Maras v Pobaltí (a jak to bylo dál?)

V roce 2009 jsem se vydala na vandr do Pobaltí. Na začátku června jsem vyrazila za krásného slunečného počasí doufajíc, že takto budu mít celou dobu. Ó jak hluboce jsem se mýlila. Čím severněji jsem jela tím bylo hůř, zima, déšť, vichr. Prostě maras. Ale díky tomu jsem neměla o zážitky nouzi a měla možnost setkat se s pohostinností a vřelostí místních lidí.

V 5 ráno se budím zimou a zjišťuji, že cedí. Hm, tak ani ve vnitrozemí to není o nic lepší. Přestává v deset hodin, koukám na teploměr, 12°C. A je to i 12. den mého vandru. Co naplat, balím s obavami, že toho moc neujedu a vyjíždím z lesa. Po deseti kilometrech se zatáhla komplet celá obloha a začalo zase pršet. Teploměr klesá, nejdříve 10°C a když celá durch zastavuji v obrovské zastávce u silnice je už jen 8°C. A má psychika ta už je pod bodem mrazu. Zoufám si, klepu kosu neb jsem totálně promočená. Vrchní oblečení jsem svlékla, vyždímala a opět si je oblékla, tělo mi snad bude produkovat dostatek tepla k usušení. Dvě hodiny jsem v zastávce přešlapovala snažíc se trochu zahřát.
„Musím se převléknout do suchého, jinak mám zápal plic,“ mumlala jsem si pro sebe. Rozhodla jsem se v zastávce postavit stan. Sice budu na tvrdém betonu, ale v suchu.
Uvnitř stanu jsem ze sebe sundala svršky a navlékla se do suchého. Vylezla jsem ze stanu a jala se to mokré oblečení znovu pořádně vyždímat. V tu chvíli vyšly odnaproti z lesa dvě babky. Hned vzápětí přijel autobus,
jedna z nich nasedla a odfrčela a ta druhá, která ji byla jen vyprovodit, na mě neustále zírala.
„Ďévočka, štó ty tam děláješ?,“ křičí na mě přes silnici.
„Důmaju!", křičím pro změnu já ni.
„A štó ty důmaješ?", křičí zas babka.
„Důmaju kagdá projďot dožď!“
Babka sklapne deštník, podívá se k nebi a praví:
„Dožď neprojďot, choďi!“
To víš, že jo, tudle nudle, nikam nejdu, pomyslela jsem si. Jsem ráda, že na mě neprší. Babka zmizela v lese a já zalezla nazpátek do stanu. Uplynulo 10 minut a babka tu je zas! A přivedla si na mě pomoc! Hučí do mě jedna přes druhou, ať nasednu na autobus a jedu do nejbližší vesnice, že mě tam někdo na noc přichýlí. Já jim tvrdošíjně vzdorovala a oponovala, že žádným autobusem cestovat nemohu a nemůžu, neb jsem tu na kole (kolo jsem měla za zastávkou). Ty dvě to rozdýchat nemohly, prý proč jedu na kole až z Čech? Začaly se vyptávat a pomalu půl hodiny vyzvídaly podrobnosti. Zalhala jsem jim, že jsem na cestě od rána od 6 hodin, to proto, že na mě šla únava a chtěla jsem se zakuklit do spacáku, tak aby mi daly pokoj. Babky pokynuly hlavou a zmizely. Jé, to jsem si oddychla. Zavřela jsem stan, na ruce navlíkla ponožky místo rukavic a hodlala odpočívat.
„Ďévočka, vstavaj i choďí!,“ ozvalo se z venku.
To snad není pravda, pomyslela jsem si a naštvaně rozepnula stan. Přede mnou stály zase ty dvě a ještě jedna navíc. Jak tři sudičky.
„Zděs naš direktor skazál, štó dožď dva dňa neprojďot.“
Cože, dva dny má pršet v kuse? To je jako vtip? Ne, žádný vtip a ty tu umrzneš, povídá jedna ze „sudiček“. Bezva, to bude super nekrolog v novinách, až o mně budou psát: umrzla v autobusové zastávce v Lotyšsku.
A ty lotyšské báryšně chňaply, co se jim do ruky vešlo, než jsem se nadála, měla jsem spakovaný i stan. Někdo to balení stopovat, tak trhám rekord.
Namířily si to přes silnici a já kmitala s kolem za nimi. Ušly jsme asi tak 100 metrů a uprostřed lesa se objevila budova školy.
