Takový normální týden (očima manželky)

Je páteční odpoledne. Nakládáme do auta kola a věci na celý víkend. Tak jako mnohokrát předtím odjíždíme strávit cyklovíkend do nějakého zajímavého místa, kterých je u nás spousta. Stále ještě máme na pomyslné mapě Čech a Moravy dost bílých míst.

A co pravidelně takovému odjezdu předchází?

V pondělí večer ještě likviduji následky předcházejícího víkendu. Dopírám poslední propocené svršky, sundávám ze šňůry a uklízím ty již vyprané. On se povaluje na gauči u televize a relaxuje po namáhavém víkendu stráveném na kole.

V úterý večer je vše vypráno, uklizeno. Koukáme na televizi, právě jde „Předpověď počasí".
Já: „O víkendu má být hezky. Co budeme dělat? Vyrazíme někam na kola?"
On: „Hmm a kam?"
Já: „Máš nějaký nápad? Kde jsme ještě nebyli?"
On: „Já nevím, nic mě nenapadá."
Já. „Co kdybychom jeli Tam? Tam jsme ještě nebyli."
On: „Jo, to by šlo."

Ve středu večer proháním Google a hledám nějaké rozumné ubytování v Tam.

Čtvrteční večer je věnován technické údržbě kol, kterou provádí On, já kontaktuji známé, zda by s námi nechtěli strávit víkend na kolech v Tam. Zase bezvýsledně: lenost, nemoci, povinnosti, ... Ach jo! V tom zvoní telefon: „Mami, mohli bychom o víkendu přijít ..."
„Nejsme tady, nevařím,"
„Zase jedete někam na kola?"
„Jo!"
„Že si nedáte pokoj, ve vašem věku."

Ale teď už je páteční odpoledne a my vyjíždíme. Po týdenním pracovním shonu konečně odpočinek. Ještě než opustíme Město, uslyším pravidelně se opakující otázky: „Máme všechno? Nezůstalo něco před domem při nakládání?" „Ne, buď v klidu."
Cesta do Tam probíhá většinou celkem klidně, a tak v podvečer dorazíme k penzionu. Následuje vynášení tašek, ubytování, večeře. Po večeři by měl následovat příjemně strávený páteční večer. No, jak pro koho. On sladce usíná s knihou v posteli a já si otvírám mapu a vymýšlím trasy na zítra a pozítří. Není nad šťastný manželský život!

V sobotu ráno při snídani probíráme mnou naplánované trasy. Podám stručný nástin, který je většinou odsouhlasen. Poté, co připravím svačinu a pití na cestu, můžeme vyrazit. Začátek trasy si pamatuji, takže několik prvních kilometrů probíhá v klidu. Pak ovšem pravidelně přichází okamžik, kdy:
a) ztratím turistické značení
b) dostaneme se do těžšího, špatně jetelného terénu
c) odbočíme k nějaké zajímavosti, kterou plánovaně či náhodně navštívíme
d) nebo se necháme strhnout jinou skupinou, za kterou jedeme
Výsledek je vždy stejný: „Kde to jsme a kudy dál?" Začíná souboj přístroje GPS a papírové mapy. Většinou má papír lehce navrch. Tyto okamžiky se mohou během dne i několikrát opakovat.
Jedeme dál. Další pravidelně se opakující prvek našich cest: „Jé, hele, tamhle je hospůdka. Nedáme si pivo (kafe, polívku, ...)?" A následuje občerstvovací zastávka. Po takovýchto zastávkách nám trochu ztuhnou nohy, hlavně mně, takže odpolední část trasy zvládáme stylem „na dlouhé gumě" (snažím se jet v závěsu, ale většinou se mi to nedaří, takže vzdálenost mezi námi se zvětšuje a zvětšuje a ... až On zastaví a čeká na mě). Pokud nám v den vyjížďky přeje počasí, může nastat i taková to situace: „Jé, tady na sluníčku je hezky. Co kdybychom si tu chvíli sedli a odpočinuli si?" Milostivě je mi dovoleno tak asi 5 minut na snězení svačiny a už jsem zase pobízena do sedla. V závěru trasy přebírá vedení a velení jednoznačně On. Z posledních sil už jsem schopna ho jen mlčky následovat. Blížící se penzion je pro mě velkou motivací. Teplá sprcha, teplá večeře a teplá postel jsou mi odměnou za sportovní výkon. Sladce a tvrdě usínám po náročném dni.

Neděle probíhá v podobném duchu. Akorát trasa bývá kratší, protože se večer vracíme domů. Nebo i proto, že v nohách cítíme ještě včerejší trasu. V každém případě první dosednutí do sedla a první šlápnutí vyvolávají na mé tváři křečovitý úsměv: „Jo, dobrý, nějak to zvládnu." Co mi taky zbývá, musím. Výlet končíme nakládáním kol a tašek do auta, poslední rozhlédnutí po okolí, stručné zhodnocení: „Bylo tu hezky." ... a odjíždíme domů.

V pondělí večer ještě likviduji následky předcházejícího víkendu. Dopírám poslední propocené svršky, sundávám ze šňůry a uklízím ty již vyprané. On se povaluje na gauči u televize a relaxuje po namáhavém víkendu stráveném na kole.

V úterý večer je vše vypráno, uklizeno. Koukáme na televizi, právě jde „Předpověď počasí".
Já: „O víkendu má být hezky. Co budeme dělat? Vyrazíme někam na kola?"