Úhlava hlava nehlava

Horké suché léto přímo vybízí, aby člověk trávil veškerý volný čas u vody. Jako ideální outdoorová aktivita se pak jeví například sjet si nějakou řeku - pokud tedy ve vyprahlých korytech ještě vůbec nějaká voda teče. Když ano, normální lidé je pak sjíždí na lodích. Potíž je ale v tom, že já nejsem normální člověk – já jsem cyklista! Bylo naprosto nevyhnutelné a jen otázkou času, kdy mi ta myšlenka začne vrtat hlavou: Dala by se sjet řeka na kole? Bohužel žádné speciální vodní kolo nevlastním, i když vzhledem ke stavu většiny toků by to ani nutné nebylo. Ale ano, šlo by to. Po cestách, cestičkách, pěšinách co nejblíže břehu. A když už, tak hezky od pramene až na samotný konec - a to se s lodí opravdu nedá. Tak například, kdybych si vybral takové Labe, start by byl na Labské louce v Krkonoších a cíl patrně v Hamburku na břehu Severního moře. No potěš pedál - na takovou štreku bych se asi zatím necítil, ale nějaký menší tok by se zmáknout dal. Což třeba taková Úhlava protékající mým rodištěm? Pramení pod vrcholem Šumavského Pancíře a končí soutokem s Radbuzou v Plzni. Délka něco málo přes 104 km - naprosto ideální pro jednodenní cyklotúru.

Nad mapou se myšlenka pomalu rozrůstá a dotváří. A velká škoda by také byla nechat si takový jedinečný podnik jen pro sebe. K mému velkému údivu, nikdo ze známých a příbuzných neměl chuť se přidat. Zmínil jsem se tedy o svém nápadu v širší cyklistické komunitě. V obavách jsem očekával nezvládnutelný nápor účastníků, ale jak dny plynuly, rychle jsem střízlivěl. Pár potenciálních zájemců se našlo, ale jen jeden se nakonec odhodlal. Míra se toho času zrovna toulal se svým bicyklem obtěžkaným brašnami Pošumavím a účastnil se už jiných cykloradovánek, když tu zřel tu jedinečnou příležitost, která se shodovala i s jeho plány. A tak jsme byli dva.

Přišlo vlahé srpnové ráno roku dvoutisícího osmnáctého. V sedm hodin jsem stál na nádraží. Vlak přijel skoro na čas, Míra už v něm seděl. Naložil jsem kolo a přidal se k němu. Nikdy jsme se neviděli, a tak bylo třeba trochu se seznámit, probrat svou výkonnost a doladit trasu ku spokojenosti obou. Vlak opustil Klatovskou kotlinu. Pozvolna nabíral výšku a stoupal k Šumavským vrcholům, až nakonec proklouzl třetím nejdelším tunelem v Čechách a přistál na Špičáckém nádraží. Spolu s námi tu vystupovalo spoustu turistů, cykloturistů, kolařů i cyklistů. Průvodčímu hezkou chvilku zabralo, než vyprostil z vagónu všechny stroje - ten můj samozřejmě poslední. Sotva se pak kola dotkla země, zmocnila se mě nepříjemná předtucha a jediný pohled ji potvrdil.

Řešit první defekty už na peróně, to se snad nemůže stát ani v tom nejdivočejším cyklistickém snu - a přece se to stalo. To to pěkně začíná. Dostrkal jsem svůj nepojízdný stroj k nádražní budově a za asistence Míry a velkého pobavení ostatních vysoupivších cyklistů se pustil do opravy zadního kola. Opravdu jsem nechápal, jak je tohle možné. Samozřejmě jsem hned pojal podezření na možnou sabotáž ze strany průvodčího - ano, byl až moc nápadně ochotný. Jenže tato teorie byla vzápětí vyvrácena. Zaměstnance Českých drah očistil malý špičatý kamínek zaražený v plášti. Zřejmě se tam zapíchl ráno hned cestou na nádraží.

