Československo s dětmi - rok 2020
1. část Slovensko s rouškou Kapitola 1 - Cesta na východ
Něco málo na úvod...
Nebyla to tak úplně naše volba, ale jak každý ví, tak v březnu se zavřely hranice států a nikdo nevěděl, co bude. Sice jsme si tehdy říkali, že do léta daleko, ale postupem času bylo…
Krásné :-)
Je to vlastně víc o problémech se zánětem než o cestování, ale jako již v dlouhém manželství žijící muž jsem to četl s napětím jak to dopadlo. Je to jedno z rizik i našich cest.
Já se příště polepším ;-) ale usoudila jsem, že vzhledem k tomu, že 90 % "keců" tady na webu (pardon, diskusních příspěvků) stejně o kole ani o žádném cestování nejsou, tak popis této mojí indispozice na úvod vadit nebude, zejména stagnoval-li tady blog skoro dva měsíce.
Jenom mne mrzí, že jsem příspěvek odeslala skoro ve shodném momentě jako Stanley58, čímž jsem ho odsunula na druhé místo.
A ano, to jsou přesně ty chvíle, kdy si člověk myslí, že nějaká nezajímavá cesta vlakem není součást dovolenkového příběhu. (No a antibiotika na tohle jsou od té doby již součástí mé cestovní lékárničky).
Zdravím Peggy. Žes mě odsunula na druhé místo, to mně vůbec nevadí, protože tvoje reportáže jsou naprosto skvostné. Fandím celé vaší rodině a obdivuji vás. Jen mám trochu obavy, aby nepřišel brzy čas, kdy vás děti pošlou do háje a řeknou, abyste jeli bez nich. Ale i pokud to udělají, někde to v nich zůstane a ponesou si vzpomínky a možná jednou, až budou dospělé. Ale přeji vám, ať vám to jezdí ještě dlouho ve čtyřech. A piš !!!
Děkuji. Já vím, tohle byl loňský rok a ještě i letos s námi oba jeli, a doufám, že pojedou i příští rok. Ještě jim není tolik, aby mohli zůstat doma sami šest týdnů. Ještě budeme doufat, že to půjde. Zatím to berou tak, že se prostě jede. Nadšení už valné není, ale vědí, že to s námi jiné nebude :-) Občas rejpají - synův oblíbený argument na témá "normální dovolená" je: "Jak můžeš vědět, že by tě to nebavilo, když jsi to nikdy nezkusila" :-) Ale zatím to oba přijali za své. Je mi jasné, že to nebude navěky, ale jeden náš kamarád jezdil na dovolené se syny i když jim bylo přes dvacet (jasně, nejezdili na šest neděl).
Tak to znám taky. Během dovolené na Vranovské přehradě dostala manželka zánět močáku, ochotně jsem sedl na kolo a jel do Znojma do lékárny. Před lékárnou jsem zjistil, že nemám peníze, takže zpátky pro peněženku a znovu Znojmo. Cestou mi zněla v uších vybraná slova po v, po d a po kr, kterými mě hekající žena zásobila. Celkem 160 km v časovkářském tempu to bylo, bez zaslouženého ocenění.
Píšeš hezky :-)
Moc hezke,zanet rozhodne nikdo nezavidi,proto mivam casto sebou nahradni ponozky a ve vlaku se prevlecu.je videt,ze jsme sice rozdeleni,ale tak nejak stale fungujeme stejne.i u nas se stava,ze mame jizdenku na vlak,mista pro kola ve vagonu a vagon nebyl pristaven,protoze zadna kola nebyla objednana.je hezke,ze deti stale chteji byt s vami na cyklovyletech
No jo, suché ponožky to chtělo, ale jak jsem to měla vědět - kolikrát jedu celý den (v dešti) s mokrýma nohama a nic. Tohle byla kombinace ještě víc faktorů, ta klimatizace (ta je svině), předodjezdový stres...
Jinak si nejsem jistá, jestli děti chtějí (pochybuju :-)) ale zatím ještě jedou, není jiná možnost, ještě jim není tolik, aby zůstaly samy doma (viz. má odpověď Stanleymu) a vědí, že s námi nehnou.
Znám rodiny, kde děti po vymanění se z podobných dovolených jezdí na povalování se k moři, protože aktivních dovolených mají z dětství plné zuby, znám rodiny, kde to dětem vydrželo a mají dovolené ve stejném duchu jako dřív. Docela bych chtěl vidět do budoucna jak to dopadne u vás.
Osobně bych vám přál ten druhý model.
Tvoje děti vyznávají/preferují který model?
Zrovna u nich probíhá ten návrat domů, takže příští cesta bude možná i s dětmi a jejich partnery.
Pravdou je, že víc dělají pěší turistiku (Slovensko, Island, Nový Zeland,...), to já nemohu.
