U pasové kontroly to nepoznali 4. část

27.4.2019
Snídaně byla připravena na sedmou, dnes tu Marco není, a jeho ženu Marii při práci sleduje babka, nejspíš její tchyně. Nemohu si nevšimnout, že to mezi nimi neklape, to mezi mnou a jídlem, to je jiná, my si rozumíme skvěle, hlavně teda já s ním. Fotka s dámami na rozloučenou a addio, směr je jasný, dolů k moři a pak doleva, bodejť by takových denních plánů bylo víc v životě.

Ráno je vlhké mlhavé, ale je teplo, daří se mi kličkovat mezi kapkami v suchém triku, dnes po několika dnech zase voňavém. Provoz je opět slabý, cesta není vyloženě podle pobřeží, to s sebou přináší pozitivum v podobě dlouhých průjezdů pomerančovými plantážemi. Ty právě kvetou, voní, a zároveň jsou na nich ještě přezrálé plody nechané z minulé sklizně. Mezi pomeranči se elegantně vyjímá obří budova elektrárny ENEL se šesti chladícími věžemi. Při pravidelné nucené zastávce koukám tentokrát směrem k moři, a hele, pár metrů přede mnou je pozůstatek řeckého chrámu, jsem v Sibari, to bude to řecké Sybaris, však jsem o něm při přípravě cesty dobře slyšel. Dovnitř do areálu ale nejdu, ono toho moc k vidění už nezbylo. Mezi tím se docela vyfoukalo nebe, a na obzoru se jako přelud objevila mohutná modrá hradba pohoří Pollino ve stejnojmenném národním parku, největším v Itálii.

Jako nástupní místo pro přejezd pohoří volím Cassano alĺ Ionio, město malebně usazené mezi dvěma skalami, s jeskyněmi a termálními lázněmi. Tady dělám hrubou navigační chybu, která mě stála zbytečných 300 m výškových a 10 km délkových. To na náladě posádky moc nepřidalo, i když pohled na střechy, terasy a věžičky shora od hradu byl fajn. Jako další postupný bod, který podle všech průvodců po Kalábrii nesmím minout, je tu Civita, město nad řekou Raganello, il centro všech vyznavačů canyoningu. Na náměstí to podle toho vypadá, je tu nával, ostřílení horští vůdci v džípech nabízejí za nemírný poplatek svezení dolů k Ďáblovu mostu, kvůli kterému sem hlavně jedu. Cestička dolů k řece je spíše dlážděný chodníček prudký jak sviňa. A to by nebyl ďábel, aby si tu ze mě nevystřelil. Něčím mastným mi kápnul na přední ráfek, a ten už odshora začal pištět. Co pištět, mocný nářek brzd se rozléhal celým údolím, davy se již zdálky otáčely, ryk raněného zvířete v tom byl, nekončící hanba cyklistova. Dole si mě hned odchytli muži v maskáčích z džípů, takhle tu prý jezdit nesmím, ruším klid atd. Slibuji, že až pojedu zpátky nahoru, že už brzdit nebudu, ne ne, musíte pěšky. To se mi nechce, všimnu si, že podle říčky vede do dáli mým směrem polní cesta, ptám se jich, kam vede. Koukají na sebe, neví nikdo. Vy jste mi teda vůdci, říkám si v duchu, jezdit po cestičce celý den nahoru a dolů s důchodci, to by vám šlo, to já tu cestičku zkusím. Kamenný oblouk mostu je nafocen, mezi trsy květin mu to obzvlášť sluší. Z canyoningu nic dnes nebude, říčka je kalná, rozvodněná, sezóna tání sněhu ještě nekončí. Neznámá polňačka byla nakonec dobrá volba, skály se zde již rozestoupily, a rozkvetlým údolím mě dovedla zpátky k dalšímu mostu, přes který bych se stejně vracel. A těch 100 metrů, co vedla vodou, byl bonus navíc, naštěstí jsem si nešlápl, bavilo mě to.