Porucha odstraněna, mohli jsme zahájit svou expedici. První cíl: Pancíř. Stoupání začalo hezky zostra už pár metrů za nádražím. Šlapali jsme zvolna asfaltovou cyklostezkou a zároveň červenou turistickou trasou až k hlavní silnici. Překonali jsme krátký úsek kameno-kořenité pěšiny na Špičácké sedlo a odtud jsme se opět nechali táhnout úzkou asfaltkou skrze les pořád a pořád do kopce až k vrcholu do nadmořské výšky 1214 metrů. Šlapali jsme zvolna, ale i tak to byla po ránu slušná rozcvička. A neobešla se bez prolitého potu.

U rozhledny a stanice lanovky jsme se příliš nezdržovali. Přeci jen, pokud jsme chtěli dosáhnout plánovaného cíle, museli jsme se pohnout. Obrátili jsme se a sklesávali o kus níže.
Tentokrát ale ne po asfaltu. Záměrně jsem nás navedl na kamenitou houpavou pěšinku pod lanovkou, abychom si jízdu více užili. Měl jsem sice trochu obavu o Míru - přeci jen technické sjezdy s kolem obloženým brašnami nejsou žádný šlágr, ale Míra není žádné máslo a tenhle sjezd také nepatří k nejkrutějším a s trochou opatrnosti se zvládnout dal.

Na rozcestí Pod Pancířem jsme pak uhnuli vpravo na asfalt a o sto metrů dále znovu doprava na šotolinovou cestu vedoucí po vrstevnici směrem na sever - mimochodem také značenou jako cyklotrasa č. 2100. K pramenu Úhlavy už to nebylo daleko. Turistická směrovka kázala doleva - mezi smrkové houští. Pustili jsme se po klikaté pěšince vysypané štěrkem a protkané kořeny. Brzdy permanentně sevřené, oči na šťopkách, úhel klesání hodně ostrý, ale netrvalo to dlouho. Dřevěná budka, ve které řeka začínala, se tu krčila v hustém lese. Mohli jsme oficiálně zahájit svou expedici po proudu divoké řeky Úhlavy. A co víc - voda teče z kopce, takže logicky, pokud pojedeme po jejím proudu, musíme jet také už jen z kopce. Paráda, na co pedály a řetěz, teď už to půjde samo.
„Hele, tak bysme se měli ještě symbolicky napít, než vyrazíme a dostat Úhlavu i do těla."
„Hlavně nabírej tu vodu opatrně, abys nepřerušil proud. Kdyby řeka přestala najednou téct, mohl by to bejt průser."
Napili jsme se osvěžující křišťálové vody, vyplivly trochu písku, jehličí a utonulých breberek a dolili i do bidonů.
„Tahle voda z Úhlavy je nejlepší a nejzdravější co může bejt."
„Jasně, ale jenom na začátky - na konci je to přesně naopak."
„Tak na to se ještě napijeme."
Od pramene zpět na cestu jsme se štrachali ztěžka. Míra to vzal tlačmo po svých hned od prvního kořene. Já, jen s malým batůžkem na zádech, se probojoval až k poslednímu kořeni, pak jsem také musel ze sedla.

A co dál? Popravdě jsme tak trochu přehodnotili původní plány. Když jsem ještě ve vlaku básnil o nádherné přírodě a dechberoucích výhledech z Pancířského hřebene, Míra neodolal a zatoužil ověřit si to na vlastní oči. No a proč ne? Z města Pražského to na Šumavu není zrovna kousek a kdo ví, kdy by se mu naskytla příležitost zase se sem podívat. O tohle bych ho nerad ochudil. Navíc jsem si mohl na chvíli vyzkoušet roli znalého průvodce, protože zdejší terén mám dobře naježděný - no to víte, a to se mi líbilo. Nepotřebovali jsme tak ani všemožnou navigační elektroniku, kterou měl Míra pro jistotu ověnčená řidítka. Jo cyklistika - to je svoboda a volnost. Můžeme si jet kudy chceme - plány jsou jen relativní pojem.
Zamířili jsme po červeně značené "hřebenové cestě" k severu. V podstatě také podél řeky, jen trochu výše, takže jsme se od původního záměru až tolik neodchýlili.

