blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Československo s dětmi - kapitola 12.

Československo s dětmi - kapitola 12.

Důl Bílina. Nejhlubší místo ČR.

Foto: Autor

Člověk se pořád má co učit
Důl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval Milan Silný svůj nonstop přejezd mezi nejnižším a nejvyšším místem naší republiky. Ano, odsud (poté co si vyřídil potřebné povolení) dojel se svým parťákem během 27 hodin na vrchol Sněžky. Chtěla jsem se do nitra té jámy podívat alespoň shora, když už jsme jeli kolem... ambicemi Milči Silného neoplývám. Cedule o zákazu vstupu jsme jako neviděli, vždyť co je důležitější, než si udělat foto, že? Měli jsme výstražné vesty a za zákaz jsme vstoupili jen pár metrů. Ale během chvíle už se k nám hnalo auto. Cestovatel Zibura mě ve své knize inspiroval přístupem k autoritám. Jeho aplikace spočívala v tom, že když u nás auto zastavilo, začala jsem se preventivně omlouvat: "Já vím, já vím, že tady nemáme co dělat. My fakt jen na kousek, chtěli jsme ten povrchový důl vidět. Je to ten nejhlubší u nás, že?"
Slavilo to úspěch! Pán byl velice rozumný a skoro nás i pochválil: "Fotku tady nahoře si klidně udělejte, dál už ale nelezte, je to nebezpečné."
Poděkovali jsme a pak na sebe na silnici ještě zamávali.

Noc v hladomorně
To si takhle na noc vyhlédnete zříceninu hradu (Rýzmburk, pozn. autorky), nakoupíte zásoby do hor, a pak se vydáte vzhůru. Seznali jsme, že zřícenina je to rozsáhlá, a stojí skoro osaměle uprostřed lesů. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, v které komnatě se na noc usídlíme. Konírnu a objekty hned za vchodem jsme zamítli rovnou, nejsou nás hodny. Tak že by v přímo v hradním paláci? Tam bylo náročné kola vytlačit. Nakonec zvoleno místo hned vedle válcové věže v jižní části hradu. Do země nešly zatlouct kolíky, takže jsme vztyčili jenom samonosné vnitřky stanů. Stejně byla horoucí noc. Žádná bílá paní ani bezhlavý rytíř se naštěstí nekonali, ale až teď mě napadlo, že občas byly na dně věží hladomorny - takže jsme nějaká ta strašidla zřejmě nejspíš zaspali.

Jak jsme se vyplatili
Ani to moc nebolelo a už jsme byli zpátky na hřebeni Krušných hor. Zdejší Nové Město, navzdory svému názvu, je obec o pár domcích a chtít si tam někde dát dopolední kávu se zdálo jako nadlidský úkol. "Na Bouřňák ani nejezděte, tam nic není, ta chata tam chátrá už roky," dozvěděli jsme se od místních. A zavřená byla jak zdejší hospoda, tak i hotelová restaurace naproti. Těžko soudit, ale nejspíš díky koronaviru přijelo letos méně Němců a otevírat jenom kvůli Čechům se nevyplatilo. O kousek vedle v malé garáži provozují malé občerstvení. "Ještě nemáme otevřeno, až v jedenáct, ale co byste si přáli?" všimla si nás majitelka. "Jenom dvě kávy a jestli bychom si mohli na chvíli strčit telefon do zásuvky." "Tak pojďte," pozvala nás dovnitř. Otevření se, troufám si říci, vyplatilo. Jednak kromě dvou kafí padla i nějaká kofola a horká čokoláda, pokud si to dobře pamatuji, ale hlavně chvíli po nás projížděla okolo skupina asi patnácti cyklistů a když viděli naše kola zaparkovaná před bistrem, už se hrnuli dovnitř, a hned měli sympatičtí manželé plné ruce práce, byznys jen kvetl. A přitom taková blbost - otevřít o hodinku dříve.

