Bacha, zloděj!

Tak tenhle zážitek nepatří zrovna mezi ty nejhezčí, které jsem s kolem prožila, ale povím vám ho. :-)
S jízdou na kole vlastně nemá nic moc společného, ale s kolem jako takovým, určitě ano.
V kapse mi drnčel mobil zrovna ve chvíli, kdy jsem skládala věci z pultu od pokladny do tašek. Zvažovala jsem, zda se mám aspoň mrknout na displej, kdo mi volá, ale paní, co stála v řadě za mnou, mě zpražila takovým pohledem, že jsem to ihned zavrhla a zrychlila svoje počínání.
Mobil po chvíli utichl, aby se opět znovu rozdrnčel.
"Prosím," houkla jsem do telefonu.
"No, čau, tady Renata. Neuvěříš, co se mi stalo. Jela jsem se na kole projet. Pak jsem se stavila v restauraci na limču, kde jsem potkala jednu kámošku. Daly jsme se do řeči a já se tak zakecala, že jsem s ní pak odešla bez kola. Teď se ale pro něho vrátit nemůžu, hlídám ségře prcka. Je to ta restaurace kousek od vás. Prosím, prosím, že mi to kolo vyzvedneš, aby ho někdo do rána nešlohl? Se pak pro něho u Tebe zastavím. Je to to modrý. Kód zámku je 411. Dík," vychrlila na mě kamarádka svoji prosbu a aniž by čekala na můj souhlas, zavěsila.
"No, bezva," pomyslela jsem si, ale zamířila jsem, i s nákupem, směrem k dané restauraci. Co bych pro ni neudělala, že? :-)
Když jsem spatřila stojany s kolama, polil mě horký pot. Když ho sem přivazovala, možná tu bylo jediné modré, zato teď se situace změnila. Značku jejího kola jsem neznala a modrý tu snad byly všechny. Jako naschvál.
Pomalu jsem kola obcházela a zjistila jsem, že jen sedm z nich má zámek na kód. Aspoň něco. Tak to jdu zkoušet.
Začala jsem zleva.
"Bacha, krade!" ozval se křik z restaurace.
"No, jasně, zase někdo zdrhá bez placení, klasika," pomyslela jsem si a zvedla jsem hlavu, abych omrkla, co se vlastně děje.
Bylo mi divné, proč se všichni dívají mým směrem. Ještě jsem se ohlédla za sebe, tam nikdo, bylo jasné, že myslí mě.
"Ach jo, to se může stát snad jenom mně," blesklo mi hlavou.
Ve vteřině jsem kolem sebe měla tlupu rozlícených cyklistů.
"Minulej tejden tu kámošovi někdo šlohl kolo, tos byla ty, že jo," křičel jeden.
"To je jasný, že jo, už si vybírá další," přidal se druhý.
Vůbec mi nedávali šanci vstoupit do hovoru, nebýt obsluhy restaurace, která zavolala policii, tak by mě tam snad zlynčovali.
"Můžete nám to zopakovat ještě jednou?" pronesl jeden z policistů a tvářil se jako jedno z nejnechápavějších stvoření na světě.
Tak jsem začala zase od začátku a také jsem policistům řekla, že to musí být jedno z těch dvou posledních kol, které jsem nestačila vyzkoušet.
"Říkáte 411?" optal se jeden z nich.
"Ano," zavrčela jsem vztekle.
Bylo to samozřejmě to poslední - zákon schválnosti funguje.
Navíc jsem jim sdělila číslo mé kamarádky, které když zavolali a optali se na kolo, ihned jim pověděla totéž, co já. Omluvili se mi pouze strážci zákona a pár cyklistů. Ostatní jen cosi brblali, že kdoví, jak to je atd.
Měli holt už svého lupiče a neradi se ho vzdávali. :-)
Kamarádce jsem kolo tedy nakonec přece jenom vyzvedla, i když s menšími problémy.
Občas si na to vzpomenu, když odemykám svoje kolo. Taky mám zámek na kód. Říkám si, že až ho jednou zapomenu a budu vztekle lomcovat se zámkem, co když někdo duchapřítomný zase zavolá policii. :-)