Výlety na rotopedu 1 (má soukromá panelstory)

Začal jsem psát takové povídání ze života. Od prostředka, bez návaznosti. Je to pro mne způsob, jak se dodatečně trochu srovnat s věcma, se kterýma jsem si nedokázal vždy hbitě poradit když běžely přímo on-line. To má někdy každej a každýmu pomáhá něco jinýho. Někdo to vyjezdí na kole, někdo se z toho vynadává když zajde na dvě. Holky se vykecaj s kámoškou. Mně pomáhá se z toho vypsat. Já vím že to na cykloweb tak úplně nepatří, ale když se podíváte co všechno tady někdy v diskusi semelem... Třeba to bude pro někoho zajímavý. Když nee, tak mne sepsujte, já se urazím, stáhnu to a bude zase klid :o)).
Fakt mi leží na srdci, abych s tím neotravoval. Kdyby redakce umožnila skrytí jednotlivého blogu křížkem podobně jako lze skrýt nezajímavé diskusní téma... Nebo aby bylo možno zobrazit více témat blogů najednou mimo třeba jednoho a drželo to jako osobní nastavení (například všechna témata mimo „ostatní", kam budu psát tohle povídání na pokračování). Prosím zkuste to nějak vymyslet. Byl bych klidnější a při psaní odvážnější :o))) Díky moc.
Taky si neodpustím klasickou formulaci, že veškerá podobnost osob, věcí nebo událostí se skutečností je čistě náhodná, a to v tomto i ve všech pokračováních tohoto povídání. Prostě jsem si všecko vymyslel. To berte tak že kecám a básním :-))

Já vím že výlety na rotopedu jsou blbost. Jednak se už neříká rotoped ale trenažér, a i na tom se nikam nedojede. Leda ... leda když vám utečou myšlenky na špacír. A právě o to jde. Pusťte na chvíli všechno k vodě, dejte hlavu do dlaní, kafíčko nebo svařáček by taky nebyly od věci, a jedem.

Začneme v nejmenovaném severočeském městě... tak dobře, v Liberci. Ale kdyby vám lépe vyhovoval třeba Chomutov, tak si řekněte, na ničem netrvám. Vladimír Páral svého času sázel děje svých tehdy osvěžujících románů do chemického Ústí, já si pro vlastní životní kotrmelec deset let po revoluci zvolil Liberec. A vy si představte, co chcete.
Ocitl jsem se tam definitivně kvůli práci, a po předchozích životních remízách, kariérním úrazu a právě dokončené partnerské havárii sám jako kůl v plotě. Bylo mi čtyřicet a v tom městě jsem neznal vůbec nikoho a nikdy jsem tam předtím nebyl. Nějak mi to připadlo vhodné pro nový životní začátek.
První dojmy - strašlivé. Někdy v únoru jsem se byl představit v práci a zajel jsem se podívat taky do centra. Kvůli hromadám tajícího sněhu bylo nemožné zaparkovat. Nakonec jsem skončil kdesi v dolním centru na jediném volném plácku a když jsem chtěl vystoupit z auta, zjistil jsem, že stojím v obrovské louži špinavé vody, která tvořila parkoviště. Všem okolo to připadalo normální, přijížděli a odjížděli jako by měli místo aut jachty. Mezi hromadama tajícího sněhu jsem se brodil podivnou historickou ulicí k náměstí, ale ta ulice byla vyskládaná z rozlámaných betonových panelů s velkýma mezerama, kam se dalo zapadnout až po kotník. To je jako v Rusku, zíral jsem nevěřícně. Taky že jo, jmenovala se hrdě - Moskevská. Možná to tak nechali jako pomstu za okupaci v osmašedesátém, kdy ruskej tank rozboural dům přímo na náměstí. A na tom slavném náměstí vedle historické radnice - mekáč. Trochu jsem zapochyboval jestli jsem si zvolil ten opakovaný životní start správně.

