Zimní procházka aneb pěší cyklistka v zasněženém lese

Ještě včera to venku vypadalo na příjemné předjaří, ale dnes se mi po prvním ranním pohledu z okna drala na jazyk poněkud jadrnější slova. Zase napadlo to bílé svinstvo! A to jsem dnes chtěla zase po delší době provětrat kolo. Na tohle počasí (vlastně povrch) nemám vhodné cykloobutí na kolo. No nic, vyrazím ven pěšky.
Po lehkém obědě na sebe oblékám funkční prádlo, obouvám pohorky, do rukou hůlky a hurá na kopec. Mojí oblíbenou „zadýchávací" trasou je asi 10tikilometrový okruh přes vrchol kopce Krkavec s převýšením cca 200m. Kousek za domem se napojuji na červenou TZ, jejíž začátek je ovšem v nedělním odpoledni korzem zdejším pejskařů a jejich mazlíčků. Koukám si pod nohy, abych náhodou do něčeho nešlápla. Asi po kilometru hustota psů i jejich páníčků řídne, tady už potkávám jen zamilované páry či rodinky s dětmi, které mají stejný cíl jako já - pokořit Krkavec. „Tati, hele, ta paní má hůlky, ale lyže si zapomněla." Jo, chlapče, až budeš mít jednou bolavá záda, tak poznáš, k čemu jsou při chůzi dobré hůlky. A taky by mi mohly posloužit, kdybych musela odhánět nějakého volně pobíhajícího agresivního psa. Kousek za lesním závodem přichází první zadýchávací dokopeček. Pěkně v tempu, pravidelně dýchat ... ne funět! Skoro nahoře míjím rodinku, tatík táhne děti na sáních, maminka vzadu sbírá, co spadne ze saní. A zrovna má co dělat. Tatík kouká po funícím stvoření a zvrhává saně i s oběma dětičkami. Rychle pryč, u urovnávání téhle situace být nemusím. Cesta se srovnává, už nefuním, ale normálně dýchám. Najednou slyším povědomý zvuk - ano, to píská brzda a tohle je přehazka. Ze zatáčky proti mně vyráží biker celý v černém. Dokonce má i černé brýle. V šeru lesa přesně nechápu proč. V každém pádě si to užívá, prosvištěl okolo mě pěknou rychlostí. Po chvilce potkávám další rodinku a z dálky slyším, že brzy potkám další. Raději měním směr a vydávám se pokořit Malý Krkavec. Cestou na něj ještě nikdo nešel, šlapu si v panenském sněhu. Jsem tu jen já, stromy a sníh. Jo a zajíci. Několikrát křižuji jejich stopy. Sníh mi chroupe pod botama, jediný zvuk, který je slyšet. Nádhera. Cesta se zase začíná zdvihat, tep a dech se mi zrychlují, po zádech mi stéká pot. Vydrž! Za chvíli jsi nahoře. Uf! A jsem tu! A hele, přede mnou tu byl nějaký biker. Koukám na stopu kola v jinak neposkvrněném sněhu. Určitě si to užíval. Trochu mu to i závidím. Ještě chvíli si šlapu cestou necestou v krásném bílém sněhu mezi „pocukrovanými" stromy. Pak scházím na cestu, po které šlo přede mnou už více lidí a jelo několik kol. Po ní docházím na kraj lesa, odtud to mám domů už jen kousek. Mám ráda tyhle zimní vycházky, kdy je člověk sám v tichém zasněženém lese, rozdýchá si plíce a vyčistí hlavu. Svařák po návratu domů chutná dvojnásob.