Atlas Mountain Race – marockými horami na kole

Poprvé jsem v zimě letěl s kolem do teplých krajin. Účastnil jsem se bikepacking závodu Atlas Mountain Race v Maroku. Únor je období, kdy je tam v pouštních oblastech pořád snesitelně, přesto je procento těch, kteří nedokončí, vcelku vysoké.

Už cesta z letiště napovídala, že místní si s mnoha věcmi hlavu nelámou. Pro mě chaos. Koupil jsem si lístek na taxík, včetně zabaleného kola, a pán ho v klidu naložil do kufru. Z půlku z něj trčelo, že prý to bude v pohodě. Nejdříve ho zkoušel zafixovat izolepou. Když krabici vybavil gumicukem, přestal jsem s tím bojovat, podvolil se a řekl: „Jedem.“ Na zpomalovacích pásech dveře kufru třískaly do krabice, ale taxikář jel naštěstí pomalu. Přesto to bylo nejdelších 15 minut mého života.

Kolo cestu přežilo a já se další den podíval do centra Marakéše, abych nasál tu místní kulturu. Ono nasávání bylo aktivnější než jsem čekal. Vyhlédl si mě nějaký chlápek, začal mi dávat turistické tipy a pozval mě k sobě domů na čaj. Opět jsem se podvolil a řekl si: „Proč ne?“ A najednou jsem zjistil, že jsem na komentované prohlídce městem. Že by to nebylo zajímavé, to nemůžu říct. Můj průvodce mi ukazoval, jak zde žijí. Vytušil jsem i místní GPS systém – ptát se všech, i přímo na silnici. Teprve ke konci mi začalo docházet, že tohle nebude zadarmo.

To byla jedna z prvních věcí, co jsem se naučil - pokud vám někdo něco nabízí – bude za to chtít peníze. Dost možná to bude tím, že jsem se pohyboval v turistických oblastech. Když jsem se v Praze tahal s krabicí s kolem, pár lidí se mi nabídlo, že mi pomůže. Když jsem se tahal s krabicí v Maroku a někdo se nabídl, že mi pomůže, už jsem tušil, že zadarmo to nebude. Chtěl tolik, že bych z toho koupil celodenní lístek v Praze na MHD.

Ale abych začal o tom kole - Atlas Mountain Race má parametry 1300 kilometrů a cirka 23 tisíc metrů převýšení. Pravidla jsou striktnější než na co jsme tady zvyklí. Je to opravdu bez podpory. Závodníci si nemohou pomáhat mezi s sebou a je zakázáno žádat o pomoc místní. Je možné využívat pouze komerční služby – což ale vlastně bylo všechno ????. Není povolená ani dlouhá, společná jízda. Každý pěkně sám za sebe.

Vystartovali jsme z okraje Marakéše, odkud nás policejní auto doprovodilo až k patě Vysokého Atlasu. Přítomnost pořádkových sborů jsem cítil sporadicky i několik dalších dní. Je jasné, že nás chtějí udržet v bezpečí. Žádné ohrožení jsem za celý závod necítil a ani zámek na kolo jsem nevezl.

Start v únoru má jednu nevýhodu - ještě jsou velmi dlouhé noci. Bylo to zhruba půl na půl – 12 hodin světla a 12 hodin tmy. Tohle jsem měl ale natrénováno z Bohemia Divide. Jelikož se startovalo večer, první stoupání na Vysoký Atlas mělo nádech bludičkového průvodu. A hned se ukázala i další nevýhoda února - byla zima. Slušně mrzlo a nahoře byl ještě sníh a led. Cítil jsem jistou hořkost, že jsem letěl stovky kilometrů, abych unikl zimě a teď jsem ji měl servírovanou a ještě to křupalo. Chápal jsem, že mráz je v dané situaci požehnání. Přes sníh se dalo jet a do zmrzlých závějí se mi nohy propadaly minimálně. Kdo první noc spal a zmeškal noční chlad, bořil se do sněhu a bahna.

Do prvního checkpointu na trase se sestupovalo po nechvalně proslulé „Mule Track“. Ve tmě jsem téměř neznatelnou stezku plnou kamení špatně hledal. Sjet to dokázalo jen pár lidí a většina se pohybovala pěkně po svých. Tím jsem si ale nejtěžší technický úsek závodu odbyl.

V horách jsem projížděl spoustou vesnic. Mnohé vypadaly špatně a v okolí se válela spousta odpadků. Nejvíc to bylo vidět ve vyschlých řečištích řek. Přes ty se nestavěly žádné velké mosty a předpokládám, že když naprší, je to spíš brod. Sloupky „mostu“ sloužily jako velký zachytávač bordelu. Místní na mě rádi mávali a já jim pozdravy opětoval.

Přes den mě čekal 100 kilometrů dlouhý úsek, kde nemělo být vůbec nic. Nakonec se tam jedna oáza objevila, ale jinak to byla vyprahlá krajina bez špetky stínu. Ocitl jsem se tam, jak jinak, než za odpoledního žáru. Nebyla to písečná poušť, jak si je asi mnozí představujeme, ale kamenitá. I proto byla jízda hodně drncavá.
S sebou jsem vezl něco přes 3 litry a na konci mi voda došla. Naštěstí se už smrákalo, takže to tolik nevadilo. I když mi teploměr neukazoval závratné hodnoty, konstantní slunění mě zpomalovalo. Chápal jsem, proč místní nosí i v tom teple róby s kapucemi. Já měl akorát návleky na ruce a na zbylých částech jsem se chránil opalovacím krémem.

Když jsem večer dorazil do vesnice, seznamoval jsem se s fungováním místních restaurací. Doplňování zásob na Atlas Mountain Race je občas dost složité. Většina obchodů je malých, žádné sámošky jako jsme zvyklý u nás. Jen nějaké okýnko, kde si musíte říct, co chcete. Místní produkty jsem neznal a bylo pro mě složité si vybrat. I proto jsem hodně využíval služeb restaurací.

Nejběžnějším závodním jídlem je omeleta s marockým chlebem. Je to rychlé. Pro náročné tu je tažín – dušená zelenina, maso v hliněné nádobě s chlebem nebo bagetou. Žádné menu nebo předem napsané ceny nečekejte. Na třetím checkpointu v turistické oblasti jsem si dal pizzu.

Další dny jsem se pohyboval hlavně v Antiatlasu. Jak jsem se přibližoval k pobřeží, krajina se měnila. Přibývalo kaktusů a zakrslých, málo olistěných stromů. Projel jsem jeden ze známých úseků závodu - „Old Colonial Road“. Opuštěná cesta v horách, kterou zde postavili Francouzi, když bylo Maroko ještě jejich kolonií. To, jak je zasazená do úbočí kopců je nádherné. Na dvou místech je pobořená a kolo jsem musel snášet a vynášet zpátky na cestu.

Cíl byl v přímořském městě Essaouira. V cestě mi stály dvě překážky - písek a hory. Vyzkoušel jsem si, jaké to je jet na kole po písečné poušti - a jde to dost blbě. Prý hodně záleží na počasí. Pokud je alespoň trochu vlhko, jede se lépe. Letos bylo totální sucho a jen těžko jsem hledal pevnější místa, kde se dalo jet. Nakonec jsem to vzdal, sundal tretry a ťapal po svých. Musel se prý hodně odpustit tlak, aby se v tom dalo jet. Nějak se mi to ale nechtělo riskovat.

Poslední noc jsem už jel nonstop a dal si jen pár schrupnutí hned u cesty. Počasí bylo vcelku stabilní, takže spacák jsem mohl dát kamkoliv, deště jsem se nebál. Ani rosa nepadala. Když tu ale zaprší, voda se valí jako příliv. Na startu nás varovali, hlavně nespat ve vyschnutý korytech - někomu to kdysi málem odplavilo kolo.

V horách jsem ještě po půlnoci potkal partu berberů u ohně, která tam prodávala vodu a jídlo. Místní jsou velmi podnikaví a sledují živý tracking závodu. Když se někdo blíží - nezavřou.

Když jsem znovu přejel Vysoký Atlas – znovu za noci – ocitl jsem se na pobřežní cestě, kde jsem vcelku pohodlně došlapal do cíle. Zvládl jsem to za 4 dny a 19 hodin, stačilo to na 13. místo. Z 270 nedokončila zhruba stovka. Bylo hodně zajímavé poznat úplně jinou krajinu a kulturu. Myslím, že tyhle zážitky mi pomáhají i v běžné životě, protože se cítím takový ostřílenější. Pokud si chcete lépe přiblížit, jak to v Maroku vypadá, natočil jsem i video ze závodu.

A co říci na závěr? Doma je to lepší ????