Československo s dětmi - kapitola 1.

Československo s dětmi - rok 2020

1. část Slovensko s rouškou
Kapitola 1 - Cesta na východ

Něco málo na úvod...

Nebyla to tak úplně naše volba, ale jak každý ví, tak v březnu se zavřely hranice států a nikdo nevěděl, co bude. Sice jsme si tehdy říkali, že do léta daleko, ale postupem času bylo jasné, že původní představy o nějaké zahraniční lokalitě vezmou za své. Vždyť u nás je taky hezky, říkali jsme si s pocitem kyselých hroznů a v duchu doufali, že aspoň na Slovensko nás pustí. V červnu se hranice začaly opět otevírat, mapka EU se optimisticky zazelenala, ale při bližším zjišťování, kdy mezi zelenými byly takové státy jako Itálie nebo Španělsko, a naopak země typu Černá Hora zůstávaly pro nás jako rizikové, jsme se rozhodli celý ten slavný, leč pokrytecký a falešný semafor poslat do háje. Jde opravdu o riziko nakažení nebo o záchranu cestovního ruchu? Naposled se slzou v oku jsem mrkla na rozcestník MZV se seznamem zemí, zavřela glóbus a objednali jsme jízdenky směr Slovensko.
Před třemi lety jsme s dětmi na kolech přejeli skoro celý Karpatský oblouk, od Rumunska po Ukrajinu, a skončili na Východním Slovensku. Tehdy jsem si říkala, mít tak 2-3 týdny navíc, dalo by se dojet až na samý konec Karpat. Takže letos můžeme navázat... Ukážeme dětem Slovensko, však ani my jsme nebyli zdaleka všude...
V létě 2020 se k našim východním bratrům mohlo bez jakýchkoli omezení, jen bylo nutné přibalit roušky, protože Slováci - na rozdíl od nás - na léto toto opatření nezrušili. Upřímně, ne že by jim to k něčemu bylo.

Nevyrážíme ani v pátek, natož třináctého, ale když se daří, tak se daří

Cestu jsme si naplánovali na dva dny, aby byla pohoda. Když máte manžela, který rád jezdí vlakem, musíte se občas přizpůsobit.
Vypadalo to úplně jednoduše, až idylicky. Na kole do Ústí nad Orlicí (33 km), odtud vlakem do Návsí (u Jablunkova). Na kole přejet hranice (je to prý levnější), těsně za čárou přenocovat a další den dojet až do Žiliny. Tam nastoupit do odpoledního vlaku a svézt se s ním do Košic. V Košicích poslední přestup na lokálku...

První komplikace v podobě ohromné kaluže po nedávných deštích nastala na cyklostezce u Černovíru. Tedy, louže jako taková nevadila, projela se, mokré nohy vem čert, je přece léto... Jenže klimoška (jak já ji nesnáším) ve vlaku jela na plné koule (čti: chladila na 17°C) a ponožky (v sandálech!!! jak jinak) nestačily uschnout. Když jsem pak stanovali u kamenných koulí u Megoňky, mě nad ránem vzbudil tlak v močovém měchýři. A ještě než jsem došla zpátky do stanu, věděla jsem, že je něco špatně. Ráno už to bylo jasné jak facka, zánět jak vyšitej (dámy, které na to čas od času trpíváte též, víte co mám na mysli). Já na to netrpívám zase tak často, abych léky vozila s sebou, ale odteď už budu. Protože... no čtěte dál.