Za mostem se mi podařilo najít zkratku předem vygooglenou do Cerchiary, je to hezčí, než jsem čekal, výhled vpravo k moři je úžasný, po vysokém nebi modravém bělavé páry hynou, tak to mám rád. Cerchiara je již celý den avizována na reklamách podle silnic jako místo, kde mají nejlepší chleba, dále jako centrum horolezců, a v neposlední řadě ho znají milovníci lenošení v termálních pramenech. Poblíž se totiž nachází Grotta delle Ninfe, kde z jeskyně vyvěrá horký pramen svedený venku do bazénu pro veřejnost. Je to smutné, ale víc mě lákal ten chleba, než ty nymfy...Krajina za městečkem nabrala pravý horský ráz, vrcholky v okolí ukázaly čepičky, co dostaly od Mrazíka k Ježíšku, údolí s výškou nabírala hloubku.
V San Lorenzu Bellizzi jsem ještě chtěl nabrat zásoby na zbytek dne, zeptal jsem se proto náhodné ženy, jestli tu není nějaký krámek. Si, si, avanti, vedla mě spletí uliček, u jedněch dveří zavolala nahoru do okna, někdo jí hodil klíč, ona otevřela a ejhle, on to je obchod ! A paní v něm prodává. Když ale viděla smůla, jak se štěstí dneska činí, hned přispěchala se svým kouskem, takže když se pro jistotu ptám na další cestu, muž v kravatě sebejistě s širokým úsměvem ukáže prstem tam, sempre giu, a sinistra. Byl nápadně podobný bývalému politikovi zvanému Íčko, to mě mělo varovat, když já jsem tak důvěřivý. Už cestou dolů jsem si říkal, že to je blbě, cesta je horší a horší, až potom žádná, ale když já mám takovou tendenci si z malého průšvihu udělat velký, když už, tak už. Dole o 250 metrů níž mi je jasné, že zpátky se vracet nebudu, musím tu přebrodit, a na druhé straně pak vyšplhat po té kozí stráni nahoru k těm domečkům, tam už snad bude cesta. Brodění je opruz, musím nadvakrát, zvlášť kolo a pak brašny, je tu hloubka po kolena a voda jako led. Ještě alespoň omrknu vstup do kaňonu Raganella, je to ta samá řeka jako pod Ďáblovým mostem. A vlastně jsem rád, že tu jsem, je to docela hezké místo. Šplhání nahoru s kolem v ruce tu raději popisovat nebudu, jenom jak se pak objevilo hnojiště, prošel jsem kolem něj se slavnostními pocity, u něj utrpení skončilo. Hnojiště, to je abyste věděli civilizace.

Mezi domky už je hej, dokonce je tu nový asfalt, to jsem nečekal, na žádných mapách nebyl. Musím dnes ještě přejet přes hřeben 1250 m.n.m., okolní štíty vrhají dlouhé stíny do údolí, pastevečtí psi na silnici si mě předávají od usedlosti k usedlosti. V zatáčce ozářené téměř vodorovnými paprsky náhle přede mě z trávy ladným obloukem vyskočí tříbarevná kočka, a na silnici před sebe položí ještěrku, tu velkou zelenou s modrým hrdlem, dlouhou jako je ta kočka. Odraz paprsků na měňavém bříšku nebohého ošupence a spokojený výraz šelmy, ten obrázek mě provázel celý zbytek dne. Úplně nahoře se rozhoduji přenocovat zde v nejvyšším místě, je tu fantastický výhled, vítr moc nefičí, já mám noclehy na vyhlídkách rád.
133 km 2 868 ↑

28.4.2019
Vstávání do zimy, 5°C, navíc na rozjezd dlooouhý sjezd do údolí, to vše = navléct na sebe vše použitelné, kromě pláštěnky. Po 2 km konečně přijedu na sluncem osvětlené místo, zde se trochu vyhřát, protože dnešní noc nebyla v teple. Překvapuje mě, co je tu v té výšce mezi jinými horskými kvítky vstavačů mnoha barev, krásný začátek dne to je. Záhy se na povrchu cesty opět objevuje asfalt, zas je to tu, levá, pravá, kolo tančí od krajnice ke krajnici jako v tanečních, to by mi šlo. Naštěstí až v jedné z posledních zatáček před mostem přes řeku cítím defekt zadního kola, hodně rychle ještě dojedu o kus výš na sluníčko, při opravě mě bude hřát do zad. Z místa, kde stojím, se mi otevírá výhled na úzkou hlubokou soutěsku říčky Sarmento, i tím směrem to vypadá lákavě, jako ostatně tady všude.

