Nechej orla přistát

Vždycky jsem byl srab. Než abych si své sny plnil, radši se jich vzdávám, namlouvám si, že ve skutečnosti to nebude tak hezké, jako v představách. Ve hledání důvodů, proč to nejde, jsem opravdový mistr, a není lehké mě vyprovokovat k akci. Možná je to i lenost, nevím. Každopádně plán na tuto cestu zrál dlouho, sen dostával reálné obrysy několik let, je třeba vše důkladně promyslet, třeba se ještě najde důvod, jak to oddálit. Radši si kup ještě učebnici italštiny, ať tam taky něco řekneš, uč se pěkně pomalu a víš co? Radši to ještě o rok odlož, ták správně, ať se těšíš delší dobu. No ale roky letí, padesátka na krku, zase tolik času na své sny už nemáš, nový spacák, karimatka, foťák, kolo OK, na co se jenom ještě vymluvit, hm, asi už na nic, tak s malou dušičkou do toho.

Model dovolené volím od soboty do soboty, jízda natěžko, spaní nadivoko, doprava do Florencie s autobusem CK Intertrans, která mě ochotně přibaluje ke svému zájezdu. Posádka nám cestou jitří naše očekávání puštěným filmem o tom, kterak americká učitelka v Toskánsku ke štěstí přišla, oko nezůstalo suché nebo otevřené, dle nátury jednotlivého diváka. Ráno na dálničním odpočívadle u sjezdu Firenze north se se všemi loučím a konečně vyrážím.

Jako první cíl mám opustit dálnici, což je problém větší než malý. Musím kolo protáhnou přes úzký turniket nastojáka s batohy, které jsem líný sundavat, za což jsem vytrestán totálním zaprasením celého lenocha. Řetěz mám obtisklý i na zádech. Hlavně, že jsem se včera celý oblékal do čistého voňavého, abych byl krásný. Ráno v sedm už jsem v liduprázdné Florencii, která se před mýma očima postupně probouzí, bloumám od sochy Herkula přes Davida k Neptunovi, kroužím kolem dómu, nahlížím do vrat paláců, je to jen ochutnávka, s kolem to jinak nejde. V 9 hodin už davy houstnou, rád jim uvolňuji místo a přes vyhlídku na Piazzale Michelangelo opouštím město. Na kraji se ptám dvou cyklistů na další cestu, vysvětlují mi, že moje plánovaná trasa je příliš obtížná na orientaci, je delší, méně pohodlná, a že tahle je lepší, a já MLUVÍM a ROZUMÍM italsky. Ten zjištění za tu námahu stálo, jsem úplně okouzlen.

Pak se již pomalu nořím do kraje Chianti, desítky cyklistů na kolech připomínají, že dnes začalo Giro. V pravé poledne fotím tichého kvakoše nočního, cesta přes Duddu, Lucolenu je liduprázdná, stoupám až do 740 m n.m. Nahoře v průsmyku si vařím oběd, a hele, nemám lžíci. Ovesnou kaši jím střídavě nožem a hřebenem, pak se pokouším vyřezat něco ze dřeva, Michelangelo by ze mě měl radost, ale jíst se s tím nedá. To kůra je vhodnější.

Přijíždím do Raddy, kde žádám o radu, kudypak se cesta valí směrem k vísce Vagliagli. A je to strada biancha, legendární toskánská silnička s bílým prašným povrchem, která se klikatí mezi vinicemi celých 20km, a mně je do zpěvu. A již je tu další překvapení. Mezi záplavou květin podél cesty se objevují mohutné fialové palice kvetoucích vstavačů, evropská orchidej v celé kráse, vidím je prvně v životě. Směrovky na Sienu 3 km pak napovídají, že za chvilku si splním další přání - posedět na Piazza del Campo a konečně vidět naživo sienskou pálenou, barvu, kterou jsem se pokoušel namíchat doma při malování kuchyně.
U bran města kupuji v krámku u Giuzeppeho pizzu di Napoli, výtečnou, a s krabicí na řídítkách se proplétám davem do centra. Nějak mi nebrzdí zadní brzda, je to adrenalin. Na náměstí se usazuji na zem s krabicí, pizza voní, nejedna panenka, nejeden mládenec se za mnou otočí. Nedám. Po hodině ještě obkroužím chrám a přilehlé uličky a vyrážím směr Asciano. Přede mnou je totiž další mílník, Crete Senesi, heboučké zelené kopečky toskánské, po staletí upravované pro potěchu oka a tím i duše.

A už jsem mezi nimi, večerní stíny prohlubují jednotlivá údolíčka, skřivani se snaží ještě nahlas vykřičet na svět své ptačí starosti, zatímco cyklisté se potichu snaží najít si své klidné místečko, kde by si utřídili zážitky dnešního dne. A daří se jim to náramně. Opuštěná usedlost s dokonalým výhledem na okolní kopečky tu čeká přímo na mě. Večer ještě přijde místní chlápek, pochválí mi kolo, já chválím místečko, oba máme zjevně radost ze světa. Dnešní den - Florencie, Chianti, cypřiše, Siena, vstavač, le Crete Senesi, 130 km, uf, je to nápor na Pavlíka. Hlavně ten vstavač.

Ráno v 6 hodin sluníčko, těším se na focení, ale jen co sbalím, ženou se šedivé mraky a déšť, který trvá s přestávkami od 7 do 13 hodin. Dnes to chtělo silné nervy. Jedu v pláštěnce, přestává pršet. Zastavím, sundám návleky, obal z brašen, pláštěnku, nasedám a jedu. Za minutu zase začne. Zastavuji, oblékám se, balím brašny. Za hodinu přestává znovu, celý postup se opakuje, za minutu začíná opět pršet. Zase se oblékám, hodinu jedu v dešti, přestává. Tentokrát na to nedbám, jedu v pláštěnce po již suché silnici, lidé si mě s údivem prohlížejí, ale já vím své. Vyměknu až po půlhodině. Svlékám vše, načež začne pršet již za třicet vteřin. Napadá mě, že bych mohl v takovéto zemi, kde bůh zjevně nešetřil, zajít do kostela, požádat ho, zda by s deštěm nemohl šetřit.
Od rána mám málo vody, proto využívám nejprudšího lijáku a plním si pod okapem obě lahve dešťovkou, a vyjíždím na Pienzu. Kvůli dešti nejsou výhledy na Crete nic moc, ale zase se hezky dýchá, nikde nikdo, akáty voní první ligu, déšť je dobrý. Pršet přestalo až po návštěvě kostela v Pienze, že by?
Podél řeky Orcia mířím na Bagni san Filippo, je krásně, vstavačů nepočítaně. Bagni san Filippo - to je údolí s termální říčkou, která tvoří teplá jezírka s modrou vodou plná lenošící italské mládeže. Já si z těchto termálních lázní udělal i bahenní lázně, protože přístupová pěšinka byla po dešti rozbahněná a já s třicetipětikilovým kolem na zádech jsem se jen ztěžka sunul kilák dolů a pak zase nahoru. Odbahňoval jsem ho pak alespoň v potoce s teplou vodou.
Kam dál ? Pohled do itineráře- Radicofani. To je jistě zase ten nejvyšší kopec v okolí. A byl. Ale těch kytek, barev, vůní, jede to do kopce skoro samo, až se tomu musím smát.

V Cascianu žebrám před barem o vodu na večer. Podnik je liduprázdný, to je vždycky podezřelé. Majitel se usměje a vede mě dál. Cestou se ptá, co si dám. „Jenom vodu ?" Vytahuje balenou 1,5 l a už se tak neusmívá. Vrtím hlavou, ne ne, pouze chci vodu do flašky na umytí. Teď vrtí hlavou on. Nemám. A mračí se. Krčím rameny, děkuji a odcházím pryč. To již za mnou zlostně volá : „Tady už vám nikdo vodu nedá, je pozdě, všichni už zavřeli!" Odpovídám, že mi to nevadí. Nemám tyto situace rád, ale teď mám co dělat, abych se nerozesmál. Vodu beru o 200 m dál v luxusních lázních, kde mě recepční ochotně dovedla ke kolonádě s léčivou termální vodou, v které jsem si večer myl hlavu a všechno, a pacienti v koupacích pláštích kolem mě nemohli tušit, čemu se celou dobu potichu pochechtávám.

Večer nocleh u koryta s vodou a výhledem. 120 km, zadní brzda stále nebrzdí. Nebrzdící brzda je vlastně nebrzda. Jsem zvědav, kdy ji někdo opraví.

Po ránu jízda v horách 700 m n.m. hodinu, fotím mlhy v údolích, ale pak zas déšť, a v něm jedu po hlavní do Orvieta. Při jízdě v pláštěnce je člověk izolovaný od okolního světa, o to víc vnímám zvuky a vůně, hlavou se honí myšlenky a melodie, jízdu v dešti mám rád. Déšť je dobrý.

Chrám v Orvietu je nádherný, pekařství dobře zásobené, paní mě chválí, jak pěkně mluvím, v té nejlepší náladě absolvuji sestup do studny sv. Patrika, což je místní div divoucí. Do tufu vytesaná díra do hloubky 60 m včetně dvojitého schodiště, aby se sestupující oslíci nepotkávali se stoupajícími, když tahali na svých hřbetech vaky s vodou. Vzdáleně podobná té v Mělníku.

Při odjezdu z Orvieta trochu bloudím, cesta stoupá, jedu pomalu, domek v zatáčce se pozvolna blíží. Pejsek ležící před vraty zvednul hlavu, pozorně si mě prohlíží. Dnes tu moc lidí asi neprojelo, chudák se nudí. Nic zlého netuše ho míjím, když vtom po mě vyjel. Ňafe mi u kotníků střídavě zleva a zprava, jako by věděl, že s tím nákladem mu neuteču. Proklínám ho, pomalu zrychluji, funím a potím se, on si mě evidentně vychutnává. Nechal toho po 100 metrech. Po chvilce se ohlížím, stojí uprostřed cesty, oči mu svítí, vychutnává si svou chvilku slávy. Hajzl jeden, otáčím se vpřed, když náhle kvílení brzd, kvikot a dutá rána mě nutí otočit se zpět. Je to tak, leží tam natažený, dvojice z auta nad ním nešťastně stojí, smutek mi rve srdce. Tohle si snad nezasloužil. Možná tu takhle strašil již mnoho let, a teď mu nejvyšší psí bůh, mocný Hafeus, sečetl všechny jeho hříchy. A to kvůli mně. To jsem fakt nechtěl.

Příští kilometry přemítám o tom, jak často se ve chvílích našich největších úspěchů už vlastně řítíme do katastrofy a jak to včas rozpoznat. Naštěstí na cyklistovy chmurné úvahy brzy dávají zapomenou Monte Volsini.

Místní hory jsou taková náhorní placka, kde nic zvláštního není, ale je tam krásně. Je to snad málo? Vnímat krásu kolem sebe se člověk musí naučit, a tady se mi to myslím daří. Obědvám v San Lorenzu, to město si mě získalo. Zatím nejhezčí , taková Itálie smíchaná s divokým Západem. Za pizzu, kapii a obří zmrzlinu dávám dohromady 3,50 Eura a pak si na náměstí dlouho vychutnávám místní lenivou atmosféru, občas se mnou někdo prohodí pár slov, jsem zde jediný cizinec.

Mám teď formu jako zamlada, v rychlém sledu projíždím Onano, S.Quirico i Sorano. Zde jsem konečně donutil toho lenocha, který jede se mnou, aby opravil tu zadní brzdu. Nemám to s ním lehké. Nejraději by se jen vezl, údržba mu nic neříká. Ale do kopce šlape zase rád.

Z místních měst na tufových kopcích je zde hlavní atrakcí Pitigliano, tak tedy na něj. Bohužel se zatahuje, podmínky na focení nevalné, přesto ho obkroužím ze všech stran, obdivuji ve skále vytesané řadové garáže, fotím se u městských bran, a na památku si zkouším v jedné z tufových skal vykopat svou vlastní komůrku. Napřed rukou, jej, to nejde. Sháním klacek, ne ne, tudy cesta nevede. Přemýšlím, co z vercajku použít. Klíč 24 /27 vypadá nejpoužitelněji. Za půl hodiny usilovné dřiny hloubím komůrku tak velikou že se pak do ní pohodlně vešla celá hádejte co? Anurokitecavd.

Místní kraj je plný nejen tufů, ale i Etrusků, a jejich pozorování je nejlepší v okolí Sovana. V dešti jedu navštívit jejich chrámy vytesané do skal. Slečna u brány je poněkud překvapena, když se před ní z mlhy vynořím a chci lístek. To už pěkně leje, všude bahno. Ale když už jsem tady... U chrámů vidím jeskyni, hurá, schovám si do ní kolo A to bůh Etrusků nemá rád. To nemá rád žádný bůh, strkat mu kolo do díry. Po opuštění památného místa začal takový liják, že jsem napřed 20 minut stál pod stromem v pláštěnce nad brašnami a chránil jsem je jak tučňák vejce v Antarktidě, nejsem si totiž jistý jejich nepromokavostí.
Už je ale pozdě, déšť nedéšť, musím najít nocleh. Když vyjedu, zjišťuji, že tan hlavní déšť teprve přichází, neb bůh etruský je mocný. Panikařím, bloudím, nikde ani živáčka, jen vysoká tráva nebo křoví. Silnička se zvedá pod úhlem 24 %, po kilometru míjí oplocený chlév a stejně prudce klesá. Pod pláštěnkou nahmatávám brzdy, mačkám, kolo stále zrychluje, mačkám víc, zase nic, v předsmrtné hrůze vyvíjím nadlidskou sílu, leč ráfek je mokrý, zemská přitažlivost vysoko na body poráží síly adhezní, Kolo stále zrychluje, do údolí nevidím, mám vteřinu na rozmyšlenou, položit to, orvat se, ale přežít, nebo to risknout a jet, třeba to přežiju, hraju durcha, jedu, oči vytřeštěné, uf, vyšlo to.

Po kilometru silnička opět stoupá, opět stejná procenta, nahoru jedu s tím, že tohle dál nejde. U prvního stavení zastavuji a ve značně zbědovaném stavu žádám o místo pro stan někde v suchu. Majitel mě nakládá do auta a jedeme k jeho amicovi, který má agriturismo, je to ještě 10 km ve tmě a v lijáku nahoru dolů, to už bych nedal. Ještě proběhne krátké vyjednávání o ceně, mé manévrovací možnosti nejsou velké, víme to všichni, tak kývnu na první nabídku a domek je můj. Od 22.00 do 7.00 za 50 eur. Ještě jim děkuji molto a ledničku pak Sergiovi plením taky molto.
Asi 110 km.

Ráno krásně, po dešti vše voní, a já jsem u dalšího postupného cíle. Lázně Saturnia , kde z místního lázeňského komplexu vytéká horký potok, který po 1 km vytváří kaskády a jezírka vybízející ke koupání. Já jsem ovšem z chaloupky vymydlený, proto smočím jen prst a vydávám se na sever.

Do obce Stribugliano je to tak 30 km stále do kopce, rozdíl 750m výšky, a je to zatím nejhezčí úsek cesty. Výhledy, ale hlavně těch kytek. Příkopy kolem cest jsou rozkvetlou zahradou, kochám se, už dlouho mi nebylo v duši tak mladě.
Cykloturistovou hlavní starostí na cestě je uspokojovat základní potřeby. Kde se vyspat, kdy se najíst, kudy jet, kde nakoupit, kde se vyčůrat. Už 2 km řeším poslední problém. Tady u toho chroští ne, tam je stín, támhle u stromu je vysoká tráva, tady je to moc do kopce, hele, tady u té lišky by to šlo. Ruce již konají navyklý proces, když hlava teprve vstřebává obrazový vjem. Vážně liška. A kouká na mě, ani se nehne. Počkej potvůrko, hned budu hotov a vyfotím si tě. Trpělivě čeká, tahám foťák, režim krajina, hm, nic moc, no hlavně rychle. Hne se, těsně než cvaknu, pomalu přejde silnici, škoda, nestihl jsem to. Náhle se obrací a pomalu jde zpátky, honem foťák, zase pozdě, tak krásně stála. Stejně jsem za ni rád.

Místní silnice je liduprázdná, dvě auta za dopoledne. Měří li bůh špatné skutky i podle toho, kolik krásy člověk během života zničí, nechtěl bych být italským cestářem, záhony kolem cest jsou neuvěřitelné.

Dnes definitivně dělám z nebrzd brzdy a obědvám v Paganicu. Na náměstíčku 30 x 50 m je jeden bar, pár stolků s místními staříky a boží klid. Vychutnáváme si ho všichni, když v tom na náměstí vchází sebevědomě žena se štosem papírů podpaží, mrkne a jde ke mně. Nepříjemně nahlas se mě anglicky ptá, zda nevím, kde by si mohla zatelefonovat. Posílám ji do baru, chlapík vypadá sympaticky. Vidím, že jí nerozumí, jdu jim překládat. Ano, klidně vám půjčím svůj mobil, no problema. Paní vychází ven, vyťukává číslo a náhle se po celém náměstí rozléhá její jekot, stěžuje si komusi, že hotel is horible, room is bad, she isn´t satisfied a dál a dál. Koukáme se staříky po sobě, v koutcích nám cuká, sem tam někdo zavrtí hlavou, majitel telefonu se rozpačitě usmívá. Řev stále sílí, to už není nikomu příjemné, trvá to pět minut, majitel přistupuje k volající a chce svůj telefon zpět. Odstrkuje ho rukou, otáčí se k němu zády a pokračuje dál. Majitel nevěřícně zírá, místní postupně opouštějí své stolky, já jen doufám, že turisty nehážou místní do jednoho pytle, neb situace je vážně trapná. Další pokus o odebrání telefonu, ženská se ještě chvíli brání, pak telefon vyloženě nerada vrací. To už je náměstíčko skoro prázdné, i já se klidím.
Mířím stále na sever, do geotermální oblasti v horách Colline Metallifere. Na to se fakt těším. Cestou mám město Roccastrada, v Pratu nakupuji jídlo a bavím se pár minut s prodavačkou, z toho mám radost vždycky. Pak musím zmínit nádhernou obec Roccatederighi, kde ovšem neobcuji, pouze tam beru vodu na večer a po závěrečném výšlapu do 630m.n.m stavím stan ve starém lomu, to je mé oblíbené místečko často.
133 km, 2817 m převýšení.

Další den mě jako první hned po ránu čekají manifestazioni geotermiche u městečka Sasso Pisano. Projevy sopečné činnosti ve mně už jako v malém klukovi vyvolávaly vidiny dálek, exotiky, neznáma, v Čechách to nemáme. Nyní jsem zde, celé údolí kolem syčí, hvízdá, energie se dere na povrch skrz solfatáry, bublající jezírka, skála pod rokou žhne, jakoby tu peklo vystoupilo na povrch. Je li to tak, pak největší peklo je v pekle sirný smrad, za hodinu mě z něj bolí hlava a já musím vyklidit pole.

Cestou ještě míjím oplocený areál plný bublajících jezírek s horkou vodou, tož se na ně pojďme podívat. A hele, jedno je oplocené tři metry vysokým masivním plotem. To vzbuzuje mou zvědavost, zkouším se k němu dostat, támhletou škvírkou se k němu snad protáhnu, a už jsem u něj a fotím si ho ze všech stran. Horký je teda pěkně, ale s tím plotem to vážně přehnali, přemýšlím, co asi je napsáno na varovných cedulích okolo, vybavuji si náhle slovo geyser, a o co pomalejší mi příroda nadělila mozkové závity, tam přidala na rychlých svalových vláknech, a já upaluji jak srnec zpět.

Celá oblast pekelná se se mnou rozloučila o pár kilometrů dál. U cesty stojí malý černý Fiat 500, u něj zády ke mně postava v dlouhém tmavém plášti. Zdravím, jak se v tomto kraji sluší a patří, on se rychle otočí a já hledím do úzké kostnaté tváře, kde v šedivé napjaté kůži na mě nenávistně hledí planoucí oči a beze slova si mě pomalu měří, dokud nezmizím za zatáčkou.

Navykl jsem si tu hrát takovou hru. Kdykoli jdu tady v Itálii do nějakého kostela, ač v něj nevěřím, vše, co mně v něm napadne, beru jako boží odpověď. Ten hlas v příštím městě Pomarance se mě ptá, jak se mi líbí peklo. Popravdě říkám, že moc ne. Ten v tom plášti mě fakt vyděsil.

Nejprve 10 km přitažlivost zemská a pak už jen síly mužské mě ženou do Volterry -města alabastru, Etrusků a pětiset nastoupaných metrů.
Ve stoupání se zamotávám do pelotonu třiceti místních cyklistů, atmosféra Gira je cítit všude kolem, vzájemné nástupy, povzbuzování alé alé dai dai dai. Ostudu jsem českým cykloturistům snad neudělal, neb jsem dva udělal. V cíli si museli poražení za trest potěžkat moje kolo.

Zajímavé bylo, že ve stejnou dobu se nahoru přihnala skupina německých motorkářů na harleyích, a po sesednutí se radovali úplně stejně jako my. Možná i víc. Motorkáři mají jiná měřítka dobře odvedené práce.

Ve Volteře standardní prohlídka centra města a pak velmi nadstandardní půlhodinka u amfiteátru antického divadla, kde starobylé kulisy doplňoval maestro s kytarou, hrál Vivaldiho, a hrál skvěle. Stojím u zábradlí a mám čas na úvahy, kdo tu asi tenkrát chodil do divadla, co se tam hrálo, jak se dávala najevo spokojenost s hereckými výkony. Krásná chvilka. Ze samoty mých myšlenek mě vytrhuje skupinka v černé kůži, motorkáři už dorazili až sem. Se zájmem je pozoruji, hledí do země, o něčem diskutují. Pohled doprava jedna vteřina - amfiteátr, pohled doleva jedna vteřina - umělec, a bez zastávky pokračují dál. Zvláštní druh. Chlapíkovi hážu do klobouku půl eura, dal bych víc, ma non sono troppo ricco, usmívá se a přehraje mi krásnou fanfáru, potěšení je na mé straně.

Dalších 100 km beru jako vyloženě spojovací, rovina, do cesty se mi sice staví Monte Pisano 800m.n.m. , ale celé pohoří se dá objet. Zastávka pouze v Lucce, která je zvenčí půvabná jak Terezín, uvnitř kterého se ovšem nachází opravdová Itálie. Objíždím po hradbách město kolem dokola, to je zde povinnost stejná jako v nedaleké Pise podpírat věž.

Přede mnou se již tyčí Apuánské Alpy. Kolem tohoto pohoří jsem již jel při své první cestě do Itálie v roce 1990, a jeho bělostné štíty zářící ve slunci mě fascinovaly už tenkrát. Teď už je ovšem večer, z hlubokého úzkého údolí, kde jedu, jsou vidět jen stráně se stromy porostlými břečťanem, ten já nemám rád. Už jste někdy někdo viděl místo s břečťanem, kde by se dalo hezky přespat? Že ne? Tak vidíte. Já taky ne. Že jo? No to se divím. Já totiž ne. Naštěstí plameny pekelné sem již nedosahují, boží prozřetelnost je mi opět nakloněna, takže spaní v objektu opuštěné pily je jako obvykle s veškerým myslitelným komfortem.
153 km, rovinatá etapa 1300m převýšení, červené kytky kolem cest jsou nahrazeny žlutými.

Ráno je celé údolí v mlze, ale po chvíli již slunce ukazuje své umění. Tu přechodovou chvilku mám nejradši, kdy sluneční paprsky v ranním oparu dávají všemu lesk a třpyt, a dnes se jim to obzvlášť daří.
Místní kraj mezi Carrarou a Massou je světoznámý svou těžbou a zpracováním mramoru. Kamínky já měl vždycky rád, a teď mám možnost obdivovat mramor ve všech jeho podobách. Náhrobky, sochy na náměstích, výzdoba kostelů, nahlížím do provozoven, kde se obří bloky řežou na pláty a následně leští do zrcadlového lesku. Umějí to, dělají to už tisíce let.

V Masse v chrámu tentokrát žádný dialog neprobíhá, zato chvíli pozoruji křtiny, všichni si k tomu zpívají a mrňous jen valí oči a ani nedutá. Potichu se vyplížím z kostela a potom i z města, čeká mě výšlap do 1200 m.n.m. a já si ho chci hlavně hezky užít. Trochu mě na chvíli rozhodila varovná cedule, že tunel nahoře v průsmyku je pro kola uzavřený, doufám, že tady v Itálii to s tou uzavřeností nebude takový problém, protože Italové jsou jak známo velmi otevřený národ. Jaký národ, takový tunel.

Za celé tři hodiny cesty nahoru potkávám tak deset aut a padesát cyklistů, údolí se prohlubují, štíty mám již nadosah, silnice se po stráních kroutí jako muréna a já po jejím hřbetě šplhám až k jejím ústům, která mě na pár minut pohltí, a na druhé straně mě naštěstí vyplivnou do oslnivého jasu.

Tady dávám vale pohodlí asfaltu, čeká mě 20 nejhezčích kilometrů v životě po kamenité cestičce mezi opuštěnými mramorovými lomy. Je tu vše, proč mám cykloturistiku rád. Slunce, ticho, svoboda a volnost, zase jsem ten malý kluk, co objevuje neznámé světy. Tady žiji naplno, díky za tuhle chvíli. Po pěti hodinách přichází čas sjet do civilizace. Cesta chvíli prudce klesá, až náhle bez varování končí uprostřed lesa u stráně, kde na mě zívá ústí štoly. Že by tady ? Tak to je bomba. 100 metrů dlouhá chodba, kde ze stropu crčí provazy vody, mě dovádí na druhou stranu hory. Podle stop na zemi v chodbě jsem tu třetí člověk na kole. Ale jistě první s brašnama.

Za celý úsek mimo asfalt jsem nepotkal ani živáčka a ani jsem nemusel řešit křižovatku, jiná cesta tu nebyla. Teď ovšem stojím u rozcestí, marně řeším, kudy dál, hliněná mírně nahoru, kamenitá prudce dolů, volím tedy nahoru, tady musím tlačit, když tu náhle přede mnou dědeček jak z pohádky. Stojí tu s vozíkem a uklízí klacíky z cestičky. Na Castelnuovo ? To jedeš špatně, tohle je slepá cesta, musíš zpátky a z toho prudkého kopce dolů. Kde se tu vzal a kdo mi ho poslal, nevím, ale děkuji za něj v chrámu v Castelnuovu, tím nic nezkazím.
Tamtéž si pak dávám nejlepší zmrzku za celou cestu, jsou tu dvě gelaterie vedle sebe, tak kdybyste to chtěli taky zkusit, je to z té na rohu. Kombinaci jahoda - káva si pak vychutnávám na náměstíčku mezi dětičkami s autíčkem, v hlavě mi ještě běží film z dnešní horské partie, jej, to je pohodička. Zůstal bych dýl, ale plout se musí, dnes ještě musím udělat ten Ďáblův most v Borgu.
Nohy se tentokrát rozjíždějí pomaleji, ale po chvíli již se zalíbením pozoruji údaje na computeru - speed 42 km/h - a po chvíli jsem již zde. Píší, že most je z 11. století, no promiň Karle, na ďábla nemáš. Zkouším most pomocí foťáku nějak umělecky uchopit, leč toto se moc nedaří, Drtikol ze mě už nebude, možná drtikol, ale to bych nerad.

Cesta má mě vede dále na Bagni di Lucca a pak údolím podle říčky, odbíjí sedmá hodina, je čas hledat nocleh. Dnes si zasloužím nějaký parádní, proto si dlouho vybírám, tu je břečťan, sem je vidět, jejej, nemám vodu, až po hodině vidím rozestavěný domek, co to ? Nemá on na střeše terasu ? Má. A už je moje. Co do komfortu zatím nejlepší místo.
110 km, výškově nezachyceno.

V noci hodinu pršelo, ale ráno je již sucho, a mě dnes čeká poslední den. To je vždycky trochu smutné, když něco krásného končí, v hloubi duše vím, že včerejšek už nic nepřekoná. Dnes bych měl dojet někam před Florencii, zítra v poledne tam mám sraz s cestovkou, času mám hodně, spěchat nemusím, schválně, co mi dnešek přinese.
Jako první to bylo stoupání do výšky 966 m.n.m. do města Prunetta. Moc mi to nejede, Apuánské Alpy si vybírají svou daň, rád si proto v městečku sednu na náměstí a tahám jídlo z brašen.

Z masny slyším protivný uječený hlas, kohopak mi jen připomíná ? Nakupuje dlouho, pak se rozhrne závěs, krve by se ve mně nedořezal. Vrzalová. Moje sousedka, babizna jedovatá, osoba veskrze protivná a odporná, na pozdravy neodpovídající. Když mě ve vzdálenosti jednoho metru míjí, schválně to zkouším.
„Buon giorno signora!"
Nic, s nosem nahoru jde kolem mě, kolíbá svou odpornou tlustou prdelí. Kuš babo. Chrám je přímo naproti mně, hned tam běžím a ptám se, co to mělo znamenat. Jeho odpověď mě rozesmála.
„To ses lek, viď ? Chtěl jsem vidět, jak se budeš tvářit."
Dávám mu palec nahoru a již uklidněn vycházím ven. Pán je veselá kopa.
Možná abych se viděl viděl v různých situacích, seslal mi osud nebo kdo v následujících kilometrech do cesty příhodu, kterou jsem nevyhodnotil pořádně dodneška.

Začalo to tím, že jsem se dnes zaměřil na Italy, jejich chování k druhým, jak jsou vstřícní a ochotní, je to prostě kulturní národ. Zastavuji u kraje silnice, je tu krásný výhled do údolí, na protějším hřebeni cypřišová alej, krásná scenérie, vyfotím si to. Chvíli se štrachám s foťákem, uklízím ho do brašen.

V tom vidím, že v aleji naproti mně někdo stojí a mává na mě. Říkám si, kulturní národ, lidé se tu tak hezky zdraví, mávám mu také. Muž naproti je zřejmě velmi komunikativní, opět mává a zůstává stát s rukama rozpaženýma od těla. Krásná země, opět mu odpovídám, a protože ctím místní zvyky, i já nechávám rozpažené ruce od těla. Ještě jednou si vyměňujeme vzájemné pozdravy, hledíme na sebe, ruce od těla, když náhle zahlédnu mezi námi pohyb, a za pár okamžiků obří dravec s rozpaženými křídly přistává na mužově ruce. S otevřenými ústy s rukama od těla si říkám:
„Krásná země, pozdravíš, a na ruce ti přistane orel." Pak mi bleskne hlavou: „Vždyť já nemám sokolnickou rukavici!," a chvatně připažuji. Skáču na kolo, trochu zahanben vzniklou situací, a kvapně opouštím místo. Stejně je to ale krásná země.

Přes Pistoiu, která dala jméno našim pistolím, dojíždím do Prata, kde mě opravdu velmi překvapila místní čínská čtvrť.

Prato je konfekční továrna pro celou Itálii, takže místní podnikatele napadlo najmout si pár set čínských šiček. Nyní ve 180 ti tisícovém městě žije 100 000 Číňanů, neplatí daně, nerozumí italsky, a nikdo neví, co s nimi. A navíc je v celém městě čurbes.

Proto z Prata rychle odjíždím do Florencie, večer si ještě vyjedu na Fiesole. Tady se na podzim pojede mistrovství světa v cyklistice a pozítří je tu dojezd sedmé etapy Gira. Řeknu vám, je to těžký kopec.

Noc před odjezdem pršelo, spím na schodech v opuštěném skladišti a před očima si přehrávám zážitky z celého týdne. Obrazy se střídají, ale čím dál silněji z nich vystupuje dnešní příhoda s tím orlem. Každá cesta má mít nějaký cíl, nějaké poslání, které nám umožní se někam posunout. Co mi chtěl osud naznačit ? Že jsem pitomec ? To né, to by to nedělal tak složitě, tomu prostě nevěřím. To musí být něco jiného, co má změnit úplně všechno. Chvíli si pohrávám s ochranou divoké zvěře, pak zase s pokřivenými mezilidskými vztahy, ne, samá voda, to není ono. Co mě to napadlo v ten moment, kdy jsem zjistil, že tu přistávají orli na napřažené ruce ? Couvnout, zase se skrčit a dělat, že tu nejsem. Já se zase bál. Tak to už nikdy nesmím udělat.

To poselství je možná v tom, že když máte něco nadosah, necouvejte. Zavřete třeba na chvíli oči, zatajte dech, ale neutíkete a jděte do toho. Nechejte orla přistát.
Praha 2.6..2013

Fotky si  můžete prohlédnout zde :
http://cykliska.rajce.idnes.cz/Toskansko_na_kole_kveten_2013/