Vždycky jsem psal. Básničky, krátký kousky textů, někdy skoro povídky atd. Až na vyjímky je nikdy nikdo nečetl a neslyšel. DOkonce jsem to z větší části po čase vyhazoval. Jen pár básniček jsem občas hrával na chlastacích akcích na kytaru, když čas pokročil a mysl se potáhla blánou, kterou vytvořil…
A můžu si to přečíst za střízliva, nebo jen s potaženou myslí? :-))
Přečetl jsem to za střízliva, se zatemělou myslí by to rozhodně nešlo, já nejsem ten správný kritik, ale to Tvoje vyznání či zpověď, nebo jak bych to nazval, se mi vážně líbila, hezké a zajimavě popisné.
Tak trochu ti závidím, že ještě doufáš, že klíče od dveří do dětství znovu najdeš. Jak jsem dávno zjistila, mé dveře do dětství jdou otevřít jen z té druhé strany.
8-(
Vzniká nám tu literární sekce?
Rozhodně nejsem proti. Tyhle texty mají pro mě to kouzlo, že vyvolávají mé vzpomínky. Čtu Básnikovo přistěhování do cizího města a vidím sebe, přistěhovaného do výběžku. Čtu Jurímírův text a vidím sebe, osaměle si hrajícího u Skelnohuťského potoka poblíž Lužné.
Pánové, děkuji.
Nazýváš to klíče od dveří do dětství. Jsou to vlastně dveře k sobě samému. Nějak tušíme že jsme tenkrát v dětství byli ještě autentičtí a sví.
Jedna věc je najít samotné ty dveře a druhá věc jsou klíče. Někdo to oboje nehledá vůbec, proč taky. Někdo asi už tuší a hledá, ale možná jsou ty klíče zahrabaný pod hromadou pěknýho smradlavýho svinstva, který se musí napřed odházet holýma rukama. Proto je třeba v pohádkách napřed mrtvá voda a pak teprve živá, a někdy místo vyhlížené cesty dál (pokračovat) je třeba stát a čistit svinčík. Což neláká a vypadá hůře než předtím, takže někdo raději couvne a nedělá nic.
Dobrý, bojovníku!
to je jeden z úhlů pohledu.
Můžou to být opravdu dveře do dětství.
Můžou to být dveře k sobě samému, ke své duši,ke své podstatě.
Můžou to být dveře ke smrti, která nás vrátí k Bohu, ke světlu, k sobě samému.
Můžou to být dveře do jiných světů a parelních vesmírů.
Může to být cokoli jiného. Nechci prozrazovat, co jsem přesně myslel. Možná jedno z toho, možná všechno zároveň a možná nic z toho.
Je to velmi pěkné čtení i když trochu smutné. Možná procházíš blbým obdobím, možná to máš v sobě pořád. Nevím. Já se snažím život prožívat jak běží, nebo lépe, jak si ho tvořím a snažím se minulými epizodami moc nezabývat. Někdy je to těžší, ale žiju ho rád a mám před sebou spoustu plánů a vyhlídek, na které se těším. Nerad bych ho ještě zabalil, protože mě čeká ještě spousta pěkného. Tedy, snažím se v to věřit. Ale Tebe a Básníka čtu rád!
Já to nepsal dneska Zdendo. Včera jsem se byl ale na chvíli projít na těch místech a pozdravit dědu a Máru na hřbitově a vzal jsem si s sebou foťák. Nějak se mi to všechno vybavilo, otevřel jsem starej zápisník a přepsal to do počítače...
Pěkné čtení... Občas, když se mi něco v životě sere, vzpomenu si na tebe, protože něco málo o tvé minulosti vím a to, jak si to zvládl obdivuji. Pomáhá to....