Jak jsem očuchával bikepacking - podruhé

První „zkouška bikepackingu" nebyla kdovíjaká a ani nepřinesla očekávané nadšení. Přesto po dvou týdnech, když si bolavé koleno odpočinulo a když i rozmrzelost opadla, rozhodl jsem se, že s tím nepraštím hned po prvním nezdaru. Naplánoval jsem další trasu, opět víkendovou, jen o něco delší a s pracovním názvem: Okolo Klatov, Plzně a Domažlic. Tělo určitě zregenerovalo, zesílilo a teď už to půjde jak má.

Udělal jsem drobné úpravy ve výbavě. Tentokrát jsem odmontoval mapník a spacák přemístil z batohu na řídítka kde jsem ho upevnil pomocí gumicuku. Také jsem si obstaral novou blikačku.

V sobotu ráno se přesunuji na místo startu - do Bezděkova u Klatov. Pro změnu jsem zkusil i výzvu do širšího okolí, zda by se někdo nechtěl přidat. Nikdo se nenašel, a tak opět sám svým soupeřem startuji od hasičské zbrojnice. A aby to bylo zajímavé, dal jsem si jeden „mezicíl", kterého musím dosáhnout v určeném čase. Totiž kamarádka má v Letkově u Plzně běžecké závody, a tak bych ji rád povzbudil ještě na trati. Nebude lehké stihnout to včas - tedy dobrá motivace.

Vyrážím na plný plyn po modré turistické značce. Už na Klatovské Hůrce ale musím řešit první potíže. Posekaná tráva na louce dole pod kopcem se mi zamotala do přehazovačky a pastorků a dostat ji ven je rébus hodný Jana Tleskače. Z vrcholu Hůrky se řítím zahrádkářskou kolonií k nádraží, kde štafetu přebírá červená turistická. Ta mě vede přes hory a doly, lesy, pole i louky, terénem i asfaltem, kolem Kokšínského hrádku, přes Švihov, kolem Loupenských skal a hradu Skála až na rozcestí Hájsko. Odtud je to nepříjemné stoupání po žluté do Nebílov. Počasí celkem přeje, není ani horko ani zima. Ani zataženo, ani úplně jasno, ale chvátám, a tak rychle ubývají síly. A co hůř, znovu se ozývá to zatracené koleno - a to nemám ještě ani 60 km.

Nebílovy, sadařskou vesnici s krásným zámkem, mám za sebou a jsem znovu na červené. V koleni to řeže. V zubech drtím nadávky. Nevzdávám. Tlačí mě čas, a tak vynechávám výjezd na kopec se zříceninou hradu Radyně. Narušil jsem sice plán trasy, ale líto mi to není. Na hradě už jsem byl s kolem několikrát.

Za Starým Plzencem, kolem rotundy sv. Petra a Pavla, která je údajně druhou nejstarší zachovanou stavbou v Čechách, po žluté se blížím k cíli. Cesta se místy mění v zarostlou pěšinu, vede při okraji pole v trnkovém houští, kde musím tlačit. A zase les - a už vidím „mlíko" natažené na stromech. Jsem na trati běžeckého závodu. Po pár minutách se objevují první běžci. Jsou to šlachovití borci ve značkových dresech, běží skoro sprintem, a tak mám jistotu, že je to čelo závodu a přijel jsem akorát. Čekám, čekám, minuty plynou, běžci běží a já začínám být nervózní. Po víc než hodině, když už doklusávají poslední hobíci, to vzdávám. Přesunuji se do cíle, ale ani tady nedokáži najít známou tvář, a tak pokračuji trochu zklamaný svou cestou. Až později jsem se dozvěděl, že to bylo nedorozumění v komunikaci způsobené asi slunečními skvrnami nebo něčím takovým a kamarádka běžela jinou trať, než u které jsem čekal. Vědět to, nemusel jsem se tak hnát. Ale co, osud to tak asi chtěl. A bolavé koleno si alespoň trochu odpočinulo.

Projíždím kolem Ejpovických vodních tunelů. Ty v minulosti sloužily k převedení řeky Klababvy při stavbě vodní nádrže Ejpovice. Voda jimi už neprotéká a ještě nedávno byly volně přístupné - žádný problém se do nich dostat. Podívat se a třeba si i na kole projet kilometr a půl dlouhý temný tubus, to určitě zlákalo nejednoho zvědavce. Přiznávám, že ani já tou možností před časem nepohrdnul. Dnes už to bohužel nejde. Vstupy, jsou zahrazené, prostor okolo oplocený a koryto zaplavené.

Nezoufám, netruchlím a hrnu to kolem golfového hřiště na koupaliště za Novou Hutí. Teplo na koupání sice úplně není, ale cedule hlásá otevřený bufet. Je čas oběda. Poroučím si langoše. Ač to není jídlo pro cyklistu zrovna výživné, mám na něj chuť. A pro jistotu si dám dva, abych se dostatečně najedl. Jsou to ale langoše jak kola od traktoru, a tak není lehké je do sebe nacpat. Po jídle šlapu kousek po modré skrze Chrást a pak žlutou, úzkou pěšinou ve strmém svahu nad řekou Berounkou. Je to několika kilometrový singlík a v některých místech jízda dost na hraně - doslova. Spadnout ze srázu, asi bych se ve zdraví domů nedostal. V některých obzvlášť zákeřných místech raději skalky a kořeny přelézám a kolo nesu v ruce nad výškou.

Přežil jsem. Následuje pohodová jízda Boleveckým lesoparkem. Zpevněné i nezpevněné pěšiny, rovina, les a spoustu lidí. Plzeňáků na odpolední procházce. Plzeň tak objíždím ze severu, aniž bych se musel prodírat betonovou džunglí. Výjezd na vrchol Krkavec s nadmořskou výškou 504 metrů je asfaltový a nijak zvlášť náročný. Nahoře vysílač a otevřený bufet - a opět spoustu lidí. Dám si jen rychlou točenou kofču a zpátky do sedla. Sjezd z Krkavce je hlinitý, kamenito kořenitý, ale nijak dramatický. Červenou turistickou uháním na západ přes Chotíkov, Kůští, Čeminy. Odpoledne už pokročilo, brzy bude večer a já si vzpomněl, jak jsem minule ztratil blikačku. Možná bych měl tu novou zase zkontrolovat, jestli je dobře upevněná na svém místě. Zastavuji a... nemožné! Nelogické! Nepřijatelné! Absurdní! ...ať koukám, jak koukám, je pryč! S vesmírem prostě není něco v pořádku. Nevzdávám se ale bez boje a v občasných nadávkách a vracím zpět. Po dvou pomalých kilometrech neúspěšné pátrací jízdy se smiřuji s nevyhnutelným. Že by znamení, abych se na ten bikepacking vypadnul? Stáčím se po směru trasy a jedu dál když tu najednou, co se to červená v kamení na cestě. Mám ji, sláva...

Vystoupal jsem na hráz vodní nádrže Hracholusky. Jedu pořád po červené, ale silnicí - je to celkem nezáživný úsek a dost mi ubývají síly i pití. Úbytek sil se prohlubuje při návratu do terénu. V kapsičce dresu mám pytlík bonbonů. Pravidelně ujídám, abych doplnil cukry - tento systém se mi na dlouhých cestách už v praxi osvědčil. Za Vranovem, v zahrádkářské kolonii se cesta mění v úzkou pěšinku - parádní singlík. Ale jen na chvilku. Znovu jsem na zpevněné cyklotrase lemované starými vojenskými bunkry. Všechny mají zazděné vstupy. Škoda, bylo by to dobré místo k přenocování. Projíždím kolem hornického skanzenu, pak přes kovovou lávku a jsem ve městě Stříbro. Stříbro je hornické město a v minulosti se v jeho okolí těžilo co? Správně, v minulosti se v jeho okolí těžilo stříbro!

Červená mě přivádí na pěkné upravené náměstí. Ještě předním se musím obloukem vyhnout rozhádané tlupě snědých spoluobčanů. Nerad bych slíznul nějaký flákanec - nebo hůř, nepokračoval dál pěšky. No a pak mířím na benzínku. Už se připozdívá a něco bych zakousnul. Paní pumpařka se na mě ale hned od dveří mračí. Co se děje? Aha. Kvůli epidemii koronaviru bylo na jaře nařízeno nosit v obchodech a jiných podobných prostorách roušky nebo mít jinak zakrytá ústa. Přes léto se situace zlepšila, a tak tohle opatření pozvolna ustoupilo - jak vidno, na Domažlicku a Tachovsku jsou nekompromisní a nic neslevili. Nojo, jenomže když já nemám nic přes ústa. Leda že...

Couvám ze dveří a už vím, jak na to. Jako naprosto bezpečnou ochranu sebe a svého okolí před smrtícím virem použiji upocený smradlaví šátek, co mám na hlavě pod přilbou.

Fungovalo to. Přežil jsem a ani nikdo jiný nepřišel k úhoně. S bagetou a redbulem jsem se usadil na lavičce a dal si půl hodinky oraz. I vodu jsem si dokoupil. Zahnal jsem nedostatek a už jsem znova na cestě, jen červenou jsem vyměnil za modrou. Setmělo se A cesta se změnila v hodně technickou a náročnou pěšinu, pokud se to tedy dá pěšinou nazvat. Nejdříve tlačmo prudce vzhůru, pak po hlavě mezi mladé stromky, padlé větve a kameny dolů. Noční DH v neznámém terénu je slušné dobrodružství.

Když se přede mnou zjevil nasvícený klášter v Kladrubech, ulevilo se mi. Ne nadlouho. Jedu po zelené podél říčky Úhlavka. Znovu úzká pěšina. Kolem staré vojenské bunkry. U jednoho uvažuji, že bych to v něm už zalomil, nakonec ale jedu dál.

Přichází další změna. Napravo řeka, nalevo hustě zalesněný svah a mezi tím podmáčený pás trávy, rákosí a kopřiv vysokých po ramena. Podle GPS navigace by někde mezi tím měla vést pěšina. Žádná tu není, nebo jí ve tmě nevidím. Občas sice ve světle čelovky zahlédnu zelenou turistickou značku, ale spíše se prodírám kam mě nohy nesou - lépe řečeno cestou nejmenšího odporu. A když se konečně cesta objevila, hned zase zmizela. Teď stojím uprostřed lesa, roští nalevo, roští napravo, roští pode mnou a všude černočerná tma, do které svítí displej mobilu a ubezpečuje mě, že stojím přímo na cestě. Začínám být trochu zoufalý. Jsem unavený, hrozně bych chtěl už někde zalehnout ale není kde. A to nemluvím o zimě.

Konečně. V dálce vidím ohýnek. Ne, nejsou to loupežníci. Skupinka táborníků peče buřty. Co si asi myslí, když se v jedenáct hodin najednou rozestoupí roští a noční tmou si razí cestu cyklista. Vesnička Milevno. U hřiště stojí altán. Tady by se dalo přespat, ale ležet na studeném tvrdém betonu? Jsem už dost na dně, přesto ještě kousek popojedu. Znovu do lesů a polí. Další záblesk civilizace. Přijíždím do malinké vesničky Kopec. Nad vesničkou Kopec se vypíná kopec - a na něm ruina zámku... Prostiboř. Ve tmě vypadá dosti strašidelně, ale hned vedle stojí opuštěná stodola bez vrat, zato se zbytky slámy a sena - měkkého teplého sena. Z temného zákoutí na mě kouká jednooká černá kočka. Co když je to proměněná zlá čarodějnice? Jsem už tak vyřízený, že na to kašlu. Na slámě se zavrtávám do spacáku, ještě přes sebe přetahuji termofolii a snažím se usnout.

Dobře se mi nespalo. Je zima, strašná zima. Ve čtyři hodiny jsem už vzhůru a snídám tatranku. Nebo se o to alespoň pokouším. Klepu se zimou tak, že mám problém trefit se do pusy. Už abych byl v sedle a zahřál se jízdou. Musím se zahřát ale mnohem dřív, dělám dřepy, poskoky, poklus na místě, jinak bych nedokázal ani sbalit spacák.

Při sjezdu silnicí z Prostiboře mi teploměr na tachometru ukazuje necelé dva stupně. V příkopu na trávě se bělá námraza. Tak na tohle jsem opravdu nebyl teď, poslední květnový den, připravený. Letní výbava, lehká bunda, tenký spacák... Ale už se rozednívá, a to mě trochu utěšuje. Navíc přede mnou jsou kopečky Sedmihoří - zvláštního kraje, kam jsem se chtěl už dávno vypravit. Kopce - těch hlavních je sedm, jak název napovídá - zde tvoří jakýsi kruhovitý útvar, jakoby kráter. V dávných dobách se zde nacházelo několik pravěkých sídlišť a hradišť a vůbec je to místo spojeno s povídačkami o všelijakých čarodějných silách.

Šlapu po zelené, pak po modré - cesta je zpevněná, převážně asfaltová, rovinatá. Čtu si naučné cedule o různých zdejších zajímavostech, o těžbě žuly a o příbězích lidí z okolí. Krátkou odbočku udělám ke zvláštním útvarům v kamenech - takzvaným skalním mísám, které snad sloužily v pravěku k obětování nebo bůhvíčemu.

Dojíždím k Mířkovským rybníkům, samý okraj sedmihoří, ale ještě ho neopouštím, naopak, teď se teprve zakousnu do těch sedmi vrchů a po žluté se stáčím zpět. Stoupání na první vrchol Rozsocha s nadmořskou výškou 600 metrů je nejetelné. Tlačím a mám co dělat. Ani nahoře se situace nemění. Pěšina je úzká, zarostlá, kameny, kořeny... Jet nejde a některé prudké svahy nejde ani tlačit. Kolo strkám, tahám jak se dá... To byl ale blbej nápad. Alespoň občasné výhledy jsou odměnou za tu námahu. Když konečně sjíždím z posledního kopce, Racovského vrchu, a opouštím sedmihoří, cítím úlevu, horší úsek mě snad nečeká.

Jaká naivní představa. Modrá turistická káže pokračovat při okraji pole. Cesta žádná, jen v roští tu a tam zahlédnu značku. Brodím se řepkou v některých místech vysokou po ramena.Podle mapy mám křižovat pole k nedalekému lesíku. Kolo nesu nad hlavou jak voják kulomet při brodění bažiny. I tak se sotva hýbu vpřed. V lesíku a přes vrch Vačina zase roští, trní, kopřivy, cesta žádná, jen tu a tam stará zašlá značka na stromech. Pak louka a mokrá tráva do pasu. Asi konečně začínám chápat ten nový extrémní rozměr cyklistiky - pokud se o cyklistice ještě dá mluvit - a výhody a specifika bikepackingu. Nějak si neumím představit právě zdolaných šest útrpných kilometrů s těžce naloženými brašnami.
Vesnice Strachovice je vysvobození. Nic horšího jsem zatím s kolem nezdolával. V duchu se jen utěšuji: těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Rozhledna Březinka je vyhlídková plošina volně přístupná, na ocelovém vysílači nad Bernarticemi. Výška je to pořádná, schodů požehnaně, ale ten výhled k českému lesu - nádhera. Jen černá deka, která se od severovýchodu natahuje přes dosud modrou oblohu mi dělá vrásky. Pod rozhlednou dám ještě malou svačinku, přičemž zjišťuji, že jsem někde v tom roští ztratil Alumatku připnutou k batohu - stála pár korun, vracet se už rozhodně nebudu.

V Bělé nad Radbuzou musím doplnit zásoby - koupím rohlík, kousek salámu a nějaké bonbony na doplnění cukru. Uveleben na lavičce ne náměstí se krmím, lidé po mě divně koukají. Jsem v jakési tupé letargii, nevyspání, únava, kolena zase bolí. Ani jsem si neuvědomil, že začalo drobně pršet.

Čeká mě kruté stoupání Přes kopce Českého Lesa. Pořád po žluté přes vrcholy Mošna, u Korytan... Občas jedu, občas tlačím. Nejvíce mi asi dá zabrat hora Lysá S výškou 870mnm - patrně neteř z třetího kolene nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd. Anebo shoda jmen. Pod vrcholovými skalisky dlouho sbírám další síly. Následný sjezd do Pivoně je rychlý, technický, těžký. A zase nahoru po zelené, a zase přes mokré louky. Cestou se mi trhá popruh na malé brašně na představci. Nic, co by nespravil stahovací pásek a kousek izolačky. Žádný šlágr, ale drží to. Cesta silnicí z Mlýnce, přes Klenčí do Chodova je asfaltová - připadá mi to po prodělaných útrapách jako cesta rájem. A ani jsem si nevšiml, kam zmizel Český les.

Na vršku Hrádek, kam jsem se pracně prošlapal a protlačil, se nachází socha Jana Sladkého Koziny a také socha chodského psa - údajně největší socha psa v České republice. Z kopce sjíždím poměrně prudkou cestou. A už zase prší. Po pár kilometrech asfaltové úlevy jsem v Domažlicích. Červená mě přivádí až na náměstí. Domažlice mají pěkné podlouhlé historické náměstí a bezpochyby mu dominuje vysoká kruhová věž. Není sice tak slavná jako ta italská v Pizze, zato šikmá je dost podobně.

Dlouho se nezdržuji, přesedlávám na modrou, za městem ještě krátká pauza na svačinu, déšť je mi v patách, jsem unavený, bolí mě koleno jako čert, zadek mám rozmačkaný na kaši a vůbec nejsem v pohodě... Za Nevolicemi značka uhýbá z vedlejší cesty k rybníku, za rybníkem je jen pole, žádná cesta... Podle mapy mám jít přímo přes čerstvě zelené mladé obilí - a tak tedy jdu. Jet už nezvládám. Bolí mě úplně všechno, déšť zesiluje. Leje, schovat se v polích není kde, stejně už jsem mokrý. Dolehla na mě těžká krize, nepřeju si nic jiného, než ležet na gauči pod dekou, čučet na film a ládovat se něčím smaženým. Ne, stop! Jak už vím z dřívějších zkušeností, člověk si musí takové myšlenky přísně zakázat. Jsou strašně nebezpečné a dokáží rozleptat psychiku jak žíravina. V takových chvílích je důležité soustředit se jen na přítomnost - jen na to, co je tady a teď - nic jiného neexistuje.

Zase v sedle, pomalu ale jistě pokračuji po vytýčené trase. Modrá se změnila v červenou. Skrze Všerubskou vrchovinu nahoru a dolu jak na houpačce. Hlavu jsem přepnul na autopilota a tak nějak moc nevnímám. Prostě jen držím řídítka, točím pedály a sunu se dál. Z letargie mě vytrhla až prudká tlačenka do kopce, ke krásnému kulatému kostelu Tanabrk. V přístřešku něco zakousnu ale dlouho se nemůžu zastavovat. Hned se do mě dává zimnice. Déšť neustává. Uklidňuje mě ale vědomí, že jsem už ve známých krajích a že tady všude to mám už na kole proježděné. Na druhou stranu nevědomost je někdy lepší, vím totiž, že mě ještě čekají pěkné kopečky.

Červená mě přivádí až do malé vesničky Orlovice uprostřed lesů. Pak rychlý, trochu technický sjezd terénem po žluté do Pocinovic, posledních několik kilometrů asfaltového dojezdu a po 278 km jsem v cíli. Únava, bolest, nevyspání, hlad, zima... to jsou nejsilnější dojmy, které mě zaplavují. Nechápu, proč bych se měl ještě někdy posadit na kolo. Ve skutečnosti ale dobře vím, že až to ve mně všechno uzraje, budu na to vzpomínat jako na fajn výlet, ostatně tak jako na každý. A někde v hloubi cítím, že tahle zvláštní okrajová a dobrodružná disciplína cyklistiky mi bude chutnat.