Balkán 2-2014

Je čtvrtek 17. července, deset dopoledne a sedím na nádražní lavičce, čekám na vlak, který mne odveze do N. Zámků. Vedle nedočkavě stojí můj dvoukolý "tátoš", pyšný na svěřenou roli - vozit mne a skromné potřeby pro nezávislé přežití, (sbaleny a uloženy na jednokolovém "číňánkovi") po tři týdny na cestách i necestách Balkánu a to za každého počasí.

Souprava přijíždí, nastupujeme a putování začíná. Po hodince jízdy je po klidu- spolucestující se hrnou ke dveřím. "Vlak zde jízdu končí, přestupte si do připravených autobusů," hlásí palubní rozhlas a potvrzuje to i průvodčí. To je teda průser- kola autobus nebere (v ČR při výluce jede s autobusy i furgon pro přepravu kočárků, kol a rozměrných zavazadel) - jsme na Slovensku! Dostávám zpět za nevyužitou část jízdy a šlapu už 20 km před Nitrou - do večera jsem akorát v Kolárove, místo v Mederi. To nám to pěkně začíná! Nacházím kryté místo na noc a náladu spraví jedno "točené" po večeři…

Cesta přes Maďarsko je za mnou, čtvrtý den, přechod Barcs a Chorvatsko přede mnou. Virovitica, stoupání na Lončaricu - tu prosím chataře o vodu na večer. Hodíme řeč a zve mne k sobě - spát budu pod terasou- omlouvá se, že v chatce nemá místo. Po mé provizorní každodenní koupeli zve ke stolu na večeři, ve společnosti mu bude líp chutnat - dodává. Přátelství stvrzujeme kalíškem rakije a hurá na kutě.

Ráno balím, loučíme se a za jasné oblohy vyrážím. Krajina je po sjezdu z Lončarice rovinatá, dedinky ubíhají - blížím se k hranicím Bosny, ale blíží se i dešťové mraky. Ty mne dostihnou na zastávce v bistru u benzinky D. Lipovci a začíná pršet. Naštěstí je poblíž opuštěná, volná a zastřešená novostavba- beru na noc!

Po probuzení prší, ale než se sbalím, je po dešti a semtam se na obloze modrá. Přechod je za mnou, jsem v Bosně. Měním prašule za KM (konvertib. marky) - ceny jsou přijatelné a v poměru 1€ - 2KM. Jedu údolím řeky Vrbas - proti proudu, jak jinak a připravuju se na průjezd Banja Lukou. Naštěstí je tu obchvat a po hodince je město za mnou. Po čvrté - začíná z toho být pravidlo - se zatahuje a začíná pršet. Naštěstí právě míjím "trgovinu", místní obchůdek a bistro v jednom - ukrývám se a je tu tradiční debata s místními štamgasty (odkud, kam, jak je u nás, jak je tu atd.). Místo deštíku je tu bouřka a návrh majitele na přespání v podkroví - placení nepřipadá v úvahu! Dělám aspoň tržbu - kupuju něco k večeři a snídani, abych nemusel vařit a po sprchové hygieně zaspávám.

Opět zamračeno, ale jasní se, projíždím hlubokým kaňonem Vrbas a kolem přehr. jezera Bočac za pálícího slunce. Nad městečkem ční starý královský hrad, cesta sleduje tok řeky až k Donji Vakuf- tu měním směr na Travnik. Za odbočkou začíná mírné stoupání a také je po čtvrté- teda bude pršet, proto končím. Sotva se "usalaším" pod střechou opuštěné stavby, je tu bouřka, a leje i v noci.

