Tak tenhle zážitek nepatří zrovna mezi ty nejhezčí, které jsem s kolem prožila, ale povím vám ho. :-)S jízdou na kole vlastně nemá nic moc společného, ale s kolem jako takovým, určitě ano.V kapse mi drnčel mobil zrovna ve chvíli, kdy jsem skládala věci z pultu od pokladny do tašek. Zvažovala jsem,…
Nás třeba výlet s kamošem k Neusiedl See teď o víkendu opravdu stál jedno kolo - kreténi maďarští.
Lézt do cizí věci a ještě se ohrazovat, že je považována za zloděje, může jen zcela omezený a nemyslící člověk. Normální člověk na cizí věci a zejména na zámky, nesahá, je to jasná známka zlodějského jednání a majitelé těchto kol, kterým jste se snažila odemknout kolo, se zachovali zcela normálně, protože logicky. Je to vlastně občanská a morální povinnost každého slušného a uvědomělého inteligentního člověka zabránit podzřelému individuu v překonání jakékoli zábrany (zámek, závora, plot), ať už silou, či přivoláním PČR. Jinak by se každý zloděj mohl vymlouvat, že se spletl, či zkoušel, která věc je ta správná (kamaráda, s kterým může být domluven). Kdyby Ti někdo strkal klíč do zámku Tvého bytu, to bys řvala, jak pominutá, n. kdyby někdo prohlížel Tvou tašku, zda je to ta zapomenutá od kamaráda, nechala bys ho hrabat se, aby zjistil, že to ona není?? Trochu mysli a nejen na sebe .. kdo se chová, jako zloděj, je právem označován za zloděje, takže omluvit ses měla Ty, že jsi se hrabala v soukromých věcech cizích lidí a ne ještě prezentovat svou hloupost a uraženost.
Stát se to mi, tak. 1) pisnu kamarádce o zn. kola!; 2) Zeptám se štamgastů, čí je které kolo a pod dohledem obsluhy, či majitelů ostatních kol, bych vyzkoušel zámek na kole, ke kterému se nikdo nehlásil .. Je jen třeba trochu víc myslet a nejen na sebe .. JS.
A co takhle autorce, místo nadávání, přiznat trochu autorské licence v předložené povídce.
Autorka psala, ze se ji to prihodilo ne ze to je vymyslena povidka. A kazdopadne ma JS pravdu, ze nez zacit sacovat cizi kola pred hospodou je lepsi zajit do hospody a pozadat majitele kol o asistenci.
No jo, když člověka zpravidla napadají ta nejlepši řešení až po :-))
No jo. Dalo se to řešit elegantněji:-)) První, co by mě napadlo, je zavolat kámarádce.
Kdysi se mi stala taková příhoda. Večer jsem někam šla a když jsem vycházela z domu, byl u dveří našeho auta nějaký člověk a zkoušel ty dveře odemknout. Nevšiml si mě takže jsem mezitím zalarmovala muže a milého pána jsme "zajistili" ve chvíli, když strkal nějaké udělátko do zámku. Přijela policie, odvezli jeho a my jsme jeli za nimi sepsat protokol. Jeho vzali dovnitř dřív, zatímco my jsme seděli na chodbě. Pak se otevřeli dveře, chlápek odkráčel se škodolibým úsměvem a nám přímo tam na té chodbě řekli, že se nedá nic dělat, neboť jsme chlápkovi zabránili dokonat skutek krádeže. Měli jsme prý počkat, až z auta něco ukradne, nebo tím autem odjede, pak by to šlo řešit. Nás se nikdo na nic neptal, nic se nesepisovalo, šli jsme po hodině čekání na chodbě domů:-))
A smutne je, ze kdybyste mu za to rozbili hubu, aby to priste nezkousel, tak budete mit prusvih vy.
