Spréva, Nisa a komáři 2013 - 3.část

Ráno brzy vstávat a rychle sbalit, abychom přece jen nebyli nachytáni. Další cesta do Bad Muskau probíhala celkem v klidu. Bad Muskau čili Mužakov je asi 4 tisícové městečko na hranici s Polskem, za jehož hlavní pamětihodnost lze považovat Fürst-Pückler-Park, největší park v anglickém stylu ve střední Evropě, zapsaný jako světové dědictví UNESCO. Hned z kraje města vede cesta okolo katolického a vzápětí i evangelického kostela. U něho se nás ujal sympatický chlapík, zřejmě pracovník místních technických služeb, který má na starost údržbu kostela a jeho okolí a pro něhož byl náš příjezd vítaným zpestřením sobotního dopoledne. Ochotně otevřel kostel k nahlédnutí, rozhovořil se o své práci, natočil pitnou vodu do láhví a ukázal cestu k ruinám gotické kaple nad městem. Po její návštěvě jsme sjeli dolů do Pücklerova parku k neorenesančnímu zámku. Po svačince na lavičkách a prohlídce lázeňských staveb s omšelými nápisy v azbuce, patrně to svědky rekreace důstojníků rudé armády, jsme se v lázeňském tempu vydali proti proudu směrem na Rothenburg. Po cestě jsme vyhlíželi vhodné místo k okoupání. Nakonec se nabídlo místečko pod jednou z malých vodních elektráren, kde již odpočívalo několik cyklistů. Motal se tam chlapík s rafty, který odtud vypravoval sváteční vodáky směrem na Bad Muskau. Jakmile zjistil, že jsme Češi, pustil se ihned do konverzace. Je učitel, lodě pochází z Moravy, kde má spoustu kamarádů, miluje hokej, což má s námi též společné. Fandí Dynamu Weisswasser, nejlepšímu klubu bývalé NDR. Náhle mu přijeli v audině další klienti a borec se musel vrátit k obchodním záležitostem. To byl i pro nás signál ke změně lokality. V žáru červencového odpoledne nám cestu zpříjemňoval stín alejí vzrostlých stromů. Především v té době stále kvetoucí lípy sílu zážitku ještě umocňovaly. Vůbec mě překvapilo množství lip, které by našinec v germánském Německu nečekal. Možná je zde náklonnost k lípě výrazem slovanské minulosti Lužice a jejího obyvatelstva. Městečko Rothenburg vybízelo k odpočinku. Za ním jsme již měli v plánu hledat ubytování, neboť do Görlitz bylo co by kamenem dohodil a času habaděj. Sjeli jsme z hlavní a přemýšleli, kde se na chvíli natáhnout, případně povařit kávičku. Ihned byla po ruce ochotná paní s kočárkem, jestli prý nepotřebujeme Hilfe, tedy pomoc. Na náměstí jsou prý lavičky, občerstvení, sedět se dá i u kostela. Po vedlejší vlevo dolu přijedete do parku. Je tam ale horší cesta, kočičí hlavy, kameny a tak. Horší cestu jsme s díky odmítli, to tak, ještě bychom píchli kolo! My pojedeme raději po asfaltu. Sotva padlo rozhodnutí a otáčíme zpět na hlavní, pocítil jsem, že mi měkne - kolo, přední. S vděčností jsem si vzpomněl na chlapa, který mě při prodeji ujišťoval, že dva roky nebudu potřebovat ani pumpičku ani lepení a zahořel k němu neutuchající láskou.

Nicméně jsme kolo napumpovali doufajíce, že třeba utíká ventilkem a vyrazili do centra. V ulici blízko náměstí prodávali Turci kebab. Před čtrnácti dny v Rakousku jsme objevili jeho půvab a rozhodli se zkusit, zda u německých Turků chutná lépe než u rakouských. Tito vyhráli nejen chutí, velikostí, ale i cenou. Ač stálo na tabuli 3,5 eura, majitel prohlásil, že dnes je to za tři a tím nám rázem 2.5 éčka ušetřil. Při odjezdu na nás ještě zahalekal Tchüss a přátelsky zamával. Sem tam i našinec kliku má. Hůře se ovšem vedlo kolu. Prázdná duše hlásila, že další lepení je na pořadu dne. Lavička u náměstí se jevila jako vhodné místo pro opravu za současného pozorování společenského života .Brzy se objevila dírka a trn z akátu, který ji způsobil. Několik domácích se ochomýtalo kolem, aby zjistili, co tu provádíme a jeden odvážlivec dokonce nabídl pomoc. Nám však, zoceleným poutníkům, pomoci netřeba. Po opravě hygiena rukou v přilehlé kostelní zahradě, návštěva otevřeného kostelíka, v němž tajemná postava na kůru nádherně hrála na varhany, projetí poklidného, podvečerního, maloměstského rynku a poté, opuštění města směrem na Görlitz - to byl program zbytku jinak vydařené soboty. Za městem se nás opět začala zmocňovat starost, jak vyřešit problém s ubytováním. Po osmdesáti kilometrech a s blížícím se večerem se není čemu divit. Naše dosavadní zkušenosti s komáry nás nutily poohlédnout se po něčem co nejdále od vodních ploch. Záhy se nabídla odbočka směrem k lesu uprostřed polí. U ní asi stopadesát metrů od cyklotrasy stály 4 vzrostlé stromy. Výborné místo k přenocování. V cuku letu jsme postavili tropika, a protože na nás tentokrát komáři zcela zapomněli, užili jsme si nádherný večer s kávičkou, svitem měsíce, hvězdami a hlasy lesních zvířat.