Rákosníček pro dospělé
Na hřebeni posazený Cínovec připomíná rybníček Brčálník. Taky je ve dne docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Kdysi jeden kamarád zapůjčil od příbuzného na víkend chalupu právě na Cínovci, tak to vím. Ve dne obec docela obyčejná, roztroušená horská osada, jakých jsou desítky, se setměním se však na každém druhém domě rozsvítilo červené srdíčko. Tady asi jen tak mezi řečí o sousedovi neřeknete, že má doma bordel :-)
My jsme naštěstí Cínovcem projížděli v pravé poledne.

Výměna
Po obědě na Komáří Vížce jsme pokračovali příjemně zvlněnou krajinou, chvíli nahoru, chvíli dolů, převažoval už ovšem směr dolů. Najednou vidím ve zpětném zrcátku, že mě někdo dohání - vypadá jako Luděk, je to Luděk, ale něco je jinak. Nějak rychle se přibližuje!? A dokonce mě předjíždí!? A na čem to jede? Kde má bágly? A kde svoje kolo? No toto!
A za chvíli jakýsi kluk s vyplazeným jazykem zuřivě šlape na Luďkově kole. Už je mi to jasné! Kola si vyměnili.
Stává se docela často, že se Luďka lidi ptají, jak se na takovém naloženém kole a ještě s vozíčkem (Extrawheel, pozn. autorky) jede. "Klidně si to vyzkoušej," navrhuje pokaždé Luděk, a světe div se - nechápu to - ale zájem je minimální. Kdysi dávno projevil odvahu majitel hospůdky poblíž kláštera Ostrog v Černé Hoře, pak dlouho dlouho nic, a až konečně teď tento kluk. Po pár kilometrech ale z kola slézá a srdečně děkuje. Prý: "Stačilo."

Infarkt
Tiské stěny jsou malebné skalní město. Maličko ve stínu slavnějších Adršpašsko-teplických skal nebo Českého ráje, ale dle mě si s nimi v ničem nezadají. Přijeli jsme k nim v pozdním odpoledni a i tady bylo horko na padnutí, vůbec si neumím představit klima dole pod horami. Minule se za vstup do skal vybíralo vstupné, ale dneska koukám, že je výběrčí budka zavřená, turisté proudí kolem ní na okruh skalami volně. "Běžte sami, já mám asi infarkt," vzdechl Luděk a svalil se na lavičku.
Mrkla jsem na stánek s točeným pivem a bylo mi to jasné. Nemohla jsem si dovolit riskovat. "Peníze ti tady radši nechám, my je potřebovat nebudeme a ještě bych je někde ztratila." Načež jsme zanechali tatínka svému osudu, věřila jsem, že to nebude vážné.

Hysterická matka
Uznávám, že naučná stezka po skalách je s hysterickou matkou, trpící závratěmi a strachem z výšky, fakt lahůdka.
"Stoupněte si tamhle, udělám fotku," požádala jsem děti.
"Né, nechoď tak blízko k tomu okraji!"
"Ježiši, mami, jsou tam ještě dva metry."
Hotová Heduš Homolková.

Pomsta bude sladká
Děčínský Sněžník je z našeho směru posledním kopcem Krušných hor a vynechat jej, už kvůli zdejší půvabné kamenné rozhledně, by byla škoda. Stoupání je ovšem vražedné! Potřebovaly jsme si s Šárkou před tím nejhorším kopcem odskočit, takže jakmile jsme dosáhly kraje lesa, postavily jsme kola na stojánky, hupsly přes příkop a... však to znáte. Když jsme se zvedaly, zahlédla jsem nalevo, asi sto metrů od nás, dům. A u něho chlápek, cosi nakládal do vozíku. Naše činnost ho rozzuřila a začal hulákat. I na tu dálku jsem mu rozuměla docela zřetelně: "Čuňata, hovada, tady nejsou žádný veřejný záchodky!" Nevím, co je na tom špatného - vyčurat se v lese. Chápu, že je v dnešní době trend povalování papírových kapesníčků a vlhčených ubrousků a chápu, že pán nemohl vědět, že tohle u nás nehrozí (viz. Vlastivěda č. XX), ale aby na mě někdo apriori takhle řval, to se mi nelíbí. V tu ránu jde nějaký slušný vychování stranou. "Co mi vykáte?! Jsme spolu netento... nepásli krávy!" odpověděla jsem.
"Ty ... píp... jedna, ty ... píp píp píp ... že ti rozbiju hubu!" pokračoval. Rozhlédla jsem se kolem a zvážila možnosti. Nahoru (do toho 18% kopce!) bych neměla šanci mu ujet. A směrem dolů? Škoda ztráty pracně získaných metrů. Naštěstí nás nepronásledoval, nejspíš si jen potřeboval provětrat slovník.

