reklama

Spréva, Nisa a komáři 2013 - 2.část

Staré náměstí v Cottbusu
Staré náměstí v Cottbusu
Foto: Autor

Ráno nepříliš vyspalí leč v dobré náladě jsme se snažili co nejdříve zmizet. Bohužel bylo třeba opravit duši Květuščina kola a toto zdržení nám zařídilo nečekané setkání. Z ničeho nic se v remízku objevil velký bílý offroad, z něj vyskočil chlapík v reflexní vestě a po obligátním Morgen se věcně zeptal, zda se tam nechceme usadit. Zjevně nás milí strojvůdci nabonzovali. My ho rychle ujišťovali, že rozhodně ne, že jsme na cestě do Spreewaldu večer píchli, byla tma, nevíme, kde jsme, prostě individua k politování. Ještě z nás vymámil, že jsme Češi a pak skočil k vysílačce a zavolal jakési dispečerce: "Regino, to jsou jen vandráci z Čech, měli nehodu, alles in Ordnung." Dále nám vysvětlil cestu, popřál Gutte Reise, obešel domeček, zda jsme z něj přece jen neukradli barevné kovy, a počkal s kolegou až vypadneme, což jsme s vděčností z hladkého průběhu události promptně učinili. Vrátili jsme se na Sprévskou a přes Spreewitz jsme podél větrných elektráren i solárního parku pokračovali do města Spremberg. To je v průvodcích popisováno jako „Perla Lužice", ale mně osobně nijak úchvatné nepřipadalo. Velmi příjemné bylo naopak setkání s milou starší paní před Kreuzkirche, která tam zalévala květiny. Ochotně nás pozvala do kostela, kde byla kromě jiného též výstava dobových fotografíí, která prozradila, že válečné události si na vzhledu města vybraly krutou daň. Paní nám dokonce dovolila si v sakristii natočit do lahví pitnou vodu, což považujeme za opravdu křesťanský skutek. Po kratší prohlídce jsme se vydali dále směrem k Talsperre Spremberg, vodní ploše sloužící k protipovodňové ochraně blízkého Spreewaldu a též jako rekreační oblast. V průvodcích udávají, že jde o krajinu s nedotčenou přírodou, což se záhy potvrdilo, alespoň pokud jde o komáry. Jakmile jsme se jen dotkli jejich sféry vlivu, zaútočili na nás s nebývalou razancí. Na jednom z lesních úseků, kde se chovali zvlášť surově, se Alence podařilo píchnout kolo. Naštěstí přední, ale i tak byla oprava pod nálety krvelačných bestií docela očistcem. Někteří z cyklistů, kteří nás míjeli dokonce zastavili, ptali se, o co jde a nabízeli radu, ti statečnější dokonce pomoc. Když jsme byli v nejlepším, blížila se k nám rozesmátá skupinka s několika malými Germánky. Jedna z dospělých , nejspíš matka vesele zvolala: „Sie flicken" to člověk poštípán a špinav až za ušima někdy slyší opravdu rád. Proto jsem na ní přes rameno houknul „Ja wir flicken, wir wieder flicken." „Viel Spass mit Flicken" zahlaholila ještě a byla i se všemi potomky v prachu. Po opravě jsme se snažili co nejrychleji dostat ke koupací vodě, kde po ochlazení nesčetných štípanců a výborné kávičce můžete přijít na jiné myšlenky.

