Premiéra na Bohemia Divide

Bohemia Divide je název jednoho z dnes už asi kultovních cyklistických ultra-závodů bez podpory. 750-800 km napříč Českem od jihu k severu po cestách i necestách, nonstop a bez podpory. Mezi vyznavači tohoto podivného odvětví cyklistiky má závod své věhlasné jméno, pro mě to je ale letos premiéra.

Na start ve Vyšším Brodě mě veze má drahá žena. Vyrážíme celkem časně a cestou ještě přibíráme kamaráda Kubu, se kterým se známe z jiné podobné blázniviny – Toulání Šumavou. I pro něj je letošní "Bohemka" první. Samozřejmě si vyprávíme o zážitcích minulých a spřádáme plány na následující dni a noci. Počasí slibuje být i teď na konci září slunečné a teplé, což nás nabíjí optimismem.

Prezentaci u Bílého mlýna jsme stihli včas. Všude se to hemží závodníky. Potkávám hned několik známých tváří: Jardu Pazderu - spolujezdce z prvního pokusu na Loudání, Petra Zítka, Vaška Janoutů, Radka Jahodu, Michala Honzárka z Toulání a další... Jdeme také upsat duši ďáblu, vyzvednout trackery a předat pořadatelům nějaké ty věci na přepravu do cíle – jak říkám, jsme optimisté, jestli do cíle ale opravdu dorazíme, to je ve hvězdách. Pak už jen připravit kola, zkontrolovat výbavu, rozloučit a hurá na hřiště, odkud se bude kvůli rozkopanému náměstí startovat. Ještě jedno hromadné společné foto a v pravé poledne se 120 závodníků pouští na trať.

Rozřazovací kopec Martínkovský vrch je připraven hned pár set metrů za startem. Kromě chrtů na čele tlačí asi všichni. Někdo tlačí rychleji, někdo pomaleji, a tak se startovní pole zvolna rozpouští. Jsem z těch pomalejších, držím se tedy spíš vzadu. Nikde nevidím Kubu ani nikoho jiného známého. Nevadí, máme před sebou 785 km, příležitosti k setkávání ještě budou.

Konečně se to rovná, nasedat a šlapeme. Všichni jedou slušným tempem. Nechci být moc pozadu, a tak ho držím taky. Fičíme okrajem Šumavy k jihovýchodu většinou po zpevněných cestách a asfaltkách. Pak se ale dvakrát zdržím: poprvé, když se musím přiobléct, protože je docela chladno, podruhé, když na chvilku uhnu z trasy abych se podíval k nejjižnějšímu bodu České republiky, u kterého jsem ještě nebyl. Předjede mě tak snad dvacet závodníků, příliš mě to ale netrápí.
Vjíždíme do Rakouska. Trasa se houpe malebnou krajinou příhraničí - lesy, kopce, louky, políčka, vesničky a městečka. Po nějakém čase dojíždím skupinku cyklistů. Jede v ní i Vašek Janout. Známe se z Toulání. Chvíli šlapem spolu a klábosíme, pak se střídavě potkáváme až do večera.

Trasa nás vrací na chvíli do Čech u osady Cetviny. Síly rychle ubývají a musím dost zvolnit. Počáteční vysoké tempo si vybírá svou daň. Nohy bolí a nechtějí se točit. Upínám se k prvnímu záchytnému bodu na šedesátém kilometru: Pohoří na Šumavě. Konečně. V hezky upravené zřícenině kostela čekají pořadatelé se zásobou výborných domácích kremrolí – povolené občerstvení pro všechny závodníky. Pár minut si orazím, protáhnu a jedu dál.

Potřeboval bych někde doplnit vodu. Zkouším to u falešného Českého pramene Lužnice - tam je ale jen blátivá tůňka. Nedá se nic dělat, musím ještě vydržet. Trasa mě vrací do Rakouska. Chvíli tlačenka do kopce a pak se vedle cesty objevuje ten pravý pramen Lužnice, který je naštěstí dost vydatný. Voda lehce zahnědlá, snad neudělá hnědo v kalhotách. A už to hezky a docela dlouho frčí sjezdem při potoce Einsiedelbach. Následuje táhlé stoupání k Nebelsteinu (naštěstí ne až k vrcholu), kde zase jedeme střídavě s Vaškem, a pak parádní rychlý sjezd do Waldhauser. Z kopce mi to docela jede, sjezdy si užívám i s napakovaným kolem, zato do kopce je tempo už spíše vlažné.