---Střih---

O necelou hodinku později, po pokochání se kruhovým výhledem z kamenné rozhledny tvaru šachové věže, jsme nasedli zpět na kola. "Nechcete se zajít ještě vyčurat, než pojedeme?" houkla jsem na děcka a Víťa odpověděl: "Já si to šetřím až na tu odbočku k tomu pánovi."
Téda, takhle chtít pomstít maminku, toho bych si měla vážit!

Povalovači
Luděk vzpomínal, kterak jsme v roce 2003 s kamarádem Pavlem na vrcholu Děčínského Sněžníku přespali pod širákem a toužil po repete. Jenže zrovna dnes v noci měla přijít fronta a přinést změnu počasí. A fronty, jak je o nich známo, málokdy chodí bez blesků a hromů. Prostě dnešní noc nebyla vhodná ke spaní na vrcholcích hor. Druhá věc bylo velké množství horolezců, kteří se v okolí poflakovali (a my nejraději táboříme o samotě). Zaujaly nás zvláštní batohy ve tvaru obdélníku, které skoro všichni nesli na zádech - rozměrově majitele přesahovaly do výšky i šířky. Fakt mě zajímalo, na co to je, tak jsem jednoho z nich oslovila s dotazem na účel onoho vybavení. "To je kršpd," zavrčel horolezec cizí pojem a mně bylo trapně, že jsem buď tak blbá, že nevím, co to znamená, nebo že jsem tak hluchá. Tak jsem raděj řekla jenom aha, ale moc moudrá jsem z toho nebyla. Až doma jsem si vygooglovala, že jde o crashpad neboli bouldermatku, ale stejně moc nevím, k čemu slouží (už mi to mezitím objasněno bylo, pozn. autorky). Na tom Sněžníku to buď měli připevněné na zádech, nebo na tom leželi, takže možná vylepšená matrace na válení se dole pod skalami - to by se mi taky líbilo taková karimatka, ale nevím, kdo by mi ji vezl. Luděk se na to moc netvářil.

Co dál?
"Tak to je blbý!" pronesl Luděk.
Ne nebojte. Ani žádná vidlice, ani infarkt. Prostě jsme takhle ráno snídali před Billou v Děčíně a u toho Luděk čuměl do mobilu a hledal vlaková spojení. Bylo načase začít pomýšlet na návrat.
"Jsou výluky, jak na trati na Liberec, tak i na Českou Lípu. A píšou tu: Zavedeny náhradní autobusy."
Jednu z těchto dvou tratí jsme měli vyhlédnutou pro návrat domů. Jen jsem si neuměla představit, jak naše čtyři naložená kola narveme do autobusů. A ani jsem si to představovat nemohla, tohle prostě nebylo možné. Sice jsme kdysi takhle při výluce bicykly dole v zavazadlovém prostoru převáželi do polského Walbrzychu, ale to bylo Polsko, kde se občas ještě z něčeho nedělá zbytečná věda, a navíc jsme tehdy byli jenom dva a měli dvě kola. A tak jsme museli řešit další změnu plánu.
"A co jet Labskou?" navrhl Luděk.
"To už se mi podruhý asi nechce," brblala jsem - proti původnímu plánu podhůří Lužických hor a Jizerek mi to přišlo poněkud chabé. Raději jsme se s mapou a jízdními řády přesunuli do mléčného baru, snídaně se protáhla na oběd a my pořád plánovali. Ze západu se pomalu nasunovala zvlněná tlaková níže a přinášela s sebou změnu počasí. Byla to ta, co měla přijít v noci, jen se někde maličko opozdila. Posléze jsem rezignovala. "Vždyť je to vlastně jedno, stejně má teď pár dní pršet, tak prostě povalíme směr Kolín nebo Pardubice," souhlasila jsem nakonec s tím, že na kole dojedeme na trať směr Ústí nad Orlicí... Za nic na světě se mi totiž nechtělo s koly přestupovat.