Mě se před několika lety stalo, že jsem omylem vlezl do jiného zaparkovaného auta, šlo odemknout, nasednu, vrazím klíče do zapalování a naštěstí nešlo otočit, protože jinak bych s tím autem normálně odjel. Teprve potom jsem se začal rozhlížet a zjistil jsem, že sedím v cízím autě. Najednou mi bylo hodně ouzko a když jsem velejzal a zamykal, tak jsem byl fakt moc rád, že mě neviděl nějakej vzteklej a cholerickej majitel :-)
Auto k mým klíčům stálo o dva vozy dál a já si opravdu oddech až tak po dvou týdnech, když se nikdo z policajtů nepřišel zeptat co jsem to tam vyváděl.
Jo, taky jsem se jednou dobývala do úplně stejného auta, které stálo na parkovišti o dvě místa dál. Naštěstí ten klíč nefungoval ani na dveře.
Legračnější bylo, když jsem jednou po výměně auta, kdy to staré bylo prodáno v rámci naší vesnice, jsem se pár dní poté na parkovišti ze zvyku do něj dobývala (a to mé vlastní o kousek vedle mi vlastně ještě vůbec nebylo na první pohled povědomé :-)
Kamarádův otec, velký flamendr a v okolí známá postavička, se jednou nemohl dostat do bytu. Byl našrot, jak jinak.:-) V domnění, že ho nechce družka pustit domu, začal vykopávat dveře, což se mu údajně i povedlo. Ještě, když ho v klepetech vedli policajti do auta nemohl uvěřit, že si spletl patro.:-)
Já jsem zase omylem vlezl na kolejích do pokoje o patro níž (počítání schodů mi nikdy moc nešlo...).
Bohužel, byli doma. Chytili mě, a strašně mě tam ožrali:-/
Tak to je ta lepši variantna, teď jde jen o to jestli to opravdu byl jen omyl? :-))
No jo, je vidět, že dotyční cyklisté ještě neviděli doopravdického zloděje při akci, pravý profík jde sebejistě po věci, tam člověk žádné rozpaky neuvidí. A určitě si zloděj nebude dlouze hrát s číselnými kódy, když může zámek rychle přeštípnout (případně odvézt celý stojan i skolama náklaďákem, jak se prý stalo na severní Moravě).
A mé příhody, kdy jsem se stal zlodějem vlastních věcí:
Jak jsem si ukradl kolo
Zamkl jsem si kolo (jenom do výpletu, ať s tím nikdo rychle neujede) u metra Roztyly a šel koupit kupón, no a zámek vypověděl službu, už jsem ho neodemknul. Dost dlouho jsem si tam hrál s klíčem, pak kolo přenesl k lavičce a zkoušel dál, nikdo okolo se nad tím nepozastavoval. Nakonec jsem kolo odnesl do práce, kde mi ho náš technický pracovník štípačkama vysvobodil (nedělal jsem si iluzi, že by ten zámek byl něco profi, ale že to půjde i obyčejnými štípačkami tak rychle, to jsem teda nečekal).
Jak jsem si ukradl auto
Odemkl jsem klíčem zámek auta a udělal jsem to tak nějak napůl, protože dveře zůstaly zaseklé. Naštvaně jsem bouchl do dveří a hle, odemčeno. Sednu do auta a tu vidím, jak na mě nevěřícně kouká nějaká skupinka lidí na chodníků. V klidu se sehnu, štrachám něco u podlahy (hledám zámek na řadící páku), startuju a odjíždím. Skupinka stále zírá.
Jak jsem si ukradl batoh
Zavezl jsem kluky do klubovny, při cestě zpět zjišťuju, že jsem tam nechal batoh. Takže zpátky, normálně vlezu do areálu, v šatně jen nějaké děti, z té kupy batohů beru první, na který mi padl zrak (ten můj) a odcházím. Děti jenom koukají (vedoucí byli v místnosti hned vedle, stačilo zavolat).
A perlička na závěr, jak jsem viděl z okna zloděje za bílého dne: vykouknul jsem z okna a hle, chlápek nahlédl okýnkem do auta, pak tím okýnkem i proskočil, vyrval rádio a jde pryč. Řvu z okna, ukazuju na zloděje, všichni se jen koukají a nic (holt to nebylo jejich auto). Skákat z druhého patra se mi nechtělo, zavolal jsem policii, ale zloděje už jsme nenašli.