Sehnal jsem možnost bydlení v deskovém paneláku na sídlišti nad městem a do práce chodil přes hodinu pěšky a zpátky taky. Stejně jsem neměl co dělat. Bylo mi tam zima, ještě v dubnu přišla sněhová kalamita a trvala týden. Spával jsem na podlaze na karimatce ve spacáku v prázdném bytě v kdovíkolikátém patře a ve volném čase čuměl přes zaprášená okna shora na benzínovou pumpu u hlavní silnice. Stoloval jsem na umakartové kuchyňské lince ve stoje rovnou z papíru. Na lince leželo prázdné víčko z pouzdra na mýdlo a v něm jediná típnutá cigareta, asi poslední počin předchozího nájemníka. Neměl jsem důvod se toho artefaktu dotýkat, protože jsem si ani po třech měsících vůbec nedokázal představit, že tam budu opravdu bydlet. V tom domě se mi totiž vůbec nelíbilo.
Když jsem odcházel ráno do práce, bylo ve výtahu pokaždé nachcáno. Mohl jsem sejít i po schodech, ale schodiště bylo v oddělené šachtě a tam byl taky strašnej nepořádek, smrad a bordel a nedalo se tam ráno ještě za tmy rozsvítit. Někdy tam v mezipatře seděl nějakej zválenej chlap v delíriu a chrochtal. Raději jsem potom používal ten pochcanej výtah.
Jednou ráno bylo vybité a rozkopané drátěné sklo ve vstupních dveřích domu, střepy se válely všude v chodbě i před domem. Zjevně muselo dát hodně práce to zničit a musel u toho být pěkný kravál. Po několika dnech, kdy se nedělo nic, se na nástěnce objevil papír, kde bylo fixem napsáno, že stejně všichni vědí, kdo to udělal, a ať to ten dotyčný kterého všichni znají uvede do pořádku. Místo opravy obviněný po čase odpověděl jiným papírem, trochu zmuchlaným a zmaštěným, kde nejistou rukou psal, že si sice všichni myslí, že to udělal on, ale že on to neudělal a že to opravovat nebude, když to neudělal. Následovala zase odpověď původního pisatele, který tvrdil, že i když to možná ten dotyčný neudělal sám, určitě to zničili jeho kumpáni a ta chamraď, co se za ním po nocích stahuje. Zamaštěný papír opět odpověděl, že o ničem neví a za cizí nezodpovídá, a pořádkumilovný kontroval, že každý je zodpovědný za své návštěvy a co návštěva zničí, musí opravit. Nestalo se nic. Později přijela taková parta s nýtovačkou a díru po vyraženém skle zaplechovala. Plech natřeli červenou základovou barvou. To už jsem dávno věděl, že tento dům nebude mým oblíbeným domovem, ale neměl jsem kam jinam jít.

Z celého domu jsem poznal jen jednu protivnou babu, která bydlela na stejném patře. Nikoho jiného ze sousedů na patře jsem nikdy nepotkal. Tahle baba hlídala kdy se vracím z práce a chodila na mne klepat. Napřed mne buzerovala, že jsem si nevyplnil jmenovku na dveřích. To jsem neudělal ani po několika jejích urgencích a udělat ani nehodlal. Pořád vyzvídala, jak se jmenuju, tak jsem jí to jednou mezi dveřmi řekl, abych měl pokoj. A to byla chyba. Vyryla potom propisovačkou mé zkomolené jméno do podomácku vyrobené a lety opotřebované papírové rulety, co se točí na chodbě. Kdo vyhraje, má úklid, nebo tak nějak to funguje. Samozřejmě jsem hned chytil černého petra. Uklízet v tomto domě jsem se tedy rozhodně nechystal a následovalo další pronásledování. Bydlet v nižším patře, lezl bych balkónem. Takto nezbývalo než nevyzpytatelně měnit časy příchodů a odchodů, aby mne nestačila vyhmátnout. Ale byla docela bystrá a uměla předvídat, musel jsem zapojit všechny své tvůrčí schopnosti, abych ji přelstil. Šachy bych s ní hrát teda nechtěl :-)

Pak jednoho dne těsně za mnou přijeli z daleké středozemě moji stěhováci s malou dodávkou a s nadávkama začali tahat do bytu, který jsem nechtěl, v domě, který jsem nesnášel, veškerý můj zbylý majetek. Vše co mne na této aktuální čtyřicetileté pouti po modré planetě ještě následovalo a říkalo mi pane. Baba nepokrytě přihlížela pootevřenýma dveřma přes chodbu a nestačila zírat. Je pravda, že po tom, co provedla vizuální inventuru mého vybavení, už mne přestala pronásledovat. Možná dospěla k názoru, že se na patro přistěhoval totální vymaštěnej magor, a dostala strach. Nerozmlouval jsem jí to.
Napřed přivlekli klavír, černé piáno po dědečkovi. Jinak než po schodech to nešlo a nevím co cestou nahoru s klavírem na schodišti prožili. Ale i když to byli dvoumetroví chlapi, do řeči jim potom nebylo, ztichli a přestali nadávat. Následovalo třistalitrové akvárium. Prázdné, nějak jsem ho táhl s sebou životem a nestačil ho už napustit vodou, naplnit hebkýma rostlinama a barevnýma rybama a rozsvítit ten kouzelnej podvodní svět (a sedět vedle na zemi a koukat na to s někým, koho můžeš vzít třeba za ruku...). Ani prázdné by ho jeden neunesl. Veliký citroníkový strom v obřím květináči jsem dovlekl sám (vypěstoval jsem ho jako dítě ze semínka a byl jako moje dvojče, taky ještě nikdy pořádně nerozkvetl). Pak moje kolo, na to nesměli sáhnout. Stěhováci zatím tahali stohy knížek (těch bylo kvantum. To by bylo na dlouhý povídání).
Nakonec šel kámen, s tím bych sám nehnul. Obrovský nahrubo otesaný kvádr, šutr. Vlastně všechny moje věci mají nějaký příběh, i ten kámen. To byla taky story, jestli chcete tak než ho vynesou povím vám jak jsem ho kradl.