Když se řekne rezignace...
To takhle sedíme v Děčíně v mléčném baru, snídaně se přelila do dopolední svačiny a ta do oběda. Koukáme do mapy a nemůžeme se rozhodnout. Touha těch několik dní ještě něco tady v těch končinách "urvat" je silná. Jako by na tom záleželo. Měla jsem ještě v plánu několik pěkných kopečků, ale zbytek rodiny stávkuje. Venku panuje šílené dusno, jako před bouřkou. Koukla jsem asi po sté na počasí - stále trvají na tom, že odpoledne má dorazit fronta a pršet bude - alespoň podle předpovědi - několik dní v kuse. "A tak jo, tak si projedeme tu stezku podél Ploučnice," rezignovala jsem. "Ale chci ještě jet kolem těchhle rybníků," strčila jsem telefon s mapou před Luďkovu hlavu, "a pak už je mi to jedno."

Čísla
O mojí zálibě v číslech jsem už psala ve Vlastivědě č. 9. Protože jsem k tomu všemu navíc trochu pověrčivá, moje vyprávění končí dvanáctkou :-) Jenže dneska mám na mysli čísla jiná. Letošní rok je jiný díky jednomu miniaturnímu viru. Ovlivnil nejen to, kam jsme jeli, ovlivnil životy troufám si říci nás všech. Ovlivnil i naše každodenní rituály. Každé ráno, po rozlepení očí, ještě než rozepneme zip stanu, zapínáme mobil.
"Tak kolik dneska?" ptáme se jeden nebo druhý, podle toho, kdo se vzbudil první. Sledujeme denní přírůstky nakažených. Tehdy, začátkem srpna 2020, nic pro další vlnu ještě nenasvědčovalo. Jenže to bublalo pod povrchem a čekalo, až děti prvního září nastoupí do školy a lidé se vrátí z dovolených.

Hastrman
Film z roku 2018 mě příběhem příliš neuchvátil, zato krajina v něm! Zámek Jezeří jsme už viděli, teď jsme mířili k rybníkům, kde se film také natáčel. Kilometrů jsme ten den moc nenajeli, pozdě jsme vyráželi. Každou chvíli jsme otáčeli hlavy, kdy se spustí slejvák. A i když jsme chtěli ujet co nejvíc, nebylo ještě ani šest a my stáli na břehu Dolanského rybníka. Koukala jsem střídavě na kopce Ronov a Vlhošť a přemýšlela, který z nich v tom zmíněném filmu účinkoval. Luděk zase koukal na břeh, kde se mezi stromy nabízelo příjemné tábořiště. Stavět stany za sucha je víc než pár ujetých kilometrů, shodli jsme se.
Tušení bylo správné. Déšť počkal, až vztyčíme stany a ukotvíme plachtu jako přístřešek, pod kterým si budeme vařit večeři, a pak se spustil s intenzitou hodnou letní bouřky. Věděli jsme, že kdybychom bývali jeli dál, byli bychom teď sami jako hastrmani. Najít krásné místo na spaní je odměna za celodenní dřinu.

Slepice
Předposlední den už jenom tupě sledujeme čáru na mapě. Máchovo jezero, Doksy - míjíme Bezděz, ale v mracích jej vůbec nevidíme. Jedeme co nejpříměji, už neplánujeme žádné zastávky na zajímavostech ani odbočky. Jedeme prostě jenom proto, abychom jeli. Abychom dojeli někam na vlak. Celý den prší.
Na sobě pláštěnky, pohled střídavě zabořený do krajnice nebo do blba. Myšlenky bloudí tak nějak podobně. Když hlavu narovnám, okamžitě mi v obličeji začnou přistávat vodní kapky. Nemohu ani hrát svoji oblíbenou hru s tachometrem, je schovaný pod pršipláštěm. A tak koukám po domech, zahrádkách a hlavně po slepicích.