Večer Luděk pronesl památnou větu: "Co budeme zítra celé dopoledne dělat?" Vlak totiž ze Žiliny odjížděl až ve 14 hodin a my to do ní měli nějakých 40 kilometrů, navíc jenom z kopce. Jenže ráno bylo vše rázem jinak. Okamžitě jsem požádala o pomoc kamarádku lékařku, zda by mi neposlala SMS recept na antibiotika či tak něco podobného. Byla ještě šance, že by se Luděk vrátil do Jablunkova (cca 12 km) a léky vyzvedl, zatímco my bychom s dětmi pokračovali dál směr Žilina. Jenže byla středa a kamarádka ve středu ordinuje až odpoledne. Bylo jí to líto, ale z domova recept vystavit nemohla. A v Čechách vystavené e-recepty na Slovensku nefungují. Tedy zatím. Pojišťovny sice začaly o spolupráci jednat, vše však bylo utnuto - nejspíš protože covid. Stejně nikdo cestovat nebude, tak na co by se řešila funkčnost e-receptů mimo Českou republiku.
Spolkla jsem aspoň jeden brufen na potlačení nejhorších příznaků a vydali jsme se dál podle plánu s tím, že cestou budou města, a nějak to vyřešíme.

Čadca. Prvně jsem navštívila lékárnu a pokusila se, zda by mi nepomohli tam. Slovensko je už tak trochu Balkán a třeba nebudou úplně striktně trvat na receptu od nějakého MUDr. Tak omyl. Navštívila jsem lékárny asi tři a všude nabízeli jen takové ty volně dostupné přípravky, které bohužel nepomůžou. Účinnější léčbu jedině když přijdu s receptem.
Tak fajn. Poliklinika se nacházela kousek od centra, urologie hned v přízemí. Před ordinací lidí jak... Chvíli jsem čekala, nedělo se nic. A pak jsem zachytila rozhovor dvou mužů (ženy se zde nevyskytovaly): "Jak dlouho tady čekáte?" zeptal se jeden. "Byl jsem objednaný na osmou," posmutněle odpověděl ten druhý. Mrkla jsem na hodinky. Bylo deset. Aha. Tady nemá cenu čekat, chceme-li ještě dneska stihnout vlak. Naskočili jsme na kola a pokračovali dál.
Krásno nad Kysucou, ordinace obvodního lékaře. I tady je čekárna plná lidí. Když vyšla sestřička, drze jsem se vecpala se svojí prosbou. "Nezlobte se, ale putujeme na kolech. V noci mě přepadl zánět močového měchýře. Potřebuji recept na léky. Vyšetření si pochopitelně zaplatím," zdůraznila jsem.
"Nejsme zařízení na příjem cizinců. Musíte na pohotovost!" bylo mi stroze odpovězeno. (pohotovost = jedině Čadca a navíc až od 18:00 hod., pozn. autorky)

Valili jsme dál. Otázka, co budeme celé dopoledne dělat, najednou získala úplně jiný rozměr. A nejhorší na tom bylo to, že já ty léky vážně potřebovala. Brufen sice tlumil příznaky, ale zánět neléčil.

Kysucké Nové Mesto. Doslova za pět minut dvanáct jsem vběhla na tamní polikliniku, chodby zely prázdnotou, pacienti už odešli domů, doktoři na oběd. Podle cedulky na dveřích však jeden lékař s maďarským jménem měl mít polední pauzu až za hodinu. Ťukám, otevírá asi osmdesátiletý MUDr. Líčím svoje potíže, opět zdůrazňuji platbu a... když v ruce držím plastový kelímek a v uších mi znějí instrukce, kde se nachází ona místnůstka na odběr moči, nejradši bych mu i sestřičce dala pusu.

A pak už jenom sestřička odborně vsunula testovací papírek do odevzdané tekutiny (A co myslíte, měl ho tam!) a prohlásila: dvě bílkoviny a krev. Doktor přikývl, čímž potvrdil diagnózu, kterou jsem si já byla jistá už několik hodin. Vyhráno ale ještě nebylo. Problém nastal, když měl zahraničního pacienta zadat do systému, ale doufala jsem, že Hippokratova přísaha je pro lékaře svatá a snad mě, uznanou, neodešle zase pryč. Nakonec jsme záludnosti kolonek v software společnými silami překonali, a já byla lehčí o deset euro a bohatší o recept na antibiotika. Snad po tisící jsem poděkovala. "Antibiotika určitě doberte, a po týdnu si někde zajděte na test, jestli je zánět vyléčený, jinak by to chtělo ještě jedny," radil mi ten dobrý člověk na závěr. Tušila jsem, že k tomu nedojde. Vzhledem k tomu, jaké jsem měla problémy sehnat ošetření při akutním stavu, už vidím, jak mi někdo ochotně dělá jenom tohle neakutní vyšetření.