„Cože? Tady uprostřed národního parku Gauja je škola?,“ divila jsem se.
Dostává se mi přednášky od samotné ředitelky školy, která mi táhne karimatku, ručník a tašku s pitím, že škola je stará 60 let. Další babka, školnice odemyká dveře a dostávám nařízeno, abych kolo vytlačila do 3. patra. Nechápu, proč nemůžu nechat kolo v přízemí. Prý je tu „odpusťk“. Nevím, co to slovo znamená, ale poslušně plním rozkaz.

Ubytovaly mě v 9. třídě. Prý je celé patro moje. Jsem z toho celá paf. Babky se o mě starají jak o miminko. Jedna donesla elektrická kamínka, druhá matraci a deku s polštářem a třetí se zajímala, jestli nemám hlad. Slušně děkuji, že jídlo mám. Stejně mi ho přinesla, teplé těstoviny s vajíčkem, k tomu černý „nacionálnyj“ chléb namazaný sádlem. Po 12 dnech teplé jídlo. Bylo to chuťově výborné, zhltla jsem vše do posledního drobečku a tak mi ještě donesla přídavek v podobě tří kousků veky s máslem a litr bílé lotyšské kávy. Vypila jsem ji na ex. Lupalo mi až za ušima. Všude po třídě jsem rozvěsila mokré oblečení a o půl desáté večer ulehla. Páááni, já se mám tak dobře...

Ráno mám ve třídě příjemné teplo, za to za okny se honí všichni čerti. Někdo klepe na dveře, školnice, bábuška Anna mi nese snídani. Tuze dobrou. Obžerství pokračuje. Míchaná vajíčka s černým chlebem mazaný máslem. A samo celý litr výborné kávy. Mňam, takhle by se neměl ani král.
Přichází ředitelka a sděluje mi radostnou zprávu. Kolem oběda má být po studené frontě, má se oteplit a hlavně má přestat pršet. Pomalu tedy balím. Bábuška Anna mě přemlouvá, ať zůstanu ještě na oběd, já si její laskavosti tuze cením, ale už nechci dál být na obtíž. Jde mě vyprovodit před školu, přichází druhá bábuška Vanda a ředitelka školy Sandra a děláme fotečky na památku. Slibuji, že fotečky určitě po návratu domů pošlu a při rozloučení mi školnice strká do ruky balíček s jídlem. Prý až přijedu do Siguldy, ať zastavím a najím se. Zasalutuji na rozkaz a vyjíždím.

Po 15 km vjíždím do Siguldy. Těsně před městečkem šlapu do největšího kopce snad v celém Pobaltí. Jsou to přibližně tři serpentýny a mám je vyjité za čtvrt hodiny. Vyjité píši záměrně, neb jsem opravdu slezla z kola a ten ubohý kopeček vytlačila. Jinak je vážně všude rovina. Sigulda je krásné upravené město. Překvapujeme mě svojí květinovou výzdobou. V infocentru shlédnu emaily a zapíšu se do pamětní knihy. Za návštěvu tu stojí zámek a hrad. Je odtud nádherný výhled na zalesněné kopce národní parku Gauja a dálce čnící věžičku dalšího hradu Turaida.

Projela jsem kolem běloskvoucího kostela z 12. Století a nedalo mi zajít se podívat dovnitř. Kostel byl plný lidí, právě probíhali křtiny dítěte.
Ze Siguldy mířím na jih, po silnici asi tak 10. třídy. Milión záplat, každá jinak vysoká a mezi nimi výtluky, klidně i 20 cm hluboké. Skákala jsem jak na trampolíně. A zase protivítr, dohromady kombinace hadr. A do třetice začíná pokapávat. Zatím jen tak jemně, šlapu dál. Projela jsem městečko Mälpils, to už prší vydatně, zataženo široko daleko. Za městečkem lituji, že jsem tam nezastavila a neschovala se před deštěm. Jsem totálně durch, teď už se není kde schovat.
Až po dvou hodinách stavím na autobusové zastávce. Vybalím večeři a doufám, že než se najím, déšť konečně ustane. Místo toho ovšem cedí čím dál víc a ke všemu se prudce ochladilo. Koukám na tachometr, je 8C‘.
Jak tak stojím, začínám cítit kouř.
„Tady někdo něco pálí?"
