Jeden den Lucie Rút

Je to jen takové banální obyčejné plkání o jednom zmoklém dni (možná byl i nejzmoklejší, zmoklý na to byl dost), takže čekáte-li nějaké heroické výkony, vzrušující zážitky či omračující scenérie, jděte si raději přečíst něco jiného.

Ráno...

Budík zvoní v 6:45. Vylezu z pelechu a jdu tahat děti z toho jejich. Matěj vzorově, jako vždy, okamžitě vylézá a jde se oblékat, Kryštofa vyháním, jako vždy, výhružkami až o deset minut později. Co k snídani? Bábovka s marmeládou to jistí, ale na mě už nezbylo. Kouknu z okna a hele, lije jako z konve. Matěje odesílám do školy vybaveného deštníkem, Kryštof fasuje pláštěnku a je odeslán napřed do školky. Já se konečně mohu dooblíknout a po několika návratech pro pár zapomenutých věcí snáším kolo ze schodů (je jich 27 a kolo s brašnami má přes 20 kilo) a hurá za synem. Kryštofa dojíždím za zatáčkou a soused to komentuje slovy: "Nemělo by to být naopak? Dítě jede na kole a rodič běží?" Tak říkám, že u nás trénujeme děti a nikoli rodiče a popoháním syna. Naštěstí dnes ve školce za pozdní příchod neprudí, hurá! Pro dnešek je to za potomky vše, odpoledne si je bude užívat babička.

Cesta do práce...

Jak mě ráno vyplašil déšť a 15 ºC na teploměru, nějak jsem to přehnala s oblečením. Mám bílé merino tričko s dlouhým rukávem a navrch tílko, jelikož to merino tričko je dost průsvitné. Už neprší, ale vzduch je jak v prádelně, a tak za Roztokama zalézám do křoví a sundavám zpod tílka to tričko. Teď je mi konečně akorát. Taky už jsem stihla uschnout a kolo jede skoro samo. U křižovatky Kamýcké a Roztocké mě dojíždí autobus s lidmi, které jsem míjela v Roztokách na zastávce před šesti kilometry, ale dnes není zácpa, tak je rychlejší. A přichází druhá sprcha, ale taky má krátké trvání a než dojedu na Malostranskou, jsem zase suchá. Ještě se cestou v Bubenečské snažím u semaforu udělat osvětu a pantomimou vysvětlit řidiči, že mi stojí na mém místě vyhrazeném pro cyklisty, ale očividně jej nějaká praštěná cyklistka netankuje. Potkávám celkem dost cyklistů, ale jak jen můžou vydržet v dlouhých rukávech, to mi hlava nebere. Já se potím i v tom tílku. Podél Kunratického potoka a Krčským lesem je to po dešti nádhera, stromy krásně voní. Někdy se mi stane, že počítám každý kilometr k cíli, ale dnes to opravdu není. A už jsem v práci, 28 kiláků a notně mi kručí v břiše, nějak jsem se cestou zapomněla nasnídat.

Práce...

...to snad raději přeskočím. :-)

Na flamenko...

Ve třičtvrtě na čtyři vyrážím z práce na Korunní, kde mě čekají dvě hodiny flamenka. Mám to tam tak deset kilometrů a půl hoďky. Dolů do Záběhlic je zábavná panelka, tudum, tudum, chvíli si připadám jak mašinka. Na bohdalecké křižovatce je najeto tolik aut, že se v mém směru protáhnu jen já na kole, auta za mnou zůstavají až do další zelené totálně zasekaná. Ať žije kolo! Pak malý kopeček kolem Tyršáku a větší nahoru na Vinohrady. Sál na flamenko je u Šumavské. Un, dos, tres... Vamos, chicas! Třeba se jednoho krásného dne taky naučím španělsky. Na konci druhé hodiny už mi nohy vynechávají rytmus a občas se nějaký ten tacon vůbec neozve.

Večer...