Tato oprava se ukáže být jediným technickým problémem za celou cestu, jinak jsem s kolem nemusel dělat za 14 dní nic. A když říkám nic, tak tím myslím opravdu nic, ani jsem ho nedofukoval, jen při tomto defektu, a to jen zadní. Díky za to posílám do Brandýsa nad Labem nejmenovanému výrobci a prodejci jízdních kol, je hezké vědět, že někdo dělá svou práci dobře.

Do města Terranova di Pollino to pár metrů do kopce je, horské městečko se koupe v ranním slunci na stráni nad řekou, přes údolí se naskýtá ničím nerušený výhled na impozantní štít hory Falconara, ten už mě provází od včerejška. Při průjezdu hlavní ulicí do centra ke kostelu a zpět jsem tu zcela sám, jaké to je proto leknutí, když se najednou ozvou tři rány z děla odněkud hodně zblízka, teď, v neděli v 8:00 ráno. To kdyby bylo na mou počest, ani bych se tím místním nechlubil. Z městečka vystřelím podle názorné ukázky, dílem z leknutí, a hlavně že je to z kopce a po větru, ten bude dnes mým přítelem po zbytek dne.

Ani jsem se nenadál, a jsem z hor venku, začíná být horko, tak jsem si to při zimním snění přál. Vysoko nade mnou po levé straně se objevují na výrazném kopci mohutné hradby Noepoli. Ti hloupí z nás sdružení do skupiny A ho chtějí objet oklikou, naštěstí je ti chytří v Béčku přehlasují, a všichni se pak mohou za chvíli potěšit vyhlídkou z hradeb města. Kdysi pyšně na skále vystavěném, dnes podivnou prázdnotou čišícím a na doby slávy své již jen teskně vzpomínajícím. Při pohledu zpět se mi ani nechce věřit, že jsem se před pár hodinami proháněl mezi těmi horskými štíty, jejich modravý pruh jakoby se vznášel nad zemí, takto to kreslil Da Vinci. Pohled na opačnou stranu je ovšem lákavý, takhle z dálky to vypadá dobře, jen to nezakřiknout.

Po sjezdu z Noepoli je nutno překonat ještě jeden hřeben, na jehož vršku eroze vymodelovala skálu do dvou zcela zřetelných falických symbolů, mnohametrových, zdaleka viditelných, a silnice vede pod nimi v tunelu, pod pindíkem jsem ještě nejel, jednou to přijít muselo. V následující horké nížině mě čekal další náročný úsek podle přehrady Monte Cotugno, To je taková veliká modrozelená chobotnice krmená vodou z okolních horstev, která po projíždějících cyklistech natahuje jedno vodní chapadlo za druhým směrem k silnici. Celé je to utopené ve světle zelených stráních, průjezd kolem je podmíněn mnoha zastávkami, každá krása je tak trochu nebezpečná, je lehké ztratit tu čas nebo hlavu.

Kousek dál opět probíhá hlasování, jestli přes kopec, nebo okolo, opět vyhrála skupina B, té se dnes obzvlášť daří, přiznávám, že jí trochu nadržuji. Výsledkem je neplánovaná návštěva živého města Sanť Arcangelo, kde se zrovna v hlavním chrámu dva berou, lidí plno, jen jeden cyklista jim chybí do počtu. U svateb je vždy nejdůležitější počkat si, jak to dopadne, chvilka napětí, i tady to naštěstí dopadlo dobře, si, si. Opět musím konstatovat, že za A neplánované zajížďky jsou stejně nejlepší, a za B italské kostelní sbory jsou skvěle sezpívané. Dnes se na silnicích vyrojilo mnoho silničářů, jedné skupinky se zeptám před kostelem na tip, kde si dát kafe a dortík, dobře jsem udělal, neb gelateria Dolce di Casa po pár kilometrech nabízí své zboží maximální kvality za minimální ceny, zírám nevěřícně. 