Rakouskou etapu máme definitivně za sebou. Večer se snáší na kraj a vítají nás Čechy – okraj Novohradských hor. V lese předjíždíme Jardu Pazderu, nějak mu to nešlape. Prohodíme pár slov a necháváme ho za sebou. Ve sjezdu pod Kraví horou ztrácím i Vaška a dalšího závodníka. Pak objezd nádherného kostela v Dobré vodě a pořád dolů. Cesta je trochu horší a v ní zákeřně narafičený řetěz. Vprostřed cesty leží na zemi, jenomže při krajích visí přes sloupky. Jedu středem, a tak mě to nijak nerozhází, ale hlavou mi bleskne, že by to mohla být dost nebezpečná past. A taky že jo. Ani ne po sto metrech v loukách dojíždím Michala Honzárka, který řetěz chytil pedálem a pěkně se vyválel. Naštěstí bez vážnější újmy. S Michalem jsme se už potkali na letošním Toulání Šumavou při stoupání na Třístoličník, kde jsme nakonec nocovali, protože nás tam uvěznila průtrž. Teď jedeme zase chvíli spolu Terčino údolím. Další místo, které dobře znám z letošní rodinné dovolené. To jsem ještě netušil, že tudy povede trasa Bohemky.

V Nových Hradech jsme už za tmy. Směřuji neomylně do Zevlova mlýna - malého pivovaru. Restaurace je docela plná, ale jeden stůl se našel. A krásně jsme se tady sjeli i s Vaškem a Kubou a dalšími kluky. Chvilku „zevlujeme", a večeříme. Dal jsem si výbornou klobásku ze zdejší udírny. Zpátky do sedla se mi úplně nechce, ale zvedáme se všichni. U vchodu mě odchytili místní a vyzvídají, co že to jedeme. Kluci tak vyráží asi o dvě minuty dřív. Vydávám se je nocí stíhat. Poslední kopec a pak trasa vede starými pohraničními signálkami. Většinou jsou to dlouhé únavné roviny. Kopce zmizely, vystřídalo je placaté Třeboňsko. Šlapu svižně, drncám po panelech, okolo se míhají temné siluety lesa. Mezi korunami občas probleskne veliký oranžový měsíc. A kluci pořád nikde.

České Velenice profrčím bez zastavení. Plánuji malou noční zastávku až na benzínce u přechodu Dolní Dvořiště. Vašek u Zevla říkal, že tudy budeme projíždět, a já mu věřím. Třeba tam kluky docvaknu. Už se těším na horkou čokoládu a něco na zub. Konečně přijíždím k hlavní silnici. Ale co to? Tohle vůbec není Dolní Dvořiště - vždyť to je přece úplně jinde, vzdušnou čarou 40 km za našimi zády. Tady je jen parkoviště kamionů, kde si skupina rumunských řidičů udělala mejdan.
No nic, pokračuji trochu zklamaný dál. Trasa vede většinou po zpevněných cestách skrze lesy. Sem tam nějaká vesnička coby ostrůvek civilizace. Síly ubývají, únava roste. Začínám se rozhlížet po nějakém noclehu, ale kde nic, tu nic. Nakonec, kolem půl jedenácté, po 144 km, zalézám uprostřed lesa za haldu ořezaných větví a ustýlám si v měkké hrabance. Pršet by nemělo, tak se toho nebojím a jdu na kutě.

Den 2.
V noci jsem toho moc nenaspal. Dlouho jsem nemohl zabrat a často jsem se budil. Každou chvíli jsem poslouchal, jak mě míjejí noční jezdci. Vstávám kolem půl čtvrté, balím, něco zobnu a vyrážím na trasu. Je pěkná kosa, jen 5 stupňů, ale co čekat na konci září. Jedu vlažným tempem a jsem dost nevyspalý. V bdělosti se udržuji polohlasným zpěvem a občasnými rozhovory sám se sebou, k tomu mi v podvědomí zní noční program smyšleného rádi Bajk. Kdyby mě někdo poslouchal, asi by si myslel, že jsem blázen.

V Chlumu u Třeboně míjím velký kemp. Světlo čelovky ozařuje kola spících závodníků snad u každé druhé chatky. To jsem jich tedy hodně smáznul. Jinak mi trasa ale vůbec neubíhá. Po silnicích to ještě jde, ale v nočním terénu postupuji pomalu a opatrně. Občas i zlehka zabloudím. V jednu chvíli se mi dokonce zasekne navigace, a protože zrovna jedu dlouhou rovnou cestou podél kanálu Nová řeka, chvíli trvá, než si toho všimnu. Líbí se mi ale, jak i po tmě poznávám místa, kterými jsme před rokem a půl projížděli na kolech se ženu - a to byla jediná vyjížďka.
Na silnici u Staré Hlíny konečně míjím jednoho závodníka. Pomalu se rozednívá a za úsvitu přijíždím do Třeboně. Na benzínce, kterou jsem málem přehlédnul, protože je kousek mimo trať, si dávám snídani a kontroluji situaci na trase. Vida, Kuba je cca 10 km přede mnou. Když pohnu, mohl bych ho někde docvaknout.

Rychlý průjezd probouzejícím se městem a pak mě trasa vede příjemnou pěšinkou okolo největšího Českého rybníku Rožmberk. Nad hladinou se válí mlžný opar ozářený časným sluncem - nádhera. Na hrázi rybníka se klubou ze spacáků dva závodníci. A jsem zas o pár míst vpředu. Jenže taková paráda to zdaleka není. Včera v kopcích jsem se na Třeboňské roviny těšil, teď mi to ale moc nechutná. Jsem nevyspalý, musím bez přestávky šlapat - nikde jediný sjezd, kde by si nohy odpočnuly. Trasa se motá sem a tam a jen neochotně mě směřuje k severu, kde leží kýžený cíl.