Les tady nahoře byl řídký, samá mýtina a paseka, stromy nízké, dost připomínající začátek vysokohorského porostu. Občas se objevila i nějaká ta kleč. Počasí navíc krásné, teplota tady nahoře příjemná - zkrátka ideální cyklistika.
Krátkou kochací zastávku jsme si dopřáli na vyhlídce mezi vrcholy Můstek a Habr, odkud byl nádherný rozhled na jihovýchod a pořádný kus Šumavy. Na pár minut jsme se zastavili také na vrcholu Můstek, s nadmořskou výškou 1235 metrů nejvyšší horou Pancířského hřebene. Kdysi tady stávala veliká horská chata. V roce 1995 ale přišel veliký požár a z celé slavné chaty zbyly jen základy, kde dnes stojí větší turistické přístřeší. Odtud jsme si dopřáli další krásný výhled - přes údolí na protější Šumavské stráně, Jezerní horu, Špičák a Ostrý, Popojeli jsme pár set metrů, popošli kousek z cesty a pěkně shora jsme se dívali na Hojsovu Stráž, Nýrskou přehradu a vůbec celé údolí horní Úhlavy.

Hřebenová cesta pak začala rychle klesat. Byla to parádní jízda. Skoro sedmdesátkou jsme prosvištěli kolem Teischlova křížku, ke kterému se váže zajímavý, ale také smutný příběh z dob druhé světové války. Na rozcestí jsme museli hodně brzdit, abychom vybrali zatáčku a neskončili v roští. Cesta se pak umírnila, houpala se a vlnila až k vrcholu Prenet. Tady se proměnila v asfaltku a opět hezky zostra padala dolů. Prolétli jsme přes lučiny a kolem penzionu Prenet a dál vyklesávali lesem po úzké sfaltce, zeleně značené turistické trase. Brzdové kotouče se žhavily před každou zatáčkou, ruce našponované... Míra začal trochu zaostávat, snad měl obavy, aby zvládl ukočírovat svůj naložený stroj. Občas jsem si přibrzdil trochu víc, aby měl čas zase se na mě dotáhnout.

Během pár minut jsme sklesali skoro pět set výškových metrů - to byla jízda! A přivítala nás vesnička Zelená Lhota. A tady jsme se v podstatě napojili na původně zamýšlenou trasu. Šlapali jsme dál silnicí skoro po rovině a obloukem objížděli Nýrskou přehradu. Na Hamerském dvoře, jsme opustili silnici pravým výjezdem a pokračovali kolem přehrady po asfaltové cyklostezce - Šumavské magistrále číslo 33. Hodilo by se trochu popsat výhledy z lučin okolo statku Na Špirku - nad přehradou - výhledy na širokou vodní hladinu, travnaté svahy, lesnaté kopce a hory... jenomže jak popsat dokonalou nádheru? To se prostě musí zažít.
Brzy jsme dojeli k hrázi, přejeli po ní, prokličkovali mezi kolaři a turisty a vyjeli na silnici.

Ze Staré Lhoty zbývalo do Nýrska, nejsevernějšího města Šumavy, už jen pár kilometrů - a to bylo dobře. V Nýrsku jsme totiž plánovali udělat si pauzu na oběd. Jenomže kde? V restauraci v kempu za koupalištěm měli pro naše potřeby pochopení - a stejně tak pro další desítky hladovců, kteří už tu seděli nebo čekali ve frontě před výdejovým okýnkem. A to ještě nebylo poledne. Pravda, čekací lhůta poněkud delší, ale stálo to za to a docela jsme si pošmákli.