Slepice jsme si pořídili před dvěma lety. Jednak mi bylo líto vyhazovat zbytky jídla jen tak na kompost, jednak tu byl fakt, že domácí vajíčka nejsou vůbec k zahození. No a taky kámošky, na té naší samotě u lesa se hodí, co si budeme povídat, že jo. Napůl s jedním kamarádem, aby se o ně měl kdo starat, když jsme na cestách. Za ty pouhé dva roky jsme však nasbírali zkušeností víc než jiný chovatel nenasbírá za celý život. Myslím, že bych mohla napsat bestseller. Vejce a já II. Nebo tak nějak.
Nejprve nám na ně začal chodit jestřáb. Tedy, to jsme ještě netušili, s kým máme tu čest. Prostě jsme jednou našli jednu slepici mrtvou, lehce vykuchanou. Dlouho se pak nic dalšího nedělo, podruhé přiletěl až za nějaký čas. Jenže pak začal létat skoro každý den, chodil k nám, pacholek, jako do špajzu. Rozvěsili jsme, podle rad z internetu, cédéčka. Vyrobila jsem strašáka. Nepomohlo nic. Slepic stále ubývalo.
Nezbylo, než si připustit, že musíme výběh zabezpečit shora. Nejprve jsme natahali provázky, jako pavoučí síť. Rychlé a levné řešení, notovali jsme si. Několik měsíců mělo platnost. A pak jsme odjeli na kola do Gruzie. Jestřáb, jakoby to zjistil, se naučil naší důmyslnou sítí prolétávat. Kamarád nám hlásil ztráty, každé ráno jsme tehdy zapínali telefon s obavami. "Musíte síť zahustit," radili jsme z dálky, ale nepomohlo to. Nakonec zbylé slepice a kohout byli pochytáni a kamarád si je přemístil k sobě. Uklidnilo nás to. Takto bychom přišli o vše.
Po návratu okamžitě zakoupena a na celou plochu natažena síť na pěstování okurek s oky 15x15 cm. Pevná. "To nemůže prolítnout," odhadovali jsme rozpětí křídel a porovnávali to s dírami.
Pevná, říkala jsem? Opravdu? Protože po pár týdnech...
"Viděla jsem jestřába, jak vletěl ke slepicím," přilítla jednoho dopoledne zadýchaná sousedka. "Měl trochu problém vzlétnout, ale nakonec tu síť asi prorazil!" Mrtvé tam ležely rovnou dvě. Hajzl jeden! Klovne jen do prsíček a zbytek tam nechá ležet, nadávali jsme.
Chovatelská rada starších rozhodla nutnost razantního řešení. To spočívalo v zakoupení klasického šestihranného pozinkovaného pletiva a v listopadu, když k nám pravidelně jezdí kamarádi, se místo každoročního dělání dřeva budovala síť proti dravcům. Hotová voliéra! Konečně měl pták utrum, říkali jsme si potichu, později už i hlasitěji. Dokoupili jsme další slepice a těšili se, až začnou pořádně snášet. Trvalo to přesně dva měsíce ...
... a přišla liška. A liška, jak je o ní známo, bere vše. Zavraždila dvanáct slepic a kohouta naráz. Hotová genocida. Celou noc jsme nespali a ráno odhrnovali sníh a kopali do zamrzlé půdy hrob. Bulela jsem u toho jak malá. A pak že je život na vsi bez stresu. "Končíme, tohle už zažívat nechci!"
Já vím, slíbila jsem, že už nebudu psát o žádných potížích. Taky jsem poněkud odbočila od cyklocestování.