Lékárna byla, jak bývá zvykem, hned vedle polikliniky.
Do Žiliny zbývalo 10 kilometrů a hodina a něco času. Uf uf.

Stihli jsme to. Naložili jsme kola do vlaku a odfrčeli východním směrem dle původního plánu.

Čerhov je maličká víska v okrese Trebišov na jihovýchodě Slovenska a tato se měla stát výchozím místem naší expedice. Volba zrovna na ni padla jednoduše - na místo dorazíme až navečer, tak ať se nemusíme složitě vymotávat z nějakého města.

Kdo si myslel, že preprava bicyklov je na Slovensku samozřejmost (třeba my), toho ráda vyvedu z omylu.
V Košicích byla na přestup necelá hodina, rychlík ze Žiliny přijel na čas, jízdenky i pro kola jsme měli předem zakoupené přes internet. Už jsme se těšili na poslední lokálku, až budeme mít celou tu dvoudenní anabázi za sebou. Vlak stál na bočním nástupišti s dostatečným předstihem, jen nás zarazilo, že to není žádná lokálka, nýbrž takové ty staré klasické vagóny s úzkými dveřmi pěkně vysoko nad perónem. Marně jsme kolem vlaku pobíhali a hledali správné dveře s ikonkou bicyklů.
A to už nás zmerčila průvodčí: "S těmi bicyklami preprava nieje možná."
"Ják není možná, podle internetu vlak kola přepravuje, jízdenky máme, tak kde je problém?"
"Hej, ale přistavili nám jiné vagóny, prostě nepojedete. Můžete si jít stěžovat."
"Madam, my si nechceme stěžovat. My se potřebujeme přepravit." (Jo, to by se ti líbilo, takhle nás odbýt, ale s nám to tak jednoduché nebude.)
Madam se však postavila do cesty. Cítili jsme se v právu. Máme jízdenky, vlak oficiálně kola bere, sami se naložíme, tak nám, sakra, babo, nepřekážej.
"Podívejte, my za bordel na vašich drahách nemůžeme. My se musíme ještě dneska dostat i s těmi koly do Čerhova. Nechte to laskavě na nás, slibujeme, že nebudeme překážet!" pronesl asertivně Luděk, načež popadl svoje kolo a jal se ho naložit do posledních dveří, abychom si pro sebe zablokovali konec vlaku, nikoli nějaký průchozí vagón. Paní ještě cosi zabublala, ale nakonec nás nechala být a odebrala se kontrolovat nasazená rúška.

Když byla naše kola v počtu 4 ks naložená, cítili jsme se unavení, ale spokojení.

Leč po chvíli jsme zjistili, že vyhráno ještě není. Poslední dveře posledního vagónu byly sice vybrány strategicky s ohledem na průchodnost vlaku, nedošlo nám ale, že tyto dveře budou cílem dobíhajících pasažérů - a že jich bylo. A tak se Luděk stal regulovčíkem a vysvětloval a prosil - zkrátka posílal lidi o dveře dál, že těmito dveřmi se do vagónu opravdu nedostanou. Sem tam to někdo nepochopil, a rval do se vlaku i přes naše kola, ale to už nás fakt netrápilo.

A když jsme z vlaku vystoupili, konečně začala dovolená. Koleje dál pokračovaly na Ukrajinu, kopce kolem nás byly porostlé vinicemi a lidé mluvili víc maďarsky než slovensky.

Příště: kapitola 2 - Východní Slovensko