Můj NEJvyšší vrchol

V roce 2009 jsem na kole projela Pobaltí a jelikož mě během mého vandru neustále doprovázel déšť a zima, rozhodla jsem se o rok později zamířit na jih. Tušit ovšem, že během 5 a půl týdne pojedu ve 40cítkách, no nevím jak bych se rozhodla dnes. To už je ale jiná a já se s vámi podělím o svůj nejvyšší zdolaný vrchol :-)

ŠVÝCARSKO

Přijíždím do Chiassa, je to z Coma přes kopec a já doufám, že zde bude oproti Itálii automobilový provoz poloviční. Tam nikdy více, bylo to neúnosné.
A měla jsem pravdu. Provoz tu je mírný a je poznat, že se nacházím v zcela jiné zemi.
Z bankomatu tahám franky a hledám infocentrum. Od několika lidí se dovídám, že žádné ve městě není. No toto! Potřebuji mapu s cyklostezkami. Kde ji seženu? Vidím hotel Garni a napadá mě zajít na recepci. Trefa do černého, paní byla ochota sama a mapou mě obdařila. I když ne zrovinka podrobnou. Jsou na ní vyznačené jen národní trasy.
Na rynku je trh a jeden milý trhovec mi na kus papíru píše, jakými městy mám jet. Super, lepší než infocentrum. Kochám se od samého začátku.
Večer vjíždím do města Bellinzona. Blíží se tma a já nemám tušení, kde složím hlavu. Rozhlížím se kolem do kola a hle tu ho vidím. Hrad, vysoko, opravdu vysoko v kopci. Mají tu být celkem 3 a všechny v UNESCU. Tož kde jsou, žádné další nevidím.
Tma čím dál větší, už nelze otálet a sápu se do toho brutálního kopce k hradu. Trvalo mi to přes hodinu. S vyplazeným jazykem jsem si o půl noci přímo na hradbách Castella di Sasso Corbaro postavila stan. Vedle má nějaká omladina privátní house party. Najeto 94 km.
I přes ten kravál jsem usnula sotva jsem se ponořila do spacáku. Ráno v 5 jsem už zase na nohou a pakuji, než mě tu nachytá kastelán. Z hradeb si fotím výhled na údolí Bellinzony. Vychází slunce a je to nádherná podívaná. A najednou je vidím. Zbývající dva hrady. Jsou v zákrytu za sebou. Postupně k nim sjíždím.
V 7 ráno opouštím Bellinzonu a jedu na průsmyk San Bernardino. Jsem plná očekávání. Začínám na 200 nad mořem. Stoupání je zprvu pozvolné, tak to jde. Slunce už zase pálí jak ďas. Přejíždí mne skupinka na lehko jedoucích cyklistů, tak se jich chytnu. Jejich tempu ovšem nestačím a po pár kilometrech to vzdávám. Ujela jsem asi 20 km a stoupání je již citelné. Kape ze mě pot ze všech stran, sotva lapám po dechu. Na cestě je městečko s Coop prodejnou, hodinu tu odpočívám a jím. Staví tu cyklista z Baselu. Nějaký profesor středních let. Jede ze San Bernardina a straší, že s touto bagáží to snad ani nevyjedu. Nevěřím, knížka od Lucie a Michala se jmenuje Evropou po rovině, tak to nemůže být tak hrozné. Bylo!!! V kombinaci s děsným vedrem přímo vražedné. Přijíždím do městečka San Bernardino a naivně se domnívám, že to je konec stoupání. V infocentru se dovídám, že největší stoupání mě ovšem teprve čeká! Není možná! Šlapu, tedy jdu. Dobrou polovinu ze San Bernardina. Jsem na konci svých sil. V hlavě se mi odvíjí film: Jáchyme, hoď ho do stroje. Scénu, kdy hlavní psychiatr střílí po dvou zřízencích, kteří před ním prchají, a řve na ně:
„Já vám dám Koudelku!", jistě znáte.
Já si přeobsadila osoby. Ten kdo střílí, jsem já, přede mnou prchají Lucie Kovaříková a Michal Jon a řvu:
„Já vám dám rovinku! Já vám dám rovinku!"
Je 17:00 a zhluboka si oddechuji. Jsem v průsmyku. Fotím se u cedule 2066 m nad mořem. Dávám kafe za brutálních 5 franků (to zabolelo) a chystám se ke sjezdu. Během půl hodiny se zatáhlo a začalo pršet. V dálce bouřka. Musím tomu ujet. Začíná sjezd a trpím ještě víc. Pravou rukou nejsem schopná brzdit. Vůbec jí necítím, mám ji jen tak volně položenou na řídítkách. Takže i při sjezdu dělám zastávky a odpočívám. Stmívá se (ne, to je tak zataženo) a přijíždím do města Splügen. Čas na obhlídku nemám, stíhá mne bouřka. U jezera Sufner See nacházím v lese big krmelec. Konečně nemusím stavět stan. Komáři tady neexistují a v nadmořské výšce 1462 m je 18 C‘! Společnost mi dělá chcíplý netopýr. Najeto 80 km.
V noci se přeci jen ochladilo, mě ale zachránila teplá moira. Pokračuji na Thusis, Chur. Dumám, kde se asi tak platí těch 5 franků za využívání švýcarských cyklostezek. Nikdo po mě nic nechce. Tož co bych to řešila. Problémy se mají řešit, až nastanou. Jedu takřka 37 km neustále z kopce. Opět vedro k padnutí a tak v Churu zalézám v 800m nad mořem na koupaliště. Peru sebe i oblečení. K večeru směřuji na Landquard, Sargans. Končím v lese u Rýna, 16 km od Vaduzu. Je tu primovní tábořiště. Najeto 88 km. Švýcarsko je úžasný. Sem se musím někdy vrátit.
Spalo se mi výborně, v tábořišti byl i ohýnek. Vyrážím v 7 ráno a za půl hodinky vjíždím do Vaduzu.