Jeden náš kamarád jezdil ještě s dvacetiletými syny na 1-2 týdenní cyklodovolené. Dnes je klukům už cca o 10 let víc, už s ním nejezdí, ale jeden (32 let) s ním jezdí na takové naše soukromé promítací akce - prostě jede s tátou k lidem o půl generace starším a čumí spolu s nimi celý prodloužený víkend na jejich fotky z cyklodovolených.
Sám také chodí spíš na pěší...
Jsem zvědavá též, ale vidím jako podstatné to, jaké party se chytí děti teď během dospívání. Syn půjde příští rok na střední...
U sebe to beru tak, že jezdili jsme před dětma, budeme jezdit i až nám odrostou - věřím tomu. Vím, že mi to bude líto, s těmi dětmi mě to tak nějak baví víc, ale budu si muset zvyknout :-)
Ono to má zase svoje jiná kouzla, snáz se přizpůsobí program, naopak chybí hlídač na kola když se rodiče chtějí podívat někam co děti tolik nezajímá.
Naše děti si na střední ten model dovolených s rodiči udrželi i když byly považovány za divné.
My třeba na podzimní prázdniny jezdíme na kola bez dětí (už je zima) a letos se nám povedlo jednou už v 5:15 (pravda, po změně času) být na cestě a krátce po poledni jsme už měli ujeto 90 km.
A přesně - hlídat kola - to je dětská povinnost.
Tak tohle by mě také zajímalo.
Ta hranice kdy to ještě děti akceptují a kdy už je to pro ně "za trest" je velmi tenká a velmi křehká.
Každopádně to, co na cestách projeli a prožili, to už jim nikdo nevezme :o)))
Ha, koukám, že první díl Peggy zveřejnila v listopadu. To bych nevydržela tak dlouho čekat na kompletní cestopis. Takto jsem si to přečetla a vychutnala všechno najednou o víkendu.
Moc se mi to líbilo, zatím asi nejlepší, co sepsala.
Zraje... jako víno :o)))
V tom případě zrají nejenom ženy obecně, ale i spisovatelky konkrétně :-)
Ještě k tomu zánětu močáku. Myslím, že u expediční lékárničky platí pravidlo, že i kdyby byla vybavena jakkoliv, vždy se může přihodit něco, na co člověk připraven není. Sama vozím, díky profesionální deformaci, nadstandardně vybavenou lékárničku, a přesto jsem už 2x byla postavena před situaci, kterou nedokážu zvládnout a vyřešit.
2013 Norsko, výprava na kolech, zánět močáku. První noc jsem musela ze stanu asi 30x, takže moc dobře vím, jak Peggy bylo. Měla jsem s sebou troje antibiotika, a ani jedny nebyly na zánět močového měchýře.
2017 Finsko, pěší výprava. Zánět v kořenech 3 zubů. Měla jsem antibiotika přímo na tohle určená, ale přesto jsme se museli vrátit do ČR, bylo nutné zuby otevřít a zánět vyřešit takto. Sežrala jsem tehdy 62 tablet Ibalginu, bolest to byla nesnesitelná.
Jinak jak se teď situace změnila díky koronaviru, tak už mám v každé lékárničce 2 respirátory, kdybychom ty své někde ztratili, zapomněli, nebo už byly nepoužitelné. Doba se mění.
Já právě zase zastávám názor, že na cestách člověk nemarodí, takže lékárničku jen minimální, hlavně něco na úrazy a tak. Na cestách na kole je člověk v civilizaci, lékárny jsou skoro všude. Hlavně já se v lécích vůbec nevyznám, nevím, co kdy brát a ani nemám přístup k antibiotikům, abych si je vzala jen tak do foroty. Taky si nejsem jistá, nakolik lékům v lékárničce dělají dobře teploty nad 30°C, nehledě na to, že ty léky každou chvíli expirují :-) a když neexpirují, tak se samy vyloupnou z platíček, smíchají na dně lékárničky - a čert se v tom pak vyznej :-)
Ale chápu "šípa", že vybavenou lékárnu tahá coby potenciální pomoc bližnímu svému. Nicméně léky na močák jsem už do lékárničky zařadila (samozřejmě, že od té doby nebyly potřeba, což vůbec nevadí).
No, u nás je to jiné, když se pohybujeme mimo civilizaci. My si dokonce do Grónska pořídili satelitní komunikátor, holt už nejsme nejmladší, roky a choroby přibývají /a to teď zrovna nemám na mysli to, čím onemocněl Luboš, a o čem tady ví jen hrstka lidí/.