Neděle začala přesně tak, jak končila sobota, tedy nádherně. Jediné zklamání zažila Alenka, která si až při balení uvědomila, že ony 4 vzrostlé germánské duby, pod kterými jsme spali, jsou ve skutečnosti javory. Inu vše má své ale. Do Görlitz jsme měli pár kiláků a těšili se jako malé děti. Ještě nás čekal průjezd vesnicí Zodel. Jestliže se Rothenburg pyšní titulem nejvýchodnějšího německého maloměsta, v Zodelu naleznete nejvýchodnější vesnický kostel Německa a v okolí leží i nejvýchodnější bod.

Po 19 kilometrech vjedeme do Görlitz, Zhořelce. Původně vznikla osada na křižovatce obchodních cest a ve 14. století byla prohlášena městem. Až do třicetileté války, kdy připadlo Sasku, bývalo často úzce spojeno s dějinami České koruny. Druhou světovou válkou prošlo téměř beze škod, a proto je jeho historická část opravdovou perlou na Nise.

Přijeli jsme po Rothenburgerstrasse okolo domku za hradbami, kde dříve žil městský kat, k Nikolaikirche , nejstaršímu kostelu ve městě. Zde mě čekalo snad nejzajímavější setkání celé cesty. Před kostelem stála cedule o výstavě k životu jakéhosi Jakoba Böhmeho, protože bylo zavřeno, rozhlíželi jsme se alespoň po přilehlém hřbitově. Několik šipek ukazovalo k odlehlejší části k Jakob- Böhme - Grab. Opět Jakob Böhme, začalo mě to zajímat. Vydal jsem se po šipkách a za chvíli přišel ke hrobu , u kterého seděla nějaká paní s knihou v ruce. Učitelka? Lékařka? Básnířka? Když jsem pozdravil, řekla: „Zde leží Jakob Böhme," svěřil jsem se, že vůbec netuším, o koho jde a ona mi vysvětlila, že to byl místní rodák, filozof a mystik, který začal jako švec a svým učením získal takový věhlas, že jej sám velký Hegel nazval „prvním německým filozofem". Získal mnoho stoupenců, ale i odpůrců především v řadách kléru. Místní pastor Richter jej obvinil z kacířství. Po smrti mu byl dokonce odpírán křesťanský pohřeb. Zajímavý chlapík, tenhle Böhme, jehož předkové, soudě dle jména, mohli pocházet z Čech. Dále se mi paní svěřila, že žije v Karlsruhe a do Görlitz přijela na sympozium ohledně významu a budoucnosti příhraničních regionů v současné Evropě. Görlitz je v tomto ohledu vhodným příkladem, neboť kdysi kvetoucí město se po válce a rozdělení stalo pohraničním sídlem na periferii s postupným chátráním během budování socialismu. Po znovusjednocení Německa a otevření hranic došlo k celoplošné revitalizaci, rekonstrukci více než dvoutisíc historických budov a město má ambice stát se opět jako kdysi přirozenými centrem regionu bez ohledu na státní hranice a jedním z nejkrásnějších německých měst. O jeho kráse jsme se ostatně mohli záhy přesvědčit sami, ale prohlídka všech zajímavostí by zde zabrala alespoň dva dny a ne pouhé odpoledne. Ještě jednou jsme se toho dne setkali s postavou Jakoba Böhmeho, a to když se před námi na polském břehu nedaleko hraničního mostu objevil dům, kde léta žil.

Zvláštní, třista let po smrti zjistí člověk, který v dospělosti nevytáhl paty z rodného města, že jeho hrob a dům náhle leží na území různých států. S podobnými úvahami jsem opouštěl krásné město směrem na Žitavu. Na předměstí jsme u jezera Berzdorfer See dostali možnost řádně se zregenerovat. Po horkém odpoledni na rozpálené dlažbě více než vítáno. Dále se pokračovalo přes vesnice Leuba a Ostriz k St. Marienthal, nejstaršímu ženskému cisterciáckému klášteru v Německu, který je nepřetržitě v provozu od založení v roce 1234.

Klášter leží na staré poutní cestě z Polska do Santiaga de Compostella, kam se v dohledné době též chystáme. S pozdním večerem již bylo vše zavřeno a nám nezbylo než se vydat dále na Žitavu. Cesta úzkým údolím proti proudu Nisy musí být za pěkného dne opravdu nádherná. Nás však skutečně tlačil čas a v houstnoucím šeru jsme hledali místečko k přenocování. Když jsme již ztráceli naděje a s lítostí vzpomínali na včerejší idylku pod stromy, ukázalo nám Německo ještě jednou svou vlídnou tvář. Z ničeho nic se u cesty objevila šipka s magickým nápisem Rastplatz. Po pár metrech vpravo se mezi stromy objevila mýtinka s posezením a domečkem jak z pohádky bratří Grimmů. Přenocovat zde bylo pro nás radostí i odměnou. Z plánovaného programu nám již zbývalo pouze jediné významné místo - Zittau, Žitava - město na česko-polsko-německém trojmezí. Při příjezdu jsme si za krásného letního rána nemohli nevšimnout obrovského prašného oblaku, který se k městu táhl údolím Nisy od polského dolu Bogatynia. Z takto zamořeného ovzduší od sousedů mají pořádkumilovní a ekologicky orientovaní Němci jistě nemalou radost. Město nezapře svou slavnou minulost a působí místy tak trochu italským dojmem. I zde jsou však patrny známky ekonomické recese v množství zavřených obchodů, prostor k pronájmu a domů na prodej a to i v historickém centru. Vodní plocha na okraji města Olbersdorfer See představovala další možnost k odpočinku. Již nebylo kam spěchat. Večeři jsme plánovali ve Varnsdorfu, kam jsme se v pozdním odpoledni vydali přes Grossschönau . Tato obec dělá svému jménu opravdu čest. Je skutečně velká a krásná. Některým majitelům pečlivě udržovaných takzvaných podstávkových domů, pro tuto oblast typických, jsem jejich bydlení upřímně záviděl. Na přechodu Varnsdorf jsme měli na tachometru 662 kilometry. Při výborné večeři v zahradní restauraci jsme se domluvili strávit poslední noc též v Německu s ranním dojezdem do Rumburku. Vrátili jsme se tedy k sousedům, abychom se u vesnice Seifhennersdorf uložili ke spánku na odstavné ploše přímo u silnice. Občas se okolo tábora projel či prošel někdo z domácích, ale nikomu jsme nevadili a nikdo proti nám nic nenamítal. Před usnutím ve stanu přišel čas k hodnocení cesty .Jako realistický optimista jsem sčítal nejdříve klady: nádherná dovolená, příjemné počasí, krásná země, milí a ochotní lidé, zajímavá setkání, maximální svoboda. Nejkrásnější na tomto způsobu cestování je ovšem jeho nízkonákladovost. Celý podnik nás i s cestou autem ve dvou lidech vyšel bratru na 4700,- a to jsme se opravdu nikterak neomezovali. Naši příbuzní jedoucí ve třech měli rozpočet na podobných hodnotách. Jednotka zážitku byla neuvěřitelně levná. Z nás cestovky jistě nezbohatnou, tolik jako kolo nám opravdu nemohou dát. My jsme svůj Rubikon již dávno překročili a pokud nám síly a zdraví dovolí, budeme takto pokračovat do roztrhání těla. A co zápory? Těžko nějaké najít. Pětkrát jsme píchli, což však na téměř 700 kilometrech při pěti účastnících není žádná tragédie. Drobné problémy patří k věci a člověka zocelí. Nebo snad komáři? Je pravda, že jsme si o ně koledovali. To my jeli za nimi, ne oni k nám. Chovali se přesně, jak jim příroda velí a často nám svou aktivitou zážitky umocnili a vzpomínky přibarvili. I s tím se musí na cestách počítat. Věřím, že až se za pět deset let budeme probírat fotografiemi, nebudeme si plačtivým hlasem stěžovat: „ Joj, to bylo tehdy, když nás žrali komáři."