Směr jihozápad 1: Sbalit a pryč!

Totiž to bylo tak:
Loni před prázdninama jsem nastoupil do stálého zaměstnání. V zájmu celé rodiny. Všechno bylo nové - místo, práce, lidé... Začátky jsou náročné, měl jsem toho plné kecky. Letní dovolená se nekonala, neměl jsem odpracované patřičné dny, a tak se nějak zdálo, že čas básníkových cykloexpedic prostě vypršel. Že je načase dostat trochu rozum, převzít jakousi zodpovědnost, vždycky v poledne do sebe rychle naházet horký oběd za výhodné poukázky a dovolenou čerpat jako kolegové raději jen po týdnech (nebo ještě kratších úsecích), aby člověk nevypadal v práci postradatelně. Chovat se prakticky, a to už jako napořád. Česky se tomu asi říká dospět.
Ne, nestavěl jsem se proti. Akorát ty sny v hlavě. Nedařilo se mi je naporcovat tak, aby se daly uskutečnit po jednotlivých týdnech nebo prodloužených víkendech. Tak jsem nečerpal nic. Ve volných chvílích jsem koukal bezcílně do map, pouštěl fantazii na špacír a vařil další kafe s nadějí, že bude chutnat stejně jako to italské. Ne, nechutnalo.
Když se další léto překulilo až do srpna, můj zaměstnavatel už znervózněl, že vůbec nečerpám, a začal upomínat, abych čerpal. Víla na kolo nechtěla (a měla nějaké vlastní aktivity), dítě bylo u moře se sousedkou a jejíma klukama (přišla pohlednice, že je to tam super). Tak jsem si vypsal tři týdny dovolené, sbalil kolo a vozík v osvědčené sestavě a na poslední chvíli připsal ještě týden navíc. Dal jsem víle pusu a vyrazil.

Nic jsem neměl přesně v plánu, jenom směr, kterým se vydám (no teď trochu kecám, samozřejmě jsem chtěl dojet k moři). Každý máme svoji hvězdu na obloze a na zemi směr, kterým nás to samo táhne, když se nekorigujeme rozumem. V životě i na mapě. Který směr je váš?
Mne přitahuje jih, západ a nejlépe něco mezi. A to moře tam kdesi na konci cesty.

Vyjel jsem v sobotu 9. srpna ráno napřed nalehko do Vodňan, kde jsem měl v práci v garáži už sbalenej vozík. Sakra, weberovi zase změkla přes noc duše (dvacítka s galuskovým ventilkem, občas to nepravidelně naráz ušlo), ale neměl jsem už čas to řešit. Zapřáhl jsem a valil na vlak. Starosti mi dělalo i počasí, léto bylo zatím dost deštivé a ani dnešní výhled z oken vláčku na Šumavu nebyl optimistický. Vagon byl kolama tak narvanej, že jsem nic nespravoval, nebylo místo. Ale jela hezká průvodčí, drobná blondýnka v mini. Překračovala v mléčných silonkách sem a tam tu hromadu ježatého cyklošrotu, usmívala se na nás a nakonec zmizely i deštné cáry a udělalo se hezky.
Dofoukl jsem duši v Novém údolí malinkou pumpičkou půjčenou od spolucestujících bajkerů, aspoň co to šlo. Pumpu v sedlovce svého dahona používám nerad, protože si při hustění láme hadičku a musím pak znovu štelovat výšku sedla, což je taky alchymie.
Přejel jsem planinu do Haidmúhle a po šotolinové cyklostezce (trasa bývalé železnice) se spustil k Waldkirchenu. Až sem je to luxus, chce to jenom nepropásnout začátek cyklostezky hned ve vsi. Potom dál po hlavní silnici do Pasova už to luxus není, silnej provoz. Ale rozumně asi nelze jinak, pokud nehodláte promarnit v té zvlněné krajině půlden. Mám to najetý, věřte mi. A Honza (Sete) to říká taky.
Protože mi šumavský vláček naopak půlden ušetřil, pokračuju dál nad Pasov proti proudu po pravém břehu Innu. Tentokrát nad Innskou stezkou hned nezuřím jako při první cestě do Benátek 2010, zatím si ji užívám.
Přenocoval jsem na stezce někde mezi Schardingem a Braunau, mezi polem s kukuřicí a lesnatým srázem k řece. Najít dobré místečko na spaní, to chce někdy chvíli snahy a hledání, jindy vám ho cesta nabídne sama a v ten správný okamžik. Jako třeba právě dneska. Krátký trávník kousek od stezky akorát na stan, lavička, není to v dolíku, a po kamenných schodech poblíž se sejde na terásku s kapličkou a čistou vodou zurčící z trubky do kamenného koryta porostlého mechem. Tady jsem se v klidu celý umyl i nabral vodu na vaření. Na večeři byly těstoviny uvařené v bujónu a čaj. Po setmělé cyklostezce už provoz utichl. Krátký zápis do deníku, SMSka víle, spokojenost kdesi uvnitř, že jsem zase na cestě. A potom jsem objevil tu zvláštní hvězdu nad mojí hlavou, která mne bude provázet za jasných nocí celou cestu, až ji začnu nazývat ‚‚mojí šťastnou hvězdou‘‘ a budu se z ní vždycky radovat, když na mne tam shora zamrká.
Dumal jsem i o tom, proč je na hraně prudkého lesnatého srázu k řece natažen souvisle elektrický ohradník, oddělující divoké území od cyklostezky a pole s kukuřicí, ale nepřišel jsem na nic jiného, než že ty dráty nesmím v noci skropit pramínkem, až půjdu čůrat. Že je to kvůli divokým prasatům mne napadlo až ráno, tak jsem v noci spal klidně.
Ráno klidné nebude, ale jediný divočák který to způsobí budu já sám osobně se svojí nešikovností. Více o tom příště :-).

P.S. Fotil jsem novým kompaktem a na ty fotky nejsem vůbec hrdej. Jak má foťák displej a ne hledáček, jsem vedle. Ale autentickej záznam z cesty to je.