Krajina se tu poznenáhlu začíná měnit, výrazná větrná i vodní eroze začíná modelovat i okolí stoupání do Aliana, strže a roklinky nalevo i napravo, a příjezd do města po úzké šíji je jak z dobrodružného filmu. Místním rodákem je malíř Carlo Levi, jehož díla zdobí i fasády několika okolních domů, zřejmě zdatný portrétista. Na náměstí se otočím zpět, jeho kulatý tvar k tomu vybízí, a po 2 km odbočuji na uzoučkou neoznačenou asfaltku, kdo by to byl řekl, že takto začne nejhezčí úsek celé expedice. Erozí rozrušená krajina pozorovaná dosud zdálky se tu najednou vynořila přímo všude kolem, cesta se točí okolo jednotlivých hliněných homolí, z nichž má každá na hlavě zelenou čupřinu keřů a trav, to se k tomu modrému nebi hodí, a zpěv skřivanů, cvrčků, a ta naprostá samota, už opět je štěstí nadosah, a starý pán tam vysoko se usmívá, harmonie přírody zase překonala laťku. Že tu jsem dlouho, to vím, a že tu v duchu už budu navždy, to je mi jasné taky. Klika je, že „calanchi", jak se tady místním kopečkům říká, jsou zdánlivě do nekonečna, celá jejich oblast má na délku dobrých 60 km, tak ten odjezd tak nebolí. Zvláště když je v dálce na obzoru již vidět silueta bývalého města Craco, dneska je to jedna pecka za druhou, i ten vítr v zádech.

Zajímavé bylo, že cedule ukazovaly vzorně směr na Craco až 5 km před město, a když přišla zásadní křižovatka, úplně ho ignorovaly. Chvíli tu nerozhodně popojíždím sem a tam, až přijíždí skupina silničářů, ti mi jistě poradí. Ouha, ani oni si nejsou jistí, jeden ukazuje vlevo, druhý vpravo, město je přitom přímo nad námi na kopci. Vysokém. Nakonec většina ukáže vlevo, zpočátku nadávám, zdá se, že se vracím od města pryč, ale pak se jim musím omluvit, úsek to byl úchvatný, podpořený mimořádnými světelnými podmínkami, myslím, že na fotkách to je vidět. Craco je město opuštěné po zemětřesení v r. 1959, hrozící sesuvy půdy vyhnaly zbylé obyvatele, a dnes je z něj prvotřídní turistická atrakce se vším pozitivním i negativním, co k tomu patří. Město je možno si prohlédnout jen z dálky zpoza plotu, dovnitř se smí jen s průvodcem, 10 Euro vstupné, další skupina přijde na řadu za hodinu. Jelikož tu fičí a je trochu zima, prohlídku vynechávám. Na parkovišti se zatím sjela velká skupina motorkářů, dávám s nimi hamburger, vesměs jsou to pohodáři, prý je tu sraz každou neděli. Craco je nevídaný zjev působivý ze všech stran, kdo můžete, navštivte.

Pro odjezd využívám mapy v hlavě, uložené ovšem chabě, jen vím, že to bylo od kláštera dolů a pak přes most. Klášter vidím, cestu také, tak hurá dolů. Díky tomu, že je zde vidět daleko dopředu, nebojím se to pustit až na hranu možného, byl to let s radostným řevem, nejlepší za cestu, srdce v hrdle, děravý asfalt a točivá silnička vymáčkly z jezdce i z kola maximum. Nádhera. U řeky chvíli váhám, polňačka vede vlevo i vpravo. Volím pravici a dobře dělám, neb mě vede k prosperitě v podobě polorozpadlého mostku vedoucího k stráni na druhé straně řeky Salandrella. Břeh je i tady vymodelován vodou a větrem do neuvěřitelných kompozic, tak se to táhne zdaleka do daleka. Cesta je i tady hliněná až kamenitá, proto mě po chvíli zarazí široký nový betonový most odnikud nikam, svodidla, zábradlí, jaký to kontrast proti bídě cestičky před a za ním, jistě se i za jeho stavbou skrývá hezký příběh. Od řeky se po chvíli odkláním, abych se přes další dlouhou oblast „calanchi" začal blížit k městu Ferrandina. Trochu tu bloudím, hodně vzdychám, foťák ani nedávám z ruky, o tom až já budu jednou psát, to dá zabrat.
Večer se přiblížil tak blízko, že už je vlastně všude okolo mě, a já nějak nemohu sehnat vodu k mytí. Ferrandina na obzoru je vysoko, tam dnes nedojedu, marně vyhlížím nějaký potůček, to by mi stačilo, jako záchrana se nakonec ukáže plácek u borového lesíka, kde se ve vyjetých kolejích od traktoru drží louže, čti napuštěná vana. Vyhnat žabičku, a po chvíli už se v ní rochním, ani si nebudu pouštět teplou. Dnes byl dobrý den na život.
139 km 2 423 ↑
V noci jsem musel neplánovaně vylézt z pelíšku, protože včera jsem vyhodil použité ponožky nedostatečně daleko, a ony mě rušily ze spánku.