Na rozhýbání po ránu čeká první průsmyk- Komar(927m). Pomalu si ho odšlapu, nahoře je ale mlha a žádný výhled, tak pojďme dolů! Málo frekventovaná cesta směřuje k Sarajevu. Zázrak- neprší, ale cesta stoupá, tak po šesté končím zase pod ochranou střechy v Kyseljak. Co nebylo ve dne, je v noci- zatáhlo se a blesky střídá hrom - následné šumění deště působí líp než prášky na spaní…

Kobiljača a jeho 630m rozehřeje stuhlé svaly a je tu Sarajevo. Jeho průjezd je hodinový horor - úzké cesty plné kanálů a výmolů, troubící auta, rachotící tramvaje-jsem rád, že jej opouštím. Za Ljubogošťou se nabízí k oddychu Točak- reštika a motel v jednom, pod skalnatými horami - to se nedá odmítnout! Dávám čorbu, šopsky salat a Jelena(pivko). Sotva dojím, spuští se deštík - nedaleká ves se totiž jmenuje Mokro - tak aby si jméno zasloužila. Protože déšť houstne a majitel sleduje moje znepokojené pohledy, nabízí možnost ubytování za 10€ - beru, stejně se potřebuju skulturnit (oholit a přeprat).

V noci déšť ustal, po snídani modro a další průsmyk- tentokrát 1034m vysoký Kovanj. Po stoupání je i zasloužený sjezd. Rogatica, Ustiprača, Goražde a odbočka na Čajniče, kde bude konec dnešní etapy. Hledám nocleh v místní crkvi- obsazeno. Mladík doporučuje nedaleký privat- zase obsazeno, ale majitelka oslovuje ženu v domku oproti- konečně volno!!! Má sice jednoho nájemníka, ale dvě postele v samostatné části domu za 5€ - protože se mračí a hřmí, beru. Sotva je kolo pod střechou, spustí se pohroma - vichr, liják doplní centimetrové kroupy, hromy blesky a to celé dvě hodiny. Pak je klid a jen prší. Jdu do nedaleké trgoviny koupit něco k večeři a snídani, koupel po večeři a spát!

Slunečné ráno, jakoby se ani včera nic nedělo a zase rozcvička v dlouhém stoupání na přechod Metalka (1335 m)do Č. Hory - pokec s celníky a klesání do Gotovuši (noc) a následně do Pljevlji. Další průsmyk - Odžak(1205m) a je tu bájný most přes kaňon Tary. Točil se tu válečný film USA a za války bylo pod dohledem stavitele pět středových oblouků oblouků záměrně odstřeleno, aby jej nemohli použít či zničit Němci- po válce byl s malými náklady obnoven. Kaňon je druhý nejhlubší a nejdelší na světě - po Grand kaňonu v USA. Řeka protéká kaňonem v délce 83km a je hluboký 1600 m. Most je turistická atrakce a vysoký je přes 100m. Je tu nápor turistů - na parkovišti stojí pět autobusů a osazenstvo fotí ostošest sebe, most, sebe na mostě, okolí, zvyšuje si adrenalín přejezdem z jednoho břehu na druhý po zavěšeném laně nad kaňonem, či jen tak lelkuje. Nezdržuji se a pokračuji vlevo za mostem podél kaňonu - jak jinak než proti proudu řeky. Po deseti km potkávám protijedoucí dvojici francouzkých cykloturistů, jedoucích na Žabljak. Jsou skoro čtyři a od mostu je to přes 20km krutého stoupání- teda nejmíň čtyři hodiny bez zdržování se- mají co dělat! Pokecáme a radí mi zůstat v 15 km vzdáleném kempu, odkud jedou. V Mojkovac prý ubytování není - radu využívám a v kempu beru místo v chatce za 20 € se snídaní. Kemp je poloprázdný - ve vedlejší chatce je německý mladý pár turistů, nedaleko parkuje karavan s rodinkou - jinak nikdo. To se však večer mění- přibude parta asi pěti Slovinců.

V noci pršelo, hustá mlha ráno zahaluje okolí do tajemna, ale než vyrazím, je celkem obstojně. Před Mojkovac míjím motel a dva penziony - francouzská dvojka asi byla slepá. Na křižovatce si vybírám odbočku vpravo na Podgoricu, za Kolašinem cesta stoupá do 1045 m n.m. a pak klesá ke klášteru Morača. Prohlídka zabere hodinku- je pěkně udržovaný a turisti se trousí až do večera. Vím to, neboť tu končím v motelu na terase - je totiž zavřený. V trgovině kupuji něco do žaludku (kam to hned ukládám) a v bistru na zakončení nezbytný Jelen. Pak zabírám terasu za rohem, ale pod střechou a po deváté nevím o světě…