Pak konečně opouštím Třeboňsko. Kodrcám se po poli a při překonávání strouhy si trochu nabírám do bot. V Kardašově Řečici jdu něco nakoupit do vietnamského krámku. Potkávám se tu také s dalšími závodníky - Kuba mezi nimi není. Pár km za městem si pak musím udělat ještě jednu malou zastávku a odložit přebytečné oblečení. Jak slunce stoupá, pěkně se otepluje. Dneska se ještě zapotím.

Dál mě trasa zavádí tím správným směrem až tam na sever... kolem pohádkového zámečku Červená Lhota, skrze Chotěmice až do Choustníku, odkud začíná pořádné stoupání ke stejnojmenné zřícenině hradu. Jet to nejde - tlačím a krizím si svou první dnešní velkou krizi. Na hrad nejdu, jen ho objedu a pak dám chvíli oraz mezi skalami. Musím se trochu najíst a protáhnout - pauza na předčasný oběd. Na žádné dlouhé rozvalování to ale není. Už mě tu předjelo několik závodníků a navíc Kuba by měl být jen kousek přede mnou. Vydávám se ho stíhat. Trasa se houpe nahoru a dolu okrajem Českomoravské vrchoviny a síly rychle ubývají. Překonat pár ohradníků a skrze pastviny plné krav mi kuráž dodává jeden cyklista, co jede asi padesát metrů napřed. Naopak v technickém sjezdu mě trochu brzdí.

Ve chvíli, kdy přijíždím do Mladé Vožice, čtu zprávy na telefonu a vidím, že i Kuba píše. Zrovna je tady na obědě. No to se povedlo. Mám ale jiný plán, a tak nestavím. Rázem se z pronásledovatele stává pronásledovaný. Přesto žádný velký náskok nezískávám. Následujících několik km po červené turistické je dost náročných. Kolem hradu Šalmberk kolo do kopce tlačím a z kopce snáším. Jinde zase úzké pěšinky zarostlými stráněmi... V Kamberku začíná stoupání na Malý Blaník. Jedu pomalu a k samotnému vrcholu samozřejmě tlačím. Dolu je to naopak hodně ostrý sjezd. Vzpomínám, jak jsme se tudy před pár lety prodírali s naloženými koly s mou ženou - tenkrát ještě přítelkyní - jen v opačném směru. Po Malém Blaníku samozřejmě musím zdolat ještě Blaník Velký - jeden z nejvýznamnějších kopců České historie a pověstí. K vrcholu, jak jinak, tou nejhorší možnou cestou. V některých místech nejde kolo ani tlačit a přes kameny ho musím nést. Když se dostávám ke staré dřevěné rozhledně, jsem totálně vyždímaný. Příjemně mě těší, že je otevřené občerstvení. Musím si na chvilku sednout a koupit si nějaké pití. Napíšu Kubovi, čtvrt hodinky odpočinu a pouštím se do sjezdu z kopce.

Pod Blaníkem si ale potřebuji kousek od cesty v roští zařídit jednu neodkladnou záležitost. A jak tak zařizuji, profrčí kolem cyklista. Mám takové tušení, že by to mohl být právě Kuba. Od rána do oběda ho naháním, pak on mě a teď zas naopak? Musím zjistit, kdo to je. Rychle se vymotám z houští a tlačím do prudkého kopce. Rvu to vší silou, přesto před sebou nikoho nevidím ani na dlouhých rovinkách. No ten musel pořádně topit pod kotel. Nevzdávám to a před obcí Kondrac ho mám. A je to Kuba! Taky do toho bušil, co mohl, aby mě docvakl. Když člověk stíhá někoho, kým je zároveň stíhán, tak se musí sakra snažit, aby ho stihnul.

Jedeme spolu, vyprávíme si zážitky ze včera a z dneška a už volnějším tempem přijíždíme do Vlašimi. Akorát včas na večeři. Kuba jde na nákup, já na jídlo do restaurace. A pak nás čeká dlouhá večerní spolujízda prostá velkých kopců. Jedeme nejdříve po modré, po stezkách a pěšinách při řece Blanice. Pak kousek při Sázavě. To už je úplná tma, jen ten měsíc nad námi bdí a z temného lesa občas zírají zářící oči. Jedny z nich patří i malé srnce, stojí na kraji pěšiny za stromem, ale jak se ukazuje, je umělá.

Podjíždíme dálnici, která nad námi rámusí jako nějaký hlučný stroj. Dávám přednost tichému lesu plnému smyšlených démonů. V Kácově, větším ostrůvku civilizace, bychom se rádi občerstvili v hospodě. V sále ještě hlaholí několik hostů, ale paní výčepní nám oznamuje, že už je zavřeno. Nevadí, od kohosi jsme zaslechli, že prý stejně nemají dobré pivo. Při průjezdu Čestínem na nás zase pořvává nějaký opilec. Ani ten nás nerozhází. Pokračujeme dál údolím Čestínského potoka. Noc se prohlubuje, únava roste, síly ubývají. Pěšina je v některých místech úzká a blátivá - pak ty síly ubývají o to rychleji.

S Kubou máme taktiku nočního odpočinku dost rozdílnou: Já chodím spát raději dřív a vyrážím hodně brzo. Když je sucho a nehrozí déšť, lehnu si kdekoliv na zemi třeba uprostřed lesa - raději měkká půda než tvrdá podlaha. Kuba naopak vydrží šlapat dlouho přes noc, ale pak si pospí až do úsvitu a raději si ustele v přístřešku, na lavičce nebo na hřišti. Také výbavu máme dost odlišnou. Kuba jede maximálně nalehko. Dokonce ani pořádný spacák si neveze. To já mám z tohohle podzimního dobrodružství větší obavy, a tak jsem víc napakovaný. Mám pořádný spacák i dost oblečení. Taky s sebou vláčím dvě těžké powerbanky... I tomu každý přizpůsobujeme svůj styl jízdy.

Vypadá to, že se brzy rozdělíme. Kolem desáté zrovna projíždíme pěkným čistým lesem, kde je docela teplo. Čelovkou pátrám, kde bych ulehnul. Kuba vyhlíží nějaký krmelec - to by byl přijatelný kompromis. Nic takového tu ale není. Nakonec se domlouváme, že zkusíme najít nocleh v městečku Zbraslavice, jen musíme trochu uhnout z trasy. Sjeli jsme z kopců a pěkně se ochladilo, ale ve světlech lamp jsme našli zříceninu tvrze a v ní právě rekonstruovanou stodolu - či co je to za budovu. Je v ní i pěkně teplo. Vše otevřené, nikam se nevkrádáme. Za vytrvalého troubení jelenů v nedaleké oboře se ukládáme ke spánku.

Den 3.
Spalo se docela dobře. Dokonce jsme si přispali asi o hodinu proti původně plánovanému budíku. Kuba mě budí pošťouchnutím, protože mám v uších špunty. V mžiku jsem na nohou a lezu ze spacáku. Připadám si trochu jako křeček. Ustlal jsem si na hromadě hoblin z ořezaných trámů. Spalo se na nich měkce, teď jich mám ale plný spacák.

Moc dlouho neokouníme. Rychle protáhnout, něco malého zakousnout, sbalit a jedem. Noční tmou se vracíme zpět na trasu a hned zahřívací tlačenka do kopce. Zima nám opravdu není. A pak to hezky frčí mírně zvlněnou krajinou. Červená turistická nás vede po zpevněných lesních cestách i pěšinách a přivádí nás do Malešova k pivovaru. Akorát začíná svítat, ale pivovar má ještě zavřeno, tak jen Kuba si něco koupí v právě otevřeném krámku a jedem dál.

Hezkou cestou občas lemovanou skalami jedeme při říčce Vrchlici, průjezd dlouhým úzkým tunelem a dojíždíme do Kutné Hory. Tady se trasa závodu mění ve vyhlídkovou trasu a provádí nás okolo chrámu sv. Barbory a historickým středem města. Vzpomínám, jak jsme tady byli loni na zájezdě. S Kubou nás ale momentálně víc zajímá, kde se nasnídáme. Město je téměř liduprázdné, teprve se probouzí a všude je zavřeno. Nakonec volíme klasiku - benzínku.

Po občerstvení znovu do sedel, ale jen na chvilku. Za městem nás čeká výtlač na vrchol Háj s rozhlednou a vrchol Kaňk s hornickým památníkem. Cestu navíc trochu komplikuje uzavírka kvůli sesuvům a musíme to objíždět. Pak nás má trasa vést do nedalekého Kolína, jenže rozhodně nevede po přímce. Opisuje veliký západní oblouk. Přitom se houpe táhlými stoupáními přes lesy i pole, po cestách i silnicích - dokonce i po singltreku. A vůbec nám to nějak neutíká. Ani mě, ani Kubovi to teď nešlape. Za zády máme vysílač na Kaňku, který se snad ani trochu nevzdaluje. Ploužíme se, až mi dochází trpělivost. Musím to už nějak prolomit, říkám si, a pořádně se opírám do pedálů. Čekám, že se Kuba chytne, ten ale zůstává za mnou. Vzdaluje se až zmizí úplně. Nemůžu zpomalovat, když jsem se tak rozjel, snad mě někde docvakne.