Takže to shrnu. Ne, nevzdali jsme to. Posháněli jsme levně klasické pletivo a posílili oplocení. Automatika časového zavírání dveří kurníku - hračka pro Luďka. A na závěr - chycení lišky a sladká pomsta. Detaily si nechám pro sebe.
Zkrátka, abyste chápali, že když někde jedeme, zajímá mě, jak mají lidi slepice různě zabezpečené. Často je mají podobně zadrátované jako my. Á, tady už asi vědí své, říkám si. Často ale i na samotách vídáme holky vyloženě na volno. Docela lehkomyslné, divím se.

Média
Celý den pršelo a mělo pršet ještě několik dní v kuse. Dobře, že už valíme domů, říkali jsme si. "Déšť zvedá hladiny řek, hrozí povodně," psali od rána na internetu. Myslela jsem na to, když jsme večer rozdělávali stany u rybníka za Mladou Boleslaví. Nebylo kde jinde. Louky byly podmáčené a v lese to čvachtalo - jediný vhodný plácek se jevila zatravněná hráz Velkoledeckého rybníka. Ale jen asi dva tři metry, pak už začínala voda. Pozorovala jsem s obavami hladinu, a analyzovala v mapě říčku, která rybník napájela. Snad nestoupne a nepřelije se, honilo se mi hlavou. Nic tomu však nenasvědčovalo a nakonec pak nad ránem pršet úplně přestalo. Usoudila jsem, že jsem těmi poplašnými zprávami v médiích už dost zblblá a konečně tvrdě usnula.
A ráno déšť počkal, až sbalíme stany, počkal dokonce, až si v Rožďalovicích dáme kávu, zalepíme defekt (vím, co jsem slíbila... byl ale už poslední) a vydáme se na další cestu. Teprve pak si opět vzpomněl, co je jeho úkolem, a začal zase poctivě skrápět naše hlavy, naše záda a hnědá voda zase spokojeně odstřikovala od našich blatníků.

Změna plánů - pokolikáté už
Mířili jsme do Pardubic. Představa byla taková, že zakempujeme těsně před městem, ráno si zajdeme s dětmi na snídaňové menu (kdo uhodne kampak asi?) a potom vybereme vlak domů. Ideálně nějaký nízkopodlažní osobáček.
Přiznám se bez mučení, že představa stavění mokrého stanu v dešti mě zrovna třikrát nelákala, ale když už to mělo být naposled...
A pak jsem ji uviděla...
Jmenovalo se to tam, tuším, Vápno. Obyčejná vesnička na malém vršíčku. Náves s autobusovou zastávkou a křižovatka. A před křižovatkou modrá šipka s nápisem Přelouč 10 km.
Zastavili jsme, abychom si chvilku pod střechou vydechli. V hlavě mi to šrotovalo. Pouhých 10 km na nádraží, a pak - hodinka a něco vlakem domů. Byly teprve 4 hodiny odpoledne a představa, že už večer bychom mohli být doma, v teple a suchu... Myslela jsem na to opravdu intenzivně. Doufala jsem totiž chytře, že telepaticky tuto myšlenku vnutím Luďkovi a navrhne to on. Já přeci nejsem takový srab, abych to vzdávala. Ale Luděk místo toho začal něco mlet o tom, že máme dost času a dalo by se na kole dojet až dom. To víš že jo, pomyslela jsem si. Celá žhavá!
"Víš, mám jiný nápad, co kdybychom..." lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Navíc jsem musela skoro šeptat, aby to neslyšely děti. Ty by okamžitě trvaly na ústupu, nepřesvědčil by je ani pardubický mekáč.
To, co jsem zaslechla, tomu jsem zprvu nevěřila.
"Ale jo, klidně," souhlasil Luděk. A tak nás čekalo posledních 10 kilometrů letošní expedice... pardon, 13... Nesmím zapomenout na poslední tři kilometry z nádraží k nám.