Snídaně, hygiena,WC a před sedmou odchod, kterému přihlíží ostýchavé ranní sluníčko. Cesta kaňonem vede přes několik krátkých a jedem delší tunel, Podgoricou projíždím hladce a blíží se Cetinje. Na benzince info na laciný nocleh- šéf lituje, ale má plno, snad ve městě. Tam bude jistě draho- před městem je však volná stavba nové benzinky. Po obhlídce mám nocleh zadara-jdu do města něco zakousnout a dát si pro změnu Karlovačko. Pospíchám s návratem, protože se nebe barví do černa a v dáli slyšet dunění - sotva jsem pod střechou, spouští se katastrofa. Hromy, blasky, vichr a přívaly vody střídají intenzitu a utichají až po setmění, vlastně po deváté…

Svítá, budím se a stále šumí déšť. V pohodě a bez spěchu absolvuji ranní rutinu a po osmé se mraky trhají, objevuje se modř a sluneční paprsky-vyrážím. Po několika kilometrech začíná silnice pozvolna stoupat, pak přitvrzuje a vine se kolem hory Jezerski vrh (1657 m), Stirnovnik (1749 m) a parku Lovčen nad Kotor. Dávám pauzu v bistru u cesty - je tu soukromá výrobna a prodej pršutu. Majitel mne zve na exkurzi a vysvětluje princip výroby této speciality. Stoupání okračuje kolem opuštěných stavení a na konci se pode mou objevuje úchvatný pohled na moře, záliv a Kotor. Pak klesám do Kotoru v dlouhých 28 vracečkách. Před městem pauza v trgovině a obhlídka okolí na možný nocleh- v přilehlém stavení prosím o vodu do bandasek a nesměle se ptám na možnost přenocování v prázdné garáži. Hospodyně chvíli váhá a pak nabízí postel v podkroví za obligátních "patnást maraka" (7.5€) - jdu se ubytovat.....Koupel v teplé vodě, večeře z vlastních zásob a následuje "pokec" na bedně od piva u trgoviny při jednom oroseném. Návrat a spím jak zabitý až do svítání- budí mne kohouti!

Kotor si prohlížím za slunného rána- na molech se opalují mladé i starší ročníky něžného pohlaví, rybáři sedí němě civí na splávky udic, místní spěchají na nákupy, turisté špacírují po pobřeží- běžný všední den tohoto přímořského městečka. Po prohlídce starého města jedu levou stranou přes Prčanj do Lepetani na trajekt. Ten zkrátí cestu do Herceg Novi na jednu třetinu, jezdí nepřetržitě a je laciný - platím 1€ za sebe, za kolo nic. Po půlhodince přirážíme ke břehu v Kamenari. Herceg Novi je ještě o pár km dál, pak se cesta pomalu zvedá k hranicím Bosny, za přechodem do výšky 845 m n.m. (Javor), odtud do Trebinje v průměru kolem 5-8%. Sem dorážím po páté hodině a končím pro začínající prš v soukromí. Prší celou noc a ráno také- obloha se trhá až po deváté.

Proti proudu Trebišnjice stoupám Popovým poljem k průsmyku Vranjak(585m n.m.). Klesání je dlouhé - až do Stolac, kde jsou u cesty k vidění náhrobky-stolce, z dávných časů. Jsou to mistrovská umělecká díla vytesaná z bílého kamene-vápence? Chvíli zabere čas obdivování a focení, pak přestávka na doplnění kalorií a pokračuji směr Počitejl. Před městečkem je u cesty bistro a parta mládeže- stavím na jedno a ptám se na možnost noclehu. Chlapec se nabízí, že u nich mohu přespat, ale je to tři km bokem. Váhám, ale pak jedu. Hospodyně sama nerozhodne a hospodář není doma- je po noclehu. Naštvaný na zbytečnou zajížďku uháním k městu a trnu při pomyšlení, že nocleh nebude- místo na stan tu totiž není. V osm jsem na místě a v bistru dostávám ujištění, že nocleh bude, jen třeba posečkat. Před desátou jsem konečně v posteli.

Malebným údolím řeky Neretvy - samože proti proudu- projíždím dopoledne a sluníčko o sobě dává vědět, teploměr ukazuje příjemných 26°C. Kolem poledne míjím novější čtvrť Mostaru a blížím se ke starému městu- to signalizují úzké uličky, menší dopravní ruch a větší počet turistů. Na Starém mostě- hlavní to atrakci města- je přeplněno a tak bloumám poloprázdnými uličkami, které pro ně tak zajímavé nejsou. Most byl za bojů zničen a do dnešního stavu znovu po jejich skončení obnoven - je v seznamu památek UNESCO. Neretva pod ním je průzračná, křišťálově čistá a modrozelenkavá- lemují ji skalnaté útesy jako v pohádce. Čas běží a i já musím- ač nerad- pokračovat. Pohledem se loučím a sleduji dál Neretvu proti jejímu toku. Za městem se údolí zužuje a přechází v hluboký kaňon s železnicí po jednom a cestou po druhém břehu- za Gornjnou Grabovicou si je vymění. Je po třetí, modř na obloze nahrazuje šeď a místy i čerň, mírně se ochladilo a právě včas se objevuje Jablanica - malé městečko, ale důležité. Je to spojnice severu s jihem a východem(Banja Luky, moře a Sarajeva). Protože následuje táhlé a ke konci prudké stoupání na Makljen, hodlám tu skončit. Nedaleko, mezi autobus. nádražím a stadionem je volná stavba s dokonalou střechou, s klidným koutkem vzadu - ubytko je. Vracím se k bistru na tradiční zakončení dne jedním oroseným a přijímám pozvání ke stolu od dvojice místních pánů v mém věku. Po chvíli ale začíná bouřka, jeden se loučí a my se přesuneme dovnitř. Druhý mezi řečí se zmíní o volném neobývaném domek těsně vedle - jdeme na prohlídku a jasně že beru. Pak se loučí i on s přáním "Srečen put" a já jdu využít nečekané nabídky.

Hustá mlha v údolí se pomalu zvedá , je příjemně vlhko a teplo- stoupání je mírné a vede kolem Jablanického jezera, vlastně přehradní nádrže na řece.

Údolí se rozestupuje před Gračanicou a mám možnost vidět Makljen (1123 m n.m.) v plné kráse-přes deset km stoupání kolem 10 a místy i 16% dá do těla. Ještě že začínám ráno, při polední pálavě by to byl boj! Pomalu ukrajuju z vydatné porce, pár zastávek na doplnění kalorií z vlastních zásob a ani se nenaděju a je tu vrchol. Dlouhý a prudký sjezd prověří brzdy- musím několikrát stát, aby se ochladily pálící ráfky. Po 24 km je tu G. Vakuf a konec klesání. Z prava se přidává řeka Vrbas a tentokrát sleduji tok po proudu, což je znát i na rychlosti. Projíždím Bugojno a Donji Vakuf- tu se napojuji na cestu, kterou jsem přijel. Kaňonem řeky Vrbas - také po proudu dojíždím po páté k motelu řed Jajce. Od nadměrných výdajů mne zachraňuje jeho obsazenost Holanďany a ochotný číšník doporučuje motýlek naproti. Je zavřen, ale sousedka mne naviguje do zadní části- tu se domlouvám na noclehu se starší muslimkou a platím 15 KM (maraka - konvertibilných marek). Po ubytování a hygieně se jdu navečeřet do motelu naproti - obligátní čorba, šopský salát + pečivo a pivko naplní žaludek a doplní kalorie, odcházím do hajan. V noci se spouští liják- prší celo noc, takže ráno nemusím pospíchat s balením.

Odjíždím i tak kolem sedmé, následuje Jajce, jezero Bočac na řece Vrbas a blíží se Banja Luka. Jeho překonání zabere hodinku, ale konečně je za zády. Po rovině cesta ubíhá, po páté hodině jsem v N.Topole u penzionu s nabídkou pokojů. Stojím a ptám se- je volno a cena klasická, 15KM- končím a v noci zase prší.....:-((

Tradiční noční déšť mne už nepřekvapuje,ráno pomalu balím a když přestává- odjíždím k nedalekému chorvatskému přechodu Gradiška. Po pár kilometrech se začínající mrholení mění v houstnoucí déšť a lituji, že jsem nepočkal. Mokrý do špiku kostí pokračuji a budu toho litovat- co však nemohu ani tušit! Je tu Gradiška, déšť houstne a doufám, že si odpočinu pod hraniční střechou. Jedu po hlavní, blíží se křižovatka a zpomaluji- na boční vlevo stojí stříbrný Ranault a čeká na volno. Auto přede mnou projede, já za ním, když Renault vyrazí na druhou stranu- brzdím, ale 30kg za mnou to nevnímá a je tu srážka. Dopadá celkem dobře- újma na zdraví žádná, na Renaultu černá šmouha od předního kola bicyklu, přední kolo zničené a odnesl to i rám. Řidič je v šoku, uklízíme se stranou a následuje dohoda. Policii nevoláme, řidič je korektní a souhlasí s uvedením kola do pojízdného stavu a poskytnutím noclehu. Vše dáváme do pořádku během odpoledne, večer strávíme v družné debatě a ráno mohu pokračovat, čemu jsem nesmírně rád…

Před hranicí utrácím poslední marky a u chorvatské benzinky v bistru měním u vedoucí(pamatuje si mne z večera před třemi týdny)20€ na kuny. Cestu už znám a k večeru dorážím do Lončarice na chatku starého známého- vítáme se a ubytování je zajištěno i s občerstvením. Je rád, že jsem ho neminul a setkání opět stvrzujeme kalíškem rakije. Noc je větrná, ale déšť nehrozí.

Loučíme se při šálku bylinkového čaje jako dobří přátelé a v nastálém shonu si zapomenu vyžádat adresu- nevadí, vím, kde to je a najdu místo i poslepu! Po chvíli je tu maďarský Barcs a tím končí možnost jakékoliv komunikace v přátelském duchu- Maďaři jsou rezervovaní a myslí si, že každý musí umět maďarsky...Za hranicí měním zbývající kuny na forinty - na tři dny by to
mělo bohatě stačit. První noc je na známém místě - vojenském hřbitově z 2. svět. války pod přístřeškem. Aspoň si vyzkouším, jak se spí na hřbitově. Bohužel je pod hl. cestou a projíždějící auta moc příležitostí ke klidnému spánku nedávají. Noc však prospím aspoň částečně- ráno po šesté jsem připraven k odjezdu…

Po nekonečných rovinách míjím Balaton a daří se dorazit až před Pápu. Tu se dopouštím osudové chyby - vjíždím do města s tím, že tu přenocuji v motelu či penzionu. V prvním je obsazeno, stejně jako v dalších třech, dva jsou zavřeny pro rekonstrukci, ve dvou hotelích plno a jsem v centru- je osm a zbývá jediný hotel. Ten je drahý a proto i volný - platím 40€ za noc a snídani a nadávám si do blbců- měl jsem zůstat na pokraji a najít místo na noc tam, ale chybama se učíme, i když draze placenýma ne? Večer se strhává bouřka - prší i ráno, ale než se pobalím a odjedu, je po dešti.

Následující noc už jsem na Slovensku a daří se dorazit do Kolárova na místo, kde jsem trávil první noc. V restauraci Pod topoľom u stadionu večeřím, dávám závěrečné točené a následuje klidná noc. Pak už zůstává projet N.Zámky, Nitrou, kolem Topoľčan a po páté zvoním doma v Partizánskom.

Další dovolenka je za mnou - zůstávají krásné vzpomínky a zážitky na setkání s milými lidmi, překrásnou přírodou a krajinami- prostě to, proč se každý rok vydávám na cesty. To se slovy nedá vyjádřit, je to prostě "něco"!

Mám za sebou pěkných 2285km přes pět krajin, nastoupaných 28,3km v hornatém prostředí, první upršené putování po 20-ti letech a také první(a doufám že jedinou) havárii se šťastným koncem. Kam to bude příští rok? Popřemýšlím…

foto: http://picasaweb.google.com/hudjanko
trasa: http://www.gpsies.com/…