V odpoledních hodinách jsme se přiblížili a posléze dorazili do města Cottbus čili Chóšebuz, které se svými 102 000 obyvateli tvoří centrum Dolní Lužice. Do centra vede cyklotrasa přes Branitzer Park a Spreeauenpark okolo zoologické zahrady. Naše první cesta vedla tradičně ke kostelu, v tomto případě kostelu sv. Mikuláše, pozdněgotické stavbě, která je největším kostelem Dolní Lužice. Měli jsme v plánu navštívit též místní Infocentrum, abychom získali nějakou mapu pro zpáteční cestu okolo Nisy. V centru nás přivítala přeochotná paní, která ještě více roztála, když jsme u ní nakoupili za pouhých 6 éček Radwanderkarte Spree-Neisse Cottbus a několik pohlednic. Dále jí rozněžnil můj zájem o Spreewald, kam se po třiceti letech vracím, co by do míst svého mládí a ještě s sebou na tuto romantickou cestu beru manželku. Když se ale domákla, že jedeme z Čech na kole, začala mě považovat tak trochu za Heroda a mojí ženu za světici. To ji ovšem nebránilo v pokusu střelit mi za dalších pár euro nějakou naprosto nezbytnou památeční publikaci o Spreewaldu. Po zdvořilém odmítnutí a několika dalších frázích jsme se přátelsky rozloučili s jejím přáním , aby nás netrápili Mücken, tedy komáři. Poté následovala tradiční obhlídka města, starého náměstí s kašnou, Klosterkirche a zbytků hradeb. Vzhledem k denní hodině jsme se již déle nezdržovali a po levém břehu řeky pokračovali přes Käthe-Kollwitz-Park na sever k Spreewaldu. Rozhodli jsme se pro Alternative Spreeradweg, protože jsme tradiční cestu přes Peitz chtěli využít pro zpáteční cestu k Nise. Po pravé straně jsme zanechali soustavu rybníků před Peitz a bažinatou oblast, kde jsme tušili komáry. Téměř rovná cesta po bezchybném asfaltu je tu zjevně velmi oblíbena místními inlajnisty. Bylo jich tu v pokročilou denní dobu tolik, že nám to komplikovalo ubytování. Rozhodli jsme se pro remízek v těsné blízkosti cyklotrasy, ale abychom zbytečně neprovokovali, chtěli jsme postavit tropika až při setmění. Do té doby jsme seděli či spíše poskakovali u lavičky, usrkávali kafe, pozorovali cvrkot a oháněli se po komárech, kteří se i zde vyznačovali mimořádnou krvelačností. Jakmile to jen trochu šlo, skočili jsme za křoví a postavili tropika, abychom si od těch potvor oddechli alespoň při spaní.

Ráno nás čeká Burg im Spreewald, další z plánovaných cílů . Kdysi v létech osmdesátých jsme tam byli s výletem a ve mně zůstala vzpomínka na ono místo, půvabnou krajinu proslulou spletí kanálů, po kterých vyváží místní turisty, takové Benátky na Sprévě. Tam se otočíme, rozloučíme se Sprévou a obrátíme k Nise. Po příjezdu nám v infocentru vydali nepříliš zdařilý plán místa a blízkého okolí, podle kterého jsme vyrazili k prohlídce Bismarckovy věže. Poté jsme okolo bylinkové zahrady hledali cestu k proslulému místu s lodičkami. Díky nepřehledné změti odboček se nám začala cesta lehce komplikovat, ale brzy tu byla ochotná víla v podobě blonďaté spréwaldské selky, která nám přispěchala na pomoc a jedouc na kole se nabídla, že nám cestu ukáže, anžto výborná zkratka, která sice není na mapě, vede přímo okolo jejich pozemku. Cestou nás stačila vyzpovídat, rozebrala počasí, vysvětlila další cestu a při rozloučení zaštěbetala cosi o komárech. Dle jejího návodu jsme záhy našli místo, kam se sjížděly autobusy s německými turisty. Byli jsme u jednoho z přístavů, kde vozí za úplatu zájemce po kanálech. Takových míst je ve Spreewaldu celá řada, nejznámější snad ve městě Lübbenau, kam jsme ovšem již neměli v plánu zajíždět. Musím poznamenat, že to, co se mi před třiceti léty zdálo nádherné, mě nyní trochu zklamalo. Nejspíš ta komerce, stánky, restaurace, suvenýry, reklamy, kterých za časů staré dobré NDR zajisté tolik nebylo a nebo mě tehdy neiritovaly. Rozhodli jsme se proto náš pobyt příliš neprotahovat a vydat se na cestu k Nise. Zde padlo rozhodnutí pobýt v Německu o den více, nespěchat nejkratší cestou k Nise, ale vydat se ještě kousek na sever na soutok Odry s Nisou, do vesnice Ratzdorf. Udělali jsme pár fotografií, chytli několik komářích štípanců a vrátili se k cyklotrase, abychom se po zhruba 15 kilometrech v městečku Peitz, Picnjo se Sprévou pro tentokrát rozloučili. Peitz vzniklo někdy ve 13. století. Ve století 16. tu byla zbudována pevnost. Jedna z jejích věží se uchovala dodnes a využívá se ke kulturním akcím všeho druhu. Na ploše před věží se z několika informačních tabulí dozvídáme mnoho zajímavého o dějinách Lužice a českých stopách v nich. Jižně od Peitz se nachází soustava rybníků ne nepodobná těm třeboňským. Nyní jsme zaměnili Spreeradweg za Spree-Neisse-Tour a Tour Brandenburg, přes Jänschwalde a Drewitz na Pinnowské jezero. Cesta po úzkých silničkách s místy malinko horším asfaltem, ale lemovaná nádhernými alejemi vzrostlých stromů. Občas jsme narazili na staleté solitérní duby, které si z bohaté historie obojí Lužice leccos pamatují. To platí především pro krásné stromy před vesnicí Bomsdorf, kam jsme dorazili navečer a které jsme jen těžko opouštěli. Z obavy z komárů jsme nechtěli strávit noc na soutoku Odry s Nisou, a proto jsme se rozhodli zakempovat na nějakém sušším místě, kde by nebyli tak agresivní. Před Vorwerk Bomsdorf jsme sjeli z asfaltky na cestu v kukuřičném poli a bez ohledu na to, co by tomu řekli místní, ještě za světla postavili tropika. S místními se přinejhorším nějak domluvíš, ale s komáry jsme společnou řeč opravdu nenašli. Toho dne ujeto 91 km a na tachometru jsme i s českými etapami měli něco přes 400. Celý večer jsme nedobrovolně strávili ve stanu, protože na posezení a poklábosení u kávičky nebylo kvůli hmyzí havěti ani pomyšlení.

