkud někam. Jenže u nás jsou všude kolem kopce, nejbližší delší rovinka je cyklostezka z 20 kilometrů vzdáleného Letohradu do Ústí nad Orlicí. A jezdit 20 kilometrů autem tam a 20 kilometrů zpátky kvůli půlhodině na kole, se nám zdálo zbytečné. A tak jsme to celé postavili jinak.
Současně jsme se totiž zamýšleli i nad budoucností - jak to udělat, abychom mohli jezdit na výlety a aby u toho mohl Víťa trénovat. Logickým následovníkem dětského vozíku je tažná tyč nebo tomu podobné zařízení. Prošli jsme si na internetu různé názory a po zvážení všech pro a proti jsme došli k závěru: koupíme sice drahé, ale pro nás nejvhodnější tažné zařízení „Follow me". Oproti tyči má řadu výhod: snadné a rychlé upínání dětského kola, možnost uchytit tažné nařízení ke kolu v okamžiku, kdy se dítě „vypustí", spolehlivější uchycení dětského kola (dítě nemůže vybočit do silnice) a hlavně pro nás argument do budoucna nejdůležitější: možnost vézt bágly spolu s tažným zařízením. Proti byla vysoká cena, ale na druhou stranu, cestování na kole je náš největší koníček a životní styl, holt když nechceme dělat kompromisy, musíme cenu zkousnout.
A tak nám objednané Follow me přivezla pošta, zaplatili jsme fakturu a už si ho Luděk montoval na své kolo. (Dohodli jsme se, že on potáhne Víťu, já při vyjížďkách povezu vozík se Šárkou.)
Když jsme se vrátili z letošní dovolené na Balkáně, zjistili jsme, že Víťa na kole jezdit nezapomněl. Jednoho červencového dne se spolu s Luďkem vydali na Suchý vrch. Cíle výletu byly dva: navštívit nově otevřenou chatu na Suchém vrchu a vyzkoušet jízdu s tažným zařízením. Vrátili se až večer, oba nadšení. Luděk Víťu nahoru na „Suchák" vytáhnul a dolů ho pustil. Víťa tak ujel svoje první cykloturistické kilometry, a jak jsme předpokládali - když měl výlet nějaký cíl, bavilo ho to mnohem víc. Do kopce byl zezadu cítit tlak, jak se Víťa opíral do pedálů. Vychutnával si bezstarostnou jízdu, při níž nemusel přemýšlet nad tím, že musí řídit, aby nesjel z cesty, že musí šlapat, aby se to nezastavilo. Na rovinkách a sjezdech jel Víťa sám, do kopečků ho Luděk zapojoval. Jízda na kole ho konečně chytla. Zvládal už bezpečně nasedat a sesedat, rozjíždět se a brzdit. Od září začaly obě děti navštěvovat školku v Těchoníně, každý den tam jezdíme na kole. Tedy - Víťa na kole, já jezdím se Šárkou ve vozíku. Trénujeme; rozhodli jsme se totiž, že druhý týden v září pojedeme na první několikadenní cestu s dětmi v trošku jiném provedení. Víťa pojede sám (nebo ho Luděk potáhne), já povezu vozík se Šárkou. Putovat budeme z Olomouce podél řeky Moravy na jih - cestou, kterou jsme si schovávali právě pro tyto příležitosti. Povezeme si veškeré vybavení pro jízdu natěžko, tak jak jsme zvyklí.
Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
Přístě: vypravování o týdenním putování podél řeky Moravy.