Škarohlídi nám občas říkali - počkejte, až vaše děti odrostou vozíku, pak vám ty vaše Cyklotoulky skončí.Částečně měli pravdu. Děti už letos na Balkáně byly ve vozíku jen taktak, Víťa (5 let) už na kole jezdí poměrně dobře, Šárka (4 roky) začíná. A my si začínáme uvědomovat, že jsme s vozíkem…
Řešili jsme podobný problém. Děcka chtěla jezdit pořád na tyčce a samy akorát kousek kolem garáží. Tak jsme je prostě odpojili a ujely nejprve 2 km s velkým přemáháním a fnukáním. Na zpáteční cestě měly ujet už 6 km, tak jsem řek, že je zapojím ale samy přispěchaly s návrhem, že už jely přeci samotné, tak proč nejet zas. Čekal jsem, že to po 3 km vzdají a ono nic...ani po 4 ani po 5 km...kopec nekopec, prostě ujely to celé a ještě jsme u toho nakecali a nadělali kopu legrace. Žádné hekání a fnukání se již nekonalo. Ted´ už budeme vozit jen složenou tyčku pro případné popovezení a klidně necháme děti, at´ pěkně šlapou.:-) Ale ve městě stále na odrážedlech a žádnou kolizi se šlapáním neprožíváme. U garáže, kde mají šlapací kola, opřou prostě odrážedla a přesedlají na kolo a jedou pro změnu zas na kole.:-)Dokonce už zvládají i lehotříkolku a koloběžku.:-))))
Vy to máte dobré, že máte děti rovnou dvě. U nás byl vždycky problém s tím, že nikdo z našich známých neměl děti věkem k našim, nebo nejezdili na kole. Takže pak motivovat to samotné dítě je mnohem těžší. Uvědomil jsem to až později, kdy jsme se náhodou octli na dovolené s jinými cyklorodinami a najednou ty ujeté km naskakovaly sami.
Já to říkám také. Další by tu harmoóónii už jen narušovalo. :-) Žena mi to ale nevěří.
Udělejte si odstup a pak to třetí. Mohu doporučit. Když už jsou teď starší děti téměř z domu, tak se alespoň v baráku s manželkou nehledáme. I když vychovávat puberťáka v 50, to taky občas chce pořádné nervy.
Taky hlasuju pro. :-)
Můj brácha má dvojčata kluky ve třetí třídě a od jara holčičku. Brácha je též pozdní dítě mých rodičů, tak akorát já jsem černá ovce rodiny, co vyrobila tři děti za sebou jak sériovku na páse.
Já se teda přiznám, že představa, že mi teď doma běhá nějaké nenáctileté dítě, tak mě jímá hrůza.
Chci svůj klid a mít čas na svoje aktivity. Nechci řešit žádné úkoly a neustále otázky PROČ.
Možná je to sobecké, ale žijeme jen jednou a já holt nejsem typ, který by život obětoval dětem.
Chci si ho taky užít po svém :o)))
Tak brácha má pocit, že si ho užívá po svém právě teď a ještě nejbližších pár let, kdy bude pro své dítě bůh. Kluci, o to víc, že jsou dva, už mají svůj svět a ne že by s nimi byly nějaké problémy, to ne, ale prostě rodiče už ke své zábavě nepotřebují. Už je musí lákat na svůj program, ukecávat, aby chtěli jet na chatu atd... A teď je z toho mimina, kde se každý den vyloženě odráží, co ho právě naučili a co do něj vložili, úplně nadšený. No a v porovnání s tím, že předtím museli všude tahat dvojčecí kočárek a dvojitou dávku plen i všeho, se jim zdá, že vlastně s mimčem není žádná práce, jen samé radosti. :-)
Jojo, tak to prostě je. Důležité věci při učení jsou:
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- motivace
- vytrvalost
- vytrvalost
- vytrvalost
- vytrvalost
- vytrvalost
- talent
:-)
Pěkné. Jo děti, jsou děti.
Tak trošku si říkám, že jsme to v tomhle ohledu měli asi trochu lehčí. Vozíky ani tyčky nebyly, odrážedlo (umělohmotná kačenka) se dědilo v rodině. Děti se vozily v nepohodlné sedačce, ve které se jim nelíbilo, a tak na kolo sedli s velkou chutí.
Třeba si to vyberu na vnoučatech:-))