S plnými břichy jsme se propletli Nýrskem, definitivně se rozloučili se Šumavou a vstoupili do rovinaté Klatovské kotliny. Na hezkých pár kilometrů jsme se teď museli svěřit do péče silnice a bohužel se od Úhlavy trochu vzdálit - poblíže žádná cesta nevedla, jen pastviny, mokřiny, lužní lesíky... Projížděli jsme Úborskem, Janovicemi nad Úhlavou, Bezděkovem... Řeka se klikatila střídavě po levé, a pak zase pravé ruce. Cesta po silnici rychle utíkala. Jen ten letní žár dával v otevřené krajině pěkně zabrat - dobrých třicet stupňů horka - to na horských hřebenech bylo podstatně líp.

Míra se začal shánět po nějakém šikovném místě ke koupání - ideálně splavu. Samozřejmě coby průvodce znalý zdejšího kraje jsem hned věděl, co s tím. Kousek za Bezděkovem, za penzionem Ruál, se řeka s hukotem přelévala přes korunu splavu a vytvářela slušné podmínky ke koupeli. Osobně jsem si jen svlažil nohy a přilbu, nechtěl jsem riskovat návrat nedávno doléčené chřipky, zato Míra si dopřával kompletní lázeňskou proceduru. Rochnil se ve vodě jak lachtan a nic si nedělal z toho, že se na něj před chvílí přilepila pěkná smůla - a nejen smůla. Totiž, Míra si při převlékání nevybral zrovna ideální šatnu. V trávě přehlédl skryté nebezpečí a dostal se tak do svízelné situace. Naštěstí jako zkušený cestovatel byl připraven na ledacos - a s čím si neporadil, s tím si poradila řeka.

Osvěžení a umytí táhli jsme přes louky po modré turistické značce na Klatovy. U městských lázní jsme zvolili novou účinnější taktiku, strategicky jsme uhnuli na ocelovou lávku, překonali řeku a po jejím levém břehu provedli zcela neočekávaný obchvat přes Tajanov cyklostezkou do Svrčovce, kde jsme se opět přesunuli na břeh pravý, čímž jsme dokonale zmátli všechny nepřátele. Tedy ne že bychom o nějakých věděli, ale pokud by byli, určitě by je to zmátlo.

Pak se náš postup nečekaně zpomalil, když se za chatovou osadou pod Komošínem polní cesta najednou ztrácela v houští. Konečně přišel čas svěřit se do rukou Mírova navigačního aparátu. Protáhli jsme se houštím a kopřivami a při okraji posečené louky se bezpečně dostali do Výrova. Pokračovali jsme po červeně značené turistické trase. Za zastávku a prohlídku by určitě stál Kokšínský hrádek, lomeček a slepá ramena Staré Úhlavy připomínající jakýsi kus země vyříznutý z Amazonského pralesa a převezeného sem, do České republiky. Bohužel nás už začínal trochu tlačit čas, třetí hodina utekla a konec Úhlavy v nedohlednu. Projeli jsme kolem Švihovského nádraží a na konci města se napojili na zeleně značenou stezku kopírující skrze louky železniční trať. Další krásný úsek, rovinatá cesta se místy měnila v pěšinu, tráva nízká posekaná, kolem remízky, křovinaté stráně. Řeku jsme si drželi stále po levé ruce - klikatila se tam mezi stromy jako opilý had a vytvářela krkolomné zákruty. Vodákům by se tady asi pěkně zamotala hlava. Z Jína do Borov jsme se svezli po silnici. Další chuťovce jsme přišli na chuť hned za Lužany. Jen co jsme očesali pár blum na kraji cesty a trochu se posilnili, pustili jsme se po žlutě značené pěšině kopírující břeh řeky, dokonale ukryté v křoví a pod korunami letitých olší a dubů - nádhera. V příchovcích jsme vzali Útokem vietnamskou samoobsluhu a s kořistí jsme se rozvalili na louce vedle cyklostezky. Odpočinek jsme už nutně potřebovali.

Zdolali jsme Přeštice, zahrádkářskou kolonii Osadu Šeříků, olízli jsme okraj Dolní Lukavice a šlapali tou nádhernou placatou krajinou až k Lišickému mlýnu. Tady jsme se rozhodli udělat trochu změnu a přesunout se na druhý břeh. Řeka se tu pod hustými korunami stromů s hukotem přelévala přes splav a větvila se vedví. Na mělčině se čvachtala skupinka dětí. Přes vodu vedla úzká lávka. Jel jsem první, jel jsem pomalu a skutečně se kochal tou nádhernou přírodní scenérií okolo. A jak jsem se tak kochal, vůbec jsem si nevšiml, že konec lávky je zvýšený a tvoří nad navazující pěšinou jakýsi schod. Řidítka se pode mnou nečekaně propadla, já se přes ně hezkým obloučkem přenesl a společně se svým kolem jsme se poskládali na jednu hromadu. Míra to za mnou včas ubrzdil, takže k hromadné kolizi nedošlo. Rychle jsem se zvedl. Nikde nic neupadlo, neplandalo, netrčelo, neviselo ani neteklo. Přepočítal jsem kosti a zdálo se to být v pořádku. Těch pár oděrek a naraženin nestálo za řeč.

Teď se to někomu možná bude zdát neuvěřitelné, ale musím podotknout, že naše další cesta se ubírala okolo Zlína. Objeli jsme ho ze západu a pokračovali na severovýchod - směrem na Plzeň. Že by nějaká geografická anomálie? No fakt nekecám. A jestli někdo nevěří, ať si to v mapě ověří.

Červená turistická trasa, po které jsme dále jeli, se okolo chatek zvedala do ukrutného krpálu - ani ne tak dlouhého, jako prudkého. To stoupání dalo nám oběma znát, jak moc už ubyly naše síly, ale zvládli jsme to. Cíl se zvolna blížil. Projeli jsme les a po červené se opět vrátili k řece. Jeli jsme po zpevněné cestě, vpravo Úhlava, vlevo rekreační chatky jedna vedle druhé.

Ve Štěnovicích jsme se s terénem nadobro rozloučili a vydali se do rukou asfaltových cest a silnic. Červenou turistickou značku jsme ale neopustili, drželi jsme se jí jak klíšťata skoro až do Černic. A když jsme pak červenu přece opouštěli, s naprostou oddaností jsme se svěřili Mírovo GPSce. Za Radobčickým pivovarem jsme to ohnuli doprava na cyklostezku a dostali se až do parku Pod Homlkou. A to už byla vlastně Plzeň a cíl naší cesty. Prokličkovali jsme park a pomalu projížděli po cestě mezi oploceným areálem úpravny vody a kalnou, zpěněnou a smradlavou Úhlavou.

„Fuj, tak tady bych se z Úhlavy nenapil, ani kdybych měl chcípnout."
„No vidíš, a jak ti ještě před pár hodinama šmakovala."
Taková expedice, při níž jsme zdolali celou řeku z hor až do velkoměsta, překonali všechny nástrahy a útrapy a bez větší újmy přežili, by si jistě zasloužila nějaké slavnostní zakončení - stačil by vítězný oblouk, nějaké pentle a balonky, malá kapala, pár diváků, jeden - dva fotografové z novin... ale kde nic, tu nic. V místech, kde jsme očekávali soutok s Radbuzou, byla jen neproniknutelná hradba roští. Tady někde to přece musí být? Odložil jsem kolo a vnořil se do trnité spleti a kopřiv vysokých po ramena.
„Tak co, našels?" volal na mě míra z cesty.
Vrátil jsem se z neúspěšného průzkumu popálený a podrápaný. Míra navrhl objet to oklikou a zkusit druhý břeh.
„Ale to ti pak ujede vlak do Prahy."
„Nevadí, pojede další."
Vzali jsme to kus zpět proti proudu, přejeli řeku po lávce pro pěší a po úzké asfaltce, též značené žlutými turistickými značkami, se vraceli zpět směrem k městu, které se na severu rozprostíralo do nedohledna. Cesta končila v chatové čtvrti, před zamčenými vraty jakési meditační zahrady, jak tvrdila cedule. Dál jet nešlo. Pustli jsme se i s koly po vyšlapané pěšince skrze zarostlou stráň přímo k řece - tentokrát už k Radbuze. K té jsme se také dostali, ale zarostlý břeh nám znemožňoval jakýkoliv další postup.

Sedmá hodina klepala na dveře a večer se vkrádal do kraje. Věděli jsme, že soutok je někde tady, i když skrze roští a půldruhého metru vysokou trávu jsme ho nemohli vidět. Dohodli jsme se tedy, že požadovaného cíle jsme dosáhli a řeku Úhlavu na kolech úspěšně zdolali.

S mírou jsme se rozloučili, podali si ruce a vydali se každý svou cestou. Teď by se dalo vyprávění o dobrodružné cestě s klidem v srdci zakončit, ale není tomu tak. Zatímco Míra se ubíral přes město k nádraží a pak vlakem ku Praze, mě čekala cesta domů opačným směrem - a rozhodl jsem se ji hrdinně absolvovat po vlastní ose, tentokrát už ale ne při řece, nýbrž nejkratším přímým směrem a po silnicích. I tak to ale pořád znamenalo dobrých sedmdesát kilometrů - sedmdesát kilometrů s otlačeným zadkem, unavenýma nohama, omačkanýma rukama a hlavou plnou myšlenek na teplou večeři a měkkou postel.

Věděl jsem, že těch sedmdesát kilometrů bude setsakramentsky dlouhých a bolestivých, ale i tak jsem do toho dupnul a vyrazil.
Snažil jsem se šlapat úsporně, držel se žlutých cyklistických značek s číslem 3 a co chvíli kontroloval mapu. Propletl jsem se příměstskou chatovou čtvrtí Výsluní, po ocelové lávce překonal chvost přehrady České údolí a už po hlavní rovné silnici zamířil k jihu. Šlapal jsem a šlapal, když tu najednou jsem ucítil, jak můj milovaný oř začíná pokulhávat. Chtě nechtě, musel jsem ze sedla, položit ho na lopatky a podívat se mu na podkovu. Druhý defekt - i to se prostě občas stává. Pracně se babrat s lepením se mi ale tentokrát nechtělo, a tak jsem sáhl do batohu pro náhradní duši.
„Nepotřebuješ pomoct?" Houkl na mě jeden ze skupinky tří cyklistů, kteří právě projížděli kolem, když jsem vyndával z brašničky nářadí.
„Máš všechno?" ptal se chlapík na silničce, který mě míjel, když jsem stahoval plášť.
„Chceš s tím helfnout?" staral se tatínek se dvěma malými kluky šlapajícími v protisměru, když jsem vkládal novou duši.
Během deseti minut, než jsem defekt spravil, mě minulo možná třicet cyklistů a dobrá polovina z nich nabízela pomoc. Zvládl jsem to bez problémů sám, ale misím připustit, docela zahřeje na duši, když člověk vidí, jak ta naše cyklistická banda drží pohromadě.

Další rozptýlení se dostavilo v Dobřanech, kam jsem se záhy prošlapal. Jak jsem projížděl kolem areálu psychiatrické léčebny, všiml jsem si, jak za plotem z jednoho keře v nemocničním parku cosi světlého vyčuhuje. Ujel jsem ještě pár desítek metrů a už jsem objekt dokázal identifikovat: Dva holé vrtící se zadky. Ovšem nikoliv v poloze vedle sebe, ale na sobě. Inu, i blázni občas potřebují trochu té (s)prosté radosti.

Obrátil jsem kroky své a pospíšil z těch míst, kde hřích číhá na každém kroku. Statečně jsem polykal kilometry, sunouce se dál rovinatou krajinou. Slunce se přitom pozvolna nořilo za obzor, světlo ubývalo, vzduch chladl. Rozžal jsem obě své blikačky. Nohy se ještě celkem točily, pokud jsem na ně příliš nenaléhal, zato hlava začínala nějak vzdorovat. Tenhle způsob cyklistiky ji vůbec nebavil. Stále častěji to na mě zkoušela s nápadem svalit se do nějaké autobusové zastávky a přečkat do rána. Zákeřně mi také promítala vzpomínku na jednu restauraci se zahrádkou plnou stolů a slunečníků, kolem které jsem asi před hodinou projížděl. Stoly plné hostů a vzduchem se nesla libá vůně čehosi smaženého. Stačilo si na tu vůni jen vzpomenout a na silnici za mnou zůstával potůček slin. V batohu jsem si vezl sice ještě nějakou sušenku a jablko, ale takový řízeček s hranolkama, k tomu chlazený birell… hmmmm…

Ve stoupání za vesnicí Soběkury klesly na kritickou hranici i síly fyzické. V jednu chvíli jsem dokonce myslel, že sesednu a do kopce to vytlačím. Nohy bolavé, tělo unavené, v lese panovala už skoro tma. Vůbec mi nešlo na rozum, jak jsem vloni dokázal ujet 250 km na jeden zátah a ještě k tomu v relativní pohodě. Teď se tady babrám na sto čtyřicátém kilometru a mám pocit, že se rozsypu na atomy.
V Roupově se silnice opět zvedala, tou dobou klesly na kritickou hranici kromě sil psychických a fyzických také zásoby tekutin v bidonech. Poslední šanci koupit si něco k pití jsem prošvihl v Dobřanech, teď mi nezbývalo než to vydržet nebo se napít z potoka. Naštěstí jsem se dostal do jakéhosi zvláštního stavu, který bych mohl nazvat úsporným režimem. Hlava tak dlouho jela na prázdno, až se zkrátka skoro všechny funkce a tělo přepnula na autopilota. Nevnímal jsem skoro nic. Mozek řídil jen základní životní funkce a vyčerpané nohy poháněla snad jen vesmírná síla.

Ve Švihově už panovala úplná tma. Cestu odsud už jsem dobře znal, a tak jsem nad ní nemusel vůbec uvažovat. Bezmyšlenkovitě jsem se držel světelného kuželu před sebou a šlapal a šlapal pořád dál. Teprve v Bezděkově mě z tupé letargie probrala drobná kolize s malým netopýrem, když se mi připletl pod štítek přilby. Naštěstí to skončilo pro oba účastníky bez vážnější újmy. Netopýr mě jen párkrát naštvaně propleskl křídly a pokračoval si dál. Osobně si myslím, že to nebylo fér. V právu jsem byl přece já, jel jsem po hlavní, on navíc neosvětlený, a to mě ještě fackuje?! příště, až ho potkám, tak si to s ním určitě vyříkám. A to je dost pravděpodobné, protože tudy jezdím často, bydlím přece nedaleko.

Tachometr ukazoval 174 km a já mohl konečně definitivně zastavit a sesednout z kola - byl jsem doma. Unavený, zmožený ale s blaženým pocitem na duši. Další zářez do představce, další cyklotoulka do památníčku, další kilometry do sbírky. Tak teď už je to natrénované, vyzkoušené a příště kdo ví. Třeba se Míra zase zatoulá na Šumavu, nebo já k Praze a znovu něco podnikneme - že by třeba to Labe?