První dobrodružství v sedle

Asi málokdo dokáže zapomenout na své první větší cyklistické dobrodružství. I já si to své velmi dobře pamatuji - možná i proto, že to není zase tak strašně dávno, ale přeci jen od té doby třináctkrát sníh zasypal hory, třináctkrát odkvetly lípy a třináctkrát vlaštovky přilétly z teplých krajin. Pravda, některé detaily se mi už vytrácí, přesto ta vůně neznámých dálek kořeněných létem, ta mi rozbuší srdce pokaždé, když si na to jenom vzpomenu. Tenkrát mi ještě jonťák tekl po bradě, první dospělácké horské kolo se lesklo novotou, já jezdil na něm z čisté lásky a sedmnáct mi bylo let... Dobrodružství mi proudilo v žilách a měl jsem veliké štěstí, že nebylo cizí, stejně jako cyklistika, ani mým dvěma spolubydlícím a dobrým kamarádům z internátu.

Maturita se kvapem blížila a poslední prázdniny bylo třeba řádně vychutnat. Už dlouho dopředu jsme plánovali nějaký společný podnik. Přišel jsem s nápadem objet celou Šumavu na kole. Všem třem se nám to zalíbilo. Později jsme nápad ještě rozvinuli - a to tak, že pojedeme pořád dál, kamkoliv si zamaneme, dokud se nám nebude chtít vrátit - třeba týden, třeba dva. V návalu nadšení jsme si pinkaly i s myšlenkou jet pořád na jih, dokud nás nezastaví moře. Po vystřízlivění jsme se ale raději vrátili k druhé možnosti.

Prázdniny nastaly. Termín odjezdu se několikrát posunul, protože každý z nás měl různé vlastní akce, brigády a rodinné dovolené. Nakonec už ale posouvat nešel a byl pevně stanoven. Bohužel Tomáš, zrovna ten zkušenější z nás, v posledních dnech z rodinných důvodů odpadnul. Dále už jsme termín měnit nemohli. Bylo jasné, že když nevyjedeme teď, tak budeme zase jen přeplánovávat a posouvat až nakonec nevyjedeme nikdy. A tak jsme vyrazili ve dvou - já a Pavel.

Výpravu jsem zahajoval sám, protože jsem bydlel až za severním okrajem Šumavy, kdyžto Pavel přímo v jejím srdci - z mého pohledu měl tedy na trase náskok pár desítek kilometrů. Trochu jsem mu záviděl. Zatímco on si v klidu spal, já už v pěkně nekřesťanskou ranní hodinu nakládal brašny na nosič. Vlastně brašnu jen jednu. Výbavu, kterou jsem nikdy nevlastnil a neměl s ní žádné zkušenosti, jsem objednával přes internet a dorazila na poslední chvíli. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v balíku místo dvou brašen našel brašnu jen jednu?! A já si opravdu myslel, že obědvávám plnou sadu. Co s tím dva dny před odjezdem? Nic - člověk musí pracovat s tím, co má. Člověk může být klidně úplně blbý, hlavně si musí umět vždycky poradit. Vše potřebné jsem nacpal na jednu stranu nosiče a na druhou zavěsil těžký celtový stan - spíše kvůli rovnováze než kvůli potřebě (stan měl na starosti Pavel). První šlápnutí do pedálů bylo velikým překvapením. Poprvé v životě s patnáctikilovou zátěží - navíc dost nesymetricky rozloženou. Kolo se kymácelo ze strany na stranu a já měl pocit, že za sebou táhnu valník naložený kamením. Alespoň to počasí bylo příznivé, slunce zvolna stoupalo a jen občas se schovalo za nějakou chmurku.

Před sedmou hodinou ráno jsem opustil rodné městečko. Za Strážovem mě pak přivítaly první Šumavské kopce, a to hned pěkně zostra. Od vesnice Divišovice jsem se plahočil táhlým čtyřkilometrovým stoupáním. Se skoro třicetikilovým monstrem pod zadkem se mi sklon lesní cesty jevil dvakrát tak větší a pomalu jsem si uvědomil, jaké sousto jsem si ukousnul a že tohle dobrodružství bude pořádná dřina.