Zazvonil zvonec a...
Jezdíváme pravidelně na půlnoční do Lanškrouna na Zbigniewa Czendlika. Hrozně se mi, mimo jiné, líbí, jak každou mši zakončuje přáním hezkých Vánoc. Vánoce totiž, pro pravověrné křesťany, začínají až čtyřiadvacátého o půlnoci. Pro nás ostatní obyčejné lidi, bohužel, právě v tuto chvíli tak nějak končí. Končí štědrovečerní večeří a rozbalením dárků.
Podobně to mají naše děti. Návratem z kol, na která odjíždíme zpravidla v půlce června, jim končí povinná část léta s rodiči (čti: strašná nuda) a začínají opravdické prázdniny. Čeká je ranní nevstávání, kamarádi, koupaliště, hasičské soustředění a na poslední dva týdny pobyt u babiček.
My to vnímáme přesně naopak. Pro nás s návratem domů prázdniny skončily. Nás čeká vybalování, úklid, praní, dohánění restů - a když to dobře půjde, koncem léta vyrazíme na pěší vandr. Ale ten už není tak důležitý. Hlavní dovolená celého roku je za námi. Je to něco, na co budeme celý rok vzpomínat a budeme z toho žít a čerpat síly. Něco, podle čeho si jednotlivé roky pamatujeme (jo, 2015, to jsme byli...) pro nás právě skončilo.
Děkuji, kdo to dočetl až sem a byl u toho se mnou.

Vlastivědné Československo s rouškou a dětmi - nezbytná statistika
Šest týdnů, 2.764 ujetých kilometrů a 31.836 nastoupaných metrů.

Jenom pro porovnání: část po Čechách měřila 1510 km a nastoupali jsme u ní 20.307 metrů. Poměr ukázal vyšší náročnost než celý loňský Kavkaz. A pak že u nás nemáme žádné pořádné kopce :-) a že je naše země malá (viz. mapka dál, jaký malý kousek jsme projeli)

PS: Výlet jsme si naplánovali sami tak, jak jsme chtěli. Nepotřebovali jsme k tomu žádnou oficiální trasu, nesledovali jsme žádné Eurovelo ani nic podobného a už vůbec jsme netoužili kreslit nějaký obrazec (jako například ta paní, o které jsem tuhle četla na Blesku, že chodí běhat a tvoří tím na mapě to... no, prostě... pánská přirození :-) ). Vytipovali jsme si místa, která chceme vidět, hory, které chceme zdolat a pak si to nakreslili do mapy. Nic víc, nic míň.

Snaha byla, aby děti poznaly svou vlast, když v Rusku už byly :-D

Část po Slovensku vedla zhruba nějak takto: https://mapy.cz/s/rezodobaru
Část po Česku zhruba nějak takto: https://mapy.cz/s/dubesegulu

Epilog
Po návratu jsem doma nabalila naše tři vydané knihy a jako poděkování je odeslala do Kašperských Hor a Kraslic. Druhý den po odeslání zazvonil telefon, neznámé číslo. "Tady Oudes, Kašperské Hory. Chtěl bych poděkovat za knížky a zeptat se, jak jste dopadli, jestli vidlice vydržela." Nevydržela, nerada jsem přiznávala a celou situaci mu vylíčila. "Já jsem si to myslel," připustil pán. "Počkejte, ten váš svár vydržel, ta vidlice praskla na úplně jiném místě."
"Helejte, ale, víte co... " pokračoval. "Já tu vaši první knížku znám. Když se dceři narodil malej, koupili si taky takový vozík a já jim jako dárek dal tu knížku. V životě by mě ale nenapadlo, že jste to vy, že jste tak slavný."
Jejda, pane, to teda fakt nejsme. Ne každý, kdo dneska vydá knížku je slavnej, krotila jsem jeho představy o naší slávě :-)
Slíbili ale, že někdy na kola přijedou k nám do Orlických hor, ale bojím se, jak už to tak většinou bývá, že to nedopadne.
Od pána z Kovošrotu zase přišlo poděkování emailem. Poznání, že většina lidí je v jádru dobrých, a to i v naší republice, je nakonec takovým příjemným závěrem našeho vlastivědného putování.

Více fotek na našem webu ePastorek.cz.

Fotogalerie

08.02.2022 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.08

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (23 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |