blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Favorit1970 > Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků

Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků

Foto: Autor

Motto výletu.

Poslouchej [poslouchej]
Píseň mou [varovnou]
Jen pár not [jen pár slov]
Ten zvláštní tón [snad je ještě čas]
Každý z nás [ty i já]
Dobře ví [dobře zná]
Kolik má svět krás.

Na cestách [výfuky aut]
Dalekých [víří prach]
Na řekách [špína a louh]
Hlubokých [měl bys mít strach]
V polesí [každý tvůj krok]
Nejhustším [provází smog]
Na horách je sníh.

Jarním loukám, Helena Vondráčková, text Zdeněk Rytíř, 1980.

Povrchové doly.
Velkolomy, jak tomu říkal komanč.
Zničená a doslova spotřebovaná krajina. Mrtvé lesy v Krušných Horách. Viditelně špinavý vzduch v Mostecké uhelné pánvi. Řeky plné jedů. Nezměrné statisíce tun uhlí a oceli a milióny kilowatthodin. Kostel, přestěhovaný kvůli uhlí. Zámek, kvůli stejnému uhlí odsouzený k zániku. Umírající příroda. A nemocní lidé. I to byl rozvinutý socialismus v naší zemi. Brontosaurus to nepřežil...

V roce 1988 se objevují Ropáci. Fiktivní filmový dokument o vymyšleném zvířeti, které se živí průmyslovým kalem a odpady a které nesnáší čistý vzduch.

Rok 1989, státní převrat. Postupně přichází útlum těžkého průmyslu. Ustává znečišťování přírody. A ta si přirozeně bere zpět své. Na dubeneckých haldách, na těch šílených hromadách mrtvého kamení rostou první břízy. Povrchové velkolomy jsou pomalu a zdlouhavě plněny vodou. Vznikají první rozsáhlá jezera. Povrch vytěžených lomů a výsypek zarůstá nejprve sporou travou, potom se objevují keře a první stromky. Po 35 letech od Velké Devastace už to není tak hrozné. Lze volně dýchat mezi mladými vzrůstajícími lesy. Leze tady brouk. Za dalších 35 let se jizvy krajiny zacelí. Jen všímavý a vědoucí člověk si potom uvědomí, že ti motýli létají, zající hopkají a urostlí srnci šukají s něžnými laněmi tam, kde dnem i nocí krájely krajinu korečky velkorypadel. Místa, kde po miliony let odpočívaly nánosy plavuní a stegosaurů, než byly do stametrové hloubky pod povrchem sežráni elektrárnou, jsou vyplňována vodou. Nebo je alespoň jejich nynější dno urovnáno a pomalu zarůstá vegetací, zřejmě jak řízeně, tak i neřízeně.

Je to tak dobře, samozřejmě.
Ale - budou o tom vědět naše děti? Budou něčemu takovému vůbec věřit?
A co my? Pamatujeme ještě? Nebo už jsme zapomněli?

A proto obout prestiže, dohustit kola bicyklů, foťáky a kamery do rukou a honem, dokud to ještě lze, vidět v minulosti tolik poraněná a nyní se uzdravující místa. Vzhůru za mizející krajinou ropáků!

Výchozí místo Kadaň

Na začátek výletu mířím busem do Kadaně. Socialistická skládací Eska se veze zdarma ve svém přepravním vaku pod podlahou sice letité, leč zachovalé Karosy. Nostalgie hned na začátku výpravy.

Z mírně opožděného autobusu vystupuji po půl desáté do zelené Kadaně, prozářené jarním sluncem. Rychle nacházím řeku Ohři a po Nábřeží Maxipsa Fíka si jedu prohlédnout hráz vodní nádrže Kadaň. [Obrázek 1, otevřete si v paralelním okně obrázky.] Zkoumám cyklostezku, která zde vede po skalách na visuté ocelové lávce s ocelovými rošty. [2] Potom se vracím na náměstí lovit nějaké místní mapky v infocentru. Město Kadaň s řekou Ohří a hojnou zelení je příjemné, ale to již vyrážím na ty povrchové doly.