Ráno díky včasnému vstávání s přece jen drobnou obavou z negativní reakce zemědělců bylo možno opustit tábor okolo7. hodiny, což v našem podání považuji za rekord. Do obce Ratzdorf, kde se stéká Odra s Nisou, chybělo jen asi 11 kilometrů, které zpestřilo množství čápů po obou stranách silnice. Když jsme v Ratzdorfu dorazili k vodě, usoudili jsme z mohutnosti proudu, že jsme již pod soutokem a řeka, kterou vidíme, musí nutně být Odra. To se potvrdilo a po několika desítkách metrů proti vodě se před námi otevřel pohled na malou Nisu, ke které se zprava z Polska přibližoval mohutný tok Odry, aby ji pohltil. Zajímavé to místo. Na rozcestníku šipka směrem po proudu lákala: Frankfurt/Oder. Dostal jsem velikou chuť se tam ještě pustit a protáhnout si výlet o další den, ale ihned jsem se vrátil do reality s vědomím, že tolik svobody v životě zase nemám, takže snad někdy příště.
Obrátili jsme se tedy směrem na Guben proti toku Nisy. Brzy se zhoršil povrch na betonové desky, cesta po nich není žádná zábava. Začali jsme hledat alternativu s tím, že projedeme obcí a po Mönchsradweg se dostaneme přes Breslack do obce Goschen, kde opět najedeme na O-N Radweg. Sotva se před námi objevil zvláštně vyhlížející kostelík, zmocnila se nás excentrická osoba, která před ním zalévala kytky. Ihned nás vyzvala k návštěvě „ unsere schöne Kirche", povykládala o tom, že jej přestavěli ze stodoly v pětačtyřicátém, kdy se jejich kostel v Kuschern rázem ocitl v Polsku, že ona je dcerou předka v církevní obci a že jde ve šlépějích svého otce. Když se dověděla, že jsme až z Čech, donutila nás k zápisu do pamětní knihy. A aby mělo vše správnou formu, nadiktovala nám doslova a do písmene, co má v zápise stát včetně pochvalné zmínky o ní samé. Nám zbyla jen možnost se svobodně podepsat. Na dotaz ohledně pitné vody se začala kroutit, takže jsem skoro zalitoval, že byl vůbec položen. Brzy se ovšem ukázalo, že ji křivdíme. Skočila na kolo a vedla nás za kámoškou asi osmdesátiletou babkou, která bydlí přímo na cyklotrase vedle luxusního rastplatzu. Trinkwasser tekla z kohoutku na zahradě, na který byla rychlospojkou napojená hadice s rozprašovačem. Pepa se skromně nabídl, že dámám pomůže, ale se zlou se potázal. Paní domu zabrebentila něco o Eimer a odšourala se domů. Nakonec přenesla kýbl, do kterého vodu napustila, abychom ji následně přelili do láhví. Při představě lavičníku, který si v tom kýblu ještě před pár vteřinami hověl, jsme se na místě zapřisáhli, že tu vodu dozajista převaříme. Následně nám paninky popřály gutte Reise a nekompromisně nás zahnaly na betonku. Asi tak dva kiláky jsme jim nemohli přijít na jméno, protože se cesta po betonových panelech se zdála nekonečnou a neměli jsme ani tušení, kdy skončí. Nakonec se přece jen v dohledu objevil protipovodňový val s pěkným asfaltovým povrchem. Na trase se prohánělo čím dál více cyklistů dálkařů a většina z nich proti nám. Brzy jsme poznali proč. Na rozdíl od Spreeradweg zde poměrně silně foukalo a jako obvykle v protisměru. Obec Goschen s lavičkami na návsi v blízkosti trasy se nám zdála vhodným místem k odpočinku a dopolední kávičce. V momentě se objevil zavalitý důchodce venčící na návsi vnouče a poněkud nerudně mumlal cosi o pokutě 5 euro za špatné parkování kol, která stála opřena o zeď požární stanice. Otipovali jsme jej na bývalého funkcionáře SED či agenta Stasi. Brzy se však ukázalo, že žertoval, protože se k nám přifařil s chutí si poklábosit. Po zmínce, že jsme Češi docela roztál, jako ostatně většina starších Němců, bývalých „Dederonů". Přidal též Info o počasí, které mělo být až do konce cesty vynikající. Povzbuzeni jsme pokračovali na Guben, město, které rozdělila válka na polskou a německou část. Ta německá vznikla z původního předměstí na západním břehu Nisy. Bojové akce v únoru 1945 zničily velkou část města .Dokladem je praktická absence historických budov na německé straně a ruiny katedrály na polském břehu, které dosud čekají na obnovu. Při zpětném průjezdu na německou stranu jsem nedaleko hraničního mostu uviděl vývěsní štít s nápisem: Georg Altmann-Glasserei. Kolega! Ihned jsem k výloze zamířil a u dveří jsem narazil na chlapíka, ze kterého se vyklubal sám pan majitel. Zjistiv, že jsem též sklenář, dal se se mnou ihned do hovoru. Již důchodce provozuje živnost od roku 1974 a za NDR bylo lépe. Nakonec jsem poznal i paní Altmannovou a dostal varování na cestu: mezi Gubenem a Forstem prý polští mládežníci občas přepadávají na trase cyklisty, obírají je o mobily či jiné cennosti a mizí přes Nisu do Polska. Loupežníci! Die Rauber! Jako ze Schillera. Nevím, zda kolega Altmann žertoval, ale naše dosud poklidná cesta dostala náhle punc dobrodružství.

Odvážně jsme se v sevřeném útvaru pustili dále proti proudu a po očku se rozhlíželi, zda nás a naší bagáž ze zálohy nesledují chtivé oči polských pubescentů. K městu Forst nám chybělo 38 km. Bohužel jsme po celém úseku žádného loupežníka nepotkali, vlastně až na jednoho, stánkaře u cesty v obci Griessen, který nám po dvou eurech střelil podmírová piva ve 4 decovém plastovém kelímku. Nebylo divu, že při jeho cenách se u cesty vyjímal jako kůl v plotě. Do Forstu jsme přijeli v podvečer. Již na cestě jsme viděli torza několika mostů přes Nisu, které Němci při obranných bojích vyhodili do povětří a již nikdy neobnovili. Depresivní pohled: asfaltka lemovaná krásnou aleji končící hlubokou jámou. Město dostalo válkou značně zabrat, o čemž svědčí takřka úplná absence historických památek. Příznačný pohled je na kostel s honeckerovskými paneláky v pozadí. Největší šok ovšem čekal v jednom z místních supermarketů, kdy jsme při nákupu ingrediencí k večeři narazili na nabídku plzeňského Prazdroje za bratru 14 Kč. Nejsem extra pivař, ale zkušenost mám takovou, že když u nás v marketu narazíš na plzeň za 17.80, je ti vnucován pocit, že se obchod téměř rozdává. Nevím nevím, ale při srovnání německých a našich platů a německých a našich cen mám dojem, že loupežníci neoperují pouze na polské straně řeky Nisy. Aby se naše rozladění ještě umocnilo, zjistili jsme, že má Tomáš prázdné kolo. Opravu jsme spojili s večeří na městské kolonádě. Když jsme byli v nejlepším, projížděla okolo skupinka dálkařů . Na obligátní Hallo odpověděli ahoj a za chvíli již s námi česky konverzovali. Zajímalo je, zda jsme ve směru od Gubenu nepotkali nějaký kemp. My taková zařízení nevyhledáváme a ani neregistrujeme, což jsme též ihned verbalizovali. Udiveně na nás koukali, že prý cesta vede občas přírodním parkem a případné odhalené kempování bývá pokutováno. No pokuta v německé výši a tvrdé evropské měně, to na náladě nepřidá, nicméně velmi neradi měníme své zvyky. Vyrazili jsme tedy v pozdním podvečeru okolo růžové zahrady směrem Bad Muskau s tím, že nás Pán Bůh neopustí.

Na protipovodňovém valu se pěkně rozfoukalo, tentokrát kupodivu naším směrem, což vzbuzovalo naději, že dnes komáři nepřiletí. Cyklistů bylo čím dál méně a nakonec zmizeli docela. Byl čas myslet na nocleh. Březový hájek asi 15 m od náplavky nám připadal jako skvělý hotel pod širým nebem. Zajeli jsme k němu a těšili se na noc s hvězdami nad hlavou. Náhle se od Bad Muskau začaly ozývat hlasy a brzy se k nám přiblížili 2 nasmátí cyklisté s radostnými výkřiky, že nejsou na trase sami, že se tu v pozdní dobu někdo zapomněl a ptali se nás, zda tu kempujeme. Tato konverzace nebyla nejpříjemnější, protože v zásadě neradi lžeme, ale s pravdou ven se nám též nechtělo. Co kdyby šlo o 2 mladé ochránce přírody? Pokračovali jsme tedy v debatě na tenkém ledě poněkud vyhýbavě a opatrně, ale oni měli zjevně přátelské úmysly, vytáhli průvodce po Oder-Neisse Radweg s tím, že objevili u Forstu kemp za 6 euro pro 2 osoby a stan! Nabídli se, že můžeme jet s nimi. My jsme oponovali, že ve Forstu jsme již byli, naše cesta vede opačným směrem a při našem věku je každá zajížďka dvojnásob nemilá. Trochu kroutili hlavami, ale nakonec jsme si vzájemně popřáli gutte Reise a oni se vydali dál k Baltu. Nás nechali na náplavce svému osudu. Zdálo se, že našemu štěstí již nic nebrání. Co čert nechtěl, vítr se s postupujícím večerem zcela utišil. A již tu byli, komáři! To, co jsme s nimi v Německu dosud zažili, bylo proti brutalitě místních bestií pouhý čajíček. Nalétávali na nás po stovkách a plácat je nemělo žádnou cenu. Ihned jsme zajeli do spacáků, ucpali všechny otvory a doufali, že nás po setmění nechají. Planá naděje! Dusili jsme se ve spacákách a poslouchali neutuchající pískot, jak nás zuřivě oblétávali se snahou se nám dostat k tělu. O spaní nemohla být ani řeč. Každá minuta byla věčností. Okolo půl dvanácté jsme to psychicky nevydrželi, vyskočili z pytlů a rezervace nerezervace v rekordním čase postavili tropika. V nich jsme si po vybití několika odvážlivců, kteří nás vytrvale pronásledovali, mohli vydechnout a přes vzteklý pískot hladových, jimž byla odepřena večeře, konečně usnout. Měli jsme za sebou 484 kilometry.

Fotogalerie

03.10.2013 vložil/a: campesino
karma článku: 3.94
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Spréva, Nisa a komáři 2013 - 3.část

Cestování
Ráno brzy vstávat a rychle sbalit, abychom přece jen nebyli nachytáni. Další cesta do Bad Muskau probíhala celkem v klidu. Bad Muskau čili…
03.10.2013
campesino
(3.31)

Spréva, Nisa a komáři 2013 - 1.část

Cestování
Touha po další z německých cyklotras vznikla krátce po projetí části Elberadweg v roce 2011. Poté, co se mě zkontaktoval dávný kamarád…
02.10.2013
campesino
(4.8)
PR
Cyklozájezdy | Dokempu.cz | Cyklobazar | Aktivni dovolená
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

416 cyklistů (11 přihlášených)

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem…
Quatsch | 04.11.2024

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Kristina | 03.10.2024