Slovakia Divide 2024

Pokud sledujete scénu s vícedenními závody na kolech, určitě jste zaznamenaly, že cokoliv s označením „Divide" slibuje hodně dlouhou vyjížďku. Podobných Dividů jsem projezdil už několik a letos jsem si chtěl vyzkoušet ten slovenský. Parametry závodu nejsou pro nováčky. Téměř 700 kilometrů a přes 15 tisíc metrů stoupání skrz celý slovenský stát.

Slovakia Divide není akce, která vás vodí za ručičku. Nečekejte oficiální fotografy, startovní čísla nebo podporu na trati. Jakmile vyrazíte z Modré u Bratislavy, je to jen na vás. Navigace vás dovede až do Beňatiny u ukrajinských hranic. Jestli budete jezdit v hlubokých nocích s medvědy nebo spát v horských útulnách je jen a jen na vás. Pravidla nám byla sdělena formou: „Nedělejte blbosti."

Celkově nás na startu bylo 22. Nicméně souběžně s námi začínal i závod Carpathian Mountain race, který trasu prodlužoval ještě dál do Maďarska a Rumunska, takže nás bylo krapet víc.

První úsek přes Malé Karpaty byl sice krátký, ale vertikálně velmi bohatý. Husté lesy nás nicméně chránily přes nepříznivým větrem, takže jsem si na stoupání vůbec nestěžoval. Krátce po startu jsem měl ještě čerstvé nohy. Navíc jsem to tu znal, protože jsem tu před dvěma lety jel West Carpathian Challenge.

Dnem i nocí

Ranní zamračená obloha se rychle změnila a za městem Piešťany jsem se chladil vodou z pramene a doplnil jsem tekutiny do bidonů. Před sebou jsem měl asi poslední placku na trase a dál to už mělo být jen nahoru a dolů.

Když jsem projížděl přes Tríbeč, začaly se mi uvolňovat kliky. Několikrát jsem je dotahoval, ale problém se vždycky vracel. Naštěstí jsem v nějaké dědině zastihl opraváře traktorů při práci a půjčil jsem si od něj lepší nářadí. Od dobrých lidí v Hrabičově jsem zase dostal vodu se sirupem a bábovku na cestu.

Ve Štiavnických vrších na mě už padla tma. V Bánské jsem ještě stihl nakoupil v Lidlu, bylo těsně před zavíračkou. Další možnost doplnit zásoby jsem měl až v Košicích, což bylo 300 kilometrů daleko.

Kvůli mým závodním ambicím jsem byl připravený jet celou noc. Medvědů jsem se nebál, silný zvonek mi neustále cinkal a pro případ nejvyšší nouze jsem vozil pepřák ve velikosti malého hasičáku. Jak jsem projížděl po tmě kolem samot na jih od Zvolena a Detvy, bál jsem se spíš volně běhajících psů než huňatých kamarádů.
Po rozbřesku jsem se dostal do části tratě, která má být hlavním lákadlem celého závodu - Slovenské rudohoří. Je to nabržené schválně tak, aby se nezajíždělo do civilizace a na cestě je jen několik horských chat.

Trasa se vůbec nevyhýbala turistickým chodníčkům (naopak je vyhledávala) a pohyb po nich nebyl vůbec rychlý. Trávu jsem měl často až do výše očí a neustále mě švihaly ostružiny a další „plevel". Překvapilo mě, jak málo turistů jsem na rudné magistrále potkal.

Krátce jsme se svezli i národním parkem Muráňská planina, odkud si pamatuji krásné výhledy.

Nezvyklá ložnice

Těžký terén si vybíral svoji daň a ke konci dne jsem byl už dost vyčerpaný. Na těch 300 kilometrů jsem si vzal málo jídlo (jako snad každý) a Košice nebyly v dohledu. Když jsem načínal druhou noc bez spánku, už jsem cítil, že reflexy a koordinace nejsou, co bývaly.

Spacák jsem sice s sebou nevezl, ale zdříml jsem si na lavičce v nouzovém bivakovacím pytli. Naštěstí mě v něm nikdo nenašel a nesnažil se mě zachraňovat.
To mi dostatečně restartovalo mozek, abych se kolem čtvrté ranní dostal do Košic. Musel jsem si sjet z trasy k nonstop benzince a s plným břichem jsem pokračoval dál. Poslední větší výzvou byly Slanské vrchy. I když jsem nebyl tak vysoko jako v Rudohoří, o terén a stoupání tady nebyla nouze. Divokost přírody jsem už tolik neobdivoval a už jsem byl vůbec rád, že žiju. Našel jsem si i čas, abych si natrhal nějaké ostružiny.

Odpoledne nám slibovali silné bouřky a opravdu jsem se jich dočkal. V poslední části závodu vedla trasa kolem polí, které se během prudkého deště změnily v bahnité peklo. Jen díky strategické jízdě po trávě se mi na kola nelepil jíl.

Čím víc na východ jsem byl, tím víc se mi to líbilo. Prudký déšť mi nahnal do žil adrenalin, takže poslední úsek přes Vihorlatské vrchy jsem to rubal, jako bych byl plně odpočatý. Spěchal jsem i proto, že jsem nechtěl načítat třetí noc prakticky beze spánku.

Do Beňatiny jsem dojel po více než 60 hodinách na druhém místě. Dojezd jsem už nestihl za světla, i když to bylo opravdu jen o fous. Ještě v posledním výjezdu jsem se loučil s posledními slunečními paprsky.

Byl to skvělý zážitek se zase jednou odrovnat. Další dny jsem fandil všem odvážlivcům, co pokračovali dál až do Rumunska.