Objevil jsem ho na hromadě hlíny, která vznikla při rekonstrukci středověké ulice hluboko ve středozemi, kde jsme bydleli. To jsem ještě nebyl sám a toužil jsem mít jednou náš dům a v něm krb a před krbem kožešinu a na ní líbat..... no prostě ten kámen byl myšlen na překlad nad topeništěm budoucího krbu. Chápete, ne? Blbej chlapskej sen. Totiž kdyby kámen ležel mezi starýma na líci ohlazenýma dlažebníma kostkama, co pamatovaly ještě koňský podkovy, ani bych se ho netknul, protože bych tušil, že se to znovu použije. Ale on ležel vedle na hromadě hlíny, kterou se měl výkop zavážet, jedinej kámen příliš velikej na dláždění. Prostě jsem myslel že ho tam zahrnou a to by si nezasloužil. Měl na jedné hraně vytesanou takovou zvláštní rýhu, jako část gotického ostění.... Počkal jsem na večer a prokličkoval autem staveništěm až k hromadě hlíny s tím pokladem. Jako na potvoru to bylo přímo pod lucernou a okolo občas někdo prošel. Musel jsem vždycky nechat kámen a dělat jako že nic. Byl jsem z toho nesvůj, ještě nikdy jsem nic nekradl a připadalo mi že na mne ze tmy kolem civí celé město. Kamenem jsem nedokázal hnout, ale vždycky jeden konec jsem přizvedl a přisunul k autu, potom zase druhý a tak jsem traverzoval až k hraně kufru. Měl jsem nachystané hadry, kterýma jsem obložil zadní práh. Na několikátý pokus se mi podařilo postavil kámen do svislé polohy a opřít ho do kufru. Nejtěžší bylo ho potom zvednout za spodní konec a nasunout do auta. Zadek auta zaúpěl a sedl na bloky, ale podařilo se. Obrácená procedura mne čekala v ulici, kde jsme tehdy bydleli. Dostal jsem ho jenom přes dva schody za domovní dveře a na víc už jsem neměl. Nechal jsem ho tam ležet zabalený v hadrech, aby nebylo poznat co to je, a jako se k němu neznal. Ale vždycky když jsem šel okolo a byl čistý vzduch tak jsem ho zkontroloval. Někdo se ho pořád pokoušel rozbalit a snažil se hadry poodhrnout, aby se podíval, co to je, ale ono to nešlo a já ho zase pracně dozabalil. No je fakt že to vypadalo skoro jako hranatá mrtvola. Ostatní nájemníci začali po čase zjišťovat, co to tam leží, tak jednou po cestě z hospody mi ho kamarádi odvlekli ke dveřím bytu do prvního patra, nesli ho asi natřikrát. Tam už tolik nepřekážel a nebudil pozornost a věděl jsem, že mi ho nikdo neodnese i když ho rozbalím. Za odměnu jsem jim vyprávěl postupy, jak jsem ho kradl a soukal až do domu a řvali jsme smíchy v noční chodbě. U dveří bytu pak ležel dlouho, až do odjezdu sem na sever, ono ze stavby domu a krbu nějak sešlo.... Dávali jsme si na něj boty :-)

No, a teď mi ho stěhováci složili na podlahu. Ne, žádný dům s krbem jsem už neplánoval, ale bývalka trvala na tom ať ho odvleču od těch dveří když jsem ho tam prý „s opilcema přitáhl z ulice" a mně bylo líto nechat ho vyhodit někde cestou, když už byl spojen se ztraceným snem a měl svůj příběh. I když jsem vůbec nevěděl co si s ním tady počnu.
Zaplatil jsem stěhovákům. Nacpali se do výtahu a zmizeli. Baba pomalu a tichounce zaklapla svoje dveře. Chodba oněměla prázdnotou.
Zavřel jsem taky dveře za sebou, sedl si na zem a opřel se zády o ně zevnitř. Co teď? Koukal jsem na svoji domácnost. Spacák na karimatce. Stohy mých knížek svázané špagátem. Prázdné akvárium, středověký šutr. Pocit jako by bylo něco špatně. Než jsem odešel sem na sever to bylo špatně, ale teď to není lepší. Klavír, na který tady nebudu nikdy hrát, protože není komu.
A potom to na mne padlo, na celé čáře. Jsem sám. Po půl roce takového toho hrdinného samocení jsem skončil definitivně sám jako ten balvan uprostřed místnosti na prázdné podlaze. Mosty zpět k dřívějšímu životu se definitivně zhroutily do propasti a zbylo ticho. Opravdu jsem to tak chtěl?
Najednou jsem velmi intenzívně pochopil, že vedle mne už docela dlouho někdo chybí. Spřízněná a blízká duše. A ne jen pouhá duše, všechno. Prostě žena.
A to tak, že úplně strašně.

No, pro dnešek utřeme nos a jestli chcete, pokračování dáme příště. Chcete vědět jak to bylo dál? :o))