Vystrčila jsem nos do deště. Díky stoupajícímu kouři z komína jsem objevila za zastávkou maskovaný dům. Prodrala jsem se živým plotem a šla na obhlídku. U baráku vlčák, naštěstí přivázaný k boudě. Cenil na mě tesáky, jen se zakousnout. Tak to beru radši z druhé strany a narážím na stodolu s otevřenými vraty. Ze zvědavosti nakouknu dovnitř. Stodola prázdná, akorát u stěny starý gauč se spacákem. Týjo, to je připravený přímo pro mě! Sebrala jsem odvahu a zaťukala na rozsvícené okno. Objevily se v něm dvě klučičí blonďaté hlavy, jedna jak druhá. Normálně to se mnou cuklo. Dvojčata se začala smát a já se rusky ptám, zda bych mohla využít jejich kůlnu k noclehu. Nerozumí mi ani slovo. No jo, nedošlo mi, že dnešní děti se už rusky neučí. Jedno z dvojčat vyběhlo z baráku a ztratilo se někde na rozlehlé zahradě. Za chvíli přichází a s ním paní, mokrá jak já.
Majitelka „panství“, naštěstí mluví rusky bez problému a nevidí v mém přenocování žádný problém. Zajásám a běžím si pro kolo.
Uvelebila jsem se na tom starém gauči v kůlně, vybalila suché věci, s tím, že se převléknu. Jenže postupně se na mě přišla podívat celá rodina a já pořád seděla v těch mokrých hadrech. Když už jsem myslela, že mám prohlídku za sebou a všichni už se u mě vystřídali, přišla tak 20letá slečna a prý ať si spakuji věci, že budu spát v jejím pokoji a ona se na noc nastěhuje k dvojčatům. Tedy tady v Lotyšsku jsou neuvěřitelně hodní lidé, říkám si. Na noc mi uvařily teplý čaj a pohostily nacionálním černým chlebem. Spala jsem na vodní posteli. Celou noc topily, aby mi do rána uschly věci! Mám se to, ale dobře! Až na to, že tímhle tempem dojedu domů až na Vánoce :-)

Nahlásila jsem odjezd v 7 ráno, snad mi někdo z hostitelů vydá kolo, které na noc zamkli do garáže. Prý se tu krade, no tak ještě, že tak. Čekala jsem připravená s batohy před garáží a paní na mě z okna volá, ať se jdu nejdříve nasnídat.
Za vše tisíceré díky, ještě rady na cestu a vyrážím směr město Bauscha. Dostalo se mi totiž varování, že silnice je v hodně špatném stavu. Horší úsek, než kterým jsem jela včera, mě snad už nepotká, myslím si v duchu. Ó jak hluboce jsem se zmýlila. To nebyla žádná silnice. Normálně písčitá cesta s obrovskými dírami a posázená šutrem. Horko těžko zvládám 20km úsek. Trvalo mi to skoro tři hodiny! Okamžitě měním plán jízdy, neb se dovídám, že tahle „silnice“ pokračuje dál a na první křižovatce odbočuji. Žádná Bauscha nebude.
Konečně jedu po asfaltu a vykouklo i sluníčko. To by ovšem nebyly rozmary přírody. Jak jsem odbočila, začal foukat ukrutný protivítr. Rychlost 10 km v hodině je maximum co z kola dostanu.

Překračuji hranice do Litvy a zjišťuji, že jsem se 9 dní pořádně nemyla. Jsem přibližně 32 km před Panedžidžisem a přemýšlím, v kolik hodin tam v tomhle protivětru dojedu a zdali stihnu otevřený bazén. Předpokládám totiž, že v takhle velkém městě bazén budou mít.
Krytý bazén tu byl. Už se těším na tu očistu, smrdím sama sobě.
„Zakríto!,“ říká žena u vchodu.
„Kríza!,“ pokračuje.
„Aha, tak krize, já jsem taky v krizi, chci se umýt!!!"
Místo očisty mě ta „strážkyně bazénu“ zve na kafe. Je z mé cesty nadšená a neustále mi opakuje, že kdyby byla mladá hned by cestovala po Evropě na kole taky.
„Ty moloděc!,“ pochlebuje mi.
Strávím s ní asi půl hodiny a zvedám kotvu. Vyjíždím z města a po 500 metrech přestávám psychicky zvládat protivítr... 

A JAK TO BYLO DÁL?