Na cestách se marodí úplně stejně, jako doma či v práci, jen to člověk má překryté jinými, převážně libými dojmy z uvolnění endorfinů. Já už takhle třeba na výpravě pitvala zarůstající nehet na palci nohy /sama sobě/, odstraňovala střep z oka /chlapíkovi, u nějž jsme ve Finsku spali dvě noci/, plus dříve zmíněné záněty zubů a močáku. Pomíjím maličkosti, které jsme zažili taky, a dovedly by znepříjemnit putování /zánět spojivek, zánět zvukovodu, podvrtnutý kotník.../. Ono je toho víc, to jsem jen tak rychle vyjmenovala.
Co jsem tím ale chtěla říct. V tomto se neshodneme, to vím už několik let. My prostě vozíme lékárničku naddimenzovanou a připravenou na vše, či skoro na vše. Vždy se ale vyskytne něco, s čím jsme nepočítali, ale s tím jsem smířená, to bych musela s sebou nosit vybavení okresní nemocnice.
Vybavuji si, že kamarádovi a jeho přítelkyni se vymstil nějaký trek v Gruzii, kdy ona dostala těžkou alergii na jakousi kvetoucí kytku, s čímž oni nepočítali, protože ta kytka u nás roste na jaro, kdežto tam kvetla v létě.
Já si právě myslím, že ne. Snad to nezakřiknu, ale za víc než dvacet let cestování jsme z nemocí na cestách zažili naštěstí jen - díkybohu - pár žaludečních nebo střevních komplikací - ty považuju teda za hodně časté. Už jsme to pořešili filtrem na vodu, ale nikdy to nejde ohlídat stoprocentně. Pro děti jsem třeba vozila Smectu, ale jen pár pytlíčků do začátku, když jsi na kole, jsou opravdu všude dostupné lékárny, kde se něco dá sehnat.
Mně přijde zajímavé to, že na cestách člověk často zmokne, prochladne, má promočený nohy od mokré trávy, v noci se klepe zimou - a NIC! Doma bych okamžitě začala smrkat :-)
Dvakrát se o nás na cestách pokoušelo "něco", co bylo díky klimatizaci (jednou počítám ten zánět močáku).
Zuby jsou teda hodně blbý, ale přiznám se, že bych si neuměla diagnostikovat zánět a nasadit antibiotika. Jednou mě bolel ve Francii a Luďka v Černé Hoře - v obou případech jsme už byli nalomení někam zajít - ale naštěstí to přešlo samo.
No ale novinka posledních několika let - a to je teda taky lahůdka - a to jsou VŠI!!! Objevit je na cestě - naposledy vloni v Bulharsku - to je výborný! A to jsem si myslela, ža když byl lockdown a děti nechodily skoro rok do školy, že tyhle potvory vymřou. Prdlajs!
Na zuby hřebíček, na střevní problémy slivovici. Zatím vdy pomohlo ...
Věř mi, že jsou situace se zuby, kdy ani slivovice nepomůže, mluvím z vlastní zkušenosti. Opravdu to nešlo vyřešit jinak, než v ČR otevřením zubu, viz foto mých zoubků.
Jinak to, jak píše Peggy, že na cestách člověk zmokne a většinou se nenachladí, což by doma odstonal, souvisí s tím, co jsem již zmínila, tedy s psychikou. Když si to člověk jednak užívá, protože ho cestování baví, jednak ví, že onemocnět NESMÍ, tak se to většinou nestane, a zvládne to. Moje teorie je, že k tomu taky výrazně přispívá to, že samotné zmoknutí s sebou nenese viry nebo bakterie, tedy když člověk onemocní, tak spíše tím, že je podchlazený a "načatý", takže může buď propuknout skryté onemocnění, které by se jinak nedostalo ke slovu, nebo v té vulnerabiní fázi nějakou infekci chytne od jiného člověka, což je právě snazší v civilizaci, kde je více kontaktů.
Zuby jsou peklo. My kvůli problémům se zuby v roce 2017 během dvou dnů shodili půlroku pečlivě plánovanou cestu k Severnímu moři a narychlo naplánovali cestu po Čechách tak, abychom se nikde příliš nevzdálili od vlaku.
Ve výsledku to dopadlo tak, že:
zuby na cestě naštěstí nezlobily
trasa se nám líbila
k Severnímu moři se stále nechystáme
naučili jsme se jezdit i po Čechách
:)
Jo, zuby jsou peklo, to mohu potvrdit. Ta bolest byla tehdy nesnesitelná, zobala jsem pilule proti bolesti co dvě hodiny, víc mi jejich efekt nevydržel.
Blbé tehdy bylo, že jsme byli přesně uprostřed 130 km treku, bez signálu, takže jsem si to do civilizace musela dojít.
Když už jsme se v civilizaci ocitli, začali jsme pátrat, kde je nejbližší zubař. Nacházel se tuším 700 km daleko, tak jsme si přehodili letenky na dřívější a ofrčeli domů, kde mě ošetřil můj zubař.