V předsálí máme krásné střešní okno, a když se chystám k odjezdu, zvednu oči a hele, zase prší, ale tentokrát opravdu pořádně. Mám za 20 minut o 6 kilometrů dál rande, tak jsem chtěla zůstat v lepších kalhotech, ale když vidím ty proudy vody, jdu si vzít zase ty horší a lepší balím do brašen, ještě se mi v restauraci bude hodit něco suchého. Jelikož mám sama v takovém počasí za volantem problémy vidět dostatečně daleko, oblékám reflexní vestu, ostatně podle výloh je oranžová zrovna v módě. Ještě než dojedu k Muzeu, jsem totálně durch, ale déšť je krásně teplý, tak si to užívám. A aspoň to můžu vzít přes Můstek a Staromák, kterážto místa bych za sucha rozhodně objela. Holt turistická sezóna už je v plném proudu, ale teď je všude krásně prázdno, až na pár chodců s deštníky a nějaké ty osoby zalezlé pod stříškami podél ulic. A sposta z nich se tváří při pohledu na mě dost pobaveně.

V botech mám zatím ještě trochu sucha, ale ani to nevydrží. Na Klárově za úřadem vlády je megamegamegalouže. Dlouhá je aspoň 20 metrů, kolo až na konec setrvačností nedojede a hloubka je tak akorát, že mi do bot nateče horem. Vzpomínám si na poslední výlet na kole s dětmi, kdy nateklo do bot v louži jim, a říkám si, že to je asi dědičné. Cesta nahoru na Letnou má moc dlouhé keře, potřebovala by ostříhat. Než dojedu nahoru jsem samý šeřík, ale nastává poslední vzepětí slejváku, a tak jsem u Izraelského velvyslanectví už zase čistá. Hlídači jsou tam schovaní pod deštníky a pohled na zmoklou myš na kole je tak pobaví, že se dávají do hlasitého smíchu.

Na Puškinově náměstí čeká amant (nojo, mám 3 minuty zpoždění), co mi psal před 20 minutami vtipnou sms, že bude-li pršet, zavolá mi, aby zjistil, pod jakým přístřeškem se schovávám. Toho ale bohdá nebude, aby se pražská cyklistka před deštěm schovávala, tak se omlouvám za zpoždění a vzezření mokré krysy a naviguji k řecké restauraci. Obsluha je milá, kolo si tam můžu dát dovnitř. Tak lovím v brašnách a překvapivě je oblečení v nich stále suché a já se mohu zcivilizovat. Až na ty rybníčky v botách. Ale žádný rybníček mi nemůže zabránit užít si olivy s domácím chlebem (mňam), krevetky na česneku (mňammňam), řecké bílé víno (mňam) a teplý čokoládový dortík s řeckou zmrzlinou obsahující nějakou pryskyřici (taky mňam). Obsluha automaticky dolévá vodu ze džbánku i víno, hudba je decentní a já si gratuluji, že jsem měla při výběru podniku šťastnou ruku.

Domů...

A pak se blíží půlnoc a je na čase vyrazit směrem k domovu. Botky teple čvachtají, ale venku už neprší. Mám to jen krásných 11 kilometrů, to je coby kamenem dohodil a zbytek na kole dojel. Až do Roztok to jde dobře, ale tam na protipovodňovém valu se povaluje mlha. Jemné přízemní cáry mlhy, husté cáry rovnou do ksichtu, čím dál tím hustší... Kruciš, kde tady ten vodník Kebule vaří mlhu? Jak nevidím na cestu, vyjíždím z bahnité pěšinky na trávu, plachtím s nohama ve vzduchu, zase chytám rovnováhu a říkám si, že tu na blatech chybí už jen pes baskervillský. Ale honem se zarazím: "Huš, co kdyby tu někde číhal a četl mi myšlenky." Viditelnost je místy tak špatná, že musím jet krokem. Pak se mlha trochu rozplyne, začne se linout zlověstná červená záře, tedy co to kecám, povzbudivá červená záře semaforu u zdymadla. Kontroluji, že měsíc ještě není v úplňku, takže upír by mě taky žádný nemusel přepadnout, hodím kličku kolem žáby, nespadnu do potoka, vynesu kolo 27 schodů nahoru a jsem doma. Dnes už je čtvrt hodiny zítra. Domove, sladký domove, to se to bude pěkně spát...

PS: Pokud jste dočetli až sem, můžete si za to sami. Neříkejte, že jsem vás nevarovala. :-)