 Odbočuji na benzínu s plánem přemluvit někoho, aby mě i s kolem naložil do auta a přiblížil k domovině.(Ó jak hluboko jsem klesla!)
Moc práce (přemlouvání) mě to nestálo. Daří se mi to na druhý pokus. Týpek s modrou dodávkou jede až do Holandska a auto má poloprázdné. Dáme se do řeči, prý minulý týden byl v Čechách v Jihlavě a vezl tam nějaká prkna na stavbu. Jsem zvědavá, kde mě vysadí.
Stalo se po 220 kilometrech, u města Kalvárija. (Jak příhodný název). Boží, zítra jsem v Polsku, příjemné zjištění. Ujeto 84 km v sedle kola. Stanuji v borovicovém lese, 3 km od města a těším se na ráno.
15. den na cestě. Prší, prší, prší, prší. Celý den. Mám na sobě šest vrstev, dvoje tepláky, dvoje ponožky a třetí na rukách. Většinu dne prospím, a když se vzbudím, najím se a zase ulehnu. Snědla jsem zásoby jídla na tři dny. Prší i celou noc, 33 hodin v kuse.
Ráno je konečně po dešti, vyjíždím a v městě Lazdijai (místní mu neřeknou jinak než LSD) nakupuji zásoby jídla, které mi došlo. V infocentru na hranicích dělám přestávku a jdu pozdravit hodnou paní Vilmu. Však jsem jí to slíbila. Ráno tu byl mráz, prý -1C‘. Podivuje se, že mi není zima. Vyvedla jsem jí z omylu, zima mi je ukrutná. Celou dobu. Jestli pojedu na vandr příští rok, musím se pořádně vybavit teplým funkčním prádlem.
O půl 12 překračuji čáru do Polska. Hřeje mě pocit, že už jsem u „bratrů". Ujedu pár kilometrů a už zase cedí jak z konve. Stíhám zkušeně dojet tak akorát na benzínu. Dávám si teplé kafíčko a hodinu se opírám o mrazící pult s nanuky, který mě hřeje do stehen. Za hodinu je po dešti.
V Augustově je také „kríza", ale krytý bazén tu mají otevřený a tak po 10 dnech pořádně odmočím nanesenou špínu z cest.
Pomalu se schyluje k večeru a říkám si, že hledat nocleh bude asi zajímavé. Cestou mě provází další bouřka a déšť. Překvapivě to s noclehem bylo lehké. Poznala jsem louku se stavením, která se mi líbila už cestou do Pobaltí, právě na ní sklízeli seno. Teď už jsou kupičky sena pryč a po louce si to chodí čápisko. Stavím stan v zákrytu za stavením, šikovně pod stromem, aby mě nebylo ze silnice vidět. Tachometr končí na 2950 km, to znamená za den ujeto 120 km. Je 22:30, 11C‘ a zaléhám do spacáku. Nad hlavou mám čapí hnízdo. Čápata celou noc klapou zobáky a sem tam mi z nich něco upustí na stan.
Čtvrtek 18. června vyrážím o půl 8 na cestu. Všude mokro. V noci ovšem nepršelo, mokro je ze včerejšího dne. Míjím Grajevo a pak se rozhoduji jet na Nowogrot, čehož lituji, protože cesta je děs běs. Zbyly mi nějaké zlotůvky a tak jsem si chtěla koupit ve skanzenu nějaký suvenýr, jenže stánek tu nebyl. Jela jsem tou děsivou cestou zbytečně. Uháním tedy dál. V Nowé Wiesi se rozhoduji, zda pokračovat kudy jsem přijela, nebo zvolit jinou trasu. Volím druhou variantu. Šlapu jedna radost, samá rovinka. Vypadá to na rekord. O půl deváté večer opět prší a tak ukončuji jízdu. Rychle postavit stan a šup do něj. Tachometr končí na 3120 km, za den ujeto tedy 170 km a přibližně 10 km mi zase nenapočítal.
