NaKole.cz
Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí
Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021
Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však velmi nejisté a nezdá se mi rozumné cestovat s kolem přespříliš daleko. Chci trasu s návratem k nějaké konečné pražského metra. Chci však také vidět nějaká zajímavá - pro mě - místa. Volba padá na vyhledání a prohlídku stavebně technických památek mezi Mělníkem a Prahou.
Kralupy nad Vltavou.
Vlak z Prahy kupodivu jede včas. Mladý průvodčí na peróně mě směruje na začátek vlaku, prý tam „budu mít klid", je tam prázdno. Dokonce při kontrole jízdenek ani neotravuje s tím, abych si vzal roušku (nenosím ji), ačkoli ji sám má přes půl obličeje. Sympa... ouha! Striktně vyžaduje 30 kaček za kolo ve vlaku.
Kdykoli přijedu vlakem do Kralup, je v blízkém okolí nádraží něco rozkopaného. Pasti na slony tentokrát atakují přímo vchod do nádražní budovy. Je tak nutné vyjít z nádraží bokem do trávy a proplést se hloučkem tmavě bílých přátel. Je 12:15 hodin.
První zajímavost má být u lávky pro pěší. Hledám a nacházím. Je jí převodové kolo vodní turbíny se šípovým ozubením. Drobeček. [1, 2, 3] Pracovalo 80 let. Kolik otáček za minutu má taková turbína? 3 000 otáček za minutu (50 Hertz)? Minutu za minutou, den za dnem. 80 let!
Ještě tu má někde být druhý exponát. Ptám se procházející paní se psem. Pane, já tu chodím denně, tady nic jiného není. No tak jo. Podcházím lávku, jsem Bystroočko Vinnetou a ani ne po sto metrech nacházím. Paní by si měla opláchnout oči. Regulátor otáček se nachází v docela hezkém lesoparku na břehu řeku, je tu dokonce dětské hřiště. [4, 5] Tady by se dalo strávit pár chvil s dětmi na výletě.
Přejíždím na pravý břeh Vltavy a ještě se vracím asi kilometr proti proudu, nafotit pilíře zrušeného železničního mostu. [6] Tím mám splněnou místní KPČ (kulturně poznávací činnost). Obracím se na sever a výlet může de facto začít.
Interakce s domorodkyní
V trávě mezi domky na okraji Kralup kráčí nádherná kočka. Kupodivu přichází na zavolání. Svolí, abych se na ní dopouštěl tělesných důvěrností. Avšak právě když chci vytáhnout foťák, číču přestane netting bavit. RAF!, označkuje si mě všemi čtyřmi špičáky. [7] Přesto (nebo právě proto?) mám kočky rád.
Tak jen dál dešti navzdory a oči na šťopky
Začíná mrholit. Mrholení se mění v déšť. A ten mě bude provázet po většinu cesty. Zalézám pod korunu většího stromu a dlouho čekám, až bude zase „jen" mrholit. Už jsem na cestě skoro hodinu a půl a nic jsem neujel.
Za Kralupy hledám a nacházím „umělý kopec". [9, 10] Je to skládka stavební sutě. Tak to už vím o několika takových. Praha - Slivenec, ještě bolševik; novodobý kopec u Prahy - Ořechu; veliká hromada u Prahy - Ďáblíc. Chci si na umělý kopec vyjet kvůli rozhledu a focení. Ale vede tam panelová cesta s děsnými schody. Tak nic, otáčím skládací Esku nazpět, tam si vyjdu někdy pěšky.
Pokračuji po pravém břehu Vltavy. Vím, že na protějším břehu je další zajímavost. Tři železniční Nelahozeveské tunely. Ale tam jsem byl přede dvěma lety, proto chci jet jinudy.
Ze silničního mostu u Veltrus fotím proti proudu Vltavy jez a zdymadlo. [11] Po proudu se dívám na nějaký výrazný produktovod přes Vltavu, ale nemám v úmyslu k němu jet. [12] Dodatečně doma zjišťuji, že se jedná zřejmě o ropovod Družba. O jeho větev z Kralup nad Vltavou do Záluží u Mostu. Asi kilometr od Veltrusského mostu, ze kterého fotím, je centrální tankoviště ropy. Je sem přiveden ropovod Družba a také ropovod z Ingolstadtu (Terstu). Skladují se zde strategické zásoby ropy. V ohromných nádržích může být ropa skladována až 15 let. Je promíchávána, aby se netvořily usazeniny. Také se mohou navzájem mísit sibiřské plavuně a kuvajtští pterodaktylové. Zdroj: MEzinárodní ROpovody.
U Miřejovic chci přijít na kloub záhadě, kterou jsou velká kola v porostu - všiml jsem si jich při přípravě výletu na leteckém snímku. [13] Ale žádnou babičku se srpem ani dědečka s fajfkou v Miřejovicích nepotkávám. Motá se tu jen divný zelený chlápek s rádiovkou s anténkou, pozoruje mě všemi třemi oky a nerozumí česky. Záhadu kol objasňuje místní informační tabule. Zřejmě jde o nějaké studně. [14]
V Nových Ouholicích čekám více než půl hodiny v autobusové zastávce, než poleví silný déšť. Co naplat, že přitom svačím, čas běží. Nedá se nic dělat, musím vytáhnout větrovku. Nejezdí se mi v ní dobře, neboť o co méně je vodoodpudivá, o to více je vzduchotěsná. Je to nepovedená koupě. Větrovku jsem kupoval před 11 lety narychlo v sobotu večer, abych v neděli okouzlil jakousi cyklistku. Zatím jsem ji měl na sobě třikrát. Tu větrovku.
Následující úsek vede podmáčenou loukou. Úzká hluboká kolej, kde pedály Esky drhnou o zem, je v probíhajícím dešti plná bahna. Kolo neustále klouže a snaží se mě shodit, vysoké kopřivy po stranách nevědí, zda mě mají dříve sprchovat, nebo pálit. Nepříjemný a hlavně pomalý kus cesty.
Vraňansko-hořínský plavební kanál
Konečně jsem u kanálu a to mě jako čerstvě vyučeného instalatéra nemůže nepotěšit. [15] V Lužci nad Vltavou zkoumám dva zvedací mosty přes kanál. Silniční a železniční. [16, 17, 18] Nejsou vyklápěcí ani otáčecí, jsou zvedací. Celý most zůstává při změně polohy vodorovně a sune se o nějaký ten metr výše. No já tě nevim, hochu, to by zastal z každé strany pořádný pešunk.
V Lužci je také kyklolávka přes Vltavu. [19] Nová. Hezká. Vysoká. Štíhlá. Voděodolná. Mrazuvzdorná. Obloukovitá. Praktická. Moderní. Natíratelná. (Zkouším, zda dokáži vymyslet 10 přídavných jmen pro lávku.)
Trochu přeskočím. Před Mělníkem v Hoříně si prohlížím historické zdymadlo. Celý jeho portál nad plavební komorou se bude také zdvihat, aby si při průjezdu vyšší lodě pan kapitán nepocuchal ofinu.
To jsou ale roury!
Konečně přijíždím k místu, na které jsem byl zvědavý. Horkovod z mělnické elektrárny do Prahy, zde jeho přechod přes Vltavu. [20] Stavba započala v roce 1988, v provozu je od roku 1995. Jsou to 34 kilometry dvou trubek o průměru 120 cm plus masivní zateplení. Teplonosné medium, tedy voda, má teplotu 140 °C. V Praze je horkovod napojený na teplárny Malešice, Michle, Třeboratice. Ty se tak staly de facto výměníkovými stanicemi. Přestou mohou při výpadku mělnické elektrárny zásobovat systém teplem z uhlí, plynu, mazutu či komunálního odpadu. Famózní. Zdroj: Čez.
Horší je však pohled na hodiny. Už je 16:15! Ty deště a také špatné cesty mě zdržely neskutečně. Nemám na Esce tachograf a tak odhaduji, že jsem teprve na 22. kilometru. (Byl to 28. kilometr výletu.) Za 4 hodiny! Je zřejmé, že k dalšímu přechodu horkovodu přes Labe v Dolních Beřkovicíh (mělnická větev) to nestihnu. V Mělníku budu muset točit na jih, zpět na Prahu.
Za Mělníkem už jen dvě zdymadla a potom podle potrubí.
Zdymadlo Hadík při výjezdu z Mělníka už se nepoužívá. Jedna jeho vrata jsou zrušena a zasypána zeminou. Druhá vrata zůstala, a bývalé zdymadlo tak slouží jako suchý dok. Zajímavé.
Ještě prohlídka starého labského jezu v Obříství a potom už jen mezi poli ku Praze. Více či méně podél horkovodu. Naštěstí už neprší. Ale stmívá se. Na tramvajové smyčce v Ďáblicích, přesto, že k metru Kobylisy je to už jen kilometr z kopce, musím ve 21 hodinu zastavit. Mám velký hlad a tak dojídám poslední krajíc chleba. Nechci riskovat nějaký hlaďák na eskalátoru.
I když počasí bylo zamračené a začasto deštivé, a i když skládací Eska je pomalé kolo, výlet mě bavil. Páč mě zajímají tydlencty technické památky.
Do Esčího deníčku znamenám 69 kilometrů.
Fotogalerie
Vez mě dál, Esko má 05 - Z Plzně do Příbrami přes Brdský hřeben.
Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků
Vez mě dál, Esko má 03 – Kudy chodil pan Karel s paní Olgou
Vyzkoušejte:
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná…
Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně
Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…