Cyklovýlet se psem

Patří pes na kolo, nebo vedle kola? Anebo má raději zůstat doma? Někdy to může být legrace a někdy to může přinést horké chvilky. Třeba jako v následujícím příběhu.

"Hele, co kdybychom se projeli na kole?" navrhoval Honza.
"V tom horku? Brácho, Ty nemáš rozum," oponoval Ríša.
"Já vím, ale kdybychom zajeli do lesa a proháněli se po lesních cestách, tak tam ve stínu stromů bude snad trošku příjemněji," prosebným hlasem navrhoval Honza.
"Dobrá, ale co uděláme se Špagetkou?" ptal se Ríša.
Abyste rozumněli, Špagetka je sousedovic jezevčík, kterého Ríša občas hlídá, když si Vomáčkovi potřebují něco vyřídit. Pes totiž odmítá být sám. To potom vyvádí, jak kdyby ho na nože brali a vše okolo sebe devastuje, aby si to asi příště rozmysleli a už ho samotného nenechávali.
Po zničené sedačce za třicet tisíc si to Vomáčkovi fakt rozmysleli a našli mu chůvu - Ríšu.
Ale co, Ríša má psy rád a navíc, za "tučný peníz" - deset korun za hodinu (no, neberte to), se to vyloženě vyplatí. :-)
"No, co by, pojede s náma," odvětil Honza a už se začal chystat na výlet.
"Jako, jak s náma?"
"Normálně, dám si ho do košíku, nechápavče," zaťukal Ríšovi na čelo Honza.
"Tak to chci vidět."
A viděl. Špagetka se sice odmítal usadit v košíku, ale nakonec, když se kolo dalo do pohybu, správně usoudil, že vyskočit ven není zrovna dobrý nápad, že by ho určitě návštěva veterináře neminula a to ještě v lepším případě, proto způsobně seděl a ani se nehnul.
"Vidíš, jak je hodnej," pochvaloval ho Honza.
"Já nevím, zdá se mi, že má takovej vyděšenej pohled," strachoval se o psa Ríša.
"Blbost, pohled má furt stejnej, je rád, že se taky někam podívá. Vomáčkovi ho nikam nevyvezou."
Pes však zřejmě jeho názor nesdílel. Když se blížili k lesu, začal příšerně výt a štěkat. V košíku si začal stoupat na zadní a předníma tlapkama škrábal Honzu do zad.
"Jauvajs!" naříkal Honza.
"Dávej, bacha, ať se mu něco nestane," poučoval bratra Ríša.
"Jemu? To já mám poškrábaná záda," zlobil se Honza.
Jenže pes dál vyváděl jako šílený.
Když chlapci projížděli kolem dvojice houbařů. Paní na chlapce zakřičela:
"Hoši, co tomu psovi děláte? Je vůbec váš? Že vyste ho někde ukradli?"
"Né, neukradli," bránili se hoši.
"A nebo ho jdou zavést do lesa a chtějí ho někde nechat," přisadil si její manžel.
"No, tak to už vůbec ne, jedeme na výlet a psa jsme vzali sebou, co je na tom divného," řekl Honza.
Chvíli se mezi sebou ještě dohadovali a nakonec hoši pokračovali dál v cestě. Paní sice ještě brebentila něco o tom, že by se možná měla zavolat policie, protože týrání zvířat je trestné, ale pán ji naštěstí uklidnil a vysvětlil, že to asi tak hrozné nebude, že hoši psovi nic zlého určitě neudělají.
"Taková ostuda, prej, jestli ho necháme v lese, copak vypadám, jak nějakej sadista, kterej trápí nebohá zvířátka? Kdybys tak neřval, nemuseli jsme být s bráchou křivě obvinění," vyčítal psovi Honza.
Tomu to bylo zjevně jedno. Rozhlížel se kolem sebe, ale po chvíli začal opět vyvádět.
"To se nedá, plaší lesní zvěř, udělej s ním něco."
"Co jako? Udělej s ním něco Ty," odvětil Honza.
Chlapci se blížili k mírnému stoupání. Honza si stoupl na šlapátka a v tom se to stalo.
"Auuu!" ozval se celým lesem Honzův bolestný výkřik.
Ríša už jen zaregistroval bratrův pád na zem a Špagetkův zběsilý útěk někam do útrob tmavého lesa.
"Co se stalo?"
"Ta bestie mě zákeřně kousla do zadku," hartusil Honza a masíroval si zadek.
"Ukaž!"
"Nic tam nemáš, poseroutko, jen Ti natrhl kraťasy," ohodnotil jeho zranění Ríša.
"Jsem se leknul, no."
"Zřejmě se mu nelíbil styl mé jízdy," dodal ještě se smíchem.
"Kde teď ale Špagetku najdeme? Vomáčka nás normálně zabije. Však víš, jakej je to nervák," vystrašeně šeptal Ríša.
Několik hodin chlapci strávili tím, že projížděli celým lesem, prolézali kdejaké houští, s koly na ramenou se plahočili do různých strmisek a míjeli bez zájmu spoustu krásných hub.
Zajímalo je jediné, kde je Špagetka.
Když už bylo jasné, že ho asi nenajdou, odhodlali se zkroušeně vrátit domů.
Zcela vysíleni dorazili ke svému domovu, kde na ně již čekali Vomáčkovi.
"Do-dobrý den," vykoktali hoši poplašeně pozdrav.
"No, dobrej, kde máte psa? Vyste ho nechali samotného doma, to jsme vám ho nemuseli dávat na hlídání," ozval se statný Vomáčkův hlas.
"Ne, to ne."
Pak jim hoši vyprávěli celý svůj příběh a Vomáčkovi ho se zájmem vyslechli. Potom se na sebe podívali a vyprskli smíchem.
Hoši se na sebe nechápavě podívali.
"Tak, abyste rozuměli, kloučkové," začal se smíchem pan Vomáčka. "Špagetka náhodou miluje jízdu v košíku. Občas ho tak beru na ryby. Ale to, proč tak vyváděl, vám vysvětlíme. Pravděpodobně jsme byli nedaleko od vás, protože nás Špagetka zřejmě vycítil a chtěl za námi. Proto tak vyšiloval. Když jsi nezastavil, Honzo, zastavil si tě po svém. Byli jsme totiž s manželkou na houbách, zrovna jsem lezl po čtyřech v hustém porostu za takovým krásným hříbkem, když jsem uslyšel štěkot psa, blížícího se k nám. Manželka se ještě strachovala, aby to nebyl nějaký vzteklý pes. Prý po hlase to vypadá na něco velkého. A on to byl náš Špagetka," smál se Vomáčka a na chlapce se vůbec nezlobil.
"Ale příště nám raději dejte vědět předem, kam se Špagetkou půjdete," ozvala se paní Vomáčková.
"Jistě. No, ano, uznávám, ten dnešní výlet nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale na svoji obranu říkám, že nebyl můj," zubil se Ríša a z legrace ukazoval na Honzu.
"Zrádče," smál se Honza a dloubl Ríšu do zad.
Oba chlapci si oddechli, že to se Špagetkou dobře dopadlo, ale na cyklovýlety už se vydávali raději bez něho.