Konečně Kolín. V celkem hustém provozu ho prokličkuji bez zastavení a přede mnou dlouhý úsek po Labské cyklostezce. Skoro 40 km bez jediného kopce. Těším se, že teď natočím nějaké kilometry a trochu s tím dnes pohnu. Jízda je to svižná a zároveň pohodová. Po levé straně řeka, po pravé mírná krajina, pod koly se střídá asfalt s hliněnou pěšinou. Stromy kolem se začínají převlékat do podzimních barev, nad hlavou svítí slunce a pěkně hřeje... I Kuba mě dohnal. Chvíli jedeme spolu, pak ale zastavuje a jsem zase sám. Sám profrčím nábřeží Poděbrad i Nymburku. Spousta restaurací, hospůdek i bufetů mě láká udělat si pauzu na oběd. Já si místo toho dám na lavičce jen svačinu z vlastních zásob. Předpokládám, že mě při tom Kuba rychle dožene, ale ani po patnácti minutách se neobjevuje. Asi se někde taky stavil na jídlo, jedu tedy dál. Jen ještě musím překonat jednu nečekanou překážku. Asi padesátičlenná skupina německých cykloturistů zabírá celou cyklostezku a jede dost vlažně. Trochu rozmrzelý přemýšlím, jak skrz tohle projet? Než musím jakkoliv reagovat, kdosi na chvostu si mě všímá a posílá urgentní depeši dopředu. Skupina se vzorně smrskává a vytváří  uličku k předjetí. Na takovou slušnost nejsem zvyklý.

V Ostré jízda Labskou cyklostezkou končí. Trasa se odklání ostře k severu a vede skrze širá pole a planiny. V tu chvíli skončila i pohoda a udeřila těžká krize. Slunce pěkně praží, stín nikde. Dlouho si ale nezoufám. Za chvíli jsou Milovice. Milovice jsou známé velkým vojenským letištěm. To potvrzují i vrtulníky, které mi ve velké výšce létají nad hlavou. Mě ale více zajímá malá nádražní kavárnička, kde máme od pořadatelů domluvený pro každého závodníka jeden nápoj zdarma.

Usedám k jednomu kolegovi, který sem dorazil chvíli přede mnou a dávám si kávu a zákusek. Než se občerstvím, doráží i Kuba. Pak jedeme dál zase spolu, ale trochu střídavě. Oba jsme už unavení, a šlapem, jak každý můžeme. Kubu navíc začíná zlobit koleno, mě zase pobolívá achilovka. Chce to trochu zvolnit. Co mě ale těší, že jsme ukrojili pořádný kus cesty a vypadá to, že oproti původnímu plánu - alespoň tomu mému - bych mohl být v cíli o den dřív, než jsem očekával. Jenomže teď teprve přijde to těžké: Český ráj, okraj Krkonoš, Jizerky, Lužické hory... Chce to neusnout na vavřínech.

Na rozcestí v lese dojíždím jednu závodnici. Zdá se mi, že tu trochu zmateně krouží a vypadá dost vyždímaně. Je to Jiřina Lípová, větrem ošlehaná a zkušená osobnost nejen bikepackingu. Jak jsem se dozvěděl od Kuby, někteří jí přezdívají terminátorka, protože jede sice pomaleji, ale jede pořád. Díky tomu si namaže na chleba i spoustu nabušených o generaci mladších závodníků. Kolikrát si člověk myslí, že už ji má daleko za zády, a pak se najednou zjeví před ním...
Zase jsem Kubovi poodjel, ale moc mi to už nešlape. Jsem nějaký bez šťávy. Všechny kopce tlačím a vůbec mi není veselo. Krizím si svou krizi, přesto jsem poháněný tím vědomím, jak dobře to doteď jelo a nechci si to zkazit. Jedu sice pomalu, ale taky jedu pořád.

V podvečer dorážím do Sobotky. Zastavuji kousek před městem a pátrám v mapě kam se uchýlit na večeři, když v tom za mnou Kuba. Na doporučení místních míříme do restaurace Pošta u náměstí. A nejsme tady sami. Přisedáme k dalším závodníkům. Dopřáváme si delší pauzu, pořádné jídlo, a živě debatujeme o všech zážitcích i o tom, co nás ještě čeká. S Kubou odjíždíme oba za soumraku. Čeká nás průjezd Českým rájem. Do skal vjíždíme už za úplné tmy. Kolem se míhají temné siluety masivů. Trochu mě mrzí, že zrovna sem to vyšlo takhle na noc. Na druhou stranu i po tmě to má své kouzlo - a kdy se to člověku poštěstí.
Místo k noclehu jsme dnes našli před branami hradu Valdštejn. Je tu docela teplo, pršet nemá, takže přístřeší nepotřebujeme. Kuba si ustýlá na stole, já raději volím zem, je přeci jen měkčí.

Den 4.
Zase se mi moc dobře nespalo. Dlouho jsem nemohl usnout, několikrát se probudil a sotva jsem pořádně zabral, už zvonil budík. Trochu závidím Kubovi - ten lehne a do třiceti vteřin zařezává. Sjezd dolů ze skal na Sedmihorky je parádní, ale sotva zase šlapem do kopce, vychutnávám si nevyspalost plnými doušky. Druhá nepříjemná věc je teplota. Místy je zima, místy teplo, a je těžké zvolit správné oblečení. Aby se člověk každý kilometr převlékal, to zkrátka nejde, takže chvilku klepu kosu, chvilku se potím. Kuba je na tom dost podobně. Navíc ho čím dál tím víc zlobí koleno.
Před námi se do tmy vypíná vysoký kopec s vysílačem. Vím, že je to Kozákov a vím, že nahoru musíme. Taky v mapě dobře vidím vrstevnice nahuštěné jak žebra chladiče a naši trasu, která jde přes ně kolmo až k vrcholu. Snažím se psychicky připravit na to, co přijde, a i tak mě to zaskočilo. Nejdříve přes Lestkov a Radostnou po silnici - to bylo v pohodě. Pak ale tak strmou pěšinou po kamenech a kořenech, že i Blaník byl proti tomu slabý odvar. Kola tlačíme, strkáme, posunujeme... V duchu proklínáme pořadatele. Tedy nejdříve v duchu, potom nahlas. Už dlouho jsem si takhle nezanadával.