Pak jsem se konečně přehoupl přes kopec a rychlým asfaltovém sjezdem se řítil rovnou na Onen Svět. Proboha ne, vždyť na to jsem ještě moc mladý! Abych se z vesničky Onen Svět nevydal na onen svět, raději jsem trochu přibrzdil. Rozjetý kolos zpomaloval jen neochotně a naklápět ho v zatáčkách také nebyla žádná legrace. Naštěstí vše dobře dopadlo. Po hlavní silnici - po ránu ještě bez velkého provozu - jsem se dalším dlouhým stoupáním vyštrachal až na Javornou a odtud dál do nekonečného kopce na Starý Brunst. Tam jsem konečně opustil hlavní silnici a svěřil se do lůna divoké přírody. Nádherné divoké přírody!

Za branou Národního Parku Šumava mě přivítal úplně jiný svět. Projížděl jsem rovinatou silničkou údolím říčky Křemelné, která se klikatila na rozkvetlých horských lučinách. Jednotlivé - menší i větší smrčky roztroušené po širokém údolí jakoby utíkali z okolních lesů a přicházely se podívat na neznámého cestovatele. A kolem dokola hustý čistý les. Dech se z té nádhery tajil. Občas nějaký turista - sem tam přátelská otázka odkud a kam že si to šlapu...

Třináct kilometrů převážně rovinaté nádhery mě dovedlo do Hartmanic. V městečku s nejvýše položenou synagogou u nás jsem se napojil na modrou turistickou značku. Úzkou silničkou jsem si to šlapal na Kunratice. To už se začalo projevovat i drobné opotřebení fyzických sil, a tak jsem si udělal malou pauzu - ale jen pár minut. Dále následoval Velký Radkov a pak terénní sjezd rozbitou cestou dolů do Radešova k řece Otavě. Těšil jsem se jak si z kopce odpočinu ale kdepak. S naloženým kolem to žádná úleva nebyla. Spíše naopak. Náklad poskakoval, pilotáž náročná.

Znovu na asfaltu a znovu do kopce - kruté dlouhé stoupání hlavní silnicí. Ano, uhádli jste: královské město, Šumavské turistické centrum Kašperské Hory. Kdo by je neznal - minimálně krásný hrad Kašperk. Jenže mě teď hrad vůbec nezajímal. Občas jsem ho sice zahlédl z cesty, ale měl jsem plné nohy práce a na nějaké dlouhé kochání ani pomyšlení. Slunce peklo, pot ze mě lil a provoz na silnici nemilosrdný. Někteří řidiči zřejmě trénovali na relí a krouhali zatáčky takovým způsobem, že mě míjeli o centimetry.

Přece jsem to zvládnul. V půl dvanácté, po bezmála padesáti kilometrech, jsem se konečně složil na lavičku na náměstí. Kolem dokola davy turistů. Do jedné ruky jsem popadl obloženou housku, do druhé mobil. Housku jsem ukusoval, na mobilu vyťukával smsku Pavlovi, že jsem na místě srazu.
„No kde se flákáš? Jsi zaspal? Měli jsme vyrážet v deset a já si přitom stihl dát ještě oběd," vyplísnil mě, ale přátelsky.
Nezmohl jsem se na odpověď. Ano, první plány byly optimistické - protože jsem neměl tušení, co obnáší cestování s těžkým nákladem. Však on to ještě pozná.
Z Kašperek jsme společně zamířili po hlavní silnici směrem na Stachy. Cesta nabízela krásné rozhledy a výhledy na Šumavské lesy a luhy, hory i doly... Jen ten provoz. V Šebestově jsme konečně uhnuli doleva na vedlejší silničku směřující nás přes všechny pošumavské „prdolákovice" na východ. Co se navigace týče, ta byla plně v Pavlovo rukách. Projížděli jsme jeho rodným kraje, kde znal každou, vesnici, chalupu, snad i každou myší díru.

Odpoledne jsme dosáhli prvního cíle výpravy. Dojeli jsme do Volyně - městečka, kam údajně Blažena Škopková jezdila na dýzu, protože v nedalekých Hošticích hráli jenom takový samý nemožný... do městečka, které deset měsíců v roce překypuje studentským životem, díky čemuž má jediné zdejší papírnictví snad nejvyšší tržby v republice... Do městečka, které jsme oba dobře znali... A co nás sem přivedlo? Chtěli jsme coby nezaujatí pozorovatelé vidět, jak zde vypadá prázdninový život - a hlavně jak vypadá naše zavřená škola!