Tepelné elektrárny

Projedu rozsáhlý příměstský park mezi Kadaní a Prunéřovem, šplhám do překvapivě prudkého kopce. A už vidím elektrárnu Prunéřov. Je zřejmé, že jsem na okraji bývalého povrchového dolu. A že ty mladé lesíky pode mnou rostou na bývalém dně dolu. [3]

Vělká ocelová lávka vede cyklisty a turisty nad pásovým dopravníkem. Lomoz a hluk dopravníku je nemalý. Dopravník je však v celé svojí délce zakrytý stříškou, takže není poznat, zda po něm jede uhlí do elektrárny, či nějaké ty kaly a popílky z elektrárny do povrchového dolu. [4]

Není to jediná zdejší elektrárna. Cestou vidím elektrárny Tušimice, Prunéřov, Ervěnice, Komořany. Ve zdejší oblasti povrchových dolů jsou ještě elektrárny Ledvice a Počerady.

Po okraji povrchových dolů

Pokračuji po kyklostezce po okraji (bývalých) povrchových dolů. Prostor dolů je obrovský. Až k obzoru. Podle map se velkolomy nacházely víceméně spojitě na území asi 35 km dlouhém a širokém až 10 km. Projíždím okolo povrchových dolů Nástup, Československé armády, Vršany, Fortuna, Jan Šverma. Stranou mého putování zůstává povrchový důl Bílina a určitě i nějaké další. [5 - 10]

Překvapuje mě, že doly jsou víceméně opuštěné. Na několika místech vidím zakladače, tj. stroje na ukládání materiálu do prostoru povrchového dolu. Netuším a nelze z dálky poznat, zda ukládají nějakou hlušinu, či snad zeminu. Velkorypadlo, čili velkolákadlo velkolomů, jsem neviděl. Snad jsem měl vzít dalekohled. Až doma při prohlížení fotografií při velikém zvětšení jsem narazil na cosi, co by snad rypadlem býti mohlo, není to však na obzoru dostatečně zřetelné. Velkorypadla asi odjela velkorýpat jinam. Nebo, a to daleko spíš, byla zrušena. Byla rozřezána a odebrala se na věčnost. Ale nové uhlí, jako z brontosaurů, se z nich nestane.

Probíhá tedy v povrchových lomech ještě těžba? Stránky ČEZ momentálně uvádějí například: „Palivo pro elektrárny Prunéřov, energetické hnědé uhlí, se těží v lomech Dolů Nástup Tušimice, odkud se dopravuje po železniční vlečce. ... Hydraulické odpopelňování je postupně nahrazováno ukládáním tzv. deponátu (směsi popela, produktu odsíření a odpadní vody) do upravené výsypky lomu Merkur Dolů Nástup Tušimice."

Povrch, čili dno velkolomů vůbec není černý a zaprášený, jak jej známe z dobových dokumentů. Je různě porostlý, ať už travinami, či zjevně vysázenými pravidelnými lesíky. Rozbrázděný, vykousaný a poničený povrch krajiny se zotavuje a zarůstá. Dno velkoďoury je však mnoho desítek metrů pod úrovní okolní krajiny. Zde běžná měřítka neplatí.

Před Chomutovem opouštím důl Nástup Tušimice a stáčím se na sever, hledaje Podkrušnohorský přivaděč.

Podkrušnohorský přivadě Ohře - Bílina.

Podkrušnohorský přivaděč, čili Přivaděč Ohře-Bílina je umělý kanál v délce téměř 34 kilometry. Táhne se severovýchodním směrem po úpatí Krušných hor. Primárně má (měl) chránit povrchové doly před povodněmi. Také zásobuje vodou průmysl v oblasti. Stavba přivaděče začala v roce 1957 a byla dokončena v roce 1982. Když jsem si výlet připravoval a hledal technické památky a zajímavosti v oblasti povrchových dolů, zjistil jsem z tzv. panoramat na mapách.cz, že přivaděč vede místy přímo po okraji chomutovských sídlišť. To musím vidět!

Prvně na mě přivaděč juknul pod silničním mostem v Černovicích. [11] Pokračuji chvílemi podél něj, chvílemi, ztrácí-li se přivaděč pod zem, přilehlými ulicemi. Pod chomutovským sídlištěm Jitřenka překračuje přivaděč městskou ulici v údoli akvaduktem. [12] A dál zase vede po okraji sídliště. [13]

Podle přivaděče putuji 13 kilometrů. Opouštím jej, abych se přesunul k vodní nádrži Újezd, kde začíná další technická zajímavost. A tou je Ervěnický koridor.

Ervěnický koridor.

Ervěnický koridor je gigantický násep mezi městy Jirkov a Most. Když se povrchové doly ČSA a Jan Šverma prokousaly krajinou k sobě, spojily se v jeden. Krajinu přitom spotřebovaly do hloubky mnoha destítek metrů. Na dně takto spojeného obrovského dolu byl od roku 1964 vršen ohromný násep. A to až do výšky původního terénu. A v délce 11 kilometrů. Protože byl založen na dně povrchových dolů, jeho výška místy činí až 170 metrů. STO SEDMDESÁT METRŮ! Po jeho nejvyšší části se odehrává dopravní spojení Jirkov - Most. Tedy silnice a železnice.

Silnice je čtyřproudá. Železniční trať, původně dvoukolejná, má také 4 koleje. Proč? Počítalo se s tím, že mohutný násep si bude řadu let sedat. Že se koleje budou kroutit a bortit. A tak bylo naplánováno, že po dvou kolejích se bude jezdit, zatímco další dvě budou průběžně opravovány. A naopak.

Protože Ervěnický koridor je dopravní spojkou mezi dvěma městy, tak nad okolní krajinu nijak nevyčnívá. Ta jeho strašná výška je skrytá dole, v povrchovém lomu. Vjíždím na koridor a nebýt toho, že mám nastudovanou mapu, snad bych si ani nevšiml, že jedu po náspu. K tomu přispívá i to, že Ervěnický koridor je dnes silně porostlý zelení. Dolů do dolů prostě nevidíte. [15, 16] Koleje vedou úplně nahoře, podél nich je asfaltová kyklostezka. Silnice vede o takových asi 15 výškových metrů níže. A o dalších 15 metrů níže... řeka v potrubí!

Řeka Bílina zde teče v potrubí.

Jestliže nestabilní podloží nesvědčilo kolejím, tak říčnímu korytu Bíliny by vadilo ještě daleko více. A tak tady komanč Bílinu svedl do potrubí. Hezky česky ji zatrubnil. Bílina teče potrubím v délce asi 3,5 kilometru.

Sjíždím z Ervěnického koridoru kus zpět. Na okraj povrchového dolu ČSA. Přes vytěžený důl hledím na zámek Jezeří. [14] Hledám a nacházím vstup Bíliny do potrubí. Ona je zde Bílina jen malou říčkou, vedenou v betonovém korytě. Koryto, hráz, česla a šups s řekou do potrubí. Ocelové trouby jsou 4 a každá má průměr 120 centimetrů. Překvapilo mě, že podél potrubí je možné volně procházet, žádné zákazy, či ploty. [17, 18, 19]

Dráhový sprint na skládací Esce.

Opouštím říční potrubí a vracím se přes čtyřproudou silnici zpět na nejvyšší místa Ervěnického koridoru. Tedy ke čtyřkolejné trati, podél které vede kyklostezka. Místní kyklocedulka uvádí, že k Jezeru Most je to 12 kilometrů. Čili na mostecké nádraží to bude tak asi 15. Je čtvrt na šest, vlak jede tuším v půl deváté večer. Tak to si ještě u Mostu objedu Mostecké jezero. Pro jistotu nahlížím do zápisníčku. A hleďme, on jede vlak také v 18:26. Hmm, 15 kilometrů na Esce za hodinu, tomu říkám výzva! Na socialistické skládací Esce se totiž se vzpřímeným posezem jezdí rychlostí tak asi 12 km/hod. Na závodění nemá Eska ergonomii. No ale přeci nebudu dvě hodiny čučet v Čulicích!

A tak začíná bláznivý patnáctikilometrový sprint. Na asfaltové stezce podél kolejí se ženu, co se dá. Pot ze mě stříká a nohy mi splynuly do jediné rozmazané šmouhy, jak to kreslil pan Němeček figurkám ve Čtyřlístku, když někam utíkaly. Do Paďous, do Paďous, do Paďous, třikrát tam a zpátky - který chytrolín o kus dál svedl kyklostezku na panelku?! Nechci si Esku rozbít, musím zvolnit. Kousek silnice, a zas šotolina a kamení. S tím vlakem to tedy vidím bledě.

Frčím okolo jezera Matylda. To vzniklo umělým zatopením povrchového dolu Vrbenský. On se ten důl jemenoval za První republiky Matylda, ale pak to přehodili podle nějakého komanče. Voda do jezera se dostává z Nechranického přivaděče. Rekultivaci dolu začal, prosím pěkně, komouš už v roce 1986.

Fotit nebudu, honím vteřiny, honím vlak. [20]

Nádraží Most, konec výletu.

Na okraji Mostu vykřiknu na protijedoucího cyklistu Čau, dostanu se prosímtě tudy na nádraží? Zastaví a nepřítomně zírá. Tak jinak: Dobrý den, netušíte, kudy nejkratší cestou k nádraží? - Jo, já slyším, jen přemýšlím. Po téhle stezce určitě ne. Musíte po silnici mezi domy a na druhém kruháku doleva. Chtěl by si zřejmě ještě povídat, ale to už šlapu a při odjezdu na něj volám Dík, musím letět, už slyším houkat vlak.

Ještě pár set metrů esčí formule a vidím divnohezký věžák mosteckého nádraží. Vlak za 14 minut. Rychle do křoví opodál, potom k pokladně. Vlak za 11 minut. Hrome, o fous přede mnou se tam připotácel dědek a zpomaleně krákorá na jedinou pokladní: Ta - éé - výluka, jak teď - éé - je, jak - éé - dlouho to asi - éé - trvá? Tak tady to nemá smysl, holt nastoupím bez jízdenky. Tři patra po schodech dolů s přetěžkou naloženou Eskou a pak zase dvě patra po schodech na perón. K čertu s mosteckým nádražím! Vlak za 6 minut. V šíleném chvatu strhávám z Esky příslušenství (košík na nosiči, hustilku, osvětlení, zámek na kolo) a cpu Esku a hromadu krámů do přepravního vaku. Zaklapávám poslední přezku vaku a ještě skoro celou jednu minutu se nudím na perónu. Tak takhle rychle jsem ještě Esku nikdy nesbalil.

Krajina ropáků mizí.

Jednoduše - stálo to za vidění. Pohled na mapu prozradí, že ty povrchové doly v Mostecké uhelné pánvi se táhnou od Kadaně na severovýchod v délce 40 kilometrů. 40 kilometrů dlouhý jeden obrovský důl! A v šíři od 3 do 5 kilometrů! Z Kadaně jsem jel na kole asi 14 kilometrů pořád po okraji povrchového dolu! A to jsem míjel snad ani ne čtvrtinu zdejších dolů. Fascinující. A podobnou radost máme ještě u Sokolova, že ano.

Ropáci jsou definitivně pryč. Měsíční krajina jako by tu ani nikdy nebyla. Vítězí znovu příroda, přichází nový život. Chceme-li vidět povrchové doly v jejich někdejší krá--- hrůze, je za minutu dvanáct. Podle letošních přírůstků na větvích mladých stromů, okolo nichž vede kyklostezka po hraně povrchových dolů, za takových 5 - 6 let ty výhledy zaniknou. Prostě pojedeme po okraji slušně vzrostlého lesa nad hlubokým zeleným údolím.

Příroda je mocná. Ještě i já se dočkám voňavých lesů a hebkých luk okolo průzračných jezer. A až moji vnuci projeví přání Dědečku, pojeď se koupat na Mostecké jezero a tábořit v těch lesích tam, genius loci Mostecké pánve si konečně bude moci oddychnout.

Do Esčího deníčku znamenám 62 ujeté kilometry.

Trasa výletu: https://mapy.cz/s/guzakegaho

Takže jsem o krůček blíže k Velké Esčí Stoupací Túře.

Fotogalerie

15.05.2022 vložil/a: Favorit1970
karma článku: 3.32

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (3 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |