Spréva, Nisa a komáři 2013 - 1.část

Touha po další z německých cyklotras vznikla krátce po projetí části Elberadweg v roce 2011. Poté, co se mě zkontaktoval dávný kamarád Jiřík z Rumburku, se kterým jsme se 23 let neviděli, dostal náš plán pevnější obrysy. Autem do Rumburku, zde 1-2 dny na kole po nejbližších zajímavostech a potom, nabaleni natěžko, výlet za hranice všedních dnů po Spreeradweg přes Bautzen a Spremberg do Lužice. Za městem Cottbus otáčka na východ, napojení na Oder-Neisse-Radweg a proti proudu řeky Nisy přes Forst, Görlitz a Zittau zpět , kde na nás bude čekat auto pro návrat domů. Jiřík mé nadšení částečně zchladil již na samém počátku, že s námi vandrem na těžko se spaním v kempech či nadivoko jet nehodlá a ani můj návrh, že on by si užíval luxusu zimmer frei zatímco my, cyklotrempové, bychom se tísnili pod nejbližším mostem či na rastplatzu u cyklotrasy, jej neobměkčil. Slíbil nicméně, že se s námi 1 až 2 etapy sveze v okolí svého města v krásné krajině česko-německého pohraničí. Domluveno, vykonáno.
V sobotu po osmé ráno vyrážíme na sever, abychom se zhruba po čtyřech hodinách jízdy a 23 letech života mohli s kamarádem chlapsky obejmout. Jiřík nám představil svou pohlednou a temperamentní přítelkyni Marcelku, s níž je již třetím rokem ve stadiu láskyplného obrušování, a později kamaráda Petra, který nás v příštích dvou dnech též doprovázel. Zároveň nám ukázal nádherně vybavenou soukromou posilovnu, při vzpomínce na kterou ještě dnes musím zamáčknout slzu. Marcelka se o nás příkladně starala a chvílemi hrozilo, že se přes všechny ty dobroty a pochutiny nedostaneme ani na kolo. To se nakonec povedlo a my vyrazili na první asi 35 km výlet do bližšího okolí. Tak po dvou kilometrech jsem si zažil svou chvíli slávy, když jsem po výjezdu ze šotoliny na asfaltku zaslechl charakteristické syčení. Ihned jsem se stal terčem vtípků ohledně mizerné výbavy a technického stavu mého cestovatelského kola. Tentokrát šlo, díky bohu, pouze o kolo přední. Po drobných problémech s opravou jsme se rozjeli po cestě, já ohmatávajíc pohledem každý hrbol a zmítán pochybnostmi, zda by přece jen nebylo lépe koupit ještě před výpravou nový plášť a rezervní duši, protože staré modely již svá nejlepší léta měly za sebou. Naštěstí se dále nic podobného nepřihodilo a všechny zážitky z obou českých etap hodnotíme velmi pozitivně.
V pondělí jsme si na naše poměry přivstali, aby bylo dost času na navěšení bagáže na kola a tradiční redukci materiálu, který s sebou přece jen nevezmeme. V plánu též byla návštěva rumburského Velosportu, abychom se na poslední chvíli ještě dovybavili. U mě šlo o nákup rezervní duše a nového pláště na přední kolo, který mi chlap za pultem vychvaloval až do nebe a přísahal na všechny svaté, že jde o tak zesílenou ,kvalitní věc, kterou po dva roky opravdu, ale opravdu nepíchnu, pokud s kolem nenarazím kolmo na nějakou ostrou hranu, kolejnici či co, mohu být úplně v klidu. Tím mi trochu osladil vysokou cenu výrobku a já uspokojen koupí mimořádné kvality jsem přezul přední kolo. Netušil jsem ovšem, že má radost a důvěra v prodejce vezmou později za své ve městě Rothenburg. Po jedenácté jsme konečně vyrazili z Rumburku k hranici s Německem. Můj přítel nás stylově vedl na hraniční přechod Jiříkov/Ebersbach, kde se s námi přímo na čáře před vietnamskými stánky podáním ruky rozloučil, popřál nám šťastnou cestu a vyjádřil naději, že se kdy ještě uvidíme. Co také s odstavenou oktávkou na dvorku, že? Jelikož jsme neměli žádnou podrobnější mapu ani průvodce a nevěděli kudy vyrazit, chvilku jsme po městečku bloudili. Nakonec se objevil rozcestník cyklotras, kde byla též ta s logem Sprévy s Brandenburskou branou, Spreeradweg! Bohužel se nám ani tehdy příliš neulevilo, protože jsme nevěděli, kterým se dát směrem. Rozhodli jsme se proto najít řeku a vydat se po proudu. Záhy nám osud přihrál do cesty infocentrum s milou a ochotnou paní. Ta mi nejprve vnutila aktualizované vydání cyklomapy Spreeradweg Quelle - Berlin se stručným průvodcem po zajímavých místech na trase a potom, snad aby zahnala můj splín, když mi za těžce vydělanou 10 eurovou bankovku vrátila pouhých 5 eurocentů , mi přidala již gratis vedle samolepky se symbolem města i několik dobrých rad ohledně nejbližšího úseku trati a navedla nás na zkratku, kde byla kupodivu i lepší cesta. Brzy jsme dojeli k řece, která nám pro nejbližší dny měla dělat společnost. Spréva je v těchto místech ještě naprosto čistá a jízda po nádherném povrchu v mírně zvlněné krajině vesnic s podsádkovými domy, mohutnými stromy a barokními kostely našince potěší, zvláště, když jej čeká 10 dnů dovolené. V obci Sohland na jednom z rastplatzů u tzv. Himmelsbrücke, tedy Nebeského mostu přes Sprévu ze 17. století, jsme se stali při vaření kávičky středem pozornosti výletující skupiny asi 40 německých důchodkyň. Jejich zájem o nás dále vzrostl, když se dověděly něco bližšího o způsobu našeho cestování, plánovaných cílech, vzdálenostech a způsobech nocování, protože pojmy Hotel, Pension ani Campingplatz nemáme ve slovníku. Když objevily v našem středu též dvě ženy, nešlo přeslechnout vzdechy typu Mein Gott či Himmel. Na rozlučku si nás některé z nich bezostyšně vyfotografovaly. Dalším významnějším bodem na cestě se stalo městečko Schirgiswalde, lužickosrbsky Šěrachów, které je poprvé zmiňováno v roce 1346. Poté, co Horní Lužice připadla roku 1635 Sasku, zůstalo českou enklávou v jinak německém prostoru. To až do napoleonských válek ,kdy se v letech 1809-45 změnilo v samostatnou republiku, tehdy nazývanou „ Saským Monakem". Nyní má přes 3000 obyvatel a působí velmi malebným dojmem. Po prohlídce památek jsme v již pozdním odpoledni pokračovali přes Obergurig se starodávným kamenným mostem Böhmische Brücke, který stál na tzv. Žitavské obchodní stezce, směrem na Bautzen.
Bautzen! Budyšín! Jeden z vrcholů naší cesty. Centrum Horní Lužice s výraznou siluetou tvořenou věžemi kostelů, hradu a staré vodárny. Město dvojjazyčných nápisů , středověkých uliček a krásně opravených měšťanských domů. Vzhledem k večerní hodině jsme historické centrum pouze proběhli s tím, že se ráno vrátíme a řádně si vše užijeme. Již před příjezdem jsme si na trase vyhlédli vhodné místo k přenocování. V lese asi 2km před městem, přímo na trase, stála maringotka v sousedství krytého stolu s lavicemi. Rozhodli jsme se tam utábořit po zamítnutí myšlenky na spaní pod jedním ze sprévských mostů, což nás sice lákalo, ale báli jsme se komárů. V případě náhlého zhoršení počasí jsme se mohli přesunout do záložních pozic pod maringotku. Na rastplatzu byl o půl desáté již klid a my se uložili ke spánku s hvězdami nad hlavou. Měli jsme ujeto 58 kilometrů. Ráno jsme děkovali bohu, že se počasí nezhoršilo, protože úderem půl sedmé se začali k maringotce sjíždět první lesní dělníci. Zvědavě si nás prohlíželi a občas něco prohodili. Věřme, že to bylo v přátelském tónu, ale je fakt, že jsme jim obsadili stůl a lavice. Asi po půl hodině přijel jejich šéf, křesťansky nás pozdravil „Morgen", jim každému podal ruku, rozdělil práci a poté nám ve svém teréňáku profrčel táborem, jako bychom tam snad ani nebyli. My jsme se narychlo spakovali a já si těsně před odjezdem odskočil na malou za keř. Když jsem byl v nejlepším, ozval se za mnou nějaký dupot. Přerušil jsem činnost a snažil se narychlo vojensky ustrojit, ale již byli za mnou. S těmi kosami, hráběmi a křovinořezy na ramenou vypadali skoro jako husité na válečném tažení, i když jejich předkové husity v lásce jistě neměli. Přátelsky jsem zahalekal obvyklé Morgen, protože Slovan všude bratra má, ale někteří jen něco zamumlali a zmizeli v podrostu vydělávat eura. Narychlo jsme opustili nocoviště a za půlhodinku již obdivovali budyšínské památky. Poslední námi navštívená a patrně největší z nich je tzv. Petridom katedrála sv. Petra, kterou využívají jak protestanti, tak katolíci ke svým bohoslužbám. Po duchovní potravě bylo na řadě i tělo. Všudybyl Pepa zjistil, že na Marktplatzu prodává borec ve stánku grilovaná kuřata, celé za 6 ojro, půlku za tři. To se nám hodilo a chlapík byl též rád, protože se za námi začala před stánkem rovnat fronta a kšeft se slibně rozjížděl. Ještě nám stačil popřát gutten Appetit a my si opravdu, usazeni na lavičkách ve stínu slovanských lip pod sochou německého krále, nechali chutnat.
Trasa pokračovala na sever k Talsperre Bautzen, k obligátní kávičce a krátkému okoupání a dále přes Malschwitz a Monau směrem na Uhyst. Zde mají pěkný barokní kostel se hřbitovem, vodní věž a dokonce i zámek. V pekařství na hlavní ulici jsme pokoupili ne nejlevnější, ale chut´ově o to lepší chléb a udělali jednu nemilou zkušenost. Po nákupu jsme cítili morální právo poprosit paní pekařku o Trinkwasser do láhví, ale se zlou jsme se potázali. Tvrdila, že žádnou vodu z kohoutku nemá a chtěla nám mocí mermo prodávat balenou, za ojra. Když viděla, že další handl neudělá, ztratila o nás zájem a jala se obsluhovat další. Podobné jsme zažili před 2 lety na labské . V německých provozovnách pitné vody gratis nežádej. Za ne příliš podařený zážitek jsme ovšem byli záhy náležitě odškodněni. Po pár kilometrech jsme se najednou ocitli na břehu saského moře, Bärwaldersee. 22 kilometrů nádherného asfaltu v šíři 3 metrů obepíná celé jezero, které vzniklo rekultivací těžební krajiny. Ráj všech cyklistů, běžců a inline bruslařů. Na několika místech je možno se královsky okoupat, což jsme po horkém dnu na kolech vděčně využili. Celé to zdálky pozoruje velebná silueta tepelné elektrárny Boxberg. V přilehlé vesnici jsme doplnili zásoby a pokračovali jsme směrem k městu Spremberg. Vzhledem k blížícímu se večeru nastal čas poohlédnout se po nějakém noclehu. Kvůli rostoucí agresivitě komárů jsme se rozhodli odklonit od cyklotrasy a uložit se ke spánku na místě, kde se vyskytují co nejméně. Nejlepší se zdál remízek u železniční tratě v těsné blízkosti trafostanice. Rychle jsme postavili tropika, uvařili kávičku a s osmdesáti kilometry na tachometru hup do kanafasu. Záhy jsme zjistili, že trať není zdaleka tak opuštěná, jak se nám zpočátku zdálo. Co hodinu a možná i častěji nám kolem hlavy projížděly nákladní vlaky nejspíše s uhlím do elektrárny a každičký průjezd znamenal malé zemětřesení. Někteří ajznboňáci nám na dobrou noc též zahoukali.