Chvilku jsme si odpočinuli, v samoobsluze zakoupili něco malého na zub i tekutiny obstarali a šlapali zase dál - pořád na východ. V Čepřovicích jsme se pak definitivně rozloučili s asfaltem. Stoupali jsme do kopce polní cestou značenou modrou turistickou značkou. Blížil se večer, slunce stále ještě peklo a pro mě to bylo peklo. Zatím co Pavel měl sil na rozdávání a jeho nohy byly teprve dobře rozhýbané, ty moje už se začínaly zadírat a sotva jsem se vlekl. Vždyť jsem měl najeto 94 km - s plným nákladem!!! Nic takového jsem nikdy předtím nejel. Nedalo se ale svítit. Jestli jsem měl být i na zítra provozuschopný, museli jsme to už pro dnešek zabalit.

Zapíchli jsme to v dolíku na okraji lesa nedaleko Měkenického potoka a utábořili se. Nejdříve jsme postavili malý cyklistický stan, který s sebou Pavel vezl, následovalo zbudování ohniště a příprava večeře: instantní těstoviny s boloňskou omáčkou nebyly sice nic světoborného, ale když do ešusu spadlo ze stromů trochu jehličí i několik mravenců a mušek, mělo jídlo tu správnou zálesáckou chuť. Na řadu přišla ještě výstavba malé hráze na potůčku a vytvoření jakéhosi rezervoáru pro osvěžení zmordovaného těla.
„A kde si postavíme latrínu?" ptal se kamarád po jídle, nervózně přešlapujíc na místě.
„Hlavně po větru od tábora a taky dost daleko od potoka, chci v něm mýt nádobí.
Uběhlo deset minut.
„Paráda," vracel se Pavel jako vyměněný. „Ta borovice jsou pánský a ten bez nalevo dámský. Ale kdyby bylo na pánských obsazeno, klidně běž na dámský - žádný dámy tu stejně nejsou."
Noc byla klidná, spalo se celkem dobře - a to je co říct, obvykle na neznámém místě nezaberu až do ranního kuropění. Zvlášť když ukolébavku hrají zvuky lesa, na které nejsem běžně zvyklý. Přeci jen jeden drobný nedostatek tu byl. V malém jedoplášťovém stanu se srážela vlhkost a ta pak ze stanového plátna odkapávala dolů. Vlahá letní noc a nám uvnitř stanu prší. Co víc si člověk může přát.
Ráno jsme si dopřáli snídani z bohatých zásob, spakovali stan, dokonale zahladili ohniště, naložili brašny na kola a v půl osmé už šlapali do pedálů.

Den sliboval být stejně slunečný jako včera a naše cesta konečně nabrala jižní směr. To Lipno prostě musíme dát! Projeli jsme Měkynec, Krajníčko a nechali se vést červenou turistickou značkou. Minuli jsme Dub (stromů toho jména jsme cestou minuli bezpočet, vesnici Dub ale jen jednu a hezký novogotický zámek Dub také jen jeden). Před dubem, za dubem, tam si na tě počíháme, před dubem, za dubem, tam tě oškubem. Za Dubem červená uhýbala z asfaltu do terénu, a to Pavlovi moc nevonělo. Studovali jsme mapu, ale nakonec přeci jen podlehl mému přesvědčování, že nejsme bábovky, máme na to kola stavěný, tak to dáme. Jenže jak se ukázalo, cesta byla hrbolatá, kopcovitá a v některých místech i pěkně zarostlá. Jízda žádná slast - spíš pěkná dřina. Trochu jsem litoval, že jsem nehlasoval taky pro silnici, teď jsem se jen snažil nedat to moc znát.

Husinec rodiště jedné z nejvýznamnějších osobností České historie - Mistra Jana Husa, jsme projeli téměř bez zastavení. Na krátkou chvíli jsme si orazili až v Prachaticích před malou samoobsluhou. Naštěstí Pavel město celkem znal, a tak nás skrze něj bez potíž protáhl. Občerstveni Nanukem a tatrankou jsme se ubírali dále cyklotrasou 1055 do pekelného stoupání. Nejdříve asfalt, pak zpevněná lesní cesta, pořád vzhůru, výš a výš, zbroceni potem a námahou, až na Libínské sedlo. Následovala porada zakončená hlasováním. Počtem hlasů dva ku nule jsme odsouhlasili návrh držet se silnice do Blažejovic. Slunce peklo jako divé, les střídaly lučiny. Naším dnešním cílem byla Lipenská přehrada. Teď už jsme věděli, že to máme s přehledem v malíku a nemusíme se nijak honit. Šlapali jsme na pohodu přes Zbytiny, Křišťanov... Cesta ubíhala pomalu, ale jistě - tedy až do Arnoštova. Odtud sice vedla dál cyklotrasa, ale průjezd vojenským újezdem Boletice byl přísně zakázán s výjimkou víkendů a svátků. A dnes jsme měli co? Dnes jsme měli středu! Chvíli jsme váhali, jestli to risknout. Co se nám může stát, když nás vojáci chytí? Pošlou nás zpět, dostaneme pokutu? Zastřelí nás? Nakonec jsme se zbaběle otočili a vrátili až do Blažejovic. Parádní zajížďka 20 kilometrů. Raději jsme už neexperimentovali a v záři odpoledního slunce se nechali vést silnicí až do Volar a pak dále na Želnavu a rovnou do Nové Pece. Úmorně dlouhá rovina podél horního toku Vltavy. S Pavlem jsme už ani moc nemluvili. Dokonce jsme ani příliš nevnímali okolní krásy jižní Šumavy. Byli jsme zkrátka řádně unavení.