29.4.2019
Svěží slunečné ráno přineslo jako první chod stoupání do Ferrandiny. Jako mnoho italských měst je i toto na pořádném kopci, a jako mnoho podobných i toto by se dalo označit cedulí „Tady chcíp pes." Jako jediný zástupce domorodého obyvatelstva se ukázal starý pán, který zádumčivě hleděl z vyhlídky do kraje. Tak jsme tam 10 minut hleděli dva, teď už tam jistě stojí zase jen on sám. Abych teda jen nepomlouval, každá obec je tu malý skvost, úzké uličky, balkóny s květinami, portály na mnoha domech, náměstíčko v chrámem, schůdky ke vchodovým dveřím nazdobené keramikou, to tu nechybí nikde, jen už si to jeden neuvědomuje.

Na předměstí si dává dělnická třída cappuccino s croassanem, dnes ve společnosti českého elementu, dotazy neberou konce, jak na tiskové konferenci. Na křižovatce se ptám příslušníka Polizia municipale na další směr, chci na Materu. Pán to pojal časově velkoryse a naplánoval mi celodenní okruh po okolí, až jsem se mu musel vyškubnout. Do Matery jsem jel po hlavní, provoz byl jakž takž, aby se to dalo tu hodinku vydržet.

Matera je město v seznamu UNESCO, to hovoří za vše. Mnoho paláců, kostelů nadzemních i podzemních, vyhlídky ze střech přes střechy na střechy, propletenec dějin s turisty z celého světa. Ti mají dnes značnou převahu. Točilo se zde mnoho filmů, neboť poloha města nad hlubokou roklí zvanou zde „gravina" je ojedinělá i na italské poměry. Vyhrazené 3 hodiny tu utekly jako nic, 3 dny by bylo málo. Město se se mnou loučí úplně famózní pekárnou, kde se zásobím na zbytek dne, focaccia je chléb chudých, ale zde to pro mě znamená poklad nad poklady. Nejhezčí fotky Matery se dělají z druhé strany graviny, musí se docela dalekým obloukem objet dolů a nahoru, ti, co to jdou pěšky mi všichni mlčky a někteří i nahlas závidí. Celé panorama se tu otevírá až nestydatě, jsou odsud vidět i mnohé jeskyně, většina jich byla kdysi dávno či nedávno obydlena, Matera není dotek historie, ale pořádná facka. Nemohu si tu při tom pohledu na sepjetí přírody a města nepovzdechnout. Kam se dnes vytratila ta schopnost stavět hezké věci, které potěší i po staletích? Koukám se nahoru někam nad mraky, já vím, že ty za to nemůžeš.

Dneska je to souboj, s těžkým srdcem musím o pár km vynechávat taková města jako Castellanetta nebo Laterza, vím, že to jsou podobné úkazy jako Matera. Silnice tu vede po takové větru otevřené náhorní pláni, trochu nepochopitelně ještě na dvoumetrovém náspu, proti protivětru se tu není kam schovat. Fouká tu asi stále, místní „Parco eneolico" je rozlehlý a lopatky jeho větrníků se čile točí. Kolem Massafry zespodu obhlížím hrad na kopci, historickou část schovanou za ním si alespoň domyslím, neboť jsem velmi domýšlivý. To už jsem se napojil na silnici E 843, nekonečná šňůra aut spěchá tam, odkud ráno pospíchala sem. Před tunelem si opřu kolo o svodidla, abych zapnul blikačku, a za nimi na mě hledí prázdnýma očima psí mumie, velký ovčácký to byl, to jsem zrovna vidět nemusel. Co k tomuto úseku dodat. Kdo nemá rád jízdu v hustém rychlém provozu po dálnici, ať jede jinudy.

Samotné město Taranto (čti Táranto) se skládá ze tří zcela odlišných částí. Jako první je to část naprosto děsivá průmyslová, na malém prostoru jsou tu ocelárny Arcelor, chemický areál Agip a přístavní překladiště, koleje, trubky, komíny, nadjezdy, spojení negativ Ostravy a Litvínova. Následuje ostrý střih, most přes úžinu na ostrov, který je celý zabraný starým městem. Uličky jsou zde úzké tak akorát na kolo, domy vysoké, všudypřítomné šero, jaká to změna proti té průmyslové poušti. Juknu do chrámu, chudý rozhodně není, najdu zbytek Poseidonova chrámu z éry, kdy se tu na mapách rozkládala „Magna Grecia," a mohu přes další můstek vjet do další části města. Z mostku je hezký pohled na Castello Aragonese, za jeho pevnými zdmi dnes střeží bezpečnost italských břehů velení italské námořní flotily, ta z velké části kotví právě zde. Jižní část Taranta je pak tvořena hezkou moderní obytnou čtvrtí, pěší zóny, palmy, bulváry, restaurace, lidí plno. Je to také zatím největší město, které jsem během cesty navštívil.
Obavy z bloudění při odjezdu z města byly zbytečné, na San Giorgio je to pořád rovně, teď jen najít koutek na přespání. Když už jsem byl mezi poli, zkusím objet jeden statek, jestli za ním není volný plácek. Ten tam nebyl, zato si všimnu, že celý komplex hospodářských a obytných budov je opuštěný, cedulka „ Na prodej" tu nechybí, všechny dveře otevřené, v bytě v patře je i nábytek. Zaberu pro sebe na dnešek celou stodolu, na zahradě natrhám pomeranče, chvíli luštím milostné vzkazy na zdech, to se může někdy hodit. Kalous roztoužený sbírkou smyslných nápisů mi v noci něco z trámoví vyprávěl, škoda, že koktal, dál než k hu hu se nedostal. Asi chtěl hubičku.

144 km 1583 ↑

30.4.2019

Dnes mě čeká přejezd italského podpatku šikmo napříč. Podle mapy je Apulie protkána hustou sítí silnic a cest, naštěstí tu je ruch spíše na polích a v sadech, než na cestách. Už od prvních metrů je vidět, že Apulie je bohatá, zemědělská, celá přetvořená usilovnou lidskou péčí z původní divoké pustiny do dnešní podoby veliké zahrady. Hodně veliké. Celý den jedu skrz jeden velký sad, kde se střídají olivy, mandle, broskve, trochu fíky. Překvapuje mě, že největší pracovní ruch je v olivových sadech, myslel jsem, že ty péči moc nepotřebují. Tady však dnes hoří mnoho ohňů, kde se pálí prořezané olivové větve, zřejmě jsem trefil tuto agrotechnickou lhůtu.

V prvním městě Grottaglie to ještě tak znát nebylo, ale všechny další města Apulie udeří Středoevropana do očí oslnivou orientální bělostí, leskem všudypřítomné hladké dlažby, k tomu poklidná atmosféra teplého jarního dne. Ne nadarmo se o Apulii říká, že je sladká až omamná, je to tak. Cyklisticky je to učesané, divokost Basilicaty ani rozmanitost Kalábrie tu nenajdete, jen nekonečnou pohodovou jízdu od městečka k městečku, u mě konkrétně od Grottaglie, přes Villa Castelli, Ceglie Messapica do San Vita dei Normanni. Každé má jistě svůj osobitý osud, půvab mají ale společný, a časem ve vzpomínkách splynou do jednoho vzdáleného pohádkového přeludu.