Kuba mi v tom krpálu cuknul. Trochu čekám, že ho doženu na vrcholu, že tam zastaví, aby si orazil, ale on už je dávno pryč. Taky tedy na nic nečekám a pouštím se sjezdem do jeho pronásledování. Jak byl do teď hic, tak je rázem pěkná klendra. Pomalu se rozednívá a přede mnou se rýsuje silueta Krkonoš. V údolí se ale válí hustá mlha, která mě brzy pohltí. Kubu dojíždím po chvíli, když zastavil, aby se oblékl. Vítají nás Semily a hned míříme na benzínku na snídani. Městem pak kličkujeme každý sám. A hned pěkně příkré stoupání na Příkrý. V tom mi najednou zvoní telefon a volá žena. Prý jestli jsem nenechal tracker na Valdštejně. Podle on-line sledování jsem pořád tam a nehýbu se. Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě obracím batoh naruby. Není tam! Ještě jedna důkladná prohlídka a ... je tam! Neskutečná úleva. Trackery holt občas zlobí a jsou nepřesné.

Za chvíli mě dohání Kuba. Tváří se dost zbědovaně a zvažuje odstoupení, koleno se mu zhoršuje. Kolena mě také dřív trápila, poslední dobou jsou to spíš achilovky. Přesto jsem nevědomky přibalil i elastickou bandáž na kolena, která tenkrát pomáhala. Teď snad pomůže Kubovi. Škoda že mi to nedošlo už dřív.

Slunce krásně svítí, trasa nás vede nejdříve dolů a pak zase pěkně stoupá - kus silnicí, pak polní cestou, krásnou krajinou. Cítím se svěže, jede mi to, baví mě to a život je krásnej. Ve Vysokém nad Jizerou na náměstí beru útokem konzum a nejsem sám. Závodnice Jiřina Lípová, sedí na lavičce a čeká, až otevřou cukrárnu, další závodník přijíždí a chvilku za mnou se objevuje i Kuba. Vysoké nás na dlouho rozděluje. Kuba si totiž udělal větší nákup, ale nemá kam ho uložit. Já téměř vše házím do batohu a můžu pokračovat. Nechci se zdržovat, když jsem tak krásně rozjetý. Navíc podle informací z týlu se na nás dotahuje vetší skupina závodníků.
Vyrážím sám na plný plyn a zahajuji krátkou Krkonošskou etapu. Trasa tady vede úbočím údolí řeky Jizery prakticky souběžně s vrstevnicí a je to nádhera. Teprve z Martinského údolí začíná ostré stoupání na Mýtiny. Chlapík v montérkách dole u chaty mě ale zastavuje a varuje na opravu lesní cesty. A má pravdu. Nezbývá než to objet jinou cestou. Na mýtinách jsme se sjeli s Michalem Honzárkem a dalšími kolegy. Míříme přes hranice do Polských Jizerek. Horská krajina okolo je opravdu nádherná, jen mě trochu překvapuje, kolik je tu v úterý - na konci září - turistů. Neumím si představit, jak by to tu vypadalo třeba některou červencovou sobotu.
Naše pětičlenná skupinka se brzy rozpadá. Někdo zastavuje u horské chaty Orle, ostatní kluci jedou docela svižně a už jim přestávám stíhat. Nevadí, stejně bych taky někde zastavil na svačinu. Je čas oběda. Poláci jsou na tom s turistickými přístřešky dost bídně, takže si vystačím s dvěma pražci u cesty a ujím něco ze zásob v batohu. Posilnil jsem se a můžu zdolat závěrečný výtlač po kamenech k vrcholu Smrk - nejvyšší hoře Jizerek a zároveň nejvyššímu bodu celého závodu. Prokličkuji davem turistů, udělám rychlé foto a víc se nezdržuji, na rozhledně už jsem také před časem byl.

Následuje rychlý dlouhý sjezd zakončený několika kilometry luxusního singltreku. Ten moc dobře znám. Už dvakrát jsem na něm řádil. Jen musím udělat drobnou úpravu upnutí spacáku na řídítkách a už se řítím dolů. Skoky, hupy, úzké průjezdy mezi skalami nebo stromy, esíčka... užívám si to jak malé děcko. Klopenky řežu v horizontální poloze. Přede mnou jedou vystajlovaní týpci na trialových kolech. Vidí, jak se za nimi řítím a rychle uhýbají z cesty. Když je míjím, zírají s pusami dokořán. Právě jim to tu natřel ušmudlaný týpek s obyčejným a ještě k tomu napakovaným hardtailem. Asi budou mít o čem přemýšlet.

Singltrek opouštím v Lázních Libverda, ale euforie přetrvává až do Hejnic. Město projedu bez zastavení a znovu stoupám do lesů. Pak se široká lesní cesta klikatí po úbočí hor a hezky to odsýpá. Píšu Kubovi, jestli je někde za mnou, že hodlám udělat pauzu až ve Frýdlantu, že mě tam může dohnat. Zároveň spřádám plány následujícího postupu: Do cíle zbývá nějakých 170 km. Pojedu pořád, celou noc a zítra to dorazím. Mám sílu, že bych mohl skály lámat holou rukou. Dobře vím, že to brzy přejde, ale teď si nechci tu krásnou iluzi kazit.

Síly došly opravdu brzo. Kousek za Oldřichovským sedlem. Musím se trochu ošplíchnout v potoce, abych se svlažil a trochu probral. Pak krátký výjezd - nebo spíš výtlač - a sjezd do Frýdlantu. Na náměstí usedám v restauraci k večeři ještě s jedním závodníkem. Očekávám Kubu, ale ten má jiné plány. Po jídle a krátkém odpočinku jdu na nákup posledních zásob - noc bude dlouhá. Pokračuji sám v cestě na sever frýdlantským výběžkem. Netrvá to dlouho a na křižovatce před Višňovou se s Kubou opět shledáváme. Dál jedeme ve dvou. Krajina tady v severním příhraničí není tak osídlená a teď v podvečer působí jakýmsi tajemným dojmem.
Za obzorem mizí poslední srpek zapadajícího slunce a my míříme přes hranice do Polska. Přejedeme hráz vodní nádrže Niedów, pak kousek silnicí a jsme v Německu. Tady nás trasa směřuje k jihu v těsné blízkosti hranic rovinatou cyklostezkou. Rychle se šeří. Nad loukami se vznáší mlžný opar a vzduch chladne. Než dojedeme do Ostritzu, je už úplná tma. Jedeme dál. Oba máme v plánu jet celou noc bez odpočinku a ještě si tak ve výsledkové listině trochu polepšit.

Kilometry zase pěkně přibývají, ale v té tmě se to zdá nekonečné. Konečně dorážíme do Žitavy. Město lízneme spíše jen při okraji po cyklostezkách a zase přes hranice - na skok do Polska, kde si dáme na benzínce kávu - a po pár stech metrech už definitivně Čechy. Poslední náznak civilizace v Loučné, kde se s námi loučí pouliční lampy - pak nás nadlouho pohlcují temné lesy Lužických hor.

Šlapeme nocí. Stoupání většinou tlačíme. Ospalost i únava rostou s každým kilometrem - o to víc, že z okolní krajiny nevidíme nic. Rozptylujeme se občasným rozhovorem, ale to jen když tlačíme nebo se šineme do nějakého kopce. Tak pomalu míjíme Sedlecký Špičák, Loupežnický Vrch, projedeme Petrovicemi a zase hluboké lesy - jen místy se otevřou výhledy na noční kopcovitou krajinu. U skautské chaty Seleška doplňuji vodu z pramene. Kousek od rozcestí Babiččin odpočinek, kde lesní cestu přetíná silnice, spí v přístřešku nějací závodníci. Zastavíme na malou svačinu o něco dál u hromady klád, abychom je nerušili, dlouho pak ale nepokračujeme. Jsme už oba pěkně vyždímaní a těžce bojujeme se spánkem. Nakonec se to nedá vydržet a musíme si chtě-nechtě na chvíli orazit. V přístřešku nad malou vodní nádrží Naděje uleháme na lavičky jen tak jak jsme bez spacáku a jakékoliv bivakovací přípravy. Kuba nastavuje časovač, aby nás probral asi po dvaceti minutách. To by mělo stačit, abychom se aspoň trochu vzpamatovali. Vmžiku jsem tuhý, ale probírám se už po čtvrt hodině zimou. Budím kubu a šlapeme dál.
Na chvilku jsem zastavil a Kuba mi poodjel. Mám co dělat, abych ho znovu dohnal. Podařilo se to až u Jedlovských rybníků. Ne že bych se snad sám v lese bál, ale přeci jen je ta noční spolujízda příjemnější - zvlášť když je člověk ve stavu totálního vyčerpání a je náchylný k halucinacím a bloudění - občas i blouznění.

Odpočinek neměl dlouhý efekt a jsme na tom zase stejně. Únava a spánek nás zmáhají tak, že máme co dělat udržet se v sedle. Nad vesničkou Líska na lavičkách dáváme tedy ještě jednu dvacetiminutovku. Pak nás trasa vede po úbočí okolo vrchu Studenec - cesta tudy ale vedla tak někdy před padesáti lety, teď pátráme po jejích zbytcích v roští, kamení a v lese a ztěžka se po nich plahočíme. Opruz by to byl za dne, natož teď v noci. Ale aspoň jsme si zase trochu zanadávali a rozproudila se krev.

Rychlý sjezd do vsi Studený, kde je opravdu studeno, a začíná se rozednívat. To už jsme vlastně opustili Lužické hory a vítá nás České Švýcarsko. Ve sjezdu z Kunratic na Všemily mi omrzají prsty na rukou i nohou a Kuba někde zaostává. Svítá. Údolím Chřibské Kamenice jedu sám a klepu se jak ratlík. Pak přichází stoupání směrem k Růžovému vrchu - naštěstí ne až nahoru. To mě dohání i Kuba, ale je na tom bídně. Koleno ho bolí čím dál víc a vpřed ho žene už jen blížící se cíl.

Přijeli jsme do Růžové. Tady máme v plánu koupit snídani ve vietnamském krámku. Už pěkných pár hodin se na to těšíme jak na smilování, jenomže zrada! Ještě je zavřeno. Otvírá se až v osm, což je za čtvrt hodiny. Čekat se mi nechce, zvlášť když jsou nám určitě v patách další závodníci. Navíc krámek působí dost opuštěně a mám pochybnosti, jestli vůbec otevře. Představa, že celé to noční martýrium bylo k ničemu se mi nelíbí. Ale Kuba je optimista a pauzu opravdu potřebuji, tak čekáme - a dočkali jsme se. Že jsou koblihy ještě zmrzlé a šunka pár dní prošlá? Nevadí! Sebrat, nažrat a makat.

Jsme zpět na trase. Sjezd do údolí Kamenice je technický a rychlý, ale pak je naše tempo spíše vlažné. Projíždíme skalními soutěskami, nádhernou krajinou do Jetřichovic, pak skrze Haťový důl, Na Tokání a dál na východ. Jízdu si ale moc neužíváme. Jsme oba totálně prošití a připadá nám to nekonečné. Chceme už být v cíli, ale ten jako by se vůbec nepřibližoval. Ve sjezdu do Krásné Lípy usínám za jízdy a je třeba dávat sakra bacha.

Konečně se to láme. Poslední stoupání závodu na Dymník, pak průjezd Rumburkem. Slunce svítí a pěkně hřeje, opadá z nás tíha i rozespalost. Krátký průjezd německým cípem a jsme ve Varnsdorfu. Ve třičtvrtě na dvanáct projíždíme společně branou pivovaru Kocour, který je tradičním cílem. Trasu dlouhou 785 km jsme zvládli za necelé 4 dny a skončili na děleném 36. místě ze 120 startujících. Na to, že jsme jeli oba závod poprvé, to byl pěkný výsledek. Navíc dojezd o den dříve než jsem očekával... určitě hodně přispělo neobvykle slunečné a teplé počasí a také častá spolujízda s Kubou i ostatními závodníky, kdy jsme se navzájem podporovali, povzbuzovali a motivovali šlapat, i když toho měl člověk už plné kecky.

Zatímco ostatní ještě soupeří s tratí a budou dojíždět do cíle v průběhu odpoledne, noci a příštích několika dní, nám teď zbývá už jen trochu se zkulturnit, smýt ze sebe čtyřdenní špínu, ubytovat se v jednom ze starých lůžkových vagonů, které tu jsou závodníkům a návštěvníkům pivovaru k dispozici jako zajímavá alternativa přenocování, pak se pořádně nadlábnout, trochu se prospat a večer do pivovarské restaurace na pivko a pokec s ostatními kolegy z tohohle klubu podivných cyklistických ultra-bláznů. Hlavním tématem jsou samozřejmě dojmy a zážitky ze závodu. Bohemku jsem jel poprvé a moc se mi líbila. Krásné počasí, spoustu hezkých míst a cest napříč Českem i třemi sousedními státy. Radost a spokojenost se střídala s únavou a vyčerpáním - to jen ale všechny zážitky posílí a dodá jim hloubku, i když v danou chvíli by se člověk na vše nejradši vy*** Také častá přátelská spolujízda - nejčastěji s Kubou - byla příjemná vzpruha a dodávala jízdě šťávu. Závod jsem si užil, ale dojmy se budou vstřebávat a dotvářet ještě pár týdnů. Nejdříve je třeba si pořádně odpočinout a zregenerovat.

Ráno vstáváme celkem brzy. Od sedmi je připravena hotelová snídaně formou bufetu. Tu si opravdu vychutnávám. Dopoledne pak přijíždí má žena. Balíme, se všemi se loučíme a pak už jen odjezd domů. Kromě Kuby se s námi kus cesty sveze i Jiřina Lípová, která mimochodem předvedla obdivuhodný výkon, když dorazila včera večer, jen kus za námi, s nefunkčním zmordovaným krkem a nemohla zvednout hlavu. Poslední kilometry se nemohla dívat jinam než těsně před svoje přední kolo, a i tak dojela. Kolik lidí by to v takovém stavu vzdalo? Kdo chce dělat tenhle dobrodružný ale bolavý „sport", musí být prostě tak trochu blázen.

Co ještě říci úplným závěrem? Snad jen že na posledních kilometrech jsem byl přesvědčený Bohemku hned tak znovu nejet. Teď vím, že bych jel rád příští rok zase.