A pak jsem poprvé stanul u moře - „Českáho moře". To už se chýlilo k večeru. Slunce sice stálo ještě dost vysoko nad horizontem, ale my už měli vážně dost. Posledních deset kilometrů jsme se spíše vlekli než jeli. Také Pavla včerejší svěžest opustila. Ujeli jsme dnes 86 km. Nikam dál už se nám nechtělo. V Nové Peci, v místním krámku, těsně před zavírací dobou jsme si koupili něco k jídlu a k pití a vydali se do nedalekého kempu. Lidí málo, místa dost. Postavili jsme stan a zamířili do zdejšího bufetu. Každý jsme si poručili jedno orosené a seděli, rozmýšleli, plánovali a tlachali až do setmění. Večerka po deváté hodině.
Noc byla opět příjemná, suchá. Rozhodl jsem se spát venku, neměl jsem chuť dopřávat si noční stanovou sprchu. Jen nad ránem mě probudila zima, ale jinak se mi spalo dobře.

Vstávali jsme v šest hodin. Na trávě se blyštěla rosa a ve vzduchu se vznášel mlžný opar. Většina osazenstva kempu ještě spala. Ráno ale přineslo trochu mrzuté nálady. Pavla zlákala vidina pohodlí domova - dál už pokračovat nechtěl. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi představa teplé postele, teplého jídla, teplé sprchy nezamlouvala - ale přeci jen, dobrodružství mi chutnalo více. Pavel byl však neoblomný a zviklat se nenechal. Co dál? Mám pokračovat sám? To už mě také tolik nelákalo.

Po drobné snídani a spakování věcí jsme nasedli na kola. Nezamířili jsme ale ještě hned k domovu. Alespoň tohle jsem si prosadil - byl jsem poprvé na Lipně, a tak jsem se chtěl alespoň trochu porozhlédnout kolem.

Přesunuli jsme se do Bližší Lhoty. Název odpovídal, skutečně jsme to neměli daleko, sotva 8 kilometrů. Tady jsme si počkali na přívoz, stejně jako spousta dalších cyklistů, turistů i několik aut, a přeplavili se do Horní Plané. Cestou jsem se rozhlížel a marně hledal to viditelné zakřivení země, které je prý na největší vodní ploše naší vlasti viditelné. Bohužel žádný takový jev jsme zde nepozorovali. Kolem dokola břehy a nad nimi zelené Šumavské kopce. Asi bychom museli dále na jih, kde je nádrž širší.

Z horní Plané jsme to valili po druhém břehu asfaltovou cyklostezkou zpět do Nové Pece. Vltavská - nebo také Šumavská magistrála číslo 33 vede od Nové Pece údolím Studené Vltavy. Je to příjemná rovná asfaltová cesta. Jízda po ní pěkně odsejpá, jen musí být člověk opatrný na spoustu dalších cyklistů, turistů i bruslařů. Není divu. Je tu skutečně nádherně - nádherné lesy, nádherné lučiny a mokřiny, řeka se kouzelně vine, voda v ní čistá s lehkým odstínem piva, pstruzi jsou ale zvyklí, vlní se po kamenitém dně a nezdá se, že by byli opilí.

Báječných 15 kilometrů pohodové jízdy uteklo jako ta voda. Ze Stožce už nás provázely střídavě malé silničky a zvlněné cesty do Lenory. Provoz spíše cyklistický než motoristický, modré nebe nad hlavou, slunce, léto, Šumava, pohoda, lahoda... V Borové Ledě jsme si udělali delší pauzu se svačinou protože pak nás čekalo to méně příjemné: dlouhé, zatraceně dlouhé a táhlé stoupání hlavní silnicí. Permanentně do koce, pořád a pořád vzhůru, mnoho a mnoho nemilosrdných kilometrů. Inu, i taková už je Šumava. Síly ubývaly, únava rostla... Vytrvale a monotónně jsme šlapali pořád dál a dál, až jsme se prošlapali do Horské Kvildy. A právě tam naše společné putování končilo. Pavel to měl domů už jen asi 15 kilometrů, ale já podstatně dále a trochu jiným směrem - což jsem dnes nemohl v žádném případě zvládnout. Kamarád mi sice nabídl, abych jel s ním, přespal u něj a zítra svou pouť dokončil i já, ale přeci jen, chtěl jsem si zbytky toho dobrodružství užít, a tak jsme se rozloučili a vyjeli každý svou cestou. On po silnici na Rejštějn, já po modré značce na Antýgl.

Turistická trasa podél Hamerského potoka byla bohužel jen pro pěší. Přitom široká zpevněná cesta pořád z kopce se tvářila jako stvořená k jízdě na kole. A snad bych si ji i sjel, kdyby tudy neproudily davy turistů. Raději jsem kolo poslušně vedl. Trochu mě to deptalo, na druhou stranu jsem se mohl alespoň pořádně kochat tou přírodní nádherou: potok valící se přes mohutné žulové balvany, divoký jehličnatý les se spoustou popadaných stromů... Až na samém konci cesty, těsně před Antýglem, jsem si všiml, že Pavel není jediný, kdo mě opustil. Cyklistické brýle, které jsem při pěším pochodu nepotřeboval, a tak jsem je zavěsil na bovden pod řidítka, zmizely. Vydal jsem se je nazpět hledat, bohužel marně. Zřejmě už našly nového majitele mezi stovkami všech těch turistů.

Umordovaný, vyčerpaný, snad i trochu zdeptaný jsem se doplahočil ke kempu na Antýglu s úmyslem dnes dále nepokračovat a přespat tady. Malinké tábořiště však praskalo ve švech pod náporem stanů a aut. Byl jsem sice na pokraji sil, jak těch fyzických tak i psychických, ale „sarddinkovat" se v něčem takovém se mi opravdu nechtělo. Kdybych se v noci jen nechtěně přetočil, taky bych se klidně mohl ráno probudit v cizím stanu. Raději jsem se ještě kousl, vyšplhal zpět do sedla a loudavou jízdou se rozhodl pokračovat dál, dokud to půjde. Kdyby bylo po mém, svalil bych se klidně do škarpy vedle cesty, ale jak známo, volné táboření je v Národním parku přísně zakázáno a další kemp široko daleko žádný. Poslední cíl dnešního dne tedy jasný - dostat se za hranice NP a pak najít nejbližší místo k přespání.

Silnice mě přivedla do dalšího rušného městečka Srní. Pak už to byl jen parádní sjezd serpentinami až do Rejštejna. A dál směrem na Sušici rovinou podél kamenité řeky Otavy. V duchu jsem si říkal, jestli tady cestou někde Pavla nedoženu, ale ten už jistě seděl v pohodlí domova a lebedil si u teplé večeře.

Únava byla obrovská. Večer se blížil. Brzy jsem to zapíchnul také. Přejel jsem most přes Otavu směrem k Hartmanicím. Hned za mostem jsem sjel na lesní cestu a našel si klidný plácek v lese na břehu řeky, jen pár metrů od vodní hladiny. Byl jsem mimo území NP i CHKO, a tak jsem se utábořil. Umyl jsem se v řece, v ešusu na malém ohništi si uklohnil večeři a chystal se ulehnout do spacáku jen pod korunami stromů. I dnes jsem byl připravený přenocovat pod širákem, třebaže stan ze starých vojenských celt jsem s sebou také táhnul. Starost mi jen dělaly těžké mraky na západě, ale byl jsem moc unavený, než abych se pouštěl do dalších činností. Dnešních 125 kilometrů šumavskými kopečky mě dokonale odrovnalo.

A pak se to stalo. Byla asi jedna hodina po půlnoci, když mě vzbudila silná rána. A za chvíli další - a další. Vždy na pár vteřin se rozednilo a zase byla tma. O několik minut později spustil liják. Větve stromů zadržely vodu sotva pár vteřin. Stihnul jsem jen tak tak vytáhnout plachtu, na které jsem ležel a hodit ji přes sebe. Původně sloužila k tomu, abych nenavlhnul od země, teď mě měla chránit před vlhkostí z nebe.