V San Vitu mě čeká důležitý úkol. Zítra mi letí letadlo, a já musím z útrob virtuální sítě vyrvat letenku. Chvíli kroužím po městě, moc velký výběr tu pro mé plány není, nakonec vlezu do pojišťovny aut, však jsem také účastník provozu. Byli moc milí, do útrob mě pustili, i kafe mi uvařili. A šéfová měla minisukni.
Z původní přírody toho už v tomto koutě Apulie moc nezbylo, a já se teď na její zbytek pojedu podívat do rezervace Riserva Naturale Statale di Torre Guaceto. To je původní mořské pobřeží, rozsáhlé rákosiny s hnízdícími opeřenci, mnoho zátok s plážemi, i mnoho turistů. Asi deset teda, abych nepřeháněl. To moře se jmenuje Mare Adriatico. Původní plán byl projet se kus po pobřeží, ale po kilometru tlačení v hlubokém písku jsem pochopil marnost svého snažení, dnes nade mnou pěšáci vyhráli. Stejně tím jen snížili skóre na 1731:1.

Jízdu po pobřeží si užiji po opuštění rezervace, kamenitá cestička vede kolem desítek malých zátok, po chvíli se objevují zahrádky, domečky, plíživě se dostávám do turistických resortů, teď ještě poloprázdných. Nečekaně hezký úsek to byl. Akorát jsem zjistil, že mi při tom tlačení v písku někde vypadl computer, letošní dovolená je na takováto zchudnutí bohatá. Po 15 km se odkloním od pobřeží opět do vnitrozemí, tam v dálce se jako fata morgana vznáší nad tetelícím se horkým vzduchem bílé zdi Ostuni. Toto město zvané „citta bianca" by se nemělo vynechat, vypadá dobře na fotkách, a ještě lépe ve skutečnosti. Tady již je turistů více, v létě to musí být hukot, teď je to tak akorát. Na postranním náměstíčku jsem však zase skoro sám, sedím na zahrádce, po 14ti dnech na kole už mi tu chutná úplně vše. U vedlejší zahrádky číšník prostírá, nosí pití, akorát tam chybí nějaký host. Holka, co mě obsluhuje, na něj volá„Hej Beppe, zbláznil ses? Nemáš hosty!" Soused jen mávne rukou a mizí uvnitř. Říkám servírce, že její soused je zřejmě optimista. „Tady pán říká, že jsi optimista," letí vedle pěkně nahlas i s ozvěnou. Vylezli všichni majitelé podniků v okolí, informace letí kolem dokola.„Co říkal?" „Že je optimista!" Mezitím se Beppe vynoří ze dveří a usadí se ke stolu, který si sám prostřel. Veselí místní komunity se rázem dostává na další stupeň, zrychlenou verzi jazyka už nepochytávám, ale tu pětiminutovku z veselého života místních lidí si užívám královsky.

Typickým a nejznámějším stavebním rysem této části Apulie jsou „trulli", stavby s okrouhlou kuželovitou střechou sestavenou nasucho z plochých kamenů. Mám v itineráři Cisternino, tam v okolí by jich mělo být plno, vyhlášené Alberobello vynechám, to je pro Japonce. Jede mi to zase parádně, dnes bych v pohodě dojel do Bari. Jen co si to řeknu, začne pršet. Prvně za cestu. Hodinu sedím v kavárně, vyjedu, zase déšť, zase hodina v jednom trulli, pak další hodina pod stříškou zastávky, kdy já vlastně jedu? Teprve když nasadím pláštěnku, začne mě to zase bavit, že já to neudělal hned. Mohl jsem v poklidu dojet do Castellany Grotte a zalézt na 3 hodiny pod zem. Jsou tam totiž nejrozsáhlejší krápníkové jeskyně v celé Itálii, takhle blbě jsem o ně přišel.

Původní plán jet po místních obslužných komunikacích jsem vzdal, déšť zhoustnul, značení je tu bídné, na silnicích ani noha, není koho se zeptat. Zvolená silnice mě již celkem za šera nečekaně vyplivla v Alberobellu, ale protože jsem ve své nedůslednosti důsledný, projedu kolem této památky Unesco ve vzdálenosti 500 m bez zastavení. V tom dešti bych si stejně na kulturní zážitek jen hrál.

Kapky pleskající o pláštěnku byly stále hlasitější, a když si jedna obzvláště vypasená našla cestu do levého oka, byla se všemi poctami prohlášena poslední kapkou, a nastal čas poohlížet se po spaní pod střechou, B&B Leccio se vynořil jako na zavolanou. Levný sice nebyl, ale za 50 € jsem měl čtyřlůžkový pokoj se snídaní, i my opravdoví muži z divočiny můžeme někdy klesnout do bahna civilizace, když nás teda zrovna nikdo známý nevidí.

130 km 900 m ↑, vzhledem k absenci měření již jen odhad

1.5.2019

Ráno jsem soupeřil se dvěma ženami najednou. Těžký soupeř to byl, kuchařky, připravovaly mi snídani jako jedinému hostu, a rozhodly se, že neodjedu, dokud neřeknu dost. Měly trochu smůlu, já se umím najíst ráno na celý zbytek dne, ale děvčata nosila, já jedl, ony se smály, jak mi chutná, já se smál, jak se ony smějí, 8 chodů, Apulie je opojná.

Pak zase roztočit kolečka, dnes letím hned 2x. Napřed na kole, 60 km převážně z kopce, a pak odpoledne letadlem domů. Po dešti ani památky, teplo, slunce hřeje od rána. Projíždím velmi rozsáhlými třešňovými sady mnoho kilometrů, reklamy podle cest „Třešně pro celou Itálii" asi nelžou. Ještě projet pár center městeček, i tady se slaví 1. máj, výzdoba je slavnostní, a pak už je tu cíl. Bari je třistatisícové město, s dlouhou živou promenádou kolem moře, trhovci se v přístavu překřikují, čí vongole jsou lepší, v pohodě bych tu vydržel celý den, týden, rok.... Nakouknu alespoň do místní hlavní památky, chrám Sv. Mikuláše i s náhrobkem světce. Ten s městem během života neměl nic společného, působil převážně v Turecku, ale stavitelé chrámu v 11. st usoudili, že by prestiž jejich chrámu přítomnost ostatků člověka takového kalibru značně pozvedla, a tak ho v Turecku v Myře jednoduše ukradli. Pointa je prostá, neboť záměr se přesně vydařil, tlačenice kolem sarkofágu je toho důkazem.

Soustavou nadjezdů, křižovatek a obchvatů se dostávám k místu se schovanou krabicí, chvilka napětí................ je tu, uf. Kouká trochu vyčítavě, ale po oprášení už jsme zase kamarádi. Přesun na letiště s krabicí v ruce je tentokrát citelně jednodušší, za světla a v bezvětří. V letištní hale rozdám poslední drobné mnoha žebravým osobám, dobře si pamatuji, jak by se to mohlo nevyplatit.

A najednou zvoní zvonec. Poslední den na cestě, to je, jako když se s Vámi právě rozchází dívka, vidíte ji odcházet, ještě je na dosah, cítíte její vůni, a Vy přece víte, že už je nenávratně pryč. Jistě, ještě tu budu 4 hodiny, nohy by letěly, nekonečné sady s třešněmi, trulli, zdobené ulice v čerstvé paměti, to vše se snaží tu nostalgii přehlušit, ale ten smutek tu je, běží na pozadí. Poslední dny bych zrušil.

Dnes bylo málo co na práci, zato dost času na úvahy. Ta celá cesta byla zvláštní, pomezí snu a skutečnosti, jako kdybych se sám sledoval zpovzdálí. Tady v té zemi plné příběhů a legend je snadné zaměnit realitu s představou. Štěstí se tu může schovat za bolest, ztrátami se stáváte bohatšími, špatný směr vede k přímo k cíli, a kouzelné babičky tu scvrklou rukou žebrají o drobné. Po téhle cestě plné skrytých nápověd, jemných šťouchnutí i jednoho hrubého kopance mi ještě v letištní hale dochází, že tu vozíček tlačí docela jiný člověk, než který přiletěl. Ale nebojte, u pasové kontroly to nepoznali.

60 km převážně z kopce, 

celkem 1731 km 23 300 ↑

https://cykliska.rajce.idnes.cz/jizni_Italie_4._cast/