V šest ráno jsem na nohách. Jenže než se nasnídám a spakuji je z toho půl osmé. Stal se zázrak, slunce začalo pálit a je z toho třicítka ve stínu. Z toho bude na tuty bouřka. Taky že jo. Úspěšně jsem minula dva černé mraky, vítr je odtáhl na jinou stranu. Do dalšího jsem vjela ovšem po hlavě. Chcanec jak cyp, řekl by jeden. Stihla jsem se schovat v bus zastávce. Naštěstí deště v Polsku netrvají tak dlouho jako v Litvě nebo v Lotyšsku. Za chvíli bylo po dešti. Ve Želazowe Wole dělám velkou pauzu, navštěvuji rodný dům Frederika Chopina. Hezky se mi to kompletuje, v Paříži jsem byla u jeho hrobu. Škoda jen, že přilehlý park byl právě v rekonstrukci. Koupila jsem si pohledy a vyrazila dál směr město Sachazew. V Kauflandu jsem zakoupila další zásoby jídla. Snad s nimi vydržím až do Čech. Zlotůvky došly, vyměňovat další peníze se mi vůbec nechce. Sotva vyjedu z města, strhává se další mega lijavec.
Po dvou hodinách v autobusové zastávce se přesouvám o 50 metrů dál na benzinovou pumpu. Prokřehlá a mokrá si poroučím v restauraci u pumpy teplý čaj. Paní za barem mi radí, ať si zaplatím noc v motelu, pršet bude až do rána. Ne, kdepak to bohdá nebude, abych platila za noc! Sedím a čekám, doufajíc, že se počasí umoudří. Venku už se smrákalo a paní do mě furt hučela, že jsem blázen jít v tomhle počasí spát pod stan, venku 11C‘. Dala jsem si limit do 22hodiny. Pokud nepřestane pršet, zaplatím si z rezervní karty nocleh. Ucucávám už druhý čaj a sleduji u toho polskou tv s počasím. Jejda, zataženo v celém Polsku, ale jde to rychle, ráno by se mělo vyčasit. Tož s těžkým srdcem cáluji kartou první pomoci 60 zlotých, fuj. Ani nevím kolik je to na české. To se dovím, až mi přijde výpis z banky. Tachometr mi ukazuje 3230 km, ujeto 110 km. Na pokoji 21,5C‘, což je oproti 10C‘ venku báječné. A spím v měkkých peřinách.
Devatenáctý den. Vyjíždím o půl 8, stále zataženo.
„Hergot, kdy přestane pršet?", táži se sama sebe.
Vane západní vítr a samo, že jedu proti němu. Už aby se stočil, nebo se stočím já, prskám vzteky. Přejela jsem známá města Piatok a Leczycu a konečně vykouklo slunce a začalo trochu hřát. Postupně přestával vát i vítr a k večeru se udělalo z celého dne nejlíp. Panovalo úplné bezvětří a nebe bez mráčku. Ve čtvrt na devět poznávám les, který jsem si vyhlédla cestou na sever a jdu bivakovat.
Tachometr ukazuje 3412 km. Za den ujeto 182 km.
V noci snad mrzlo! Ráno ve čtyři jsem se vzbudila. Snažila jsem se zachumlat a znovu usnout. Nešlo to. Pomalu balím, vyjíždím v 7 hodin, je 7C‘ a všude okolo lesa se válí rosa. V té zimě se mi nechce ani nasnídat. Hodinu a půl šlapu jak o život, abych se na tom kole aspoň trochu zahřála. Před devátou hodinou mi dochází šťáva a tak chtě nechtě plním břicho. Nacpala jsem se samýma dobrotami, ale nohy nechtěj poslouchat. Chtělo by to nějaký energetický nápoj, nebo tu snídani zapít dobrým kafíčkem. Jenže je ráno, neděle k tomu, tak to se můžu s kávou rozloučit. Projíždím polským venkovem a poslední benzinu mám 50 km za zády. Neuvědomila jsem si, že v Polsku mají super vychytávku, jmenuje se SKLEP. A jeden
takový míjím. Sklep, rozuměj malí obchůdek, kde vám rádi uvaří polívku, kávu, čaj. Kolem jednoho akorát jedu, majitelka či prodavačka ho jde zrovinka otevřít. Poprosila jsem tady o jednu kávu a paní se mě začala vyptávat odkud kam atd. Přinesla mi tuze vonícího turka s mlékem, a že nic nechce, mám ho grátis. Za mnou stáli 4 frajeři, kteří přijeli z nějakého nočního tahu, hned se toho chytli a že chtějí kafe taky zadara. Zprvu si paní myslela, že ten čtyřlístek patří ke mně a tak se jich zeptala, jestli přijeli taky na „roveru". Ti na ni koukli, jako jestli je normální, že oni přijeli autem, a že jedou z nějaké oslavy. Paní je uzemnila, že kdyby přijeli na kole z Čech, to by byla jiná. Každému naúčtovala za kávu 1 zlotý, a aby je asi ještě víc vytočila, donesla mi k té kávě i zákusek. Frajeři si sedli k mému stolu a začali se družit. Jak je tak poslouchávám, něco se mi na jejich „polské" mluvě nezdá. Bodejť, vyklubali se z nich Ukrajinci.
K večeru mám tu čest jet po kočičích hlavách. Není o co stát, pravděpodobně mi díky jízdě po nich začalo šmajdat zadní kolo.
Říkám si, jaké jsem měla dnes konečně krásné počasí. Pomalu neuvěřitelné, že se mi něco takového poštěstilo. Jenže počasí je nevyzpytatelné. Za šera stavím stan a už zase zataženo a z nebe se snášejí kapky deště.
Vypadá to, že rovinu mám za sebou. Najít rovný plac k přenocování se mi nepodařilo a tak spím na cestě v obilí a neustále sjíždím z kopce dolů.
Tachometr končí na 3566 km, za den ujeto 153 km.
Celou noc přemýšlím, jestli si mám poslední štreku rozvrhnout na dva dny nebo to sfouknout za jeden. Otec včera volal, že se má značně zhoršit počasí. Tj. aby zase nepršelo celý den, protože víc se už zhoršit nedá. Vstávám v šest ráno a za půl hodiny jsem sbalená. Páni, ta rychlost!
Okolní kopce zahalené od šedo černé mlhy nevěstí nic dobrého. Projedu obcí Biely Kosciel a v Ziebici začíná krápat. Během chvilky je z toho liják. Na zastávce snídám a rozhoduji se v tom lijavci šlapat dál. Za hustého deště zvládám 18 km do Zabkowic. Před hlavním tahem na Klodsko stavím na benzině.
Na WC suším kalhoty tím způsobem, že je pověsím na fukar. Ten si myslí, že tam má někdo ruce, jede na plný plyn a za 10 minut mám nohavice suché! Následuje triko, mikina a za půl hodinky jsem usušená komplet.
Jsem rozhodnutá stůj co stůj dnes dojet domů. Jakýmkoliv způsobem. Zase se ochladilo, tachometr ukazuje jen 8C‘ a já odmítám do toho deště vyjet. Hodinu sháním odvoz aspoň do Klodska. Poštěstilo se, jeden kamión mě vezme, kolo mi hodí na korbu. Do Klodska to bylo sice jen 20 km, ale i tak jsem byla ráda za ten kousek. Na kole v ty „sibérii" bych to šlapala aspoň dvě hodiny. Jenže jsem se s tím kamioňákem nějak blbě domluvila. Místo na výpadovku mě odváží do centra. Sorry, prohlídku necháme na jindy.
Než na tu výpadovku dojedu (už v sedle kola), jsem opět komplet mokrá. Po pravé straně obrovský supermarket a tak hodinu korzuji uvnitř, obědvám a suším se.
Prší neustále, prší pořád, přesouvám se o dva km dál na benzínu a stopuji další kamión do 40 km vzdálené Kudowy. Tentokrát fikaně schovávám kolo za strom a stopuji bez něj. Staví hned druhé auto. Když na řidiče vybafnu, že mám i kolo, je z toho paf. Neví co s ním, kamión je narvaný po střechu. Pak dostal nápad. Odmontovali jsme všechny brašny, tašky a narvaly kolo za kabinu kamiónu. Protože nebylo nic po ruce čím ho pojistit, aby za jízdy nespadlo, řidič sundal svetr a přivázal ho svetrem!
Dovezl mě nakonec až do Náchoda. Trošku peripetie s vyložením kola (ještě že nás nechytili policajti, co stáli na celnici) a vyjíždím směr Nové Město nad Metují.
Za Náchodem dělám občerstvovačku na stromě s třešněmi a hezky je ještě zapiju. Přestalo hustě pršet a jen postřikuje. Pohledem posouvám tachometr, který mi ukrajuje poslední kilometry.
Hurá MilHOUSE! Je 18:30, konečná, zavaluje mě pocit blaha a uspokojení po tom všem. Mám to za sebou. Tak zase příště!:-)
Celkem ujeto (dle tachometru, který neustále stávkoval): 2238 km za 21 dní v sedle kola. A asi tak 280 km autem.
Útrata na české necelých 1200 Kč. Na vyúčtování noclehu v motelu musím měsíc počkat. Snad mě to nezruinuje :-)