Bouře se rozpoutala v plná síle a zuřila mi přímo nad hlavou. Liják hučel v korunách, bušil do vodní hladiny i do mého chatrného úkrytu. Hrom stíhal blesk bez sebemenší prodlevy, z lesa se ozývalo praskání a skřípání zasažených stromů. V tu chvíli jsem se opravdu bál, útroby jsem měl sevřené úzkostí, husí kůži po celém těle a v duchu jsem se modlil ke všem svatým. Trochu jsem se utěšoval, že nejsem nikde na kopci, ale dole u vody. Přesto stromy nademnou dosahovaly dobrých 20 metrů a cesty blesků jsou často nevyzpytatelné. Nocovat v divoké bouřce uprostřed Šumavských lesů bez střechy nad hlavou - dobrodružství k nezaplacení!

Pak začaly hromy slábnout a ozývat se z větší dálky. Liják se změnil ve vydatný déšť. Trochu se mi ulevilo a děkoval jsem za zachování svého mrského pozemského života. Bylo půl druhé ráno. Spacák jsem měl skrz na skrz promočený, jen přehozená plachta mě nemohla v takové průtrži ochránit. Ještě chvíli jsem ležel a čekal, než nápor vody o něco zeslábne. A vtom jsem si uvědomil další nebezpečí: řeka! Pohled na její divokou tmavou hladinu ve svitu baterky skutečně nepůsobil optimisticky. A bylo zcela zřejmé, že stoupala. Na výšku mě od ní dělil něco přes půl metru vysoký břeh. Opravdu nerad bych, aby mě teď spláchla přívalová vlna. Jestli se liják přesunul na Šumavu, z okolních lesů se Otava brzy zaplní vodou a může stoupnout ještě víc. Ale co teď, uprostřed noci? No co, přesunout se výš a pokračovat ve spánku nešlo, měl jsem vše mokré a klepal se zimou. Narychlo jsem se začal pakovat. Vtom došly baterie ve svítilně. Za svitu displeje mobilu v zubech a se zkřehlými prsty jsem hledal nové baterie po brašnách.

Konečně jsem mohl vyjet. Cesta nebyla příjemná, pořád trochu pršelo, mokro, zima, ale blížil jsem se k domovu a to do mé mysli vnášelo lepší náladu, i když jsem měl původně v plánu ještě se trochu projet Šumavou a domů se vrátit až k večeru.

Potkat uprostřed noci skupinu dětí s vedoucím, zřejmě z nějakého letního tábora, to jsem nečekal. Pozdravil jsem kolegy - noční zbloudilce a uháněl na Hartmanice. Pak dlouhý sjezd do vesničky Světlé. Pozoroval jsem malé chaloupky okolo cesty a přemýšlel, jak jsou uvnitř jistě útulné, vyhřáté - a já se tady plahočím tmou promočený, ze sjezdu vymrzlý že tělo skoro necítím. V Petrovicích u Sušice už nepršelo. Stoupání přes Pích mi celkem píchlo, alespoň jsem se trochu zahřál a než jsem dojel do Nemilkova, začalo i svítat. Poslední kopec z Běšin na Strážov a pak už jen kousek domů. Shodil jsem brašny z nosiče, uklidil kolo, svlékl ze sebe mokré oblečení, pořádně se rozehřál v horké sprše a zamířil rovnou do postele.

Konečná rekapitulace: tři dny v sedle, tři noci v Šumavských lesích a luzích a 345 kilometrů v nohách. Ostřílený biker dobrodruh se určitě jen ušklíbne, ale pro nezkušeného víkendového amatéra, který se bez jakékoliv tréninkové přípravy pustil do takového podniku, to byla pořádná nálož. Prospal jsem celý den a ještě několik dní jsem se vzpamatovával. Bylo to úmorné, bylo to zničující a náročné, ale bylo to nádherné. Hluboký zážitek, který se nesmazatelně vepsal do vzpomínek a i když po příjezdu jsem byl přesvědčen, že už na kolo nikdy nevlezu, druhý - třetí den jsem si byl jistý, že tohle rozhodně nebylo poslední dobrodružství a snad s klukama zase někam vyrazíme - možná nás bude více a dojedeme i dále. Cyklistika mi zkrátka chutná!