Když si kradu auto (dost pravidelně zabouchnutý klíče), tak se pokaždý snažím štrachat tím drátem kolem zámku co nejdýl a okázale, abych nebudil dojem profíka, ale spíš zoufalce. Jinak bych to při té soustavné praxi měl do tří vteřin vyřízený... :-)
Jednou jsme s partou pobývali týden u Zábroďáku. Byl jsem vyslán do blízkého města na nákup piva. Pivo jsem nakoupil a zajel k hospodě na jedno. Zámek jsem zacvaknul a najednou při pojídání guláše mě polelo horko. Zjistil jsem, že svazek klíčů jsem nechal na chalupě. Chodil jsem pak se zamknutým kolem přes rameno po městě a hledal zámečníka. Dobře to dopadlo, zámek mi ucviknul a já moh s pivem odjet.
Já z toho důvodu mám vždy klíč k zámku na kolo na šňůře a při sbalení zámku přicvaknu i tu šňůru.
Pak tedy často chodím s klíči od kola na krku jako malý kluk, ale alespoň je nehledám.
Copak klíče na krku, ty obvykle hledám jen tak dvakrát za den. Ale o pracovních rukavicích, pokud jsem na place, o těch jsem už přemýšlel, že bych je dal na špagát skrz rukávy. Co ale s tím v létě, když chodím jen v triku...
No a teď k tomu přibyly i brejle na čtení. Abych se na tom všem jednou neoběsil.
Taky jsem si jednou ukradl kolo. Lankovej zamek, uz mel nejakej ten rok odslouzeno. Jednoho krasneho dne jsem jako vzdycky otocil klicem... a hlava klice mi zustala v ruce, proste se bez nejakeho zvlastniho odporu klic v pulce ukroutil. Unava materialu, ktery se rozhodl odejit do duchodu v jedne chvili, zrejme. Druha pulka klice zustala v zamku a ven z ni nekoukalo nic, takze celkem bez sance nejak to resit. Jel jsem tedy domu salinou... druhy den jsem na zamek nastoupil s jedinym nastrojem, co jsem zrovna v prechodnem bydlisti nasel - obycejnyma kombinackama - a lanko zamku jsem prezvejkal.
Docela me tenkrat zarmoutily hlavne dve veci. 1) ze i s tema mizernyma kombinackama se mi lanko podarilo prezvykat docela rychle, mohlo to byt tak 10-15 minut. Samozrejme ne naraz, ale praminek po praminku... proto taky pisu "prezvykat", ne ucvaknout. Ale slo to.
2) ze za celou tu dobu, a z tohohle druheho pohledu neni 10-15 minut zas tak malo, si me nikdo poradne nevsimal. Bylo to pred vstupem do jiste fakulty VS, lidi kolem me za tu dobu proslo hodne, desitky az stovky. Nikdo by ani nemusel delat hrdinu, stacilo by treba zajit za vratnym (shodou okolnosti jsem to pizlal temer presne pod oknem vratnice, hned vedle vchodu), ktery krome jineho mel k dispozici i telefon, atd... no ale nic, naprosto bez reakce. Vklidu jsem si to dopizlal, ke konci jsem se s tim snad uz i ze zvedavosti zacal loudat, jestli se me nekdo aspon nezepta, co to jako delam.. nic, nakonec jsem proste odjel.
Takze jakakoliv reakce okoli, byt by byla i mirne prehnana, mi prijde lepsi, nez tohle...
snad nekdy kolem r. 1987 jsem si poradne zaml meho milovaneho favorita k hromosvodu. V centru mesta, pesi zone. Pro znalce - Bratislava, Michalska ulica. Kdyz jsem vysel z obchodu, zjistil jsem ze klicek je v lepsim pripade doma.
Zasel jsem do zelezarstvi, koupil stipaci kleste, vratil se ke kolu a dratek po dratku lanko odcvakal. Cele to trvalo tak 5-10 minut. Z lidi okolo nikdo nic. Pote co vyprchal strach ze strasneho cinu na verejnosti jsem si uvedomil ze nejvic jsem se bal abych po ceste do zelezarstvi a zpet sve kolo nasel a nekdo mi ho neukradl. (prede mnou:-)