Dveře do dětství

Vždycky jsem psal. Básničky, krátký kousky textů, někdy skoro povídky atd. Až na vyjímky je nikdy nikdo nečetl a neslyšel. DOkonce jsem to z větší části po čase vyhazoval. Jen pár básniček jsem občas hrával na chlastacích akcích na kytaru, když čas pokročil a mysl se potáhla blánou, kterou vytvořil alkohol, a která zastřela normální vnímání. Nikdy jsem to ani nechtěl dávat nikomu číst a psal to jen pro sebe. Prostě to byl jen můj způsob, jak se vyrovnat s bolestí a utrpením všedního dne. Vždycky, když začnu psát, tak je to osobní a prozrazuje to moc o pisateli a jí nikdy nechtěl se tolik svěřovat a nechat ostatní pohlédnout tak hluboko ke mě dovnitř.

Tys mě ale Básníku nadchnul. Tvoje odvaha mě povzbudila, ale hlavně mě tvoje vyprávění a odhalení zákoutí tvé duše oslovilo a pohnulo něčím v té mé. Bylo pro mě vlastně osvobozující to číst. Poznávat se v některých věcech a cítit, že nejsem sám, že nejsem jediný na světě. Chci ti poděkovat a chci ti to vrátit. Možná tohle není ten nejlepší způsob, ale kdo ví. Třeba ano. To se uvidí.

Překonal jsem lenost, jež vracela mne, s břichem nacpaným a hlavou prázdnou, zpět pod peřinu. Mou dětskou ochránkyni před přízraky, co naplnily můj pokoj vždy po setmění. Teď mám přízraky v sobě. Před nima už nepomáhá zavřít oči, pevně stisknout víčka a schovat se pod peřinu v rohu postýlky.
Vím to!
Zkoušel jsem to...

Procházím se lesem kousek za hranicí naší vsi. Ještě sem v ospalém nedělním odpoledni slabě doléhají zvuky civlizace. Štípání dřeva, hluk občas jedoucího auta a sem tam i nesrozumitelní shluky slov.
Má dětská fantasie tu kdysi viděla divočinu z románů Karla May či lovců mamutů. Pobíhal a plížil jsem se tu s klackem, na který jsem drátem přivázal šutr, předstírající, že je to pazourek, jehož podoba pro mne byla tajemstvím. Na hlavě půlku babiččina chcíplého kohouta a tam mezi stromy jsme zažíval neskutečná dobrodružství a hlavně byl šťastný. Naposledy. Potom už nikdy.

Spousta prohlubeninek, co se vždy na podzim zalily vodou a vytvořily soustavu navzájem často propojených kaluží, dala tomuto kousku lesa v mé dětské fantasii jméno „Země tisíců jezer". Nikdy jsem ten název nikomu neprozradil, stydíc se mezi vrstevníky za projev laciné romantiky. Po chvilce hledání, jsem ho našel. Buk nebo habr nebo...?
Už asi nikdo, ani já, by ve změti čar vyřezaných „rybičkou" v kůži onoho stromu nerozeznal jméno. Jméno své platonické lásky, kterou se moje asi destileté neznámým pocitem zmítané srdce pokusilo ventilovat tímhle nešťastným způsobem.
Lituji toho a snažím se mu omluvit za zranění.

Po zamrzlých plochách jezer se procházím sem a tam. Tady jsem o mnoho let později ležel několik hodin s láhví vodky a přes potoky slz, které mi tekly z očí, střídavě řval, ale většinou jen tiše prosil Boha, aby mne konečně zabil. O kousek dál jsem došl k dalšímu stromu, jež jsme kdysi poznamenal. Tentokrát je v kůře bělostné břízy už z dálky vidět a rozeznat dobře čitelná čtyři písmena.
SMRT.
Vždycky, když mou duši začlay otravovat a dusit přízraky, chodil jsem sem a na tenhle strom jednou vypsal své největší přání. Tisíckrát jsem tady i jinde prosil Boha, aby mi dovolil zemřít.
Teď jsem rád, že mne neposlechl.

Jen občas, tak jako dnes, zas slyším ozývat se dávné přízraky. Přízraky smutku, beznaděje, bolesti duše a jdu sem hledat svou dětskou postýlku, kde stačí jen jen pevně zavřít oči, schovat se pod peřinu a všechno špatné je pryč.
Hledám svou postýlku, svou čistou duši, hledám dveře do dětství.
Hedám, ale nenacházím.
Už tolik let.
Někde ale přece musí být!
Já to vím!
A až je najdu, sáhnu do kapsy a určitě ucítím v dlani klíč.
Klíč co odemyká dveře do dětství.
Otevřu je... a vykročím.